Porota v Olomouci.

První případ, jímž se obírala olomoucká porota v tomto zasedání, byl už po třetí předmětem porotního jednání. Případ 33letého rolnického syna Josefa Pavlů je typickou ukázkou zločinu, v němž hraje hlavní úlohu venkovská nenávist. Rodiny Pavlů a Dvořákova ve Svébohově žily před válkou v nejlepší shodě, poutaly je dokonce příbuzenské svazky, ale najednou se mezi nimi zrodila nenávist, prudká a zžírající. Pavlů se stal starostou a v nové hodnosti zakázal Dvořákovi používání vody k zavodňování luk. Tehdy nepřátelství vypuklo a jeho ovocem bylo mnoho menších srážek, které tím více roztrpčovaly.
Když v únoru minulého noku poslal na kůlnu Dvořákovu někdo červeného kohouta, tvrdil kde kdo ve vesnici, že to byl někdo z rodiny Pavlů. A byla to pravda. Josef Pavlů posiloval se na ten čin statečně v hospodě na zábavě. Tam snad ještě ani mu to nepřišlo na mysl, když se však vracel v noci kolem Dvořákova stavení, kořalka mu vtiskla do ruky krabičku se zápalkami a u Dvořáků hořelo. Sám se toho lekl, když vyšlehly první plameny. Proto byl též první, kdo vykřikl, že hoří, a když Dvořák vyběhl s lidmi hasit, v Pavlů se něco hnulo a podal Dvořákovi ruku: „Hospodáři, nechte hněvu, já vám pomohu hasit.“ Oheň uhasili tehdy s velikou námahou, a Dvořák utrpěl škody na 42000 Kč.
Josefa Pavlů zatkli a soudili. Při výslechu se přiznal ke všemu, když se však měl zpovídat porotě, zapřel vše. Odročili tedy dvakrát přelíčení a teprve teď padlo rozhodnutí. Pavlů byl usvědčen. Otázku, zapálil-li Pavlů, zodpověděli porotci většinou hlasů kladně. Na otázku, učinil-li tak Pavlů v opilosti, odpověděli porotci 6 hlasy ano, 6 hlasy ne. Byl tedy Pavlů odsouzen pouze pro přečin opilství do vězení na jeden měsíc. Trest si odpykal Pavlů jednoroční vazbou.
*
Karel Scheibs z Pustých Žibřidovic měl se dle žaloby dopustiti násilného smilstva na dvanáctileté Bertě K. v Koldštýně. Berta K. přišla v zimě r. 1923 k Scheibsovi pro střevíce, které tam měla u správy, a tehdy měl Scheibs na ní onen zločin spáchati. Ten však skutek onen houževnatě popřel. Matka Berty K., která byla svého času jeho milenkou, udala prý to ze msty, že ji žaloval pro urážku na cti. Silně polehčující okolností pro S. bylo, že matka Berty K. udala celou věc až dvě leta po spáchaném činu, což zesiluje výpovědi obžalovaného. Otázku, zda obviněný jest vinen zločinem mu přičítaným, porota desíti hlasy proti dvěma odmítla, takže Scheibs byl osvobozen. Líčení bylo tajné.
*
I další případ projednáván byl za zavřenými dveřmi.
U ženatého rolníka Jana Nepožítka v Ochozi sloužila téměř 20 roků 76letá Cecilie K. Jednoho dne na podzim 1925 přišel Nepožítek v noci z hospody opilý domů a začal tropiti křik. Konečně vyhnal svoji ženu z domu a vrhl se na stařenu, kterou přes její odpor znásilnil. Toto opakoval Nepožítek za nějakou dobu asi třikráte. Po každé přišel napilý a vyhnal ženu, načež stařenu znásilnil. O věci se dozvěděl starosta obce, který Nepožítka udal četnictvu.
Jan Nepožítek zodpovídal se před olomouckou porotou ze zločinu násilného smilstva. Porotci uznali většinou hlasů, že ve dvou případech skutečně se toho zločinu dopustil, ale rovněž většinou hlasů rozhodli, že čin spáchal v úplném opilství. Proto byl Nepožítek odsouzen pro přestupek opilství na tři měsíce do vězení. Trest si odpykal vazbou.
*
Příštího dne octl se před porotou Jiří Gotwald, tovární dělník v Tovačově, který má několik velmi těžkých paragrafů na krku a seděl už delší čas ve vazbě. Gotwald na podzim v r. 1924 při rozhovorech o homosexuelních stycích říkal příteli Deottovi, že se podobným stykům oddává, a vyzýval Deottu a sváděl ho, aby to dělali spolu, slovy: „a což kdybychom to dělali my spolu.“ Deotta ho však prudce odmítnul, Gotwald mu však od té doby nedal pokoje a stále jej k nepřirozeným stykům sváděl. Od té doby vyhrožoval Gotwald Deottovi stále zastřelením, nebude-li mu po vůli. Dne 29. července 1925 večer vzal Gotwald Deottu kolem krku a tázal se ho, zda se na něho hněvá. Deotta odpověděl, že ne, Gotwald vytáhl však najednou revolver a střelil Deottu do tváře. Deotta zakrvácen dal se na útěk, Gotwald ho pak stále pronásledoval a jak bylo zjištěno, chtěl po něm stříleti, náboje však selhaly. Deottovi kulka projela boltcem levého ucha a byla mu z hlavy operativně vyjmuta. Jen tak byl Deotta uchován na živu. Pro zločin nedokonané vraždy a svádění ke zločinu byl Gotwald osvobozen. Byl pouze odsouzen pro zločin těžkého poškození na těle a to na šest měsíců bezpodmínečně. Tento trest si Gotwald odpykal již vyšetřovací vazbou. Pro zločin proti přirozenosti bude Gotwald souzen senátem.
*
Dne 14. července minulého roku konalo se v zahradě státního gymnasia v Prostějově cvičení skautů. Tohoto cvičení zúčastnil se také 21letý František Baroch a 17letý František Štefl. Baroch měl na Štefla zlost, protože Štefl byl jednu neděli před tím ustanoven vedoucím výpravy skautů na Stražisko, a Baroch, který byl nejstarší, byl tak odstaven. Proto si závistivý skaut umínil, že se Šteflovi pomstí. Tehdy v zahradě gymnasia se mu k tomu naskytla příležitost. Po cvičení vyzval Štefla, aby šel s ním boxovat. Štefl svolil a soupeři začali se cvičiti v boxerských hmatech. Jedna rána, kterou Baroch obdržel, přivedla ho z míry. Prudce vytáhl z náprsní kapsy dýku a zamával jí Šteflovi před obličejem. Ten rychle uskočil, Baroch ho však dostihl a bodl do pravého stehna. Pak se klidně ptal: „Co je ti?“
Štefl, který ihned poznali, že je vážně zraněn, volal o pomoc. Baroch rychle odběhl ke skautu Musilovi, který na dvoře gymnasia zapisoval návštěvu členů, a řekl mu, že Štefl narazil na železný kůl a zranil se. Když Musil běžel na chodbu pro vodu, běžel Baroch s ním a strčil mu dýku do rukou prose, aby si ji vzal, aby snad nebylo na něho podezření, že Štefla bodl. Šteflovi byla rána ihned ošetřena. Převezli ho do prostějovské nemocnice, kde se zjistilo, že dýka probodla mu stehenní tepnu. Noha musila býti pod pastellou amputována. Barochův čin posuzován byl nyní olomouckou porotou. Baroch při přelíčení tvrdil, že Štefla nebodl, nýbrž, že Štefl na něho skočil, právě když měl dýku v ruce, takže dýka prý mu sama vjela do nohy. Štefl vypovídal v Barochův neprospěch. Porota zodpověděla otázku na zločin těžkého poškození na těle záporně a přisvědčila jen na otázku přestupku proti bezpečnosti těla.
Baroch byl pak odsouzen pro přestupek dle § 335 tr. z. na pět měsíců vězení podmínečně na 3 roky.
*
Jako obžalovaný z vraždy své milenky zasedl dále na lavici obžalovaných před porotou 23letý strojový sazeč Leo Polzer, zaměstnaný naposled v jisté pražské německé tiskárně. Polzer je Němec a pochází z Olomouce. Tam také si učinil známost s Otilií Waniekovou, do které se šíleně zamiloval. Když však odjel do Prahy, láska jeho milenky chladla. Dokonce namluvila si jiného, bohatého syna majitele noční kavárny, a Pokeroví napsala do Prahy list, že s ním nechce mluvit. Polzer šel a koupil si revolver v úmyslu, že se zastřelí. Pak však vyžádal si dovolenou a 13. listopadu odjel do Olomouce k Waniekové. V rozčileném rozhovoru, který s děvčetem měl, znovu jej napadla myšlenka na sebevraždu, nyní však konkrétněji. Šel do sousední komůrky, napsal dopis, v němž se loučil, ale dosud přece jen váhal. Znovu chtěl slyšeti od Lilit poslední slovo. Zklamal se... A nyní je těžko rozhodnouti. Obžalovaný tvrdí, že chtěl zastřeliti sebe, že však revolver nespustil, manipulací nešťastnou náhodou vyšla rána a zasáhla děvče do krku. Projektil uvázl v kosti tak pevně, že se jej nepodařilo lékařům vyjmouti. Po třech dnech zranění Wanieková zemřela.
Žaloba tvrdí, že Polzer chtěl děvče zavražditi. Případ byl pro Olomouc pravou sensací. Porotní síň byla přeplněna a mnoho lidí bylo nuceno se vrátiti.
Vyslechnuto bylo přes 20 svědků. Po řeči obhájce ozval se z auditoria potlesk, jasně svědčící o úsudku obecenstva.
Porota na otázku zločinu vraždy odpověděla 9 hlasy záporně a na otázku přečinu proti bezpečnosti těla 12 hlasy kladně, současně však zodpověděla rovněž kladně otázku, zda obžalovaný spáchal čin v přechodném pomatení smyslů. V důsledku toho byl vynesen rozsudek osvobozující.
*
Staroch Metod Kukla moc se z té své pomsty neraduje. Ne, že by mu byl vězeňský chléb a vzduch cizí příchutí, to ne; 34 trestů mít za sebou je 34 trestů — ale tak bezhlavě do kriminálu se hnát, to neměl také zapotřebí. Je pravda, byla tehdá zima, nikde jej nechtěli přijati ani na nocleh, ani do nemocnice, aby se odvšivil, v Prostějově u „Milosrdných“ jej vyhodili zrovna tak, jako v Olomouci. Zimu přečkat v kriminále není špatné, ale jaro! Člověku se chce jít ven na slunéčko, narovnat 62letou kostru tam pod božím nebem a ne dřepět za mřížemi. Tulák Kukla jen lítostivě zavzdychl. Vem to čert, jen kdyby to tak dlouho netrvalo. No, ano, chtěl zapálit ten stoh, dyť se už jednou přiznal, ze zlosti. Vždyť mu tehdá u Prostějova se rozlila žluč v těle. Lidi jsou dobytek, kousek chleba mu nedají, přespat také není kde a v takové zlosti si ta panička na něho ještě otevře hubu, aby táhl a dělal. Kdo by nezapálil ze zlosti, třeba jen stoh... I v novinách o tom psali: V noci 28. prosince zapálil známý tulák Metoděj Kukla z Vyškova ze msty u Prostějova rolníku Pírkovi stoh slámy. Byl však spatřen a chycen.
Při porotním přelíčení odpovídal jakýsi uzlíček v trestaneckých šatech s velkou lysou hlavou, již méně nevraživý. Přiznal se a porota uznala jej vinným žhářstvím všemi 12 hlasy. Dostal čtyři roky těžkého žaláře.
*
Bývalému bernímu čekateli Vintíři Vogelovi je dnes 23 let. Vystudoval gymnasium a domníval se jak on sám, tak jeho stařičký otec, který jej a druhých pět synů s ohromným sebeobětováním vyšmodrchal, aby se s životem nemusili tak rvát jako kdysi on, že odchodem z otcovského domu v Hustopečích bude se moci postaviti na vlastní nohy, že se také s takovým předběžným vzděláním slušně uživí. Šel do státní služby a byl přidělen k bernímu úřadu do Kojetína. Najal si pokojíček u Jak. Strašáka, útulný, i se snídaněmi, k obědu chodil zase k hostinskému Opelíkovi. Služné mu dali 660 Kč. Vogel s počátku platil vzorně. Netrvalo to však dlouho a zůstával dlužen, půjčoval si ještě peníze; půjčoval si tak dlouho, až peníz vzrostl tak, že Vogel, i kdyby chtěl, ani by nemohl sám dluh splatit. Ale on chtěl... a to byla chyba.
Nevida před sebou jiné možnosti snížil se k manipulacím, které trestní zákoník nazývá zneužitím úřední moci. Jíst se mu chtělo, tak jedl na dluh, věřitel nechtěl čekat... slíbil, že zaplatí daně za něho... chtěl se přesvědčiti; vzal tedy složenku poštovního úřadu, zaplatil na dvě po dvou korunách a připsal za ně po třech nulách; — jak snadno se ty tisíce dělají — a vykázal se. V úřadě, aby nebyl Opelík a Strašák upomínán, bylo třeba také něco udělat; tož udělal. Přišlo několik set od Řiháka z Hrušky, přepsal je proto na Opelíkovo konto; zase však to bylo potřebí spravit. Nic lehčího. Přišly peníze od Musila, zapsal je na konto Řihákovo a dělal by to tak bůh ví jak dlouho, kdyby mu na to nepřišli. Z úřadu jej propustili, dosud poctivé jméno si pošpinil.
Porota měla více porozumění pro bídu mladého člověka, jemuž dává stát 650 Kč měsíčně a lesklý titul, který ovšem není chlebem — a obžalovaného jak pro podvod, tak i pro zneužití úřední moci osvobodilá.
*
Poslední případ olomoucké poroty tají v sobě kus životní tragiky. Anna Mücková z Rýmařova měla poměr s řeznickým pomocníkem Alfredem Poppem, který nezůstal bez následků. Poppe odsouzen byl k placení alimentů v obnosu 50 Kč měsíčně, kteroužto povinnost však nedodržoval a Mücková, která vydělala šitím pouze 60 Kč, ocitla se s malým děckem ve velké bídě. Rozhodla se, že sebe i děcko usmrtí a v sebevražedném úmyslu skočila do strouhy, aby tam i s dítětem utonula. Bylo tam však pouze 1 m hluboko a Mücková byla i s dítětem myslivcem Braunerem vytažena a zachráněna.
Mückovou postavili nyní před porotu pro pokus vraždy svého dítěte. Dva dozorci ji přinesli v lenošce, sešlou, s tuberkulosou míchy jako památkou na osudný den.
Porota měla srdce: 12 hlasy jí osvobodila. Soucitní lidé přišli a každý podle možnosti přispěl ji malým penízkem. Mnohému skanula z očí slza, slza porozumění s nešťastnou matkou a dítětem lásky.
*
Ani olomoucká porota nenalezla ve veřejnosti, resp. v tisku, pochopení. Nesoudila, jak veřejnost si přála. Jistý časopis napsal o tomto zasedání olomoucké poroty: „Co říci závěrem? Snad to, že porota tentokráte byla více než kdy mírná, někdy i na škodu spravedlnosti. Co říci o divácích? Že chodí tam jedny a tytéž tváře, lačné romantiky lidského života, a ještě lačnější něčemu se přiučit? Je to tak známo, že není třeba o tom mluvit. Soudci, advokáti, státní zástupci, ti všichni jako součástky instituce, které se říká spravedlnost, byli tentokráte jen opatrnými vůdci v tomto zákulisí života, ba možno říci, že většinou pouhými statisty. Co říci celkově? To, jediné to: volej, jak volej, spravedlnosti se nedovoláš! Zrušte poroty, učiňte soudce lidmi a ne výkonnými orgány mrtvé litery a uvidíte, že trest bude měřen podle zralého uvážení viny a ne podle nálady 12 soudců z lidu.“

Citace:

Porota v Olomouci. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 10, s. 119-122.