Jest změna právního názoru důvodem obnovy řízení?

(Nejvyšší správní soud.)
Jindřich Pietsch sloužil v armádě rakousko-uherské jako gážista z povolání a sice posléze jako rytmistr. V březnu 1919 žádal o převzetí do armády československé v hodnosti rytmistra ve výslužbě a byl také jako gážista v. v. výnosem M. N. O. převzat. K jeho vlastní žádosti o přiznání zaopatřovacích požitků přeložilo jej ministerstvo v roce 1920 v září do výslužby a týmž dnem zastavilo jeho dosavadní požitky a poukázalo mu požitky zaopatřovací.
Potom byl podroben superarbitračnímu řízení a uznán v roce 1924 ke službě způsobilým. V září 1924 rozhodlo ministerstvo zvláštním výnosem, že rytmistr Pietsch, jako bývalý vojenský gážista z povolání, podal přihlášku za převzetí do stavu gážistů ve výslužbě, že se tedy neucházel o převzetí do sboru gážistů vojenských z povolání v činné službě a že nespadá do kategorie vojenských gážistů z povolání v činné službě převzatých a že proto nemá nároků na požitky zaopatřovací. Případné přiznání těchto požitků na základě superarbitrace nepřichází v úvahu proto, ježto byl při superarbitraci uznán ke službě způsobilým. Z těchto důvodů byla zastavena výplata pensijních požitků a rytmistr Pietsch přeložen 1. srpna 1924 do zálohy.
Proti tomuto rozhodnutí podal rytmistr Pietsch svým právním zástupcem JUDrem Mellanem stížnost, v níž především vytýká, že naříkané rozhodnutí bylo ve vyrozumění o zastavení výplaty pense označeno jako rozhodnutí ze dne 18. července 1924 č. 138 829/14 v plné intimaci však jako rozhodnutí ze dne 6. září 1924 č. 13 829/14.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto vadnost intimace podstatnou, neboť neztížil a nemohl ztížiti stěžovateli obrat. Stížnost vytýká dále nezákonnost v tom směru, že, byl-li stěžovatel jako gážista v. v. převzat a do výslužby přeložen a byly-li mu též pensijní požitky vypláceny, měl býti ve výslužbě ponechán, a byl-li v roce 1924 nové superarbitraci podroben, že měl býti zařazen do aktivity neb dán na dovolenou s čekatelným, t. j., že mu požitky právoplatně přiznané byly odňaty neprávem, když mu požitky jiné přiznány nebyly.
Přes opačný názor odvodního spisu shledává Nejvyšší správní soud, že stěžovatel touto námitkou dovolává se způsobem dle § 18. zákona o správním soudě postačujícím právní moci rozhodnutí ministerstva Národní obrany. Poněvadž žalovaný úřad tímto rozhodnutím přeložil stěžovatele do výslužby a jemu k jeho žádosti přiznal zaopatřovací požitky, nabyl stěžovatel rozhodnutím práv, v rozhodnutí tom vyznačených, ať mu již dle zákona příslušela nebo ne. Materielní právní moci jeho mohla by v cestě státi jedině taková závada, která by je činila zmatečným, na příklad, kdyby bylo vydáno úřadem nepříslušným. Toho však v daném případě není. Toto rozhodnutí bylo naříkaným výnosem změněno, leč změna rozhodnutí, spočívajícího na změně právního názoru, není podle zákona všeobecné uznaných zásad řízení správního vůbec důvodem obnovy řízení, ani tehdy, když jde o opravení dřívějšího nesprávného právního názoru. Není tedy naříkané rozhodnutí v souhlasu se zákonem a bylo je dle § 7. zákona o správním soudě zrušiti a stížnosti vyhověti.
Senátu Nejvyššího soudu předsedal president Srb, stěžovatele zastupoval vyšehradský advokát dr. Mellan a žalovaný úřad ministerský tajemník dr. Josef Pešout.

Citace:

Jest změna právního názoru důvodem obnovy řízení?. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 12, s. 145-145.