O nárocích na náhradu škody členů bratrských pokladen vůči podnikatelům (majitelům hor a továrních závodů k nim připojených) z úrazů vzniklých.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším dvoru soudním a kasačním ve Vídni.1
Nejvyšší soud plenárním rozhodnutím ze dne 6. prosince 1911, č. j. Rv II 900/11 (uvěř. v příloze Věstníku pod č. 1390 a zaneseno do knihy judikátní pod č. 196) rozhodl, že na úrazy při práci, týkající se členů bratrských pokladen zřízených dle zákona o bratrských pokladnách ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. a doplňovacího zákona ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z., nemají platnosti ustanovení §§ 46. a 47. zákona o pojišťování dělníků pro případ úrazu ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888.2
Za účelem lepšího porozumění a snadnější orientace čtenářů budiž předem dovoleno, svrchu uvedené dva §§ v autentickém znění uvésti. Znějí:
§ 46. Der Versicherte oder dessen Hinterbliebene sind nur in dem Falle berechtigt, gegen den Betriebsunternehmer3 einen Anspruch auf Schadenersatz geltend zu macheri, wenn der Betriebsunfall von einer der im § 45, Abs. 1 und 2 bezeichneten Personen4 vorsätzlich herbeigeführt wurde.
In einem solchen Falle beschränkt sich der Anspruch auf den Betrag, um welchen die dem Berechtigten nach den bestehenden — 66 —
gesetzlichen Vorschriften gebührende Entschádigung (§§ 1325 bis 1327 a. b. G.-B.) diejenige übersteigt, auf welche er nach diesem Gesetze Anspríích hat.
§ 47. Die Haftung des Bevollmächtigten oder Repraesentanten des Betriebsunternehmers, seiner Betriebsoder Arbeiteraufseher, sowie anderer Personen, welche den Unfall vorsätzlich herbeigeführt oder durch ein Verschulden veranlaßt haben, bestimmt sich nach den bestehenden gesetzlichen Vorschriften.
Der aus dieser Haftung entspringende Entschädigungsanspruch steht jedoch insoweit, ais die Versicherungsanstalt auf Grund dieses Gesetzes zum Schadenersatze verpflichtet ist, allein der Versicherungsanstalt und nur bezüglich jenes Betrages, um welchen die nach den bestehenden gesetzlichen Vorschriften gebührende Entschädigung dasjenige übersteigt, was nach diesem Gesetze von der Versicherungsanstalt ais Schadenersatz zu leisten ist, dem Versicherten, beziehungsweise dessen Hinterbliebenen zu.
Předeslavše toto, zabývejme se s předmětem pojednání. Tato otázka nedošla rozřešení ani v zákoně o bratrských pokladnách ani v literatuře. Judikatura byla tu kolísavá, pročež objevilo se zásadné rozhodnutí býti nutným.
Název (titul) zákona o bratrských pokladnách poukazuje k tomu, že zákon tento není dalším doplněním a vybudováním zákona o pojištění dělníků proti úrazům, nýbrž X. oddílu obecného zákona horního. Již tato okolnost svědčí tomu, že není tu genetické spojitosti mezi zákonem o bratrských pokladnách a zákonem o pojištění proti úrazům, kteráž by ospravedlňovala použití ustanovení tohoto též na členy bratrských pokladen. Tento právní názor nalézá další odůvodnění v historickém vývoji bratrských pokladen a tím, jak zákon o bratrských pokladnách horníků k místu přišel a jaké účely sleduje.
Nebezpečnost provozu horního (Bergbaubetrieb) a neblahé účinky, jaké má v zápětí na pracovní sílu dělníka, ponejvíce hluboko pod povrchem země pracujícího, jsou všeobecně známy. Tyto, dále skutečnost, že dolování již svou povahou nedopouští, aby předem již veškera nebezpečí v úvahu vzata a tím předvídána byla (§ 170., lit. a) zák. horního), neméně i člověku vrozená chtivost, prací a podnikáním pokud možno nejvíce vyzískati, která zase vysvětluje, proč vlastně horně-policejní předpisy ani horníky ani majiteli hor nebývají vždy přesně zachovávány, již před staletími, tedy v době, kdy nebylo ani potuchy o sociálně-politické ochraně a péči dělnictva, přímo donucovaly horníky k tomu, by se sdružovali a tvořili spolky. Ony již svým účelem čelily neblahým následkům zvláštních nebezpečí s hornictvím spojených a poskytovati měly — 67 —
bez ohledu na závaznost osob třetích horníkům a jich pozůstalým podpory, jestliže pro úraz, nemoc neb stáří stali se tito k výdělku neschopnými a jestliže po úmrtí jejich pozůstalí potřebovali podpory.
Takové autonomní spolky založeny byly na zásadě svépomoci a vzájemnosti, postrádaly státního dozoru a přijaly různá pojmenování: pokladny bratrské, pokladnice tovaryšstva horního, ústavy zaopatřovací (Bruderladen, Knappschaftskassen, Versorgungsanstalten) a pod.
Na to teprve zákonodárství, tyto okolnosti plně uznávajíc, nemajíc však ještě na mysli z důvodů sociálně-politických pečovati o veškery třídy dělnictva, vzalo na sebe povinnost, právo jsoucí sebrati, roztříditi a upraviti (§ 103. prov. nař. k horn. zák.), načež při vydání zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z. uložilo v jeho X. oddílu majitelům hor za povinnost bratrské pokladny zřizovati. Tím stanovena byla současně povinnost, aby každý horník (ať dělník, ať dohlížitel) přistoupil za člena pokladny oněch dolů, kde jest zaměstnán. Upravení poměrů vnitřních ponecháno bylo úplně členstvu těchto pokladen, takže pominuta byla veškera ustanovení, která se týkají výše příspěvků, vyměření podpor a správy jmění.
Také nebyla povinnost majitelů hor k příspěvkům stanovena a bylo pouze v § 233. zák. tr. předepsáno, že peněžité pokuty pro přestupky tohoto zákona uvalené plynouti mají oné pokladně, ku které náležejí hory osoby trestem stižené.
Tento vývoj bratrských pokladen, které měly ponejvíce jen skrovný počet členů, měl za následek, že mnohé upadly ve hmotnou tíseň a že nebyly s to, aby povinnostem na ně vzneseným dostály. To přimělo vládní kruhy, že již roku 1872 sestavily zásadní pravidla, kterak záležitosti horníků v příčině podpory a pomoci mají býti upraveny. Tím mělo býti odpomoženo různým nedostatkům, jež se jevily jednak v tom, že příspěvky a výplaty postrádaly podkladu pojišťovací techniky, jednak zase v tom, že pěstovány byly vedle sebe nejrůznější druhy pojišťování, že dále omezeny byly pokladny na malý počet pojištěných, že horníci propuštění neb dobrovolně vystouplí ztráceli každý nárok na jmění bratrských pokladen, že toto jmění nebylo ani řádně zajištěno a konečně, že účetní schodek rok od roku stoupal.
Návrh nového zákona horního z r. 1876 v podstatě ke všemu tomu přihlížel. Než nesjednocenost, ba rozervanost názorů v kruzích dotčených dalšímu zdárnému vývoji nepřály. Žádoucí reforma bratrských pokladen klidně odpočívala.
Již z toho, co právě uvedeno, vyplývá, že bratrské pokladny. jsou zvláštní historický, na svépomoci a vzájemnosti horníků založený právní útvar, který nemá původu ve státní sociálně-politické péči o dělnictvo. Když však bilance bratrských pokladen každým rokem zjevně se horšily a zákonné upravení pojišťování dělníků proti úrazům a nemocím stalo se neodkladným — v říši Německé poselství císaře Viléma I. ze dne 17. list. 1881 tuto moderní úpravu slavnostně ohlásilo — tu vláda odhodlala se r. 1887 k předložení osnovy zákona o novém upravení bratrských pokladen sněmovně poslanců.
Podle první, v IX. zasedání poslanecké sněmovny podané osnovy zákona o pojišťování dělníků pro případ úrazu, měli i horníci podrobeni býti pojišťování dle zákona tohoto. Teprve v druhé, v X. zasedání podané osnově vyskytuje se nařízení § 1., odst. 5., pak také do zákona o pojišťování pro případ úrazu pojaté: »Pojišťování dělníků a výkonných úředníků, kteří zaměstnáni jsou v dolech na vyhražené nerosty a v zařízeních k takovým dolům náležejících, proti následkům úrazu při práci vzniklých upraveno bude zákonem zvláštním.« Vládní motivy odůvodňují tuto změnu vůči původní předloze zákona tím, že současně s úpravou bratrských pokladen, jíž se jest nadíti, vůbec také bude pojednáno o pojišťování proti úrazu osob v dolech zaměstnaných.
V předloze z r. 1887 bylo k tomu výslovně hleděno, by pokud možno osvědčená pravidla a dobré zásady bratrských pokladen byly zachovány a aby soustředěním společných záležitostí jejich připraven byl pokrok k lepšímu.
Než polovičatému cíli odpovídala také nedokonalá opatření.
Dle zprávy komise panské sněmovny z r. 1889, č. 381 příloh k stenografickým protokolům této, novela zákona o bratrských pokladnách měla za účel, by odpomohla účetnímu schodku jejich a aby jejich závazky a povinnosti uvedla v soulad, třeba ne úplný a dokonalý, se zákony z 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888 o pojišťování dělníků pro případ úrazu, a z 30. března 1888, č. 33 ř. z. o pojišťování dělníků pro případ nemoci.
Bratrské pokladny měly právě tak, jako živnostenské pokladny pomocné přistoupiti k všeobecnému organismu pojišťovacímu, jako další článek a to tak, že měly poskytovati členům svým pro případ nemoci a úrazu aspoň výhody, které byly vytčeny ve shora uvedených dvou zákonech, nepozbudouce svého zvláštního rázu a svých zvláštních zařízení, jmenovitě tedy také zaopatření invalidního a vdovského (srovnej k tomu uvedenou zprávu ad II.).
Stále a všude přihlíženo bylo k tomu, že historický útvar bratrských pokladen ve své podstatě spočívá na zásadě svépomoci, kdežto zákon o pojišťování dělníků pro případ úrazu jest prodchnut sociálně-politickou péčí státu o dělnictvo, a — 69 —
proto také různá omezení v tomto zákoně obsažená v zákoně o bratrských pokladnách nenalézáme.
Uvedená zpráva staví bratrské pokladny na roven různým pokladnám podpůrným, což z § 61. úraz. zák. zřejmě plyne.
Nespadají proto ani členové těchto, ani členové bratrské pokladny pod platnost zákona úrazového.
Nebylo nikde a tudíž ani v judikatuře tvrzeno, že by na tyto různé pokladny podpůrné (Kranken-, Sterbe-, Invalidenund andere Unterstútzungskassen), ač jsou článkem všeobecného dělnického organismu pojišťovacího, ustanovení §§ 46. a 47. zák. úr. se vztahovati měla, z čehož tedy dlužno souditi, že ani při pokladnách bratrských platnosti nemají.
Když tedy judikatura v jednotlivých případech usuzovala z toho, že bratrské pokladny jsou doplňujícím článkem všeobecného organismu o dělnickém pojišťování, že také ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělnictva týče se horníků, pak závěr podobný není bezvadným a odporuje historickému vývoji bratrských pokladen, jejichž zvláštní zařízení zákonodárce výslovně zachovati mínil.
Jest ovšem pravda, že zákon o bratrských pokladnách v §§ 3., 11., 37. a 49. bere zřetel na zákony o nemocenském a úrazovém pojišťování dělníků; než tato okolnost sama o sobě ještě neopravňuje, že by všeobecný zákon o pojištění dělnictva proti úrazům měl se též vztahovati na úrazy oněch dělníků, kteří zaměstnáni jsou v dolech na vyhražené nerosty, poněvadž, jak shora podotknuto, zákonodárce v § 1., odst. 5. zák. úr. výslovně na budoucí upravení zákonem zvláštním poukazuje.
Ostatně uznává zákon úrazový v § 61. výslovně zvláštní podstatu a úpravu bratrských pokladen a jiných pokladen pomocných. Jestliže tedy zákon úrazový nároky pojištěnců oproti úrazovně výslovně upravuje a současně prohlašuje, že tím nároky pojištěnců vůči bratrské pokladně dotčeny nejsou: pak důsledně nelze též za to míti, že by §§ 46. a 47. zák. úr., kteréž představují doplněk k úpravě nároků prvějších, týkaly se také nároků poslednějších, kteréž přece úrazovým zákonem nebyly upraveny.
Že pak nelze tato ustanovení vztahovati na úrazy horníků, tedy na členy pokladen bratrských, vysvítá i ze zásadných rozdílů jednotlivých ustanovení, pojatých do zákona úrazového a do zákona o pokladnách bratrských.
Zákon úrazový má na zřeteli pojištění kollektivní, které na širokém základě spočívá a předem k jednotlivým individuím nepřihlíží (§ 1.), kdežto zákon o bratrských pokladnách přihlíží k podpoře jednotlivce s ohledem na jeho stáří a dobu jeho členství (§ 13., č. 1.); zákon prvý zná jen osoby — 70 —
k pojištění povinné (§ 1.), tento povinné a oprávněné (§§ 10. a 11.). Bratrské pokladny snaží se dle svého vývoje historického, aby vyrovnaly újmy vzešlé prvotní výrobou osobám v dolech zaměstnaným bez ohledu na použití strojů, dle zákona úrazového jest prvotní výroba (Urproduktion), až na malé výjimky z pojištění vyloučena (§ 1. č. 1 a 2).
Zákon posléz jmenovaný stanoví nárok na pojištění a definuje týž v § 5. jako náhradu škody, povstalou úrazem tělesným neb smrtí pojištěného, onen jedná pouze o podporách, bez ohledu na to, zda-li mají příčinu svou v nemoci, v stáří neb úrazu při práci. Podpora dospívá tudíž zde ku placení nastalou trvalou neschopností k výdělku člena pokladny bratrské (§§ 1. a 4. tohoto zák.).
Předpokladem nároku pojišťovacího dle dělnického zákona úrazového jest úraz (Unfall), který se přihodil v závodě k pojištění povinném (§ 1. odst. 1.); předpokladem nároku na podporu dle zákona o bratrských pokladnách jest trvalá neschopnost k výdělku (Dauernde Erwerbsunfähigkeit) bez ohledu na příčinu vzniku (§ 4.).
Dle zákona úrazového nastává odškodnění i při částečné (dočasné) neschopnosti k výdělku (§ 6., lit. b); dle zákona o bratrských pokladnách přiznává se důchod (provise), podpora pouze při trvalé neschopnosti k výdělku (§ 4.).
Dle zákona onoho (§ 45.) jest podnikatel povinen, aby dělnickou úrazovou pojišťovnu odškodnil, pak-li úraz přivodil úmyslně neb hrubou nedbalostí (hrubým proviněním); zákon tento takové a podobné povinnosti odškodnění bratrské pokladny nezná.
Hlavním účelem zákona o bratrských pokladnách bylo, aby zachráněny byly před likvidací, aby chráněna byla nabytá práva horníků, aby přivoděna byla sanace pokladen, finančně slabých, k splnění jich účelů a povinností neschopných, jmenovitě v případech, kde úrazy houfně se vyskytují. Proto také zřízen byl ve smyslu § 37. centrální fond reservní, a to všemi podnikateli celé říše, z něhož udílejí se podpory nikoliv přímo tě důchodu, provise jest určena, kterýžto fond dle § 38. zvláštosobám úrazem stiženým, nýbrž pokladně, pokud tato k výplaní komisí jest spravován. Tím nestávají se však podnikatelé hor členy pokladen bratrských, členy jich mohou býti jedině dělníci (horníci) a úředníci. Dle zákona úrazového jsou však také podnikatelé členy úrazové pojišťovny.
Již z toho vysvítá zřejmě zásadný rozdíl pojištění úrazového a dle zákona o bratrských pokladnách. Pojištění toto poskytuje podporu, nikoliv odškodnění. Zákon posléz uvedený nedotýká se nikterak vztahů dělníka úrazem — 71 —
stiženého k podnikateli hor, poněvadž nepřikládá úrazu zvláštní důležitost při poskytování podpory z bratrské pokladny. Proto také zákonodárce, ačkoliv v §§ 11., 37. a 49. zákona o bratrských pokladnách výslovně na zákon úrazový byl poukázal, nevzal přece zřetele na jeho ustanovení v §§ 45. až 47. uvedená, o těchto se nikde nezmiňuje, ba ani při § 37., kde upravení otázky ručení podnikatele (majitele hor) za dolosní a kulposní přivodění úrazu přímo se vnucovalo.
Kdyby byl zákonodárce zamýšlel použití §§ 46. a 47. zák. úraz. na členy pokladen bratrských, byl by zákon o bratrských pokladnách nazval a označil tak, jak v § 1., odst. 5. zákona úrazového nalézáme, totiž »zákonem o pojištění dělníků a výkonných úředníků, kteří zaměstnáni jsou v dolech na vyhrazené nerosty a v zařízeních k nim náležejících.« Toho však neučinil a dal mu název »zákona, upravujícího poměry bratrských pokladen, které dle všeobecného horního zákona byly a budou zřízeny.«5 Tím se vysvětluje, že § 1. zák. o br. pokl. odvolává se sice na §§ 210. až 214. zák. horn., nikoli však na § 1., odst. 5. zák. úraz.
Doslov a účel § 1., odst. 5. úraz. zák., jakož i ústrojí zákona o bratrských pokladnách nepřipouštějí proto žádné pochybnosti o tom, že zákon o bratrských pokladnách neměl snad vyplniti místo pro něj v rámci zákona o pojišťování proti úrazu nechané, že onen se nejeví býti doplňovacím zákonem zákona o pojištění proti úrazu, že naopak zákon o bratrských pokladnách obsahuje zvláštní, ze zákona o pojišťování proti úrazu vyloučené předpisy6 a že jeví se býti, jak již z nadpisu zákona vysvítá, prováděcím zákonem k obecnému zákonu hornímu, jmenovitě vypravením X. hl. oddílu jeho.
Tento zákon neupravuje závazek a ručení podnikatelů hor, jest tudíž pro něj podpůrným zákonem ve smyslu § 2. zák. horn. obecný zákon občanský a nikoliv jakýkoliv zákon speciální, tedy také ne zákon úrazový, který neplatí všeobecně, nýbrž dán jest toliko pro určitý kruh a obor dělnictva, a to ještě za zvláštních podmínek.
§§ 46. a 47. zákona úraz., týkající se náhradních nároků proti pojištěnému, jsou samy výjimky z jinak platných ustanovení občanského zákona a mohla by tato ustanovení míti platnost pro obor zákona o bratrských pokladnách jen tehdy a tak — 72 —
dalece, pokud by výslovně nařízením zákona o bratrských pokladnách prohlášena byla za platná také pro tento. To se však nestalo a nelze proto použiti jich ani obdobou.
Mylno by bylo se domýšleti, že s ohledem na předpis § 1. zák. o bratrských pokl., který se na zákony o úrazovém a ne•mocenském pojištění odvolává a s ohledem na to, že se v onom zákoně na více místech předpisy těchto posléz uvedených dvou zákonů citují, jest mezi nimi nějaká nutná souvislost.7
Souvislost není tu vnitřní, materielní, nýbrž jen zevnější, majíc za účel správními opatřeními zabezpečiti splnitelnost závazků, k nimž stávající pokladny již před tím byly zavázány, tedy bez újmy posavadního právního postavení horníků v příčině uplatňování jich nároků na náhradu škody z úrazů horních. Zmíněná stejná anebo velmi podobná ustanovení nejsou tedy ničím jiným, nežli stejné zásady všeobecné, dle kterých všem horníkům dána byla jistota, že ve všech případech dosáhnou účelu, jemuž slouží i zákony o dělnickém pojišťování vůbec, že tedy v případech zákonem předepsaných dosáhnou opatření v případě úrazu i nemoci. Že ustanovení tato mohla býti jen povahy všeobecné, plyne jednak ze srovnání textu zákona o bratrských pokladnách se strany jedné a zákona úrazového se strany druhé, jakož i z právního důvodu náhradní povinnosti majitelů hor a podnikatelů úrazovému pojištění podrobených. Nikdo totiž nebude tvrditi, že by genese zákona o bratrských pokladnách byla tak původní jako zákona úrazového. Zákon o bratrských pokladnách provedl pouze zásady zákona horního a to pouze v tom směru, aby postavení horníků co do možnosti a snadnosti uplatňování jich nároků náhradních nebylo horší nežli postavení dělníků průmyslových.8
Proti obdobnému použití §§ 45. až 47. zák. úr. na členstvo bratrských pokladen mluví však ještě další důvody.
Tak jmenovitě okolnost, že na tyto §§ se zákon o bratrských pokladnách — 73 —
neodvolává, ač jiné předpisy zákona úrazového výslovně uvádí; dále znění § 11., odst. 2. a § 49. odst. 2. zákona o bratrských pokl., kde pojištění dle zákona tohoto klade se sice na roven pojištění dle zákona úrazového, však současně výslovně stanoví, že pojištěnci po dobu jich příslušnictví u bratrské pokladny pouze a jedině předpisům zákona o těchto podléhají a jim podrobeni jsou; dále okolnost, že bratrské pokladny tvoří dvě hlavní odvětví pojišťovací: nemocenskou pokladnu (pojišťování proti nemocem) a zaopatřovací pokladnu (pojišťování proti úrazu, pro stáří, pro vdovy a sirotky); konečně právní důvod příspěvkové povinnosti podnikatelů úrazovému pojištění podrobených. Podpory, jichž poskytování pomoci potřebným horníkům a jich pozůstalým příslušníkům zákon o br. pokladnách upravuje, mohly v nedostatku jich poskytovány býti i samotným majitelem dolů, a v tomto případě byl objem jejich povinnosti obdobný povinnosti hospodáře oproti čeledínovi (§ 214. zák. horn. a čl. III. zák. ze 17. září 1892, č. 118 ř. z.).9
Nelze proto za to míti, že by zákonodárce v otázce naší byl chtěl horníky, kteří mají pouze nárok na podporu v případě úplné neschopnosti k práci a k výdělku, postaviti na roven dělníkům ostatním proti úrazům pojištěným, kterým se dostává i při částečné neschopnosti odškodnění (náhrady), přesahujícího polovici ztráty výdělkové, kde podnikatelé z největší části platí pojistné. Jest sice pravda, že členové bratrských pokladen požívají také výhod z pojištění pro případ stáří (Altersversorgung), čehož u dělnictva při úrazové pojišťovně pojištěného není, než tu nelze zase přehlédnouti, že toto pojištění — viz předpisy § 14., č. 2. zákona o br. pokl. a §§ 23., odst. 3., 26., odst. 1., 28., 36., odst. 1. a 37. odst. 4. vzorných stanov pro tyto pokladny různým omezením jsou — 74 —
podrobena, že nebéře zřetele na výdělek horníka, že často tak malým obnosem se vyměří, že je spíše jen podporou a nikoliv zaopatřením nazvati sluší, kdežto odškodnění dle úrazového zákona poskytované vyměřuje se bez ohledu na stáří, tělesný stav, trvání členství v úrazové pojišťovně, takže je pokládati jest za takové zaopatření dělníka, které úbytek výdělečný takměř úplně hradí. Jest tudíž bez odporu daleko vyšším a vydatnějším než výše označená podpora. Zaopatření vdov a sirotků není žádnou předností bratrských pokladen, poněvadž jest v zákoně úrazovém taktéž zavedeno, který — načež zvláště budiž upozorněno — i k dítkám nemanželským přihlíží (§ 7., č. 2., lit. a).
Tím dospíváme k úsudku, že rozšiřující výklad výjimečných předpisů §§ 46. a 47. zákona o pojišťování proti úrazu vůbec místa nemá.
Tomu odpovídá ostatně také přirozený cit právní, který káže, aby ručení majitelů hor, jejichž výdělek často na miliony se čítá, nebylo omezováno. Tím zvýší se nejen zodpovědnost jejich, nýbrž i horníků a důlních úředníků. Ovšem nelze zneuznati, že názor v plenárním rozhodnutí nejvyššího soudu projevený bude míti v zápětí valné rozmnožení sporů horníků s podnikateli, zvláště když prvější zpravidla požívají výhod strany chudé dle předpisů §§ 63. a násl. c. s. ř. Než tato okolnost nemohla přirozeně stanovení zásadního pravidla shora vytčeného býti závadou.
Bude věcí soudů procesních a právních zástupců, aby rozumným použitím předpisů čl. XXXIII. úvoz. zák. k civ. s. ř. svévolným neb marným sporům zabránili.
Důsledkem oné právní věty tudíž jest, že nároky náhradní, uplatňované důvodem úrazu horníky a důlními úředníky oproti majitelům hor neb jejich zákonitých zástupcům, posuzovány budou výlučně dle předpisů ob. zákona občanského o náhradě škody (§§ 1293. až 1341., §§ 1311., 1325. až 1327.).
Plenární nález nejv. soudu, který bude nyní as povšechným vodítkem veškerým soudním rozhodnutím, jest pro majitele hor dalekosáhlého významu.
Tím nabývají členové bratrských pokladen (dělníci a úředníci v dolech a v továrních závodech k nim připojených) práva, aby při úrazech za všeobecných podmínek náhrady škody soudně uplatňovali své nároky proti podnikatelům hor vedle předpisů ob. zák. obč., a to i pak, když těmto jen skrovné nedopatření (na př. culpa in eligendo vel inspiciendo et instruendo) lze přičísti.
Důležitost látky, neméně okolnost, že další vypravení a vybudování sociálního pojišťování jest již v zákonodárných — 75 —
sborech na denním pořádku, ospravedlňuje, aby v úvahu vzaty byly i ony důvody, které mluví pro mínění opačné. I těmto budiž zde popřáno místa. Již před rokem 1869 razil sobě cestu názor,10 že ustanovení ob. zákona obč. s ohledem na povinnost ku náhradě škody za úrazy tělesné a za usmrcení jsou nedostatečná a že jisté třídy a vrstvy obyvatelstva vyžadují vydatnější ochrany. Snahy o zvýšení míry ručební povinnosti došly poprvé výrazu v zákoně o ručení drah železných z r. 1869. Zákonem tímto ručební povinnost v jistých případech ztratila ráz soukromoprávní a vzala na se povahu veřejnoprávní. V zákoně tomto se vina podnikatelstva předpokládá, presumuje, čímž doznaly jisté změny předpisy zákona obč. (§§ 1295. a násl.). Zásada zvýšené ručební povinnosti a nová ustanovení, že úmluvy na vyloučení nebo obmezení této povinnosti jsou bez všeho právního účinku (§ 2. zák. o ručení železnic, § 44. úr. zák., § 63. nem. zák., § 79. pens. zák.), došla všeobecného souhlasu a probudila další snahy, aby ručební povinnost podnikatelů, v jichž podnicích časté a těžké úrazy se přiházejí, byla takořka zevšeobecněna. Byla projevena přání, aby podnikatelé zpravidla nesli škodu, aniž třeba bylo provedení nákladných a dlouho trvajících soudních sporů. Úrazem stiženi dělníci neb pozůstalí usmrceného měli býti ušetřeni toho, by se teprve domáhali nároků náhradních sporem.
»K tomu všemu bylo třeba zvláštní formy, která nalezena v t. zv. obligatorním pojišťování dělnickém, specielně úrazovém. Zákonem o pojišťování dělníků pro případ úrazu ze dne 28. prosince 1887, č. 1. ř. z. z r. 1888, pokud se týče novelou k zákonu tomu ze dne 20. července 1894, č. 168 ř. z., rozřešena na větším díle otázka o ručení za škodu, kterou dělníci i bez viny podnikatele v jeho podniku utrpěli.« Poněvadž takto dostalo se dělníkům pojištěním proti úrazu zvláštních výhod, bylo zase požadavkem slušnosti, aby podnikatelé za to a že k pojištění tomuto největší měrou (90%) přispívají, byli odškodnění osvobozením od všeobecné povinnosti ručební a aby vůči nim platnost předpisů ob. zákona obč. ohledně náhrady škody byla obmezena. Tyto úvahy vedly pak k uzákoněni předpisů §§ 46. a 47. úr. zák«11 — 76 —
Motivy, které vedly ku přijetí ustanovení §§ 44. až 47. zák. ur., platí v plném, tudíž nezkráceném objemu též ohledně pojištěnců dle zákona o bratrských pokladnách. 1 tu mělo se dostati podnikatelům hor výhod za to, že přispívají způsobem význačným k výdajům, bratrským pokladnám uloženým. To platí tím více zde, kde horník dle předpisů pokladny bratrské pojištěný u porovnání dělníků při úrazové pojišťovně pojištěných je ve výhodě. Vždyť požívá provise i z pojištění starobního a invalidního, nabývá nároku na důchod pro vdovu a své manželské dítky — zákon úrazový chrání i děti nemanželské — a nabývá, nač zvláštní váha položena budiž, též pojištění pro případ trvalé12 neschopnosti k výdělku, třebas by tato nebyla vzešla z úrazu v podniku utrpěného. Obhájci názoru plenárnímu nálezu nejv. soudního dvoru se příčícího uvádí pro sebe hlavně toto:
Zákonem o pojištění dělníků proti úrazům jest v § 1. pro určité průmyslové podniky zásadně stanovena povinnost pojišťovací, současně však přispívací. Tím utvořeno bylo nové blahodárné, dřívějšímu právu v tom rozměru a způsobu neznámé zařízení; provedení jeho bylo uloženo všeobecným úrazovým pojišťovnám dělnickým.
Z této všeobecné povinnosti pojišťovací a přispívací, z příslušných základních norem nebyly závody hornické na vyhražené nerosty vyloučeny, naopak byla tato jejich povinnost pozdějším, leč se všeobecným úrazovým zákonem věcně a ustanovením §u 11. i zákonodárně souvisícím zákonem o bratrských pokladnách ze dne 28. července 1889, č. 127 ř. z. — 11 —
uznána. Toliko administrativní stránka byla jinak upravena.
Bratrské pokladny jsou dle toho pouze samosprávnými výkonnými orgány onoho všeobecného blahodárného zařízení. Ony odňaly takto toto odvětví sociální péče o dělnictvo všeobecné úrazové pojišťovně, neboť jinak by závody hornické, o které zde jde, jakož i ostatní v onom § 1. jmenované doly zákonu úraz. podřízeny byly.
To plyne z dotčeného § 11., odst. 2. o bratrských pokladnách, lépe ještě z čl. I. zákona doplňovacího ze dne 17. září 1892, č. 178 ř. z., který stanoví, že členstvím u bratrské pokladny již jest vyhověno povinnosti pojišťovací dle všeobecného zákona o pojištění proti úrazům.
Bratrské pokladny sledují tedy tytéž úkoly jako všeobecné dělnické pojišťovny proti úrazům; pojištění jest totéž s hlediska jak praktického, tak právního, děje se toliko jinou formou a jinými orgány. Má základ v historickém vývoji bratrských pokladen, v hospodářském a sociálním významu dolů, jakož i v té okolnosti, že bratrské pokladny převzaly i pojištění nemocenské a že zavedením pojištění starobního a invalidního — nehledě k úrazům — zároveň také pojištěním vdov a sirotků učinily značný pokrok pro blaho dělníků a to až přes rámec té péče, která pro jiné závody a podniky zavedena jest.
Když tedy obě instituce mají tentýž úkol a sledují tentýž cíl, když zákon o dělnickém pojištění úrazovém se zákonem o bratrských pokladnách nejen spřízněn jest, nýbrž také věcně a zákonodárně s ním souvisí, pak z toho následuje, že základních ustanovení prvějšího také použiti dlužno co do pojištění úrazového u bratrských pokladen.
Z povahy věci samé, jakož i z vývoje úraz. zákona zřejmý jest záměr zákonodárcův, dle něhož ustanovení § 46. zák. úraz., obsahující změnu a zmírnění předpisů občanského práva o ručení podnikatelů, mají tvořiti přiměřenou náhradu za příspěvky podnikatelů. Má-li se však věc tak, dlužno ustanovení toho i tenkráte použiti, když podnikatel příspěvky pojišťovací odvádí bratrské pokladně, úkol pojišťovny úrazové konající, a zároveň přispívá ještě k jiným účelům sociální péče o dělnictvo.
Není tedy příčiny, aby postavení podnikatelů hornických (dolů) co do jejich ručení za úrazy bylo méně výhodným, než postavení jiných pojistných podniků; byloť by to zajisté pociťováno jako nerovnost před zákonem.
Z těchto úvah dlužno vzhledem k § 7. ob. z. obč. a k § 2. ob. zák. horn. souditi, že jest zmíněného ustanovení § 46. úraz. zák. obdobně použiti i na úrazové pojištění, příslušící bratrským pokladnám.. — 78 —
Námitky proti tomuto právě projevenému mínění vznesené vrcholí v následujícím:
1. Mimořádná výhoda podnikatele vedle § 46. úr. zák. vysvětluje se tím, že týž přispívá 90% (viz § 17. cit. zák.) k tarifárním příspěvkům pojišťovacím, kdežto na podnikatele hor připadá kvóta daleko nižší.
2. Předmět pojištění dle úraz. zákona liší še obsahem a podstatou valně od předmětu dle zákona o bratr, pokladnách. Tam poskytuje se náhrada škody (§ 5.), zde udílejí se podpory (§ 1.), jichž výše oné (důchodu) daleko neodpovídá.
3. Předpisy §§ 45. až 47. úr. zák. nebyly pojaty do zákona o bratr, pokladnách, ač přece tento na onen v určitých směrech poukazuje.
K tomu dlužno podotknouti:
K č. 1. Jest ovšem pravdou, že příspěvky podnikatelů k účelům pojištění úrazového jsou vyšší než příspěvky majitelů hor.
Než tu nelze přehlédnouti, že tito k pojištění nemocenskému, kteréž jest zákonem o bratr, pokladnách taktéž upraveno, přispívají 50%, kdežto příspěvky jiných podnikatelů činí pouze 33.1/3% (§ 29. zák. o bratr. p. a § 47. zák. o nemoc. p.) a že na majitele hor spadá ještě také povinnost přispívati 50% k účelům pojištění invalidního, starobního, pojištění vdov a sirotků. Při tom sluší vžiti také v úvahu, že úrazy menšího rázu, co do počtu nejčetnější, spadají k tíži nemocenské pokladny, poněvadž úrazové pojištění teprve po čtvrtém týdnu nastupuje.
K č. 2. Ze slova »podpory« (»Unterstützungen«), které pouze převzato bylo z § 210. horn. z., nelze souditi na podstatu a význam úrazového pojištění dle zákona o bratrských pokladnách, nelze odvozovati rozličnost obou druhů úrazového pojišťování.
Vskutku také souhlasí označení a názvy toho, co se pro případ nemoci a úrazu poskytuje, v obou zákonech, takže tyto se v tom směru shodují (»Krankenunterstützungen, bez. Begrábnisgelder oder Beerdigungskosten« — viz § 1, č. 2. zák. o bratr. p. a § 6 zák. o nemoc. p. — »Renten oder Unfallsprovisionen — § 1, č. 2. a 4, prvého zákona a § 6 zák. úraz.).
Že důchod (Rente, Provision) dle zákona úraz. jest vyšším, tím se vysvětluje a ospravedlňuje, že při bratrských pokladnách jest podstata a způsob pojištění širší a obsáhlejší, takže úbytek při pojištění úrazovém vyvažuje se výhodami pojištění invalidního a starobního. Absolutní rovnost jednoho odvětví pojišťovacího byla by měla v zápětí zanedbávání druhého.
K č. 3. Vůči zákonu o bratrských pokladnách, který jest zvláštním zákonem o pojištění, sluší pokládati zákon úraz. — 79 —
za zákon všeobecný. Tomu dávají výraz materialie k onomu zákonu. Tak čteme ve zprávě komise panské sněmovny: »In Anbetracht dessen, daß es sich nicht um eine neue Einführung, sondern um Ausgestaltung bestehender Einrichtungen handelt, . . . die Bruderladen sollten gleich den gewerblichen Hilfskassen ais ergänzendes Glied in den allgemeinen Arbeiterverfahrungs Organismus eintreten .. « Pak ovšem by platily §§ 45. až 47. zákona tohoto i pro onen.13
Že názor v plenárním rozhodnutí projevený přispěje k rozmnožení soudních sporů horníků s majiteli hor, o tom shora již zmínka se stala. To nepřispěje ovšem ku zlepšení vzájemných styků, nač materialie zákona zvláštní důraz kladou.14
Nelze zneuznati, že úrazová provise v zákoně o bratrských pokladnách stanovená neodpovídá nikterak nynějším poměrům životním a drahotním, že nestačí ani k úhradě nejnaléhavějších potřeb; nezůstalo také tajno, že nepříznivý stav některých bratrských pokladen ztěžuje, ba dokonce znemožňuje plnění převzatých povinností a že stesky a stížnosti na správu pokladen ozývají se mocně a hlučné i ve sborech zákonodárných.
Není proto snad doba daleká, že další vybudování sociálního pojištění přinese sebou také novelování zákona o bratrských pokladnách a že i otázka zde projednávaná dojde autentického rozřešení v zákoně samém.15
Tolik jest jisto, že všeobecné předpisy našeho ob. zákona obč. o náhradě škody (XXX. hlava) nehodí se úplně do rámce zákonů sociálně politických, pojišťování dělnictva se týkajících, kde ráz soukromoprávní ustupuje do pozadí.

Pozn. zasíl. K tomu srovnej úvahu prof. dra. Lukáše v Právníku z r. 1912, na str. 356. a násl.
Opačné nálezy nejv. soudu jsou ze dne 8. listopadu 1910, č. j. Rv III 210/10 / 10 uveřejněné ve Zprávách z r. 1911, na str. 27 a ze dne 26. května 1911, č. j. Rv II 465/10 / 1, uveř. Bergrechtl. Bl. VII. ročník, 1. a 2. sešit.
Definici podnikatele uvádí § 11. úr. zák. Otázka tato činí i v soudní praxi potíže. V tom směru poukazuji na komentáře Menzla a Rosina o pojištění úrazovém dle zákona rak., vztažně říšsko-německého.
»Der Betriebsunternehmer oder im Falle seiner Handlungsunfähigkeit sein gesetzlicher Vertreter, ein Mitglied des Vorstandes oder ein Liquidator einer Aktiengesellschaft, einer Erwerbs- und Wirtschafts-Genossenschaft, eines Vereines, ein zur Geschäftsführung berechtigter Gesellschafter oder Liquidator einer Handelsgesellschaft.«
Autentické znění obou jest: »Die Versicherung der in Bergwerken auf vorbehaltene Mineralien und den dazu gehörigen Anlagen beschäftigten Arbeiter und Betriebsbeamten gegen die Folgen der beim Betriebe sich ereignenden Unfälle wird doch ein besonderes Gesetz erfolgen.«Gesetz, betreffend die Regelung der Verhältnisse der nach dem allgemeinen Berggesetze errichteten oder noch zu errichtenden Bruderladen.«
Vyňato z důvodů plenárního rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru.
O souvislosti jakési zmiňuje se referent sněmovny poslanců Dr. Baernreiter ve své zprávě (příl. 729, str 22, X. sess.), kde praví: »že nesmí býti přehlédnuto, že pouhá skutečnost, když pro všecky dělníky průmyslové vyvolávají se v život přesně úředně organisovaná zařízení pojišťovací, vyhledává toho na bratrských pokladnách, aby i se své strany poskytly jistotu pro splnění obdobných účelů, což přirozeně k tomu vede, že zákon o bratrských pokladnách v mnoha směrech přijati musí stejná anebo velmi podobná ustanovení, jaká jsou ve všeobecných zákonech o pojišťování dělnickém . . . a že zákon o bratrských pokladnách má též účel, aby tyto uvedeny byly ve shodu se stávajícím pojišťováním dělnickým, nemocenským a úrazovým, že je tedy třeba, aby úrazem stižený horník nebyl na tom hůře, nežli úrazem stižený dělník tovární.
Tak doslova prof. dr. Lukáš ve svém článku pod názvem: Poznámky k judikátu č. 196, v Právníku z r. 1912, str. 397, odkud i referentova zpráva vyňata.
Prof. dr. Lukáš 1. c. na str. 398 dále ještě uvádí: »Podporování, o němž zmiňuje se § 210. zák. hor., nebylo výsledkem jakéhosi povinného ručení, jež bylo v první řadě základem povinnosti podnikatelů dle zák. úraz., nýbrž jakéhosi zvláštního ohledu na stav hornický, jenž odedávna požíval určitých výhod oproti ostatním dělníkům, když pak poskytnuty těmto dělníkům výhody lepší, nemohli protěžovaní horníci zůstati pozadu a muselo jim býti poskytnuto aspoň minimum oprávněni dělníků ostatních. Předpisy tyto byly pak právě předpisy povahy správní . . . Ustanovením povahy čistě správní jest konečně i čl. III. zákona ze dne 17 září 1892, č. 178 ř z., kde důlní dělníci takových dolů, u nichž v době počátku platnosti tohoto zákona neexistovala pokladna bratrská, překročili v den, kdy stanovy pro tento důl zřízené úřadem horním byly schváleny, 40. rok svého věku. jsou pojistně povinnými jen v objemu § 10, odst. 2. zák. o bratr. pokl., tedy jsou členy této pouze pokud jde o pojištění pro případ nemoci a členy pokladny provisní jsou pro případ úrazu při práci. Musili totiž zákonodárce nutně počítati též s tím, že dělníci starší, nové členy bratrské pokladny se stávající, nesplatí již potřebné příspěvky, z nichž by mohla býti eventuelně hrazena i renta prosté invalidity nebo renta starobní, z nichž tedy zůstaly osoby ty vyloučeny.
K tomu srovnej článek prof. dr. Lukáše: Zásady rázu sociálně-politického v rak. právu občanském, uvěř. v Právníku z r. 1911, seš. č 1. a 2. a jeho pojednání pod názvem: Doporučuje-li se reforma norem práva obč. v příčině ručení za škodu nezaviněnou? uvěř. v Publikacích I. vědeckého sjezdu českých právníků O. 1. P. 2.
Lukáš 1. c. na str. 50., kde dále čteme: Ustanovením zákona úrazového byti tedy podnikatelé zbaveni povinnosti, svým dělníkům, kteří v jich závodech a následkem zaměstnání v závodech těch na svém těle škodu utrpěli, poskytovati náhradu. Ustanovením tím zbaveni byli podnikatelé dokonce povinnosti, která před vydáním zákona úrazového vůbec neexistovala, totiž ručiti za každou škodu dělníku v podniku průmyslovém — ovšem pojišťování úrazovému podrobeném — i bez nejmenší viny podnikatele způsobenou, tak že můžeme říci, že zákonem úrazovým povinnost tato pro podnikatele teprve stvořena, ale současně přenesena byla na zřízené dle zákona toho úrazové pojišťovny, vůči nimž ovšem podnikatelé povinni jsou k placení podnikatelských příspěvků pojistných i ku správnému odvádění případných pojistných příspěvků dělnických Že se v případech těchto jedná výhradně o náhradu škody, která nikým nezaviněna nebyla, plyne z ustanovení §§ 45.-47. zák. úraz., jež výslovně vytkly zákonné důsledky hrubé nedbalosti i zlého úmyslu podnikatele, pokud se týče ve směru poslednějším i jeho zřízenců. Neboť stanovil-li zákon těmito předpisy povinnost ku zvláštní náhradě škody na základě provinění (zlého úmyslu neb hrubé nedbalosti), nezávisí následkem toho poskytování úrazového důchodu na tomto provinění, nárok na důchod ten tedy vzniká, i když škoda nastala bez všeliké viny podnikatelovy.
§ 29. vzorných stanov pro bratrské pokladny definuje pojem trvalé výdělkové neschopnosti tak, že sluší ji předpokládati, když opětné její nabytí nelze očekávati v době, ve které člen má ještě nárok na podporu nemocenskou. K tomu podotýkají vysvětlivky doslova: »Von einer speziellen Unterscheidung der Provisionswerber in Ganz- und Halbinvalide kann nach dem Wortlaute des Bruderladengesetzes keine Rede sein. Was die vorübergehende Erwerbsunfähigkeit der Bruderladenmitglieder und die Verabreichung von Provisionen in diesem Falle anlangt, so ist zu erwähnen, daß die Unterstützung bei vorübergehender Erwerbsunfähigkeit vorzüglich in den Wirkungskreis der Krankenkassa gehört.«
Podnikatelé usilují ještě o další obmezení ručebni povinnosti a to na případy, kdy trestním rozsudkem bylo zjištěno, že úraz způsoben byl jednáním neb opomenutím podnikatele nebo jeho zákonného zástupce. O tom a jaké stanovisko vládní kruhy zaujaly, bližšího se dočteme v pojednání prof. dra. Lukáše v Právníku z r. 1911, na str. 53 a násl.)
»... Einerseits soli ein wirklicher korporativer Organismus geschaffen, anderseits ein günstiges Verhältnis in den Beziehungen der Arbeitgeber zu den Arbeitnehmern hergestellt werden«
Konečně možno se zmíniti o § 88. vzorných stanov pokladen bratr., který stanoví, že má představenstvo bratr, pokladny jménem této uplatniti nároky oproti osobě třetí (doslova »fremde Personen«), pak-li úraz jimi byl hrubým zaviněním neb ve zlém úmyslu přivoděn. Dovolávání se tohoto § jest pro řešení otázky naší, jak správně též dr. Lukáš za to má, arciť bezvýznamné; než svědčí obsah stanov ministerským výnosem schválených o tom, že horník při uplatňování svých nároků odškodných nemá míti úplně volnou vůli —

Citace:

FLIEDER, Karel. O nárocích na náhradu škody členů bratrských pokladen vůči podnikatelům (majitelům hor a továrních závodů k nim připojených) z úrazů vzniklých.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 2, s. 91-105.