Dr. Zdeněk Neubauer:

Pojem státního území. — Praha, Orbis 1933. Str. 102 in 8°, Kč 30.—. — Po literárně historickém úvodě, seznamujícím čtenáře se všemi dosavadními teoriemi státního území, probírá autor titulní otázku přísně s normativního hlediska; svoje ryze normativní stanovisko zdůrazňuje nesouhlasem s Kelsenovou formulací, že státní území je prostorem platnosti právního řádu. Kelsenově definici vytýká kromě neurčitosti též to, že tvoří pojem státního území abstrakcí převážně z těch obsahů norem, které odpovídají sociologické skutečnosti, že totiž vládní činnost mocenských činitelů, pokud se projevuje zevními akcemi, jest vykonávána zpravidla na určitém území. Kelsena (s Henrichem i Radnitzkim) ovšem jasně rozlišuje s ohledem na jeho právnický postoj k problému od ostatních teoretiků, kteří pohlížejí na stát současně po stránce sociologické, zeměpisné i právnické; avšak ač jeho formulaci pojmu státního území prohlašuje za nepochybně správnou, nespokojuje se s ní pro její nepřesné ohraničení pojmu a vytčení funkce státního území, které je podle Kelsena obvyklým (nikoli bezvýjimečným) ohraničením platnosti právního řádu (viz na př. výkon platných vrchnostenských aktů mimo státní hranici na podkladě smluvním, nebo podle práva mezinárodního).
Aby došel vlastní, čistě právnické konstrukce pojmu státního území,, vychází autor z normativního stanoviska Weyrova, t. j. právní norma jest mu dána výlučně formálním znakem přináležitosti k souboru norem,, jehož normovým subjektem je stát. Dogmatická část práce je uvedena velmi instruktivní kapitolou »Základní pojmy a předpoklady«, jež je svojí logickou jasností a didaktickou stručností dokonalým katechismem normativní nauky. Obsahem práce je dáno, že obšírněji pojednává o prostorových určeních v normách, jejichž rozborem autor dochází k vlastní definici státního území jako prostoru, který právní řád subsidiárně (t. j. pokud některá norma sama jinak nestanoví) prohlašuje za rozsah své platnosti a který jednotlivé normy při stanovení rozsahu své platnosti předpokládají, což znamená prostorové vymezení subjektů povinnostních a skutkových podstat. Jak již řečeno, je to v podstatě převzatá formulace Kelsenova; její omezení na svět čistě normativních pojmů, vylučující i zdání sociologického postoje (Kelsen v pojmu státního území hledá výslovně prostorové vymezení donucovacích aktů a jejich přípravy) je však nesporně kladným přínosem Neubauerovým. Chvályhodně jest tak obohacena opět prostřednictvím české literatury normativní věda o záslužnou; a s hlediska státovědeckého fundamentální práci.
S hlediska úplnosti nemohl se autor vyhnouti probrání pojmu státního území ve smyslu práva mezinárodního. V předmluvě sice vyhradil řešení řady problémů práva vnitrostátního i mezinárodního, úzce souvisejících s pojmem státního území, eventální práci pozdější, s ohledem na kteroužto výhradu nelze v recensi blíže přihlédnouti k tomu, jak se autor těchto problémů (na př. uznání státu v právu mezinárodním) v přítomné práci dotkl; není však také možno tajiti, že pojednání o státním území podle práva mezinárodního je slabší částí knihy. Oprávněnost studie o pojmu státního území ve smyslu práva vnitrostátního je dána konstruováním dokonalejší právnické definice. Státní území v právu mezinárodním však autor definuje jako prostor, mimo který podle norem mezinárodního práva nemají normy vnitrostátní, ukládali výkon donucovacích aktů státních orgánů; v definici je tedy použito pojmů, jež byly z definice území ve smyslu práva vnitrostátního ve jménu ryzího normativního nazírání vymýceny. Závěrečné pojednání s hlediska práva mezinárodního zůstává však zajímavou ukázkou logických možností řešení problému, při čemž po vzoru Kelsenově se autor snaží ke všem otázkám zaujmouti stanovisko jak s hlediska primátu práva vnitrostátního, tak s hlediska primátu práva mezinárodního. —ý.

Citace:

Dr. Zdeněk Neubauer: Pojem státního území. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 170-171.