Domácká práce.

1. Pojem. 2. Hospodářské postavení d-é p. 3. Sociální postavení d-é p. 4. P. d. a živnosti. Literatura.

1. Pojem d-é p.

V právním a národohospodářském smyslu rozumíme p-í d-ou pouze takovou práci, která se vykonává nikoli pro vlastní potřebu pracovníka nebo jeho rodiny, nýbrž pro odbyt na trhu nebo na objednávku třetí osobou, ale zase nikoli pro vlastní potřebu objednatele. Práce doma pořízená a objednaná pro vlastní potřebu tohoto jest prací živnostenskou, zpravidla řemeslnou. P. d. řádu živnostenskému nepodléhá (čl. V, lit. e, ř. ž., § 251, lit. e, ž. ř. slov.).
Pro obor práva živnostenského stanovena byla definice práce (průmyslu) domácké výnosem ministerstva obchodu 16. 9. 1883, č. 26701. (Manz; „Gewerbeordnung”, 1899, str. 27 pozn.) Všeobecně jest za průmysl domácký míti onu živnostenskou činnost výrobní, jež bývá provozována dle místních zvyků osobami v jejich bytech, ať jako zaměstnání hlavní ať jako zaměstnání vedlejší, a to takovým způsobem, že tyto osoby, pokud se výrobní činnosti nezabývají samy, nezaměstnávají při ní živnostenských pomocníků, pracovníků, pomocníků, tovaryšů, učňů, nýbrž používají spolupráce členů vlastní domácnosti. Kromě této drahně let ustálené definice pro obor práva živnostenského stanoven byl specielními zákony pojem d-é p. pro potřeby provádění těchto zákonů. Tak zák. č. 221/1924 Sb. praví (§ 9), že pojištěním povinni a podle tohoto zákona pojištěni jsou (zejména také) domáčtí dělníci, t. j. osoby, které — nejsouce živnostníky — z povolání a nikoli pouze příležitostně vykonávají živnostenské práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu, a to i tenkráte, byla-li jim práce přidělena zprostředkovateli (skladovními mistry a pod.). V § 4 l. c. se uvádí, že nařízením může býti pojistná povinnost pro případ nemoci rozšířena i na živnostníky, kteří se zaměstnávají domáckou p-í, i když vedle práce pro jednoho nebo několik podnikatelů pracují také pro vlastní zákazníky. Podobně vyslovuje se i zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů d-ép. č. 29/1920 Sb., pokládaje za domácké dělníky (§ 2, písm. a) osoby, které se zaměstnávají výrobou nebo zpracováním zboží mimo provozovnu svých zaměstnavatelů, zpravidla ve svých obydlích a neprovozují živnosti podle živnostenského řádu. V domácké p-i jsou podle uvedeného zákona kromě dělníků zúčastněny ještě: skladovní mistři (skladovní mezipodnikatelé, štukmistři), za které se pokládají (§ 2, písm. b, cit.) živnostníci výrobních odvětví, v nichž se zboží vyrábí d-ou p-í, zabývají-li se výrobou nebo zpracováním tohoto zboží z příkazu podnikatelů na sklad; při tom nerozhoduje, dodávají-li Domácká práce.
sami látky potřebné ke zpracování, ať úplně, ať částečně a pracují-li vedle toho též pro své zákaznictvo; dále dílenští pomocníci, t. j. živnostenští dělníci (§ 73 ř. ž.), kteří jsou zaměstnáni v podniku skladovních mistrů nebo podnikatelů (§ 2, písm. c, cit.), podnikatelé (výrobci, obchodníci, skladaři), t. j. osoby, které dávají vyráběti zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky ať přímo, ať zprostředkovateli (§ 2, písm. d, cit.) a zprostředkovatelé (faktoři), t. j. osoby, kterých podnikatelé užívají ke styku s domáckými dělníky nebo se skladovními mistry (§ 2, písm. e, cit.).
Podrobnější ustanovení o tom, koho podle zvláštních poměrů toho kterého výrobního odvětví a podle zákona č. 29/1920 Sb. jest pokládati za domáckého dělníka, za podnikatele nebo za zprostředkovatele, vydána budou nařízením (§ 3 l. c.). Posud se tak nestalo. Podotknouti dlužno, že dílenští pomocníci v š. sl. sm. jsou všichni živnostenští pomocníci a tovární dělníci, na které ovšem cit. zákon nebéře zřetele.
Domáčtí dělníci ve smyslu zprvu uvedeném provozují svoji výrobní činnost bud vlastními výrobními prostředky včetně i vlastními hmotami anebo prostředky ty (nářadí, stroje a p.), po případě i hmoty dodají se jim jejich zaměstnavateli. Sami dodávají bud výrobek úplně hotový, nebo jenom polovýrobek, po případě dodaný jim polotovar dohotoví v tovar úplný, schopný oběhu.

2. Hospodářské postavení d-é p.

Domácký dělník má zvláštní hospodářské postavení, zcela odlišné od jiných subjektů hospodářských. Na jedné straně je tu sice nezávislost na nezbytném osobním styku pracovníka s podnikatelem nebo jeho zástupcem, pokud se týče s jeho výrobními prostředky, zejména místnostmi dílenskými, než na straně druhé poukázán bývá domácký pracovník pokud jde o odbyt svého výrobku právě na tohoto obchodníka, zprostředkovatele. Je-li tomu tak při odbytu výrobku hotového, je tomu tak tím spíše u polotovaru. V tomto směru bývá domácký dělník zpravidla v úzkém styku s továrnou (manufaktura), která polotovar dodává, přijímajíc tovar bud hotový nebo v dalším stadiu d-ou p-í zušlechtěný (ruční tkalcovství, běličství, barvení; broušení skla; rukavičkářství a p.). Tato částečná samostatnost a na druhé straně i částečná nesamostatnost dochází výrazu v podstatě p. d-é, jejíž definice jest, jak uvedeno, dosti labilní. Domácký dělník pracuje pod vlastní střechou, na vlastní vrub, zpravidla z vlastních surovin a vlastním nářadím; někdy má na vůli odbýti svůj výrobek, kde a jak mu libo, není vázán na dobu pracovní, někdy ani na termín dodávky (na př. výroba hraček, krajkářství, paličkování, vyšívání a p.). Nesamostatným stává se domácký dělník již tím, že nemaje sdostatek kapitálu, aby si nakoupil suroviny nebo nákladnějších třeba ručních strojů, jest odkázán na prostředníka, jenž mu surovinu dodává pokud se týče stroje zapůjčí. Tím jest obmezen ve volbě způsobu odbytu vyrobeného zboží. Stejně tomu tak, když po domácku dohotoví se polotovar prostředníkem dodaný (broušení skla) nebo kde po domácku zhotovený polotovar musí býti prostředníkem dodělán, aby byl schopen odbytu. Často domácký dělník naprosto osamostatnělý ve výrobě jest nucen hledati odbyt prostředníkem, nemaje možnosti, aby sám kupce vyhledal, poněvadž místní odbyt jest příliš nepatrný, ba namnoze i roven nule (výroba dřevěnek, košťat, hračkářského zboží). Vyšší stupeň prostředníka jeví se při exportu (zboží jablonecké, pasířství). Větší menší hospodářská závislost domáckého dělníka na osobách třetích může se vyskytovati u jedné a téže kategorie d-é p. (koupě příze u zprostředkovatele a odvádění jemu hotové práce téže váhy, síťkářství a pod. nebo koupě od obchodníka a možnost prodeje výrobku libovolné osobě třetí.
Tato hospodářská povaha domáckého dělníka bývá zhusta předmětem sporných otázek v pojištění sociálním, zejména pokud jde o pojistnou povinnost. Práce příležitostná nebo vykonávaná jako vedlejší zaměstnání nepodléhá totiž podle § 2. zák. 221/1924 Sb. pojistné povinnosti. Příležitostným zaměstnáním jest zaměstnání jen tehdy, když vzhledem k provozování pracujícího jest zjevem ojedinělým, pouze nahodilým a není vlastním obvyklým, tedy řádným zdrojem jeho výživy; vedlejším je pak zaměstnání tehdy, když dotyčná osoba má ještě jiné zaměstnání hlavní. Pravidelným zaměstnáním není vždy to zaměstnání, které by bylo hlavním pramenem výživy, ba dokonce jim vůbec nemusí býti zaměstnání výdělečné, nýbrž jest jím zaměstnání, které v celodenní činnosti té které osoby časově převažuje (Boh. 3599, 3825, 4847 a j.). Za hlavní zaměstnání považuje se zaměst- Domácká práce.
nání nejvýše placené (§ 169, odst. 3., zák. č. 221/1924 Sb.). Než p. d. velmi zhusta se vykonává jako zaměstnání vedlejší nebo příležitostné. Vykonává-li domácký dělník p. d-ou z povolání, jest podle § 3 l. c. povinný pojištěním. Obtíží těchto byl si vědom zák. č. 221/1924 Sb., stanoviv pro domácké dělníky mimořádný způsob pojištění (§ 248) v ten způsob, že možno nařízením stanoviti výjimky ze zákona, zejména pokud jde o přihlašování a odhlašování jich (§ 17 l. c.), o předepisování a placení pojistného, o způsobu súčtování pojistného připadajícího na zaměstnavatele a zaměstnance a o zániku pojištění. Posud nebylo toto nařízení vydáno. Než správní praxe hleděla si zde pomoci. Za součinnosti ministerstva sociální péče uzavírají nemocenské pojišťovny, příslušní zaměstnavatelé a organisace domáckých dělníků zvláštní úmluvy, podle nichž každý domácký dělník přihlašuje se k nemocenské pojišťovně, platí sám pojistný příspěvěk, kdežto zaměstnavatel připlácí mu ke mzdě kvótu příspěvku naň připadající. Zaměstnavatelé jsou pak pod konvencionální pokutou povinni, býti ve styku pouze s takovým domáckým dělníkem, jenž má v ruce osvědčení, že je přihlášen k nemocenskému pojištění. Způsob tento obvyklý a opírající se i o zákonné ustanovení (dobrovolné pojištění) před 1. 7. 1924 neměl by vlastně nyní zákonné opory, než v nedostatku uvedeného nařízení i dnes posud existuje. Kdo vykonává určitou práci, tedy i p-i d-ou, z povolání, jest quaestio facti, která potřebuje v každém případě vyšetření a rozhodnutí.

3. Sociální postavení d-é p.

Vzhledem k tomu, že d. p. nepodléhá řádu živnostenskému, nejsou domáčtí dělníci účastni sociální ochrany, jež jinak řád živnostenský poskytuje ostatním dělníkům, zejména dělníkům dílenským ať továrním ať jinakým živnostenským pomocníkům. Vždyť vzhledem k povaze p. d-é by se takováto ochrana fakticky nedala ani prováděti, neřkuli kontrolovati. Nepodléhá proto d. p. živnostenské inspekci podle zák. č. 117/1883 ř. z., takže neutěšené otázky pracovních místností, bytů a pod., všech jinakých sociálních, právních i hospodářských poměrů domáckého dělnictva, zůstávají živnostenským dozorcům neznámy. Teprve zák. č. 29/1920 Sb. upravil pracovní a mzdové poměry v d-é p-i mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, to jest mezi podnikateli, zprostředkovateli, skladovními mistry, dílenskými pomocníky a domáckými dělníky. Podnikatelé totiž, kteří dávají vyráběti nebo zpracovávati zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky, byť i při tom používali zprostředkovatelů, jsou povinni hlásiti tento způsob výroby místně příslušnému živnostenskému úřadu. Tutéž povinnost mají také zprostředkovatelé a skladovní mistři, kteří zaměstnávají domácké dělníky neb dílenské pomocníky (§ 4). Všichni podnikatelé, skladovní mistři a zprostředkovatelé jsou dále povinni vésti seznam zaměstnancův a osob zprostředkujících, jimi přímo zaměstnávaných. Tento seznam musí býti veden tak, aby byl přehledný a stále se shodoval se skutečností. Seznamy dlužno na požádání předkládati živnostenskému úřadu, živnostenské zdravotní inspekci jakož i příslušným nemocenským pojišťovnám (§ 5).
Kromě vedení přehledu d-é p. jsou podnikatelé a zprostředkovatelé, kteří zadávají práci přímo skladovním mistrům nebo domáckým dělníkům, jakož i skladovní mistři, zadávající práci dělníkům dílenským anebo domáckým, povinni jim oznámiti dobu zadání a lhůtu pro odvedení práce, způsob vypočítávání mzdy a její výši, nebo cenu objednaného zboží, jaké látky a přípravy mají domáčtí dělníci nebo skladovní mistři sami dodati a jak se dodané látky a přípravy zúčtují jakož i ve kterých případech jsou přípustny srážky ze mzdy a v jaké výši (§ 6). Dále kdo zadává práce přímo skladovním mistrům anebo domáckým dělníkům, musí jim dodati na své vlastní útraty dodávkovou knížku, do které musí zapisovati druh a počet kusů zadaných prací, datum zakázky a odvedení práce, ujednání a vypočítávání o výši mzdy, ujednání o zúčtování látek a připrav dodaných dělníkem nebo skladovním mistrem a vyplacenou mzdu, důvod a výši srážek. Dodávkovou knížku uschová zaměstnanec a na požádání předloží k nahlédnutí živnostenskému úřadu, živnostenskému inspektoru nebo příslušné nemocenské pojišťovně (§ 7).
Pracovní a mzdové podmínky musejí býti ve shodě s platným řádem nebo ujednanou tarifní smlouvou. Ustanovovati totiž s právní závazností nejnižší mzdu pro domácké dělníky a dílenské pomocníky, jakož i nejnižší cenu zboží jest úkolem ústředních komisí, zřízených pro každé odvětví d-é p. ministrem sociální péče (§ 9). Podle § 9 cit. zák. zřízeny ministrem sociální péče ústřední komise d-é p. vyhláš- Domácká práce.
kou č. 137/1921 Sb. pro výrobu textilní se dvěma podvýbory: a) tkalcovství, pletařství a stávkařství (včetně zhotovování nitěných rukavic), b) pro krajkářství, háčkování a prýmkářství, se sídlem v Praze, pro výrobu oděvu a prádla vyhl. č. 210/1921 Sb. v Praze, pro výrobu zboží sklářského vyhl. č. 283/1921 v Praze, pro výrobu zboží perleťářského vyhl. č. 375/1921 Sb. v Jihlavě, ve dvou odděleních: a) perleťářství a výroba kuřáckého náčiní, b) s tím související soustružnictví rohu, galalitu, umělé rohoviny atd., pro výrobu obuvi a to obuvnictví všech kategorií, papučářství, výrobu dřeváků, kožených rukavic a bičů vyhl. č. 421/1921 Sb. se sídlem v Praze.
Tento t. zv. řád d-é p. je normou pro individuelní úmluvy stran, nikoli však pro tarifní smlouvy, které ujednala sdružení zaměstnavatelů a sdružení zaměstnanců výrobních odvětví d-é p. o mzdách dělníků, o cenách odváděného zboží a o jiných pracovních a dodávkových podmínkách. Každá smluvní strana může však po vydání řádu, odporujícího hromadné smlouvě, vypověděti tuto na šest neděl bez ohledu na jinak smluvenou dobu její splatnosti. Zvláštní úleva, kterou stanovil § 114 b, odst. 4, ř. ž., pro zvláštní úmluvy členů živnostenských společenstev s jejich pomocníky, neplatí pro p-i d-ou, takže tato musí vždycky říditi se dotčenými řády nebo tarifními smlouvami. Možnost takovýchto zvláštních úmluv připouštěl ještě prováděcí výnos ministerstva obchodu k § 114 b ř. ž. (č. 26/1907 ř. z.), zejména pokud šlo o odvětví konfekční v oděvnictví a obuvnictví, možnost tuto vyloučil však § 21, odst. 3, zák. č. 29/1920 Sb. — Vedle ústřední komise d-é p. zřízeny jsou ještě komise obvodní, které mají za úkol podávati příslušné návrhy ústřední komisi týkající se řádu a konati k účelu tomu potřebná šetření.
Zákonem č. 29/1920 Sb. zavedena ještě zvláštní ochranná ustanovení, která plně hoví podstatě p. d-é shora vylíčené. Domáčtí dělníci nesmějí totiž kromě členů vlastní rodiny ve svých bytech nebo dílnách zaměstnávati pro sebe pomocné dělníky nebo učně (§ 30). Pro jednotlivá výrobní odvětví d-é p. mohou býti vydána zvláštní ustanovení (vládním nařízením) o zařízení dílen a postupu výroby; je-li potřebí, může býti zakázána domácká výroba určitého zboží neb užívání látek, když jejich zpracování domáckou výrobou ohrožuje zdraví domáckých dělníků a jejich rodin nebo zdraví spotřebitelů výrobků. Nařízením může býti stanoveno, že za šetření těchto ustanovení odpovídá podnikatel, ač zadává práci domáckým dělníkům přímo, ať nepřímo skladovními mistry nebo zprostředkovateli (§ 31).
Teprve v tomto zákoně (§ 32) jest vysloveno, že i d. p. podléhá dozoru živnostenských inspektorů. Tito vykonávají totiž dozor na pracovní poměr domáckých dělníkův a na veškeré místnosti, v nichž se výrobky domáckého průmyslu zhotovují, práce zadává a odvádí.
Ochrana domáckých dělníků tímto zákonem jest zaručená jednak civilně-právním ručením, jednak zvláštní trestní sankcí. Jednání totiž, z nichž vznikají zaměstnanci (domáckému dělníkovi, dílenskému pomocníkovi a skladovnímu mistrovi) podmínky nepříznivější, než mu byly oznámeny a zapsány do dodávkové knížky (§§ 6, 7), nemají právního účinku; zaměstnanec jest oprávněn žádati od zaměstnavatele náhradu škody tím vzniklé. Poruší-li zaměstnavatel platný řád, tarifní smlouvu, smír nebo právoplatný rozhodčí nález obvodní komise tím, že stanovil mzdové, pracovní a dodávkové podmínky pro zaměstnance nepříznivěji, než jak určeno uvedenými usneseními, úmluvami a nálezy, jsou poškození zaměstnanci oprávněni domáhati se náhrady škody jim vzniklé. Podnikatel (výrobce, obchodník, skladař), tedy osoba, která dává vyráběti zboží skladovními mistry nebo domáckými dělníky ať přímo nebo zprostředkovateli, ručí v tomto případě rukou společnou a nerozdílnou se zprostředkujícími osobami, jichž použil. Náhrady škody z těchto důvodů jest se domáhati žalobou u řádného soudu nejdéle do roka ode dne, kdy se poškozený při řádné pozornosti mohl dověděti o škodě; jinak se nárok promlčuje (§ 33).
Kromě toho obsahuje § 34 stanovení pokuty až do 1000 Kč resp. vězení až do jednoho měsíce na přestoupení povinného hlášení, vedení a předkládání seznamů, dodávkových knížek atd., a pokuty od 50 do 10000 Kč resp. vězení až do tří měsíců na přestoupení řádův a tarifních smluv.
Než na druhé straně zůstává d. p. neúčastna některých základních zákonů o ochraně dělnické. Tak zákon o osmihodinné době pracovní č. 91/1918 Sb. neplatí pro d-ou p-i. Pracovati doma za účelem, aby se prodloužila pracovní doba (§ 1 c. z.), jest zakázáno nepřímým způsobem v § 2 v ten rozum, že zaměstnavateli jest zakázáno vy- Domácká práce. — Domovníci.
dávati zaměstnanci, který pracuje v jeho závodě p-i d-ou za uvedeným účelem. Jde zde tedy o dílenské pomocníky. Než tito mohou pracovati po pracovní době ve vlastnosti domáckých dělníků sebe déle, když ovšem jejich zaměstnavatelem (výrobcem, obchodníkem, skladařem) jest osoba rozdílná od majitele závodu, v němž pravidelně zaměstnanec pracuje v osmihodinné době pracovní.
Rovněž žena v p-i d-é nepožívá zvláštní ochrany, jakou jí poskytuje zák. č. 91/1918 Sb., který ustanovuje (§ 9), že ženy v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmějí se při práci noční zaměstnávati a že ministr sociální péče v souhlase s ministerstvy zúčastněnými označí ty druhy podniků a závodů, ve kterých se při zpracování surovin nebo látek velmi rychle se kazících připouští noční práce žen, starších osmnácti let, výjimečně a přechodně na kratší dobu, anebo když by toho vyžadovala nepřetržitá služba v podniku nebo zvláštní zřetel k veřejným zájmům a práce žen sestávala by z úkonů poměrně málo namáhavých.
Stejně je tomu tak i u dětí, které námezdně zaměstnávati zákon zakazuje, dokud neukončily povinné návštěvy školní a nedosáhly věku 14 let (§ 10 zák. č. 91/1918 Sb.). Stejně tak i § 96 b ř. ž., jenž však mluví o pravidelném živnostenském zaměstnání. Za to zákon o práci dětské č. 420/1920 Sb. připouští práci dětí před dokonaným 14. rokem při p-i d-é vůbec, s výjimkou těch zaměstnání, jež uvedena jsou ve zvláštním seznamu k uvedenému zákonu (§ 7), na př. příprava srstí a štětin na výrobu kartáčů a štětců, zpracování perleti. Jenom pokud jde o ochranná opatření v § 74, odst. 3, ř. ž. (místnosti pracovní), platí ustanovení tohoto paragrafu též i pro děti používané ku p-i d-é.
Zákon o závodních výborech č. 330/1921 Sb. vztahuje se na domácké dělnictvo tenkráte, když domáčtí dělníci pracují trvale pro jeden závod (§ 15 cit. zák. a § 2, lit. a, č. 29/1920 Sb.).

4. P. d. a živnosti.

Podle rozhodnutí ministerstva obchodu ze 6. 7. 1886, č. 20399 (Manz: „Gewerbeordnung“, 1899, str. 53 pozn.) nelze p-i d-ou započítati do zaměstnání pomocnického k docílení průkazu způsobilosti.
Podle zák. č. 279/1920 Sb. o úpravě státní služby pro zvelebování živností bude poměr státní služby k mimostátní službě pro zvelebování živností a domácké výroby upraven vládním nařízením. Posud se tak nestalo.
Péče o domácký průmysl přísluší též zemským radám živnostenským.

Literatura.

Bráf: „Studien über nordböhmische Arbeiterverhältnisse“ (zejm. v kapitole: Jablonec n. N.); Schwiedland: „Kleingewerbe und Hausindustrie in Österreich“; týž: „Ziele und Wege einer Heimarbeitergesetzgebung“; Dr. Otokar Koutský: „Domácký průmysl ve východních Čechách", Osvěta Lidu, sv. 2.; K. Kostka: „Die Heimarbeit in der Hohlglasindustrie Nordböhmens"; Jesser: „Die Beziehungen zwischen Heimarbeit und Boden“, Praha 1907; Hugo Herz: „Die Heimarbeit und der Notstand der Heimarbeiter in der mährischen Textilindustrie", Bericht der k. k. Gewerbeinspektion über die Heimarbeit in Österreich; Dr. J. Chylík: „O domáckém průmyslu v jihozáp. Čechách", revue „Základ", Plzeň 1919; Roeder: „Heimarbeit und Landwirtschaft", Jena 1925; týž: „Heimarbeit und Vertrag in der Neuzeit", Jena 1925.
Josef Lukáš.

Citace:

LUKÁŠ, Josef. Domácká práce. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 442-446.