Třetí partie žhářů z Královéměstecka.

Líčení se šestnácti žháři se protáhlo až do úterního večera. Nepřineslo docela nic nového. Všichni obžalovaní doznali se stejně v té míře, jak jsme otiskli minule z výtahu žaloby. Proto také celé přelíčení bylo úmorné a fádní.
Trošku ruchu přinesly řeči — a sice jak řeč státního zástupce a zástupců pojišťoven, tak playdoiery obhájců. Tyto zvláště. Neboť vynikaly spoustou citátů z děl velikánů všech věků — básníků i filosofů, a shodovaly se v jednom bodě, že totiž všichni obžalovaní jsou vlastně ubohými obětmi poměrů poválečných. Doba je pokazila, válka vzala jim morální podklad, a tak je vlastně válka vinnou na nešťastných požárech. Obžalovaní sami nebyli by nikdy pálili svá stavení, kdyby nebylo války — tudíž patří spíše na lavici obžalovaných František Josef, Vilém a Hindenburg...
Pro zajímavost neváháme otisknouti stručné obsahy pronesených řečí.
Státní zástupce dr. Jelínek proslovil řeč ne neúprosnou, jaké slýcháme z úst zástupců veřejné žaloby, nýbrž řeč klidnou, neútočnou, nevášnivou, plnou lidskosti a soucitu. Promluvil povšechně o všech obžalovaných, o jejich činech, a kladl důraz na doznání bratří Hořáků, Adamce a Hájka, kteří Strana 158
již v minulém procesu byli odsouzeni a kteří od prvopočátku vypovídali pravdivě i shodně s vyšetřenými okolnostmi, takže doznání toto bylo žalobě vodítkem k případům dalším. Egoismus a touha po majetku, která obžalované zachvátila, byla veliká — dokazuje to markantně případ současný, dosvědčují to procesy minulé i budoucí, o kterých porota v příštím období bude rozhodovati. Někteří obžalovaní uváděli: „Viděli jsme, že bohatí vyhořeli a postavili si stavení nová — udělali jsme to také tak.“ V tom zřejmo, do jaké míry až ziskuchtivost a touha po majetku zacházely a že obžalovaní neštítili se ani zločinu. Jeden z nich povídal: „Byl jsem šťasten, pokud jsem nepřišel do Hradčan...“ a z toho jest patrno, že paličství, zde zahnízděné, působilo přímo epidemicky.
Státní zástupce přechází pak k právnímu výkladu žalovaných činů, zejména k žhářství, jímž ohrožen byl majetek sousedů, a uvádí zjištěné případy, načež promlouvá zevrubně o jednotlivých obžalovaných. V závěru své řeči oceňuje státní zástupce trpělivost a zájem poroty o současný případ a žádá, aby jako v případech předchozích, i v tomto bylo rozhodnuto zcela spravedlivě.
Následovaly projevy zástupců soukromých účastníků, totiž pojišťoven, dra Friše a dra Vorla, kteří pádnými slovy dovozovali, jak zločinné bylo jednání obžalovaných. „Pět let na Královéměstecku řádila paličská epidemie, po pět let drželi tito lidé úřady v šachu tak, že se nevědělo, kdo jest vinníkem. Byly zde příznivé zkušenosti z četnictva, ze soudů, kde propadl-li někdo do rukou spravedlnosti, byl opětně propuštěn, a hlavní věc, totiž příkladné potrestání, scházelo. Namane se otázka, že jest nemyslitelno, aby takto rozvětvené paličství, všeobecné v dotyčných obcích známé, bylo udržováno v tajnosti, ale příkladem, proč tomu tak bylo, jest zde starosta obce František Louda, tchán řemeslného paliče Hořáka, starosta, který o všem věděl, ale který nehnul ani prstem, neřekl nic, ničemu nezabránil...“ Rozebírají jednotlivé markantní případy, uvádějí, že pojišťovny vyplatily zde více než pět milionů korun a věcným závěrem o důležitosti pojišťoven jakožto důležité složce národohospodářské vyráží zdánlivě obhajobě, která se chystala na útoky proti pojišťovnám, zbraň z rukou.
Obhájce obžalovaného Hejzlara a Jiránka, dr. Zítek, starý právní praktik, míní, že znalci se mýlili a uvádí řadů případů, kdy se jednalo o omyl znalců a kdy žalovaný byl odsouzen neprávem. Polemisuje s výroky žaloby a soukromých účastníků, vytýká, že byl celek přehlédnut, poněvadž bylo zacházeno do podrobností a jednotlivostí. Zmiňuje se o mentalitě obžalovaných, šířeji promlouvá o celém požáry zamořeném okrese a pak se věnuje vřelé obhajobě svých klientů.
Dr. Kosinka z Králové Městce, jako obhájce Matějkův, dovozoval obšírně, že u jeho klienta nebyla splněna skutková podstata zločinu žhářství na cizí věci, tudíž ani na podvodu vymáháním pojistky, vystavené osobě jiné. Stejně odmítal, že Matějka by dal Strana 159.

podnět k požáru u Vejra a Černého a v závěru své řeči žádal za sproštění klienta, ježto týž prý nedopustil se činů, ze kterých je žalován, a z činů, jichž se dopustil, žalován není.
Vrch. r. v. v. R. Winter se stránky psychologické rozebírá duševní stav venkovského člověka, na něhož působí bída. Dotýká se i válečné demobilisace a míní, že obžalovaní nejednali v normálním stavu, že podléhali davové sugesci, že byli infikováni nákazou žhářství v kraji tolik rozmnoženou. Uvádí na přetřes doznání bratří Hořáků, jež obhajuje, a žádá porotu za posuzování pokud možno nejmírnější.
Obhájce žalovaného Dobřichovského dr. Winternitz tvrdí, že u jeho klienta žalovaný zločin žhářství postrádá jakékoliv právní podstaty a že by se mohlo nejvýše jednati o podvod. Dovolává se svědeckých výpovědí, z nichž uplatňuje pro svého klienta nejpříznivější okolnosti, žádá za jeho osvobození a praví: „Soudcové z lidu, beřte zřetel na to, že soudíte bídu, otce tří nezaopatřených dětí, člověka, který má tu nejlepší pověst — a odpovězte na dané vám otázky záporně.“
Dr. Zenkl, obhájce žalovaného Píšy, dovolává se svědectví vrch. r. Svobody, který označil žalované jako lidi nešťastné, a míní, že jeho klient jest nejnešťastnější, neboť podlehl svodům svého zaměstnavatele, který mu nařídil, aby Hořákoví odevzdal peníze. Obhájce praví, že Píša má nárok, aby milostivě jeho vina byla posuzována; byl legionářem, získal vyznamenání a slibuje vděčnost za to, bude-li jeho vina spravedlivě posouzena.
Dr. Cvach a dr. Freiberger rovněž dožadují se mírnějšího posuzování viny svých klientů, poněvadž netřeba svalovati vinu jen a výhradně na žalované, aniž by se uvážily druhé závažné okolnosti, jichž v daném případě jest velice mnoho.
Dr. Jar. Mellan, který hájil již v předchozí serii žhářů, obhájce obžalovaných Černého, Adamce a Hájka, pronesl téměř hodinu trvající a s napjatou pozorností vyslechnutou řeč. Úvodem v ní vysvětloval, proč že tento případ byl přikázán porotě. Poroty vznikly z rozpaků zákonodárných, z doznání malomoci práva psaného. Případy porotám svěřené jsou odňaty liteře a přiděleny duchu. Soudce z povolání je vázán právem psaným — porotce právem přirozeným. Ocitoval si Dostojevského, že logika má tři, nejvýše čtyři formulky. V praxi je jich však bilion. Soudce z povolání má jen tyto formulky — zákon, paragraf — porotce onen bilion možností. Trestní zákoník podobá se mydlářskému krámu onoho legendárního mistra, který si rozškatulkoval celý závod. Totoť jest mýdlo, totoť jsou svíčky. Právě tak v zákoníku: totoť jest vina a totoť jest trest. Psané právo generalisuje — přirozené specialisuje.
Není rozhodný čin — nýbrž člověk. Ten pak jest produktem výchovy. Také věčný styk s nevděčnou zemí — která podle slov Písma plodí nejčastěji bodláčí a hloží — tu zatvrzuje povahu. Přirozená touha po lepším svádí na cestu zločinu. Tato výchova byla harmonicky Strana 160
a katastrofálně dokončena válkou, jež zvrátila morálku. Před válkou zavírali falšovatele potravin a za války falšování bylo zákonem předepsáno. Za války zavírali opětně ty, kdož nefalšovali. I smrt zevšedněla. Za míru obyčejný funus vzrušil celý kraj. Za války i ti, kdož nesnesli pohled na umírající zvíře, klidně usínali v zákopech uprostřed rozkládajících se lidských mrtvol. Nejen za války, ale i po válce mravy zesurověly. Změnila se jen otázka peněz. Kdož přijímali — nyní vydávali. Daňovou amnestii vystřídal daňový útisk. Člověk inklinuje k prachu. Jen bezvadností charakteru pozvedá se s prachu země. Obžalovaní zapalovali chalupy jako bramborové ohníčky na strniskách. K vině je potřebí v prvé řadě plného vědomí. Že ho tu není, dokazuje předně znatel tamního kraje rada dr. Svoboda, který jako soudce i jako svědek slyšený potvrdil, že tito lidé nejsou si vědomi dosahu tohoto činu. Jsou zaostalí, svedení, pobloudilí. Dále zdánlivá otrlost dokazuje právě necitlivost mravní, nikoliv zločinecký sklon. Požáry byly objednány jako kalhoty, mluvilo se o nich zcela veřejně, kde kdo byl v ně zasvěcen. I špatné příklady svádějí. Řada chudáků si pomohla k novému stavení а k jakémusi kapitálku, jejž nelze poctivou prací vydřít z tamní jílovité země. V druhé části své řeči cituje dr. Mellan kriminalistu Lamasche: Člověk je tím méně vinen čím méně je v jeho trestném činu jeho vlastního já!“ Trest jest jen spravedlivou odplatou za vinu. Spravedlivá odplata jest odplata úměrná vině. Na to v efektní řeči dokazuje, že dosavadní muka žalovaných jsou postačitelna. Od založení požáru jsou stiženi strachem, neboť strach jest nemoc špatného svědomí. Pouhá helma četníkova ve vesnici musila po každé rozechvět nervovou soustavu vinníků v zoufalství, Pak následuje vyzrazení — nejistota jest zaměněna strašlivou skutečností. Dr. Mellan končí takto: Pusťte obžalované tam domů, kde je dnes po nich pusto a nevlídno jako v umrlčí komoře. Tam domů, kde všechno čeká. Nejen rodina. I ta němá tvář. Od toho Vořecha, který se schlíplými slechy sedí na dvoře před boudou, až do těch němých tváří ve stáji, které neustávají ohlížet se k východu, nejde-li už ten jejich hospodář. Propustíte-li je z obžaloby, vrátí se domů s přísahou, že v celém životě ani krokem nesejdou s cesty zákona.
Pak jako poslední přichází ke slovu obhájce agrárního starosty Loudy, známý advokát dr. Bas. Zcela odlišným způsobem od ostatních obhájců přidržuje se výsledků průvodního řízení a praví: Není třeba, abych se dovolával soucitu poroty, ani abych vás unavoval básnickým přednesem; stačí, když zůstaneme u suchých výsledků průvodního řízení. Tímto průvodním řízením jest jasně prokazováno a prokázáno, že obžalovaný bývalý starosta nebyl paličem, že ani při jednom požáru činně ruky k dílu zhouby nepřiložil, že také ani haléře odměny ani zisku od nikoho nepřijal. Proč by byl sváděl někoho ke zločinu, z něhož neměl nejmenšího prospěchu a jehož provedení znamenalo by pro něho zkázu mravní i hospodářskou? My slyšeli, jak královéměstecký soudní rada vydával nejlepší vysvědčení obžalovanému starostovi, jak o témž prohlašoval, že vždy pracoval ruku v ruce s úřady, a totéž nám osvědčoval četnický strážmistr Semrád. František Louda při svém výslechu uvedl, že vším jeho neštěstím jest, že vloudil se do jeho rodiny František Hořák, jenž mu svedl dceru a jenž jej připravil nakonec na lavici obžalovaných. Obhájce končí slovy italského sociologa Ferriho a praví: „Nemůžete odsouditi toho, jenž toliko shlukem nezaviněných okolností byl přiveden na lavici obžalovaných.“
Na to předseda líčení dvorní rada dr. Knobloch ve stručném sic, ale právnicky vysoce hodnotném a jádro procesu úplně vyčerpávajícím resumé shrnul veškeré výsledky průvodního řízení a dav zákonná ponaučení porotě, odevzdal jí spisy a vyzval ji, aby se odebrala k poradě.
Čekalo se, že porada zabere celý den. Ale porota si pospíšila a již za šest hodin vrátila se z poradní síně, aby ústy zvoleného vrchního porotce, tajemníka a spisovatele Břetislava Ludvíka, ohlásila svůj verdikt. Byl více než milosrdný. Pokud porota uznala obžalované vůbec vinnými, uznala jen na podvody způsobené oproti pojišťovnám, zamítnuvši u všech obžalovaných většinou hlasů otázky na žhářství. Radu obžalovaných vůbec osvobodila.
Po přečtení verdiktu porotců odebral se soud k poradě o trestech a v úterý o půl 6. hod. večerní vynesl tento rozsudek:
Zločinem nadržování zločincům (tím, že nepřekazil vypalování usedlostí, ač o nich věděl) Strana 161
uznán vinným starosta Frant. Louda a odsouzen do těžkého žaláře na osm měsíců.
Zločinem podvodu na pojišťovnách uznáni pak vinnými a odsouzeni do těž. žaláře:
Václav Matějka na patnáct měsíců; Václav Jiránek na osmnáct měsíců; Václav Vejr na třináct měsíců; Josef Černý na deset měsíců; Josef Hejzlar na třináct měsíců; Václav Gross na čtrnáct měsíců; Frant. Hrouda na jeden rok a Jan Dobřichovský na osm měsíců.
Ostatní obžalovaní, totiž oba bratří Hořákové, Ant. Adamec, Marie Grossová, Karel Píša, Frant. Hájek a Frant. Hrdina byli osvobozeni.
Odsouzení trest přijali, státní zástupce ohlásil odvolání do nízké výměry trestu všem odsouzeným.
Líčení předsedal, jak jsme již uvedli, dvorní rada dr. Knobloch, votanty byli dvor. rada Erhart a vrch. rada Siegl.
Tímto líčením skončeno bylo letošní první pražské porotní období, jež trvalo plných 44 dnů.
Příští porotní období započne dne 19. dubna opět procesem se žháři, s jich další, čtvrtou partii, v níž je jich žalováno osmnáct. —ff—

Citace:

Čtyřletá a pětiletá žalobkyně. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 38, s. 459-459.