Ustanovením čl. 7 č. 1 smlouvy ze dne 6. března 1925 č. 5 sb. pro 1926 o úpravě právních styků mezi Československem a Polskem, že pro rozluku manželství jsou »výlučně příslušny« úřady státu, jehož příslušníky manželé jsou, není, pokud nejde zrovna o styk s Polskem, vyřazen z platnosti příslušnostní předpis § 20 č. 1 rozl. zák.

Nižší stolice odmítly žádost manželky za rozluku podanou u soudu § 20 č. 1 rozl. zák. pro nepříslušnost s odvoláním na smluvní předpis v právní větě shora uvedený, poněvadž manželé jsou příslušníky polskými, nejvyšší soud však usnesení jejich na dovolací stížnost žadatelky zrušil a jednání a rozhodnutí o žádosti prvému soudu uložil, a to z těchto důvodů:
Rozsudkem pro zmeškání ze dne 1. května 1925 č. j. Ck I a 246/26-9 byl krajským soudem v М. B. vysloven rozvod manželství, o nějž jde, z viny žalovaného. Rozsudek ten doručen žalovanému dne 5. srpna 1925 a jest v právní moci. Žádost o rozluku ve smyslu § 15 a 16, pokud se týče 17 zákona rozlukového, podanou žalobkyní u téhož soudu, nižší stolice však odmítly pro nepříslušnost z toho důvodu, že podle čl. 7 č. 1 smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou ze dne 6. března 1925 č. 5 sb. pro rok 1926 jest výlučně příslušným uznati o rozluce úřad státu, jehož příslušníky manželé v čas podání žádosti jsou, takže když manželé, o něž jde, jsou příslušníky státu Polského, také jen úřady polské o rozluce uznati mohou.
Oproti tomu se žadatelka odvolává na ustanovení č. 3 téhož článku 7, podle něhož nálezy vynesené od úřadů vytčených v ustanoveni č. 1 budou uznávány (český text: uznány) i na území druhé strany, roz. druhého státu a tím prý smysl ustanovení č. 1 je vymezen.
Doložiti sluší, že stejné ustanovení jako č. 3 obsahují i čl. 9 č. 2 a čl. 11 č. 2 smlouvy.
Žadatelka ve svých stížnostech spokojuje se tím, že prostě na ten předpis č. 3 čl. 7 poukazuje, aniž by dosah jeho a tudíž dosah celého kompetenčního předpisu vykládala. Nelze popříti, že předpis č. 3 již na první poslech činí silný dojem, dodávaje kompetenčnímu předpisu č. 1 nepopiratelně záhadnosti. I dlužno tedy záhadu, s kterou se nižší stolice, zejména též rekursní soud, ač mu námitka ta činěna byla, vůbec nezabývaly, se všech stránek osvětliti, než k řešení její přistoupiti možno.
Podle čsl. vnitrostátního práva jest dovolaný soud I. stolice k rozhodnutí o žádané rozluce podle § 20 č. 1 zákona rozl. bezesporně příslušným (jako rovněž byl příslušným podle § 76 jur. n. již k žalobě o rozvod, o níž rozsudek rozvodový, tvořící základ žádosti o rozluku, vyšel), a jest jen otázkou, zda a pokud příslušnost ta byla pro příslušníky polské řečenou mezistátní smlouvou derogována.
Existuje t. zv. nauka o hierarchii norem, v které normy práva mezistátního (mezinárodního) předcházejí normám práva vnitrostátního, ale bylo by chybou, kdybychom za to měli, že tím jest naše otázka už rozřešena, že totiž derogace vnitrostátního předpisu nastala. Neboť nerozhoduje otázka nadřaděnosti a podřaděnosti sama, nýbrž vždy přijde také ještě na obor či rozsah působnosti obojí normy. Je-li pole působnosti normy mezistátní a, pole působnosti normy vnitrostátní, a + b ruší norma mezistátní normu vnitrostátní na poli a), nedotýká se však nijak její účinnosti na poli b).
Je-li toto hledisko správné, byla by tím naše otázka v zásadě už rozhodnuta.
Vymezme si pole působnosti naší kompetenční normy mezistátní. Smlouva, která ji obsahuje, již podle svého nadpisu a ovšem i podle obsahu svého jest smlouvou upravující právní styky mezi, republikou Československoua republikou Polskou, na tyto styky omezuje se tedy také naše sporná norma, takže praví-li předpis č. 1, že výlučně příslušný jsou úřady toho státu, jehož příslušníky manželé jsou/ omezena jest tato výlučná příslušnost jen na pole těchto styků československo-polských čili státy tam zmíněnými myslí se toliko Československo a Polsko a příslušnost jich úřadů tam vytčená je výlučná jen v poměru mezi těmito dvěma státy, kdežto v poměru jednoho každého z těchto dvou států ke státům jiným, třetím na př. Československa k Rakousku nebo Švýcarsku anebo Polska k Německu nebo Maďarsku výlučná není, tedy vnitrostátní kompetenční normu — u nás tedy normu § 20 č. 1 zák. rozl. — nevylučuje či z její působnosti nevytlačme.
Při tom narážíme na malou stylistickou chybu. Celé ustanovení č. 1 a 3 v jedno pojaté podle uvedeného výkladu tedy praví, že pro rozluku manželství ve styku mezi smluvními státy, t. j. když manželé jsou příslušníky jednoho z nich, jsou výlučně příslušný úřady toho státu (tedy československého nebo polského), jehož příslušníky manželé jsou, a rozluka těmito úřady povolená že bude uznávána i na území státu druhého, tedy v našem případě, že když rozluku povolí úřady polské, bude uznávána i v Československu.
Ačkoli tento výsledek zůstane stejný, bude přece soubor obou ustanovení lépe vyjádřen tak, že rozluka povolená úřady (na území) jednoho ze smluvních států bude uznávána (bude piatiti) i na území státu druhého jen tehdy, byli-li manželé příslušníky právě toho státu, který ji povolil. Slůvkem »jen« jest tu správně vyjádřeno to, co chce říci ustanovení č. 1 stanovením »výlučné příslušnosti« domácího státu manželů, a vyplývá z této stylistické úpravy předpisu, že těžisko celého článku nespočívá v ustanovení č. 1 o »výlučné příslušnosti« úřadů domácího státu manželů, nýbrž v ustanovení č. 3 o tom, kdy bude rozluka, povolená v jednom státu, uznávána i ve státě druhém, a že tedy skutečně nejde o »výlučnou příslušnost« úřadů domácího státu, což by byla příslušnost absolutní, která by příslušnost úřadů státu druhého vylučovala, nýbrž jen o stanovení, kdy bude rozluka povolená v státu jednom platiti i v státu druhém, tedy vlastně vůbec ne o »příslušnost«, nýbrž jen o účinnost rozlukových nálezů státu jednoho ve státě druhém, tak totiž, že předpis účinnost tu váže na tu podmínku, aby manželé byli příslušníky státu, jehož úřady rozluku jejich vyslovili, čili naopak, že nebyli-li manželé příslušníky státu rozluku vyslovivšího, nýbrž naopak příslušníky státu druhého, rozluka ta v tomto druhém státu, domácím to státu manželů, platiti nebude. A v tom je ta chyba shora zmíněná, že předpis vyjádřil věc kladně, ačkoli jde o zápornou ideu. Konkrétně mluveno, povolena-li rozluka v Polsku, bude platiti i v Československu, ale jen, byli-li manželé příslušníky polskými, nikoli tedy nebude zde platiti, byli-li příslušníky našimi, československými, a naopak byla-li povolena u nás, bude platiti v Polsku jen, byli-li příslušníky našimi, tedy tam platiti nebude, byli-li příslušníky polskými. Každý stát totiž si vyhražuje pravomoc nad manželstvím svých příslušníků sám pro sebe, ale jen, pokud jde o jeho vlastní území. nikoli tedy pokud jde o území státu druhého a států třetích. To je vlastní smysl smluvního předpisu.
Jestliže však předpis vyjádřil to tak, že povolí-li polským příslušníkům rozluku úřady polské, bude rozluka platiti i v Československu, tedy to tu myšlenku nevystihlo, neboť musíme se tázati, což povolí-li polským příslušníkům rozluku úřady československé, tedy rozluka ta v Československu platiti nebude? To by bylo protismyslné. U nás platiti bude, ale nebude platiti v Polsku, a o to předpisu jde. Předpis č. 3 měl a chtěl tedy správně zníti záporně : nebyl-li nález vynesen úřady v odstavci I jmenovanými, nebude na území druhé strany (druhého státu) uznávám, čili zkrátka nálezy, vynesené o manželství příslušníků jednoho státu úřady státu druhého, nebudou platiti pro domácí stát manželů. Že by ale neplatily pro stát, jehož úřady je vynesly, to se nepraví, naopak z úsudku a contrario plyne, že platiti budou. Vůbec by to bylo absurdní, aby stát vylučoval platnost výroků svých vlastních úřadů. Co se konečně týče států třetích, nemohla se jich smlouva vůbec dotknouti a tak to bude čiře otázkou jich vnitrostátního práva neb mezistátních smluv jimi uzavřených, zda ony rozluku polských příslušníků povolenou čsl. soudy nebo rozluku čsl. příslušníků povolenou polskými úřady uznávati budou či nikoli.
Jsou-li tedy manželé, o něž ve sporu jde, příslušníky polskými a povolí-li rozluku soudy čsl., nebude ji uznávati Polsko. To je celý smysl předpisu pro náš případ. Otázky platnosti rozluky pro území čsl. a pro území ostatních států se předpis nedotkl, neboť jeho domnělá »výlučná příslušnost« polských úřadů omezena jest jen na »styk« obou smluvních států, t. j. na platnost rozluky v poměru Československa k Polsku, třetích států se tedy vůbec nedotýká a také ne Československa, sama o sobě, abstrahujte od jeho styku s Polskem. Jestliže tedy soudy čsl. rozluku povolí a žadatelce stačí účinky její v tuzemsku a nebude se ucházeti o to, aby jí nebo jejím důsledkům zjednána byla účinnost i v Polsku, nemá to s naším předpisem co činiti. Teprve kdyby na př. na základě rozluky vymohla si majetkové nároky podle § 1266 obč. zák. a šlo o to, aby jim zjednáno bylo průchodu v Polsku na majetek manžela tam se nacházející, a šlo by tedy o styk s Polskem, polské úřady by provedení nároků těch odepřely s odvoláním na to, že rozluka tam neplatí. Vyjma tedy tento styk, všecka práva zůstala žadatelce tak, jak je má mimo mezistátní smlouvu, o niž jde, podle předpisů našeho hmotného práva a našich kompetenčních norem. Podle § 1 obč. zák. platí předpisy soukromého práva nejen pro státní občany čsl., nýbrž pro všecky obyvatele státu, stejná práva s občany zaručuje cizincům i § 33 obč. zák. a na kolik by šlo o reciprocitu, která to podle paragrafu toho podmiňuje, tedy ta právě zaručena jest článkem 1. naší smlouvy, kde se stipulují polským občanům u nás a našim v Polsku stejná práva hmotná (či 1) a také stejný přístup k soudům (č. 2) jako občanům domácím, tedy žadatelce také soud § 20 č. 1 zákona rozl. Konečně žádná mezistátní smlouva se neuzavírá navždy, nýbrž jen na přechodnou dobu, tato pak je uzavřena na 6měsíční výpověď vždy volnou (č. 1, 60). Kdyby tedy »výlučná příslušnost« úřadů druhého státu podle čl. 7 znamenala, že domácí příslušnostní předpisy jsou co do příslušníků druhého státu vyřazeny z platnosti, musily by po výpovědi smlouvy zase v platnost býti uvedeny, což by se ale zajisté nestalo automaticky, ježto i vyřazení nestalo se automaticky, nýbrž jen smlouvou. Že by ale bylo třeba potom nějakého restauračního aktu, nebudeme zajisté tvrditi a výsledek tedy je, že platnost jich ani za smlouvy nepominula.
Tento výsledek hořejšího šetření vyhovuje také úplně praktickým potřebám, neboť proč by žadatelka, která odjakživa bydlela a bydlí v Čechách, zde byla příslušná a zde sňatek s polským příslušníkem uzavřela, jímž ovšem se polskou příslušnicí stala, měla odkazována býti na polské úřady, aby se domohla rozluky, když jí stačí, bude-li rozluka provedena zde v jejím domově a nezáleží jí na tom, že na území polském uznávána nebude. Uvážiti také sluší, že se obě strany mohou státi příslušníky jiných států než Polska, na př. manžel příslušníkem německým a manželka československým (rozvedená manželka podle § 11 zákona ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. — srv. § 5 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. — manžela v jeho nově nabytém státním občanství nenásleduje), načež otázka jejich rozluky vůbec by pod hořejší mezistátní smlouvu nespadala, ale nelze nahlížeti, proč by žadatelka neměla míti práva vymoci si rozluku s účinkem pro území jiné než polské hned.
Ovšem bude-li rozluka na území státu polského neplatná, bude to věc právně nežádoucí, ale to nemůže žadatelku připraví ti o její práva, neboť takové nemilé situaci nelze vůbec předejíti, leda že by právo manželské nějakou všestátní dohodou bylo jednotně upraveno (unifikováno), což však se nynější haagskou dohodou, která ovšem ani bývalým Rakouskem ještě ratifikována nebyla, neprovedlo, jak její znění (u Stubenraucha, 8. vyd., str. 32) dokazuje. Tak se vyskytují napořád případy na př. případ, jenž byl předmětem rozhodnutí Rv I 1535/26-1,1 že rozluka jest v jednom státě platna (na př. v Maďarsku) a v druhém neplatila (na př. v Československu) a následkem toho pak i druhé manželství jednoho nebo druhého z rozloučených manželů na základě ní uzavřené v jednom státě platné a v druhém neplatné. Neunikneme této kolisi ani, kdybychom s nižšími stolicemi sporný předpis naší úmluvy s Polskem pojali doslovně a odkázali polské žadatele vždy na úřady polské a polské úřady čsl. žadatele vždy na úřady čsl., neboť tím by bylo docíleno nejvýše jednotnosti v obou našich státech, ale otázka, zda výrok platí i ve státech ostatních, zůstala by tím pořád nedotčena a posuzovala by se podle práva každého jednotlivého třetího státu zvláště. Než hořejší smlouvě československо-polské nešlo nikterak o unifikaci obou práv, o stvoření jednotného právního území, nýbrž o úpravu stykůmezi oběma státy, z nichž každý podržel jinak, právo své domácí neztenčené.
Rozhod. nejvyš. soudu ze dne 9. srpna 1927 č. j. R I 661/27-1.
A. H—k.

Uveřejněno v »Právníku« 1927, str. 517.

Citace:

Ustanovením § 7 č. 1 smlouvy ze dne 6. března 1925 č. 5 sb. pro 1926. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 8, s. 265-270.