Je slovo „jezovita" urážkou?

(Okresní soud v Brně.)
„On mi řekl, že jsem jezovita a já tu urážku, pane rado, rozhodně nesnesu. Já se poctivě živím a aby si o mně někdo něco myslel, to ne!“
„Ale, pane svědku, to přece není nadávka! Kdyby vám byl tuhle pan žalovaný řekl, že jste — promiňte mi to — pokrytec, ano, to by bylo něco jiného!“
„Ale on tím jezovitou nic jiného nemyslel.“
„To se neví,“ pokrčil pan rada rameny. „Nejlépe byste udělal, kdybyste žalobu odvolal. Naděláte si útrat..."
„Ať. Ale to si líbiti nenechám. Já jsem četl knihy a vím, co byli ti jezoviti, co uměli a co nadělali zlořádů. Ne, já to tak nenechám, i kdybych to měl táhnout až nahoru.“
„Není s vámi řeč, pane! Co tomu říkáte, žalovaný? řekl jste mu, že je jezovita?“
„Inu, řekl.“
„A co jste tím myslel?“
„Že je tak chytrý,“ vážně poznamenal tázaný.
Žalobcem tohle škublo: „Ne. To jste si nemyslel! Vy jste myslel něco jiného!“
„A nemyslel. Jenom to, co jsem řekl.“
„Pánové, takhle nebudeme hotovi,“ poznamenává soudce.
„Ať mi to tedy dokáže tuhle pan žalující, že jsem o něm myslel něco zlého! Já o tom nevím a on mne snad nebude nutit k tomu, abych si o něm myslel, že je pokrytec...“ kousavě a při tom tak klidně řekl žalovaný. Žalobce přešlapoval s nohy na nohu. Byl v koncích. Setřel s čela pot a uslyšev osvobozující rozsudek, vzdychl. Útraty nebyly velké, neboť nikdo z nich neměl advokáta.

Citace:

Je slovo "jezovita" urážkou?. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 15, s. 180-180.