EXPORT KULTURY? V poslední době byli jsme svědky dvou případů prodeje vzácných knihoven československých do ciziny. To, co bylo nashromážděno mnohaletou péčí obětavých sběratelů, rázem se rozprchlo na mnoho míst, zcela neznámých, ke škodě našeho kulturního bohatství (nijak velkého) a pro zisk více než pochybný několika komisionářů. Prvý je už definitivně vyřízen: je to případ krásné dietrichštejnské knihovny v Mikulově, z níž se velmi málo zachránilo u nás doma, ostatek byl dokonce vyvezen se souhlasem státních orgánů za hranice, aby tam byl v dražbě rozprodán. Tedy naše národní kultura byla tu ochuzena o statky hodnoty zcela jedinečné, jak ukázal zvláště katalog zahraničního švýcarského antikváře, a československý fiskus nedostal za to ani minimální poplatek z dražby, daně z obratu, procento chudým atd. Jistě by zajímalo interesovanou veřejnost, jak velikou dávku předepsaly naše úřady aspoň za povolení k vývozu a kolik čs. stát ztratil. Druhý případ právě se projednává: rozprodej knihovny děčínské Thunovsko-Hohensteinské. Dražba se sice (po částech) koná v Praze, ale draží mnoho zahraničních antikvářů, takže jistě většina nejcennějších děl zmizí nenávratně do ciziny, protože se zahraničními kupci nemohou naši domácí konkurovat, neboť v zahraničí je dobře zajištěn odbyt, hlavně do Ameriky. A tak před našimi očima odehrává se děj hodný doby třicetileté války, jen s tou výjimkou, že se to děje s přímým vědomím nás všech, aniž bychom tomu bránili. Není tu vůbec omluvou, že knihy ty nejsou »bohemica« původem, vždyť kulturní statek, jakmile je na území státu, je částí národního bohatství, národní kultury. Takovýmto způsobem vyprodalo se Sovětské Rusko, a kdyby mělo být měřítkem pro příslušnost k národní kultuře jen to, co je původu domácího, bylo by toho zřejmě velmi málo. Jen tak příkladem odpočtěme na př. z berlínských, mnichovských, drážďanských, pařížských museí, galerií to, co není původu domácího, a rozdíl jasně vyvstane. Což vydali by Němci Sixtinskou Madonu? A Rakušané bránili a ubránili při spisové rozluce po převratu dvorní (Národní) knihovnu, ač dobře je známo, že vznikla — ne vždy dobrovolným — sbíráním po jiných zemích. Jen kolik původem vysloveně českých knih tam zůstalo! Jestliže nynější majitelé Mikulova nemají zájmu na kulturních pokladech svých předků a stát nemůže vydati na nákup potřebné částky (ani odpisem dlužných daní, ač by to mohlo být sporno), proč se to aspoň neuchová doma se zákazem vývozu? V případě děčínském je to tím horší, že kupcem Děčína je sám stát. Ale ať tak či onak, již z ryze hospodářského zájmu je nutno zamezit vývoz kulturních hodnot do ciziny. Komu nestačí uvedené argumenty, ať pováží, jak vypadá naopak dovoz těchto hodnot, jak těžko se opatřuje a vlastně je vůbec znemožněn, a jistě i poslední pochybovač postaví se proti takovýmto jednáním. Vždyť je dosti toho, co natropí škod přes všechnu péči a ostražitost bezpečnostních orgánů ruka zločinná, jako se to stalo v případu bojnickém na Slovensku.
Ča.