Román lidské duše.

(Krajský soud v Olomouci.)
Ladislav Bohutínský, 42letý býv. oficiál státních drah, jehož přivedl před soudce vězeňský dozorce z vazby, činil dojem člověka tichého a hodného. Byl oblečen nejvýš slušně a pečlivě. Nebyl krasavec, ale mohl býti přes svou čtyřicítku ještě ideálem leckterého děvčete. Chybělo však málo, aby se tento tak hodný člověk stal vrahem.
Jeho příběh, — toť hutný román lidské duše, zmítané tíhou života a chaosem nemocných nervů. Kus realismu, který by neměl umříti v soudních spisech, ale žíti knihou v duších čtenářů. Tento obžalovaný, který od ledna sedí za mřížemi, byl ještě před několika lety spořádaným mužem, otcem dětí. Byl dvakráte ženat, měl v každém manželství děti, ale nakonec žil jako svobodný. Obě své manželky opustil, neshodl se s nimi. V r. 1920 seznámil se v Bratislavě, kde byl oficiálem státních drah, s Marií Valouškovou, která tam v jedné kantině sloužila. A zdálo se, že tato žena přinese mu, co marně hledal ve dvou manželstvích. Stala se mu však osudnou, setkání s ní dalo jeho životu jiný, osudný směr.
Poněvadž takřka veškerý jeho plat pohltily alimenty na 4 děti a manželku, rozhodl se využíti restrikčního zákona a odešel ze státních služeb. Dostal 56 000 Kč odbytného a po zaplacení dluhů a alimentů zůstalo mu 32 000 Kč. Na podzim roku 1925 najal s Marií Valouškovou, která přes to, že nebyla jeho zákonnou manželkou, dovedla jej k sobě připoutati, hostinec v Olomouci-Hodolanech. Na její jméno uložil 27 000 Kč v Agrární bance, aby nemusil z nich platit alimenty. Hostinec však neprosperoval a v prosinci jej opustili. Bohutínský ocitl se bez místa a bez peněz a zůstal odkázán na svou milenku, která netajila už před tím, že hledala u něho peníze, ale nikoliv lásku. Mezi oběma docházelo k hádkám a různicím. Valoušková, která měla za sebou pestrou životní dráhu, dávala mu najevo, že jest jí na obtíž, že nepracuje, jen utrácí a ona že jej musí živiti. Soužití stalo se už i pro Bohutínského nesnesitelným a proto souhlasil, aby se rozešli. Valoušková dala mu 5000 Kč, aby se mohl vrátiti ke své ženě. To bylo 23. prosince 1925. Bohutínský však neodjel z Olomouce. Chytlo jej to nějak za srdce a vrhl se na karty. V jisté kavárně začal hrát „makao“ a za hodinu měl bankéř Vilém Drda všechny jeho peníze — 5000 Kč. Vrátil se k Valouškové. Jel za ní do Hranic, aby se s ním udobřila. Odmítla jej. Na jeho žádost dala mu 10 korun, aby se mohl vrátiti do Olomouce.
Od té doby Bohutínský klesl úplně. Žil jako žebrák, skrýval se před známými. Dne 28. prosince dodal si odvahy a navštívil opět Valouškovou v Olomouci-Bělidlech, Domácí Šmuk již když odcházel, zakázal mu pro příště přístup do svého domu, aby zabránil hádkám v domě. Valoušková jej však odmítla, nesměl u ní již spát. Potloukal se po kavárnách, ve dne mu milosrdně dovolila, aby u ní byl, ale večer musil pryč. Den 8. ledna stal se kritickým. Přišel jako obvykle, dostal oběd, pak došlo opět k hádce, která měla neočekávané, krvavé zakončení...
Valoušková o tom vykládá: Seděla na zemi na peřinách, neboť jediná místnost celého bytu byla tak malá, že by se do ní postel nevešla. Sedl si k ní. Ona mu opět vyčítala, že nepracuje, zahálí. Chtěl, aby mu vyprala košili, řekla, aby přinesl dříve košili od své sestry. Pak chtěl, aby byla jeho. Odmítla. Rozčilil se: „Ty když ne se mnou, tak s nikým!“ Svalil ji na znak, chytil ji za krk a rdousil ji. Poškrábala ho. Pustil ji a následkem rozčilení zapálil si cigaretu. — „Mně je to jedno, půjdu-li do kriminálu dnes nebo za měsíc...“ řekl. Valoušková pozorovala, že se po čemsi ohlíží. Zahlédl na šicím stroji špičatý kuchyňský nůž. Vyskočila a hodila jej ke kamnům. Bohutínský šel za ní. V bedničce na uhlí leželo kladivo asi půl kg těžké. Vzal ho. Co následovalo, bylo dílem několika okamžiků. Žďouchl prudce do Valouškové: „Počkej, já ti povím...!“ Klekl si na peřinu a dvakráte udeřil ji do hlavy. Krátce, ale prudce. Valoušková rukama kladla odpor. Cítíc, že při druhé ráně ztrácí vědomí, volala: „Prosím tě, Láďo, co to děláš, budeš zavřenej... Já jsem tě měla ráda a ty mě tlučeš...“ Ještě jedna rána a bude všemu konec... Bohutínský však náhle ustal. Rozčilení pominulo. Skočil pro vodu a dával Valouškové, jíž počala se z hlavy řinouti krev, studené obklady. Vyběhl se škopkem pro vodu. Valoušková vyběhla také ven a volala o pomoc. Paní Hedvika Šmuková přivolala strážníka. Než přišel, prosil Bohutínský, aby řekla, že si to udělala na schodech, že upadla, aby ho strážník nesebral. Valoušková řekla pravdu. Bohutínský byl zatčen a ona odvezena do zemské nemocnice.
Státní zastupitelství obžalovalo Bohutínského ze zločinu těžkého ublížení na těle. Valoušková byla těžce zraněna na temenní kosti, takže úlomky kosti musily býti operativně odstraněny. Mimo to byl obžalován pro pokus utajiti před úřady skutečný stav věci.
Obžalovaný se úplně a kajícně doznat. Jest pravda, že ji uhodil dvakráte kladivem, byl strašně rozčilen a bez sebe; vzpamatoval se teprv, když křičela, omdlévajíc. Trpí velice neurastenii, na níž byl léčen, jak lékaři skutečně potvrdili. Jednu okolnost tvrdil velice houževnatě: než šel na ni s kladivem, ohrožovala ho nožem. Vyprávěl o tom: Přišel k ní osudného 8. ledna, opět, dala mu oběd a sedl si k ní na peřiny. Vyčítala mu, že nic nedělá a nechává se jí vydržovati. Hádali se. Pak začala zpívat: „Jaro je tady... Láďa není tady...“ Přiblížil se k ní chtivě: „Co mluvíš, já jsem tady...“ a chytil ji, chtěje, aby byla jeho. Strana 176.
Hrubě jej odstrčila, vzala kuchyňský nůž a křičela: „Dacane, já tě zabiju, abych tě neměla na očích!" Při tom jej zranila na pravém uchu a to jej rozčililo, že vzal kladivo a praštil jí. Nechtěl ji zabít, pouze potrestat.
Svědkyně Valoušková, suchá, nehezká, ale zřejmě energická žena, připouštěla, že ji nechtěl zabít, neboť na její volání: „Láďo, co to děláš...“, přestal ji bít a dával jí studené obklady.
Bylo zjištěno, že Valoušková byla již dvakráte trestána a nemá nejlepší minulost. Velice důležitou byla výpověď svědkyně Hedviky Šimkové, které soud věřil. Udala, že hádky vyvolávala Valoušková, která byla divoká a hned nakvašená, kdežto Bohutínský činil dojem člověka klidného a hodného. Divila se mu často, proč s Valouškovou žije a proč se nevrátí ke své ženě. Při jedné takové hádce zaslechla, jak Valoušková na něho křičela: „Pojď, ty dacane, mně už jest to jedno, pojď na nůž, buď ty mě zabiješ, nebo já tebe!“
Soud po uvážení všech okolností vynesl rozsudek, jímž uznal obžalovaného vinným dle obžaloby a odsoudil jej na deset týdnů do žaláře. O podmíněnosti trestu bude rozhodnuto později. V každém případě má však trest vazbou odpykaný.

Citace:

Román lidské duše. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 15, s. 179-180.