Loupežná vražda ve Velkých Popovicích.

Líčení s Josefem Chrudimským, podezřelým a obžalovaným, že zavraždil vetešnici Papežovou, aby se zmocnil jejího kapsáře a některých jiných věcí, bylo nejzajímavějším z celého tohoto porotního období. Nebylo přímého důkazu — jen indicie, zesílené nejvýš tím, že obžalovanému nepodařilo se prokázati, že v době vraždy nebyl na místě činu. Ale ani žalobě nepodařilo se dokázati nezvratně, že tam byl.
Bačkory, na nichž veřejná žaloba stavěla nejvíc, odpadly jako důkaz hned v první den líčení. Řada svědků z okolí Papežové prohlašovala, že předložené bačkory patřily Papežové, řada jiných svědků, mezi nimi i žižkovský obuvník, dokázala, že Chrudimský tyto bačkory měl už před vraždou a že už před vraždou dal si je od onoho žižkovského obuvníka opraviti, aby je snáze prodal. Obuvník vysoké tyto soukenné bačkory opatřil na opatcích kůží, jež tam dříve nebyla; a naopak příbuzní Papežové i sousedka Sedláčková prohlašovali, že bačkory tyto poznávají právě dle těchto kožených opatků... Zdá se tedy, že zde prazvláštní, jedinečnou náhodou šlo o dva úplně stejné páry bačkor, z nichž jeden pár až do vraždy patřil Papežové, druhý ještě před vraždou Chrudimskému. A nejpodivnější na tom je, že bačkory, patřící Papežové, se po vraždě skutečně ztratily bez stopy. Je tedy zřejmo, že za těmito bačkorami, okolo nichž točilo se líčení skoro celý den, skutečně něco vězí. Rozhodně však bylo vyvráceno tvrzení žaloby, že bačkory potřísněny byly krví Papežové, obsahem jejího žaludku a jejími výkaly, které z Papežové samovolně prý vyšly, když utrpěla zasazenými ranami těžký otřes mozku. Byloť soudními znalci lékařství prof. drem Dittrichem a docentem drem Marxem zjištěno, že krvavé skvrny na bačkorách nepocházejí od krve lidské, nýbrž zvířecí, a zjištěno dále, že Papežová po ranách ani nezvracela, ani se nepokálela. Ostatně zápach po výkalech na bačkorách zjistil už onen obuvník ze Žižkova, který bačkory ty krátce před vraždou Chrudimskému spravoval.
A tak zde pro soukromé i veřejné detektivy zůstává otevřené pole záslužné působnosti, na němž mohou zkusiti svůj um.
Chrudimský sám, jehož obrázek dále otiskujeme, sedí na lavici obžalovaných ve vysokých černých botách, v hnědém sametovém starém obleku s červeno-bílou šálou kolem krku, celkem lhostejně. Vypráví, že vyučil se obuvníkem, později stal se zemědělským dělníkem. Do obecné školy chodil v Kunraticích, jednu měšťanku vychodil v Nuslích. Na vojně byl u 28. pěšího pluku a z vojny propuštěn byl v r. 1920. Loni v říjnu začal obchodovati hadry a starou obuví, kterou kupoval po doporučila vetešnici Papežové z Vel. Popovic a domech a prodával obchodnici Brettschneidrové z Poděbradovy třídy v Žižkově. Ta jej Chrudimský skutečně navázal s Papežovou obchodní styky. Byl u ní asi šestkrát s různým starým šatstvem v Popovicích a Papežová vždy veteš od něho zakoupila a hotově zaplatila. Chrudimský nepopírá, že viděl, jak Papežová brala peníze jednak z kapsáře pod zástěrou (jehož obsah po vraždě byl vykraden), jednak z notesu, jejž vyjmula zpod Strana 147.
peřiny. Také v Praze se s Papežovou setkal a jel s ní 4. prosince, tedy 5 dní před vraždou, z vršovického nádraží do Popovic. Na nádraží koupil jí, poněvadž prý ráda četla, „Kriminální Zpravodaj“, plný loupeží a vražd, který po vraždě skutečně také v bytě u Papežové byl nalezen. Dne 4. prosince večer přijel zpět do Prahy a od té doby Papežovou prý neviděl.
Chrudimský pak vykládá s úctyhodnou přesností, kde všude byl dne 8. a 9. prosince, neboť to jsou dny, o které má soud největší zájem. Papežová byla totiž 9. prosince asi v 9 hod. ráno nalezena zavražděná. Chrudimskému pak mnoho lidí, přespávajích s ním a jeho ženou v hostinci „Na formance“ v Hrdlořezích, dosvědčuje, že 8. prosince ráno ho viděli, jak odcházel s Fr. Kaisrem do Prahy, ale pak že jej spatřili teprve po jeho zatknutí u soudu, když věc byla vyšetřována. Chrudimský naproti tomu uvádí, že 8. prosince ráno šel z Hrdlořez k obuvníku Tomkovi na Žižkov (což mu tento potvrzuje), odtamtud zašel už s nějakým pouličním děvčetem do jídelny Beránkovy na Starém městě; tam děvče nechal a odešel sám do kavárny „U tří stupňů“, odtud do „Kalifornie“, kde setkal se se svým známým Floriánem Jungrem. Oba pak zašli do jakési ženské útulny v Klimentské ulici, odkud Chrudimský „vyzdvihl“ nějaké děvče, s nímž šel pak Jungr na nocleh do cihelny u Hrdlořez, kdežto Chrudimský prý šel spat do své noclehárny. To mu však nikdo z jím vedených svědků-spolunoclehářů nepotvrzuje kromě jeho vlastní ženy, Ant. Chrudimské. Také 9. prosince ráno neviděl nikdo Chrudimského z noclehárny vycházeti, ač Chrudimský tvrdí, že šel po 8. hod. opět se spolunoclehářem Kaisrem do Prahy. Zde však už začíná Chrudimský po Praze chodit sám, ač dříve uváděl vždy někoho, kdo jej minulý den viděl, a kdo mu to opravdu pak Strana 148.
dosvědčil. Dne 9. prosince po příchodu do Prahy šel prý tedy zase do jídelny Beránkovy, pak do „Kalifornie“, pak ke „Třem stupňům“. To všecko mu však nikdo nedosvědčil. Pak prý ve 4 hod. odpol. šel do výčepu k „Rozvařilovům“, kde ve „ferblu“ vyhrál 28 Kč. Tohle už Chrudimskému dosvědčuje číšník Václav Šitler. Od „Rozvařilů“ šel Chrudimský do hostince „U křížků“, kde byl až do 3 hod. ráno, načež odešel až na Vinohrady do restaurace „U Stránských“ na nároží Vávrovy a Hálkovy tř., kde otevírají už ve 3 hodiny. Dal si tam polévku a pivo a ujal se tam nějaké Zábojové, za kterou také zaplatil polévku a v 6 hod. s ní odešel. Nechal ji však někde na ulici a ujal se jiné, nějaké židovky, s kterou zase šel zpět na Malou Stranu do hotelu „Na staré poště“, protože prý ho prosila, aby s ní šel se vyspat, že už tři dny pořádně nespala. Ale v hotelu bylo vše obsazeno a tak musili na chodbě čekati až do půl 9. hod. ráno, nežli se vyprázdnil první pokoj, mající číslo 45, jak si Chrudimský dobře prý zapamatoval. Chrudimský zaplatil za pokoj 20 Kč, ale nespal v něm. Židovka prý na něm chtěla všelijaké divné věci a tu Chrudimský počkal, až usnula, vzal jí z tašky 30 Kč a odešel.
Po tomto přiznání státní zástupce ihned rozšířil žalobu na Chrudimského o tuto přiznanou krádež.
Z Malé Strany odešel Chrudimský na Žižkov, kde se v lidové jídelně naobědval, načež šel k obuvníku Tomkovi pro bačkory, jež tam dal dva dny před tím do správy. Bačkory převzal a šel k Brettschneidrové je prodat. Ta koupi odmítla a tak je nabídl 82leté kaštanářce Müllerové u Masarykova nádraží, která je skutečně za 15 Kč koupila a u níž později byly zabaveny. Od Masarykova nádraží šel opět ke „Třem stupňům“, pak do „Kalifornie“ a posléze k „Rozvařilovům“, kde se sešel s Jungrem. Každý si tam vybral děvče a čtyřlístek šel pak do biografu „Sibiř“, večer po představení jeli všichni čtyři elektrickou drahou do Kbel, kde zapadli do restaurace Mornsteinovy, v níž s děvčaty zůstali přes noc.
Druhého dne ráno šel Chrudimský se „svojí“ dívkou zpět do Prahy; zašli kamsi na kávu, načež děvče šlo si hledat místo a Chrudimský šel ke „Třem stupňům“. Tam potkal spolunocleháře Kaisra, který mu řekl, že v Hrdlořezích ptalo se po něm četnictvo; šel s Kaisrem do výčepu „U Rozvařilů“, kde byla již Chrudimského žena a rovněž mu sdělovala, že četnictvo po něm pátrá. Sebral se tedy se ženou a šli do Hrdlořez, kde Chrudimský zastavil se na četnické stanici. Tam byl zatčen a druhého dne dopraven do Vel. Popovic ke konfrontaci s dvěma muži, kteří domnělého pachatele ráno v obci zahlédli.
Všecky tyto výpovědi Chrudimského byly buď úplně neb alespoň částečně potvrzeny svědky až právě na ty, které se týkaly noci z 8. na 9. prosince a dopoledne 9. prosince, tedy na dobu nejdůležitější. O těchto nejdůležitějších okamžicích Chrudimskému veškeré alibi naprosto selhalo, odmyslíme-li jedinou výpověď jeho ženy, pro kterou je Chrudimská ostatně stíhána žalobou. K této jediné žalobu podporující okolnosti přidružuje se ovšem i závažná výpověď dvou občanů popovických, kteří dne 9. prosince ráno potkali Strana 149.
člověka v obci neznámého, nesoucího na zádech polonaplněný baťoch a přes ruku nějaké šatstvo.
Jeden z těchto svědků, Oldřich Ptáček, udává, že člověk, kterého k 6. hod. ráno potkal, byl asi stejné postavy jako Chrudimský, také byl přibližně tak oblečen, ale nemůže rozhodně říci, byl-li to obžalovaný.
Zato druhý svědek, úředník popovického pivovaru Karel Heřman, všiml si pocestného lépe. Měl na sobě tmavý zimník, u krku jakoby s kožišinou, černé kamaše, světlý baťoch. Na hlavě měl tmavý klobouk, „lodičku“, pod nímž bylo mnoho načesaných vlasů. Svědek se za pocestným dlouho ohlížel, poněvadž mu byl nápadný. Dle postavy i dle oblečení poznává svědek v onom pocestném Chrudimského až na to, že pocestný měl „nos nahoru“, kdežto Chrudimský má nos normální.
Na žádost poroty nařizuje předseda, aby byl přinesen z vazby Chrudimského zimník; když se pak do něho Chrudimský oblékl a vzal na záda baťoch, prohlásil svědek: „To je zrovna takový baťoch a zrovna takový kabát!“ Byl tedy Chrudimský vyzván, aby rychle přecházel po porotní síni, a tu i chůze obžalovaného zdála se býti svědkovi velmi podobnou chůzi onoho pocestného.
Tato zajisté nejdůležitější výpověď svědecká, která slibovala téměř již rozřešení celé otázky, byla však oslabena konstatováním, že svědek ve vyšetřování předběžném popisoval pocestného v podstatě jinak, než teď při líčení, a tak ani tato výpověď nemohla porotu tak úplně přesvědčiti o vině Chrudimského, tím spíše, že hned po činu, za dobré ještě paměti, bylo opomenuto při vyšetřování to nejdůležitější, totiž zjistiti na nádražích v Senohrabech a Strančicích, kam pocestný dle směru a dle udání obou svědků asi směřoval, zda tam do některého z ranních vlaků takový člověk nasedal...
Chrudimský byl již mnohokráte trestán, leč pro samé přestupky. První jeho trest zaznamenán je v roce 1911; dostal tehdy pro přestupek zpronevěry u okr. soudu v Nuslích 3 dny vězení a později v témž roce u téhož soudu pro nedokonané lehké ublížení na těle (hodil po nějaké ženě kamenem) 48 hodin. V roce 1912 trestán byl několikráte okr. soudem na Kr. Vinohradech pro přestupek krádeže, potulku a žebrotu, v r. 1913 dostal na Žižkově 18 dnů pro potulku a vysloveno, že má býti dodán do donucovací pracovny. Z toho však sešlo a Chrudimský pak pohostinsky vystupoval u různých soudů: potulka a žebrota se tu střídá s přestupky podvodu a krádeží břitvy. Nejdelší jeho trest je vězení třínedělní.
Porota při tak slabých důkazech nemohla nabýti pevného přesvědčení, že to nebyl nikdo jiný, než Chrudimský, který Papežovou zavraždil, a to tím spíše, ježto jeho lup byl by býval nepatrný. Pár starých hadrů a nějakých 100 nebo 150 Kč z kapsáře (u Chrudimského při jeho zatčení nebylo nalezeno ani haléře) jistě nestálo by člověku s poměry Papežové obeznámenému — a takovým Chrudimský jistě byl — za vraždu. U Papežové bylo totiž nalezeno porůznu poschovaných jednak hotových peněz, jednak spořitelních knížek téměř za 30 000 Kč. V krámě samotném byla pak veliká zásoba staršího šatstva pánského i dámského. Že odešel pachatel s tak malým lupem, dalo by se snad vysvětlit nějakým náhlým jeho vyrušením — ale tady opět scházelo vyšetření a podklad.
A tak porota tápala v naprosté temnotě a nemohouc si vzíti na svědomí odsouzení člověka snad nevinného, odpověděla na hlavní otázku, týkající se loupežné vraždy, toliko 7 hlasy kladně. K otázce na krádež 30 Kč nezjištěné židovce přisvědčila všemi 12 hlasy a rovněž všemi hlasy označila pohnutky tohoto činu za nízké a nečestné.
Náš odpovědný redaktor, zvolen byv opět vrchním porotcem, přečetl tento verdikt a prohlásil kromě toho, že porota všemi 12 hlasy se usnesla, třebas se to snad vymykalo z její kompetence, tlumočili názor, že solidní dvůr měl by alespoň nyní naříditi výkon usnesení okres. soudu v Žižkově z roku 1913, aby totiž Chrudimský jako osoba povalečná a řádné práci se vyhýbající dodán byl do donucovací pracovny. Toto jednomyslné usnesení poroty vzbudilo pro svoji neobvyklost rozruch nejen mezi obecenstvem, ale i u soudního dvoru, který dlouho se o věci radil, pak však prohlásil, že podle zákona o tulácích není možno naříditi dodání do donucovací pracovny, poněvadž Chrudimský v posledních letech ani pro potulku, ani pro žebrotu trestán nebyl, nýbrž jen pro drobnější krádeže, že však bude dodán polic. ředitelství v Praze za účelem vyhoštění z obvodu města, odkud je na dobu 10 let vykázán.
Ze zločinu vraždy soud Chrudimského osvobodil a odsoudil jej toliko do vězení na tři týdny pro krádež oněch 30 Kč. Trest je vazbou odpykán.
Chrudimský byl ihned po prohlášení rozsudku dodán policejnímu ředitelství v Praze, kde jej ještě téhož dne ze soukromého zájmu navštívila slavná grafologyně paní Dolfina Poppée, odborná znalkyně berlínského vídeňského trestního soudu. Jak nám paní Poppée později sdělila, snažila se vyčísti z linií rukou i z rukopisu Chrudimského, o který požádala, jeho povahu a zejména okolnost, byl-li by schopen činu, jejž mu žaloba za vinu kladla. Zkouška však dopadla negativně. Nelze prý z ní ani tvrditi, že by schopen byl, ani, že by schopen nebyl. Z linií dlaní Chrudimského seznala znalkyně jen tolik, že Chrudimský je člověk spíše zádumčivý, že touží po popularitě a že jeho zdraví není nejpevnější.
Vražda na Marii Papežové zůstala tedy zatím nevysvětlena. Doufáme, že ne navždy. Páni z četnické stanice ve Vel. Popovicích měli by znovu zahájiti pátrání v této tak zajímavé věci. Usilovnou činností lze během času nalézti světlo i tam, kde zdánlivě je úplná temnota. To jsme viděli na př. u vraždy hajného Houžvičky, kde jedinému ostražitému četníku, strážmistru Královi, se podařilo natolik objevili po letech pachatele, že to dvěma porotám stačilo k jich odsouzení.
A ve Velkých Popovicích, pokud se pamatujeme, podobná vražda se už jednou, asi před 10 lety, stala. Obětí byla tehdy také žena a místo činu bylo několik kroků od domečku Strana 150.
Papežové... Tehdy byl sice odsouzen pro vraždu tu manžel zavražděné, ale rozsudek ihned po vynesení byl označován jako nespravedlivý a téměř všechen denní tisk se tehdy proti němu bouřil. Snad by tedy při této příležitosti mohlo býti vzpomenuto i na tehdejší tragedii ...
Soudu předsedal vicepresident zem. trest, soudu Kratochvíl, votanty byli radové zem. soudu Dr. Pražák a Dr. Žížek, žalobu energicky zastupoval stát. zástupce Dr. Novotný, žalovaného hájil Dr. Pavlík.

Citace:

Loupežná vražda ve Velkých Popovicích. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 13, s. 150-154.