Žárlivá číšnice z „Astorie".

(Zemský trestní soud v Praze.)

I číšnice dovedou být žárlivé, i číšnice dovedou ve své žárlivosti vyvádět věci, které obyčejnému smrtelníku nejdou na rozum. A je-li taková číšnice ještě hysterická, je velmi těžká věc pro milence, aby se jí zbavil. To na sobě zakusil 38letý obchodník z Vinohrad Jindřich S., israelita, který si asi přede dvěma lety učinil známost s 30letou číšnicí Anežkou Jaklovou. Později si však namluvil nějakou nakladačku z tiskárny a Jaklové dal vale. Ale ta se nedala jen tak lehce odbýt. Číhala na Jindřicha před jeho bytem ve Vocelově ulici, chodila za ním do obchodnických schůzí, chodila i k matce své sokyně a všade vyhrožovala, že dá na pamětnou i svému bývalému milenci, i jeho nynější milence. Téměř každý takový výstup končíval zakročením policie, která pak učinila na číšnici trestní oznámení k soudu. Tam však věc byla vždy zastavena, poněvadž osoby, jimž bylo vyhrožováno, prohlásily, že neměly z vyhrůžek valného strachu.
Takovýchto policejních oznámení pro vyhrožování bylo učiněno soudu celkem sedm, a když Jaklová viděla, že je jí veškeré vyhrožování mlčky vlastně trpěno, šla ještě dále a počala tropiti Jindřichovi ostudu i uvnitř domu, kde bydlil. Dne 24. září přišla do jeho bytu, v němž bydlí se starou, nemocnou matkou a hospodyní, a domáhala se vpuštění. Hospodyně ji nevpustila, a tu Jaklová počala křičet na celý dům, že něco vyvede. Křikem přivábila domovníka, který slečinku prostě z domu vyhodil. Jaklová však nešla domů. Odebrala se do bytu matky nové Jindřichovy milenky a tam vykřikovala, že její dceru zabije a že jí vypálí oči, bude-li s Jindřichem dále mluvit. A pak šla do kavárny, posilnila se nějakým pivem a šla na Jindřicha, o kterém věděla, že v ten den je v hostinci „U Drnků“. Sedla si ke stolu a když Jindřich šel kolem ní, řekla mu, že jej zabije, že jí dnes neuteče, že bude na ni pamatovat. Na to odešla z hostince a čekala na Jindřicha u jeho domu.
Jindřich v předtuše, že Jaklová má něco za lubem, požádal svého přítele, aby jej doprovodil; a když se blížili k domu Jindřichovu, spatřili skutečně Jaklovou, jak čeká, opřena o zeď. Sotva spatřila Jindřicha, vrhla se na něho s kusem cihly, ten však jí odrazil ruku a poslal přítele pro strážníka. Ale Jaklová se nelekla. Vyňala z kabelky těžký klíč od domu a vedla jím ránu proti bývalému milenci, který však i tuto ránu odrazil. Zatím co se oba spolu tahali, přispěchal nadstrážník Voříšek, jenž chytil rozzuřenou číšnici za ruku a ptal se jí, co to dělá. Odsekla, že mu do toho nic není, a ohnala se klíčem i po strážníku. Ten ji prohlásil za zatčenou, ale měl mnoho práce, než ji dopravil na komisařství. Děvče lehlo si na zem a kopalo a strážník byl nucen povolati záchrannou stanici, která pak Jaklovou odvezla na policii. I tam ještě Jaklová zuřila, že jí musila býti dána svěrací kazajka.
Pro své činy zasedla Jaklová, na svůj věk i na své zaměstnání velmi hezká žena, v minulých dnech před samosoudce vrch. radu Dobrom. Součka, aby se zodpovídala hned z několika paragrafů, které svým jednáním porušila. Žaloval ji státní zástupce Dr. Špinar nejen pro zločin veřejného násilí podle § 81, jehož se dopustila útokem na strážníka, ale i pro zločin vydírání podle § 98 b), jehož se dopustila tím, že Jindřichovi vraždou vyhrožovala, by na něm vynutila nějaké konání, totiž aby nechal své nové známosti a udržoval i nadále milostný poměr s ní.
Obžalovaná popřela jakýkoli útok a uvedla v hysterickém pláči, že naopak jí bylo ublíženo tak, až dvakrát omdlela.
Soudce: Proč za Jindřichem chodíte, když s vámi známost přerušil?
Obž.: Já ho nechci ani vidět, pacholka, ale já jsem s ním zas v jiném stavu. Šla jsem se ho jen zeptat, co se mnou míní dělat.
Jindřich, slyšen jako svědek, praví, že známost s Jaklovou za vážnou nikdy nemohl považovat, protože už od počátku chtěla na něm peníze, které jí občas dával.
Obž.: Dával, ale na to, abych si dala pomoct. (Zuřivě.) Když to chcete vědět, dával mi peníze na potrat a nutil mne, abych si dala pomoci. Jeho dřívější milenka, ňáká Müllerová, taky si musila dát pomoct a pak se na ni vykašlal.
Svědek (klidně): Dával jsem jí už od února 1925 vždy při našich schůzkách peníze, ale v září 1925 chtěla 2000 Kč tvrdíc, že je v jiném stavu a že si musí dát pomoci. Řekl jsem jí, že bych jí peníze dal, dříve že však musí býti lékařsky zjištěno, zda v jiném stavu skutečně je. Pak už peněz nechtěla, ale dal jsem jí přece 500 Kč.
Obž.: A byla jsem v jiném stavu!
Svědek (vyndává z tobolky dopis): Později mi poslala tento dopis. (Čte): Drahý Harry, odpusť mi, trápila jsem Tě dlouho, ale já vůbec nejsem s tebou v jiném stavu a ani jsem nebyla...
Soudce: Co tomu říkáte?
Obž. (zuřivě): A byla jsem tenkráte v jiném stavu a jsem s ním zas — to se teďka ukáže...
Soudce (k svědkovi): Je možno, že je teď v jiném stavu?
Svědek: Inu, při jejím zaměstnání to možné je, ale se mnou to rozhodně není!
Svědek pak líčí, jak na něho obžalovaná číhala večer před domem.
Totéž líčí jeho přítel Miloš Bouda, který tehdy Jindřicha doprovázel k domu.
Obž.: To je všecko lež! Bouda je komunista, Jindřich je docela jejich předák, ti držejí při sobě!
Policie dala Jaklové vysvědčení nepěkné. Byla několikráte zadržena pro opilství, výtržnost a potulku, jednou poslána postrkem do své domovské obce a posledně zaměstnána byla jako číšnice v kavárně „Astoria“. Jednou byla zatčena, protože z ulice házela do Jindřichova bytu písek a hlínu. Soudně trestána však dosud není.
Byla uznána vinnou ve všech směrech žalobních a odsouzena do těžkého žaláře na tři měsíce bezpodmínečně.
Tři měsíce bude mít tedy pan Jindřich pokoj. Ale pak se může zase těšit... —ff—

Citace:

Rozbitý císař Vilém. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 7, s. 83-84.