Žižkovská punčochářka.

(Zemský trestní soud v Praze.)
S dítětem na ruce objevila se před samosoudcem vrch. radou Dobr. Součkem 23letá Emilie Honková, která označena je v žalobě jako soukromnice ze Žižkova. Tento zvučný a nejkrásnější charakter, připomínající rentiery a vysloužile bankéře, obžalované však dobře nesedí. Je prostovlasá, v obyčejných šatečkách, a to dítě na ruce jen dokazuje, že jeho nositelka nežije z ustřihovaných kuponů. Ale přes to nežije špatně. Dovede se vemluviti do přízně dam, když jim po bytech nabízí ke koupi punčochy a ponožky.
Při takové jedné návštěvě v červnu 1925 v bytě Ing. Kubiče namluvila paní Kubičové, že její matka má na Vinohradech chemickou cidírnu a že čistí velmi levně. Chce-li panička, tož ať jí dá hned s sebou věci, které nutno vyčistili, a do týdne budou ty věci zpět jako nové. Paní Kubičová skutečně také vyhledala nějaké části oděvu, které by byly měly zapotřebí dostati se do styku s benzinovými parami, a odevzdala Honkové sukni, etaminovou bluzu, krajkovou šálu a svetr, vše v ceně asi 550 Kč. Kromě toho jí zaplatila čištění předem obnosem 200 Kč. Čtenář si už domyslí, že paní inženýrova neviděla ani své věci špinavé, ani vyčištěné, ani těch 200 Kč, ba ani Honková se u ní dlouho neobjevila.
Ale v listopadu přišla Honková opět k pí Kubičové a nabízela jí ke koupi punčochy. Dobrá paní inženýrova nebyla proti koupi, ale chtěla na Honkové, aby jí dříve vrátila věci, které jí před půl rokem svěřila k vyčištění. Tu začala Honková vykládat, že poslala věci ty vyčistit do Kolína po děvčeti z obchodu, že děvče ve vlaku usnulo a že balíček s věcmi mu někdo ukradl. Soud prý věc už vyšetřuje a je pachatelům na stopě. Jakmile pak Honková věci od soudu dostane, hned s nimi přijde. Když se paní inženýrová nemohla Honkové zbavit, přece jen koupila od ní punčochy a platila stokorunou, kterou položila na stůl, na nějž Honková byla rozložila punčochy. A když Honková neměla na stokorunu nazpět, sehnala paní inženýrová drobné někde u sousedky a na stokorunu zapomněla. Teprve po odchodu Honkové si na bankovku vzpomněla, ale peníz byl se stolu pryč.
Honková před soudem houževnatě zapírala. Tvrdila, že věci k čištění určené vezla v balíku do Kolína sama, že usnula a někdo jí je ukradl. Ale oznámení o tom nikomu nečinila, ani majitelce věcí to nesdělila dříve, až za půl roku. Krádež stokoruny rozhodně popírá a tvrdí, že paní Kubičová si před ní peníz dala zpět do peněženky.
Po skončeném líčení, při němž bylo konstatováno, že „soukromnice Emilie Honková byla už jako mladé 17leté děvče trestána pro tuláctví a pokus krádeže ve Velkém Meziříčí vězením třítýdenním, dva roky na to pak pro přestupek krádeže vězením dvoudenním, vynesen rozsudek, jímž Honková uznána vinnou toliko zločinem podvodu a odsouzena do jednoduchého žaláře na dobu šesti týdnů bezpodmínečně. Z krádeže stokoruny byla osvobozena, poněvadž soud nemohl vyloučiti, že peníz ten Honková třeba omylem s punčochami nesebrala.
Žalobu zastupoval stát. zástupce dr. Čáslavský. —ff—

Citace:

Úpadek inteligence. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 7, s. 81-81.