Tragedie lásky na faře.

Na faře v Pouchově u Hradce Králové sloužila po několik let 18letá Matylda Zimprichová, hezounká blondýnka. Což divu, že mladý hoch, 26letý zámečník Josef Kalhous ze sousedství fary, který denně chodíval kolem rozsáhlého farského dvora, se do ní zamiloval. Sliboval, že si ji vezme. Miloval ji bláznivě a bezměrně žárlil. Nesměla promluvit ani se ženskou, natož s mužským! Den ze Strana 185.

dne spolu hovořívali — jejich lásku dělil jen farní plot. Jak se jim oběma stýskalo, když Josef v říjnu onemocněl a musil do nemocnice. Matylda použila první prázdně a navštívila ho v nemocnici. Když však se vrátila domů, na faru, čekalo ji tam hořké zklamání. Hospodyně jí vyprávěla, že na faru přišel jakýsi člověk z Třebechovic a Matyldu hledal. Přišel prý Matyldě zarazit ohlášky. Kalhous má s jeho dcerou Otilií dítě. Právě se narodilo. Matyldiny tvářičky zbledly. Ohlášky sice ještě neměla, ale doufala, že se s Josefem vezmou. Nyní bylo vše ztroskotáno — všemu konec. Avšak přece zbyl v srdci Tyldině kousek pochyby i rozjela se hned druhého dne přesvědčit se o pravdivosti zprávy. Přišla právě, když nesli jeho dítě — s jinou! — ke křtu. Vrátíc se domů, vzala Tylda péro a psala svému milému do nemocnice o falešném milování, o žalu, který jí způsobil a o jeho povinnosti vžiti si Otilku. Ona dále s ním mluvit nebude.
Jakmile Josef přečetl dopis, opustil — dosud nevyléčen úplně — nemocnici a koupil si revolver. Ve středu 21. října byl sychravý pošmourný večer. Mlhavou tmou se černala hřbitovní zeď a za ní na hrobech se chvělo několik krvavých světélek. Tylda k šesté hodině vyšla na dvůr a zpívala si. Za zdí zazněl známý hlas: „Slečna Tylda je dnes veselá!“ Odvětila: „Nemám s vámi co mluvit!“ Odmítnutý milenec po třikráte ji volal: „Pojď sem!“ Vběhla do fary a slyšela ještě: „To ti přijde draho! Ty mně z rukou tak lehce nevyvázneš!“ O půl hodiny později šla podojit kozy. Bála se, proto zavřela dveře chléva na závoru. Sotva ji zastrčila, slyší prudký skok a ránu na dveře. Napadlo jí, že je to Josef. Přiskočila, aby přidržela závoru, leč Kalhous opřel se o jednu vráteň a prostrčiv mezerou ve dveřích ruku, střelil po Matyldě z revolveru. Ucítila bolest v břiše. V zápětí Kalhous dveře vyrazil, skočil, uchopil dívčinu za krk, přirazil ji ke zdi a střelil po druhé, leč netrefil ji. Ve chvíli, kdy padla rána, Tylda klesla k zemi a střela ji minula. Odmítnutý milenec klekl na ležící děvče a namířil mu na hlavu. Tylda křičíc, chránila si hlavu rukou. Třeskla rána a mezi prsty děvčete vyřinula se krev... Kalhous mysle, že Tyldu zabil, prchl do polí, bloudil nocí, revolver zahodil do potoka, k ránu však se vrátil domů a usnul. Ráno byl četníkem zatčen.
Děvče bylo pouze v bezvědomí. V nemocnici se ukázalo, že první střela zasáhla ji jen povrchně na břiše, způsobíc krevní podlitinu. Také zranění na temeni hlavy bylo lehké, poněvadž průbojnost střely byla zeslabena rukou, kterou Matylda si hlavu chránila. Kule pronikla zápěstím. Kdyby byla nenastavila ruky, projektil byl by pronikl do dutiny lebeční.
Střely neusmrtily milenku, ale zabily lásku. Pro zločin nedokonané vraždy žalovaný mladík ani pohledem nezavadil o svědkyni, Matyldu; a její modré oči se smutným výrazem bloudily po soudní síni, vyhýbajíce se tmavovlasé hlavě Josefově.
Žalovaný popřel úmysl vražedný. Chtěl ji pouze postrašit za to, že ho zklamala. Slibovala Strana 186.
mu přece věčnou lásku! On sám prý Matyldu miloval láskou ideální jako světici, Otilka — to byl jen poměr...
Soudní dvůr dal porotcům otázku hlavní na zločin nedokonané vraždy prosté, otázku eventuální na zločin těžkého ublížení na těle, dále otázku na přestupek zbrojního patentu a otázku dodatkovou po pohnutkách činu. Porotcové odpověděli na otázku na pokus vraždy devíti hlasy kladně a všemi hlasy vyslovili, že čin nespáchal z pohnutek nízkých a nečestných.
Soud odsoudil Kalhouse do žaláře na půltřetího roku. Kalhous rozsudek přijal klidně, ale z modrých očí Tyldiných vytryskly slzy. Srdce přece promluvilo.

Citace:

Tragedie lásky na faře. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 16, s. 188-190.