Zmizelé dívky.

(Ze starého soudního procesu.)
(Dokončení.)
Dne 25. února 1855, v neděli, vystoupila služka Badayova, která sloužila u jedné rodiny v Lyonu, pojednou ze služby, udávajíc svému panstvu, že venkovan jakýsi nabídnul jí službu u rodiny měšťanské v okolí lyonském, kde obdrží 200 franků ročně. Venkovan učinil ale podmínku, aby ihned s ním šla. Dne 28. února nalezli myslivci v lese montavernském mrtvolu mladé ženy, zkrvácenou a zohavenou, na hlavě šest hlubokých ran, které učiněny byly ostrým nástrojem. Mrtvola byla celá obnažená — nablízku ležel kapesník, čepeček z černého tylu, límeček na krk, kousek modré stužky a střevíce — všecky věci byly krví potřísněny. Podle nich shledáno, že mrtvola nalezená je totožná se služkou Badayovou. Dumollard byv vyslýchán, opět se vytasil s povídačkou o neznámých vousáčích.
„Ano, je to Badayova,“ přiznal se. „Vousatí cizinci dali mi rozkaz, abych jim nějaké děvče přivedl. Vylákal jsem tedy Marii Badayovou do lesa montavernského a odevzdal ji neznámým; jak s ní pak naložili, nevím — není mně nic do toho.“
Že u něho ještě po sedmi letech některé věci zavražděné dívky byly nalezeny, omluvil lhostejně: „Ty věci darovali mi oni neznámí.“
„Ale vždyť byly ty věci od krve, když jsi je přinesl domů,“ podotkla jeho žena při výslechu.
„To není pravda,“ zapíral on.
A přece uplynulo po této vraždě sotva osm dní, a již novou oběť zavedl do téhož lesa.
Téhož dne (25. února), kdy odešla s ním Marie Badayová, byla tímtéž způsobem, jako jiná dívka, Marie Kurtova, v Lyonu sloužící, oslovena jakýmsi venkovanem, asi padesátiletým, jenž měl jizvu na horním retu. Nabízel jí službu. Přijala nabídku jeho, ale nemohla odejíti dříve až po osmi dnech, tedy 4. března v neděli.
V určený den přišel venkovan; než dívce zželelo se její přípovědi, dovedla jej ke své známé, Olympii Alubertové. Tato, již vysoká mzda (250 franků ročně) lákala, šla s ním ochotně.
Jeli spolu po železnici ženevské. Když se stmívalo, vystoupili z vlaku poblíže vesnice Tramoyes, kde ji venkovan vedl do lesa montaverského, v němž před osmi dny Marie Badayova byla zavražděna; než Olympii provázel strážný duch. Samota lesní, večerní soumrak, jakož i odporný zevnějšek jejího průvodce vzbudily v ní nedůvěru, i obavu; shlédnuvši nablízku obydlí, pravila muži ji provázejícímu, že dále nepůjde a v témže okamžiku rozběhla se k domu, který viděla. Tak se zachránila.
Průvodce její byl Dumollard. Obě dívky, Alubertová i Kurtová poznaly jej ihned a řekly mu to směle do očí.
„Nikdy jsem vás neviděl,“ pravil. „Obě lžete!“
Podobně v září téhož roku (1855) přemluvil mladou služku Josefinu Charlettovou, skoro za stejných poměrů, aby s ním šla do služby, že dostane lepší mzdu. Dívka šla. Dlouho bloudili nocí a rolemi, až konečně zachvácena strachem, dívka se vyjádřila, že dále nepůjde, načež dostalo se jí přístřeší v blízkém dvoře. Dumollard i to vše zapřel.
„Ty holky se proti mne spikly!“ pravil nevrle.
Zapíral dále, i když dostavily se k soudu ještě čtyři jiné dívky, které podobným způsobem vylákal a jež uprchly jeho spárům, než mohl provésti svůj záměr. Všechny mu to řekly do očí; on však zcela klidně, obrátiv se k předsedovi soudu, podotkl: „Hleďte, pane presidente, že je to spiknutí!“
Toto vše událo se v letech 1855, 1858 a 1859.
Pátá dívka, Aloisie Michelova, přivedla jej poněkud v rozpaky svou neohrožeností. Lidé ji viděli (30. dubna 1860), kterak s jakýmsi venkovanem opouští město. Šla s ním dlouho, přivedl ji na osamělé stezky. Když řekla, že je unavena, usedl její průvodce na pařez a pobízel dívku, aby přisedla k němu.
„Tázal se mne pak,“ pravila při výslechu, mám-li peníze. Ale při tom se na mne díval svým pronikavě odporným zrakem, že jsem na krok ucouvla. Chopil mne. Já však se mu vymkla a utíkajíc, volala jsem o pomoc. Jakýsi muž přicházel mi vstříc — k tomu jsem pospíšila a tak ušla lupičovi.“
Dumollard vyslechnuv ji chladně, pravil po chvíli: „Ano, tuto dívku jsem vzal s sebou. Tenkrát neznámí dali mně rozkaz, abych ji k nim přivedl.“
Michelova to slyšíc, zděšeně vykřikla.
„Ale, co pak chcete,“ pravil on na to lichotně. „Nezachránil jsem vás před těmi vousáči? Když jsem si usedl na pařez, neřekl jsem vám, abyste se s místa nehýbala? Chtěl jsem vás jen varovati.“
„Chtěl jste mne oloupiti o peníze!“ odvětila dívka. „Pohlížel jste na mne zrakem ďábelským!“
Když bylo již tolik zločinů dokázáno a Dumollard nahlížel, že trestu neujde, hleděl aspoň výmluvou na ony neznámé vousáče docíliti trestu mírnějšího. Přiznal se tedy dobrovolně, že již roku 1852 a 1853 zavedl k nim ještě jiné tři dívky z Lyonu, které oni mužové nejprv zohavivše, vrhli do řeky Rhodanu. Jména těch dívek nemohl udati, aniž mohlo být něco vyšetřeno. Mělo se za to, že si opět vymyslil pouze novou povídačku, aby zjednal více víry své výpovědi o neznámých vousáčích, ale byly u něho nalezeny věci, které nenáležely dívkám, o kterých bylo zjištěno, že staly se obětí jeho zhovadilosti. Jedna vražda byla přece zjištěna, ač nemohla být vypátrána dívka, jež padla jí za oběť. V listopadu nebo prosinci 1858 viděli ho lidé, že jel v průvodu mladé útlé dívky po železnici lyonské а k večeru přibyl na nádraží montluelské. Dívka mu odevzdala poukázku na své zavazadlo, které on v nádraží přijal, ale v témž okamžiku v pisárně uložil, žádaje, aby mu bylo dovoleno, ponechati zde ty věci, až by pro ně mohl přijíti. Pak se s dívkou vzdálil; kam, nikdo nevěděl. Pro vak již nepřišel. Po dívce nebylo vůbec stopy. Co se s ní stalo? Tři léta později, když byli manželé Dumollardovi zatčeni, přiznala se žena.
Podotkli jsme již, že mládež vesnická viděla Dumollarda v noci, jak se vrací domů s balíčkem. Vyslechla také rozmluvu mezi oběma manžely, kde konečně žena radila muži, aby „tam nechodil, že je to nebezpečné.“ Mluvili o věcech, které v nádraží zanechal.
Té noci pravil prý k ženě, podávaje jí balíček: „Zabil jsem holku v lesíku montmainském, půjdu ji zahrabat.“
Naznačil i místo, kde to učinil; žena vedla tam soudní úředníky. Po delším hledání vyhrabána byla mrtvola — neležela hluboko v zemi.
Byla to již pouhá kostra; lebka byla roztříštěna. Mrtvola byla nahá — vrah, než ji zahrabal, svlékl jí všechen oděv. Žena Dumollardova ukázala některé z věcí zavražděné odcizených. Stříbrné hodinky Dumollard nosil sám.
Opět se vymlouval na své neznámé vousáče. Oni prý spáchali vraždu a věci dívčiny mu darovali. On ji k nim jen dovedl a půjčil jim svou motyku, aby ji mohli zahrabat.
Kdo byla zavražděná, nemohlo se vypátrati; vak její byl posud uložen v nádraží montluelském. Že však nebylo učiněno udání u soudu, anebo bylo-li, že soudí nepátral bedlivěji, jest vskutku nepochopitelno.
Lépe vypátrán byl zločin jiný.
Mezi předměty u Dumollardů nalezenými vzbudila pozornost úředníků zelená tobolka, v níž nalezen lístek propouštěcí z nemocnice lyonské, který svědčil Marii Eulalii Bussonové. Učiněn tedy dotaz k ředitelství nemocnice. Odpověděno, že dotyčná má sestru v Lyoně. Tato vyprávěla: „Sestra má Eulalie v únoru 1861 dvakrát přišla ke mně s cizím člověkem, jenž chtěl ji najmouti jako služku na venek. Po druhé se teprve smluvili a sestra odjela s ním na venek po železnici ženevské. Měla s sebou vak a v něm zcela nové šaty. To se stalo 26. února. Pak jsem o ní neslyšela již nic. Muž, s nímž odjela, měl na hořejším retu jizvu, jak se říká zaječí pysk.“
V bytu Dumollardově byl vskutku nalezen vak s naznačenými věcmi. Vše bylo předloženo sestře Eulaliině a ještě dvěma její sestrám, též v Lyoně bydlícím. Všechny tři poznaly ihned předložené věci a potvrdily, že náležejí jejich sestře Eulalii.
Nyní byl přiveden Dumollard a představen oné sestře, u které podle udání vyjednával se svou obětí.
Spatřivši ho, úzkostně vzkřikla: „To je on, to je ten muž, který odvedl mou sestru. Nešťastníku, co jste s ní učinil?“
Dumollard se choval zcela lhostejně.
„Neznám vás, to bude zase nešťastná mýlka,“ pravil chladně.
Když však bylo na něho stále naléháno, odpověděl drsně:
„Zavraždil-li jsem zmizelou, tedy ukažte mně její mrtvolu!“
Nyní přivedli k výslechu jeho ženu. Ta se ihned přiznala.
„V noci dne 26. února,“ vyprávěla, „přinesl mi opět ženský oděv potřísněný krví a když jsem se tázala, kde to vzal, odpověděl obyčejným způsobem: Zabil jsem v lesíku obecním ženštinu. Půjdu ji zahrabat.“
Pátráno v lesíku. Po dlouhém hledání vyhrabána byla nahá mrtvola ženská.
Na hlavě bylo shledáno několik ran — laločky ušní byly roztrženy — vrah jí vytrhl náušnice násilně; v pěstech pevně sevřených bylo nalezeno trochu hlíny. Tím bylo zjištěno, že posud žila, když ji byl padouch zahrabal.
V mrtvole poznána Eulálie Bussonova.
Zapírání Dumollardovi nepomohlo. Porotci nemohli ani vyřknouti: „vinen při polehčujících okolnostech,“ neboť tolik ohavných zločinů, tolikráte mu dokázaných, ani nepřipustilo, aby mu v něčem mohlo býti ulehčeno.
U jeho ženy měli ovšem porotci na zřeteli polehčující okolnosti.
Martin Dumollard byl odsouzen k smrti, jeho žena na dvacet let do pracovny.
Zmíníme se o posledních okamžicích tohoto surovce. Se svou ženou nemluvil od té doby, kdy mu byli ohlášen rozsudek.
V předvečer popravy předložena mu otázka, chtěl-li by viděti ještě svou ženu.
Byl s tím srozuměn.
Přivedli ji k němu; plakala usedavě, on však ji těšil. Pak se klidně posadil k jídlu, pravil, aby si přisedla k němu. Pojídaje s velkou chutí radil jí, aby zůstavené jí peníze si dobře uložila.
„Budeš si moci ve vazbě přilepšiti na stravě,“ doložil. Na cestě k popravišti z Bourgu do Montluelu jevil úplnou lhostejnost, neméně lhostejně přijímal potěšující slova kněze na poslední cestě jej provázejícího. I na popravišti zachoval chladnost — jakoby duše jeho nebyla ničím dojata.
Až do posledního okamžiku jevila se jeho surová povaha.

Citace:

Zmizelé dívky. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 15, s. 150-152, 162-164, 174-177.