Naše komentáře a komentovaná vydání.

Emil Svoboda.
Nikdo, komu záleží na jasnosti a výraznosti naší řeči, nemůže souhlasit s tím, aby se dohromady slévaly a vzájemných hranic zbavovaly pojmy a výrazy, které dosud docela jasně rozlišovaly věci skutečně odlišné. Vezme-li někdo do ruky na př. starého Stubenraucha, vidí docela typický komentář k občanskému zákoníku. Je tam sice otištěn občanský zákoník a výklady se připojují k jednotlivým paragrafům — ale těžiště není v uveřejnění slovního znění zákona, nýbrž ve výkladech, které jsou velmi obšírné a někde docela tvoří soustavná pojednání, a to nejen pro praktickou potřebu, nýbrž i s hlediska teoretického. Podíváte-li se pak na skvělé komentované vydání občanského zákoníka, které pořídil roku 1916 Josef Schey, vidíte na první pohled důkladný rozdíl. Zde šlo o bezvadnou publikaci slovního znění zákona — a poznámky jsou složeny vesměs z citací: soudních rozhodnutí, souvisejících míst zákona nebo zákonů od nejstarší doby do roku 1916 a důležitých ministerských nařízení. Můžete se spolehnout, že tam najdete bez chyb všechno, со k jednotlivému ustanovení zákona patří. Ale marně byste hledali Scheyovy teoretické nebo i jen к praktickému použití hledící výklady. Zkrátka: Všechno je tam autentické — ať slovní znění zákonů, ať právní věta rozhodnutí soudních nebo text ministerských nařízení. Poznámky pod čarou zpravidla začínají a končí uvozovkami.
Ale dosti záhy se objevuje jaksi přechodný útvar mezi komentovaným vydáním a komentářem. Schey v předmluvě k vydání první dílčí novely, datované ve Vídni 4. prosince 1914 výslovně prohlašuje, že nechtěl psát komentář vyčerpávající látku, že už pro krátkost času to nemohl učinit, a spokojil se jen některými vlastními poznámkami, aby dopomohl novému zákonu k správnému pochopení. Podobně Hermann-Otavský ve svém skvělém komentovaném vydání obchodního zákoníka neubránil se myšlence, zařaditi na některých místech vlastní výklady a poukazy na literaturu. V úvodu praví: „Tento způsob širšího poznámkového aparátu zachoval jsem pak nejen při zákoníku obchodním, nýbrž, třeba v míře redukované, i při dalších některých speciálních zákonech obchodního práva. Ovšem zdůrazňuji, že nebylo tu intence uspořádati tím komentář zákonů, nýbrž že jde jen o poznámky k účelu první orientace v příčině věcného obsahu norem.“
Jak je viděti, rozeznávali dobře i Schey i Hermann- Otavský, co je komentář a co komentované vydání zákona a doprovázeli jakousi omluvou skutečnost, že se nezdrželi, připojiti na některých místech vlastní výklady. Nikdo nemůže říci, že by to bylo na újmu díla. Pravý opak je pravda. Mně tu jde jen o to, abych zdůraznil, že je skutečně věcný rozdíl mezi komentářem a komentovaným vydáním zákona. Právě vycházející veliký komentář k občanskému zákoníku přesvědčí o tom rozdílu i toho, kdo by neznal Stubenraucha nebo moderní komentář Klangův.
Přechodný útvar se ovšem může velmi nápadně přiblížiti skutečnému komentáři. Prakse soudní, kdyby se jí naskytla podobná otázka, nemůže tvrditi docela nemožnou věc, že je komentované vydání zákona jedna a táž věc jako komentář. Může nejvýše říci, že to nebo ono vydání daleko překročilo povahu komentovaného vydání a jest komentářem. Nepochybuji na př., že Hartmannovo vydání knihovního zákona jest velmi důkladné a svědomitě zpracované komentované vydání — ale právě tak nepochybuji, že v téže sbírce Kompasu vydaný zákon o jízdě motorovými vozidly (Hoffmann-Netík) jest komentář k zákonu automobilnímu. Protože to jest mému odboru nejbližší, poukazuji na znamenitý výklad osmého oddílu zákona (Odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel), který opatřil Jan Srb. To je skutečně vědecký výklad znamenité hodnoty, sahající do šíře i do hloubky, ale provedený ve formě komentářové, paragraf za paragrafem. Na povaze této knihy jako skutečného komentáře nic nemění skutečnost, že je sbírka označena všeobecně výrazem: „Komentované zákony Československé republiky“. Komentářem jest i Smitkův zákon o splátkových obchodech i Karmánův zákon o umořování listin, třeba se zevně podobají vydáním komentovaným. Výklady obou autorů daleko přesahují rámec, jaký si na př. dal Hermanna-Otavského „Zákon obchodní“, který bych pokládal za krajní mez komentovaného vydání, opatřeného vysvětlivkami autora. Za to Srbovy „Úlevy při splácení pohledávek“ jsou typický komentář, vybavený vším, co vědeckou knihu odlišuje od praktické příručky, byť i výborně a spolehlivě zpracované. (Vydal Svaz čs. spořitelen.)
Nebylo by spravedlivé, dělat z tohoto rozpoznání jakousi hierarchii věcí dobrých, lepších a nejlepších. Všechno má svoje místo, pokud jde o dílo věcně správné a pokud je děláno metodou, která je činí spolehlivou pomůckou i pro praktika i pro vědeckého pracovníka. Jednomu i druhému musí záležeti na tom, aby mohl knihy použíti bez nebezpečí a bez úzkostlivého kontrolování slovního znění zákona a citovaných materiálií. Pokud jsem to mohl sledovati, vyhovuji tomuto základnímu požadavku všechna vydání Kompasu — a je radostný pocit, díváme-li se na velkou práci, která tu byla vykonána pro české právnictví. Ale rozeznávat mezi komentovaným vydáním a komentářem se musí, nemá-li nastati úplné zmatení pojmů v této otázce.
Jen bych nakonec poznamenal, že i kniha, pracovaná výhradně pro praktické účely a odmítající předem, aby nebyla posuzována s hlediska své hodnoty ryze vědecké, nesmí předem odmítati teoretickou práci, která dříve byla jinými autory vykonána. Kdo zajisté chce jiné učiti, musil se napřed učiti sám, a není spravedlivé, aby nad svými prameny lámal hůl, nechce-li jich vzhledem k určení své práce použiti tak, jak se obyčejně vědeckých pramenů a pomůcek používá. Proto, ačkoli proti knize samé a proti její věcné úrovni nic nenamítám a naopak její sepsání a uveřejnění pokládám za věc užitečnou a účelnou i aktuální, neschvaluji výrok Cyrilla Papouška v předmluvě k jeho „Zákonu o pojistné smlouvě“, kde se praví na straně VII: „Veden jsa snahou vytvořiti pomůcku ryze praktického obsahu, která by byla jasným a přesným rádcem svého majitele při řešení praktických případů, pomíjím úvahy teoretického rázu pro vytčený cíl neúčelné a namnoze jej zatemňující.“ Nevím, proč by měla míti teorie právní epitheton constans jako práce „otázky zatemňující“. Věc jest oslabena vsunutým slůvkem „namnoze“. Ale je věcí autorovou, aby si vyhledal teorii, která pojmy nezatemňuje, nýbrž objasňuje, respektive, aby onu teorii v sobě tak zpracoval a ji ztrávil, aby jemu i čtenáři byla živlem vyjasňujícím, podávajícím logicky vybudovaný a soustavně tvořivý pohled na vědní látku. Není dobře konstruovati rozpor teorie a prakse. Často by se ukázalo, že tam, kde se teorie od prakse odchyluje, je teorie prostě chybná. Mnohem častěji se však ukazuje, že prakse nejvíce odsuzuje teorii tam, kde sama pociťuje, že její rozhodnutí nesnese kritiky s hlediska vědeckého. Dobrá teorie a dobrá prakse si neodporují. Jsou spojenci na cestě za jediným cílem: hledati pravdu a spravedlnost, jak ji chápe společný život lidí.

Citace:

SVOBODA, Emil. Naše komentáře a komentovaná vydání. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 6, s. 63-64.