vady dobytka« vystupují jako samostatný důvod právní.

Žalobkyně podala u okresního soudu v Uh. H. žalobu, v níž tvrdila, že koupila od žalovaného jednoho býčka za ujednanou trhovou cenu 7400 Kč s výslovným zaručením a ujištěním žalovaného, že býček jest z dobrého plemene a že 1. září 1927 bude ke skoku schopný, že však se ukázalo, že býček, kterému byly po této době přivedeny říjné jalovice, zůstal vůči nim úplně netečným, a na žádné z nich skoku nevykonal. Z toho podle tvrzení žalobkyně vyplývá, že býk ke skoku schopným není a že jako býk plemenný se k chovu nehodí, a tudíž ujištění a zaručení žalovaného ukázalo se nepravdivým. Býk bez této vlastnosti má podle tvrzení žalobkyně pouze cenu pro řezníka nanejvýš v obnosu 2500 Kč, takže žalobkyně má za to, že neobdržela ani polovici toho, co žalovanému dala a tudíž cítí se oprávněna žádati za zrušení kupní smlouvy a uvedení v předešlý stav.
Žaloba pak sama je typována jako žaloba na zrušení smlouvy pro zkrácení přes polovici ceny nejen v rubru, ale i její petit žalobní ve smyslu tohoto žalobního důvodu formulován.
Žalovaný namítal především proti žalobě věcnou nepříslušnost okresního soudu. Soud I. instance námitku tuto zamítl a prohlásil se věcně příslušným, sdíleje názor, že běží o žalobu ze správy pro fysické vady dobytka.
Stížnosti žalovaného rekursní soud vyhověl a žalobu pro věcnou nepříslušnost odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti žalobcově a odůvodnil své rozhodnutí takto:
Stěžovatel neprávem se dovolává plenárního rozhodnutí nejv. soudu ze dne 27. října 1920 č, praes. 749/20, Vážný čís. 733 a jeho odůvodnění. Žaloba tato není žalobou ze správy, neopírá se také svým právním důvodem o vadu dobytčete, nýbrž o to, že dobytče nemá vlastností výslovně smluvených, že se totiž pro svou úplnou netečnost k němu předvedeným jalovicím a pro svou neschopnost ke skoku vůbec nehodí jako plemenný býk k chovu, a že proto stěžovatel neobdržel ani polovici, co dal žalobci, pročež je oprávněn — tedy podle § 934 obč. zák. — žádati za zrušení kupní smlouvy a uvedení všeho v předešlý stav. —
Nárok podle § 934 obč. zák. není nárokem ze správy, zejména není tato žaloba žalobou podle § 933 obč. zák. Dovolatelem vzpomenuté rozhodnutí také se zmiňuje, že se zákonným označením »vady dobytka« setkáváme se v původním doslovu všeobecného zákona občanského v paragrafech, pojednávajících o správě, a to v § 924 (zrušen § 117, III. dílčí novely), 925, 926 a 927 obč. zák. a že na tom ničeho nezměnil ani nový doslov § 933 obč. zák. Tento mluvě o vadách dobytka, má na mysli, jak jest zjevno z jeho doslovu a z jeho nadpisu »zánik práva ze správy«, pouze správu pro vady dobytka.
Sluší tedy »rozepřemi pro vady dobytka« (§ 49 č. 8 jur. nor.) rozuměti jen takové, v nichž »vady dobytka« vystupují jako samostatný důvod právní, a to je právě jenom v případech § 925, 926 a 927 obč. zák., nikoliv však ve případech, jako je tomu v souzeném případě, v nichž vada dobytčete je uváděna jako skutečnost, odůvodňující právní důvod žaloby, v tomto případě zkrácení přes polovici na obecné hodnotě.
V takovém případě řídí se příslušnost podle všeobecných zásad, tedy především podle ceny předmětu sporu, a soud zkoumá podle II. odst. § 41 jur. nor. svou příslušnost podle žalobcových údajů, pokud mu není známo, že jsou nesprávné.
V tomto případě činí cena předmětu sporu (podle žalobcova ocenění 12.000 Kč), proto je k projednávání této rozepře příslušným sborový soud I. stolice.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 13. ledna 1928 R II 384/27.
Dr. F. Horna.

Citace:

Příspěvek k výkladu § 49 č. 8 jur. normy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 8, s. 263-265.