Bankovní zákon

byl předložen po několikaměsíční úsilovné přípravě konečně parlamentu. Pro porozumění účelu i obsahu osnovy jest nutno si uvědomiti, že potřeba její byla nejen hospodářská, nýbrž i politická. Tento dvojí charakter nesou také jednotlivá ustanovení osnovy. Jde tu v prvé řadě o to, ukončiti a dodatečně organisovati sanaci bank; k tomu jsou v osnově jednak předpisy, které mají na to opatřiti prostředky zvýšenými příjmy obou fondů: Všeobecného i Zvláštního (oba tyto fondy snad zůstávají jen proto nesloučeny, aby byly zachovány dva prameny příjmů), jednak předpisy, které mají zajistiti, že těchto sanačních prostředků bude řádně použito a že eventuelně budou vráceny. Poněvadž však tyto oběti musí přinésti veřejnost, považuje osnova za svou povinnost ukázati, že také bankovní vedení musí trpěti. a proto vymyslila pro ně celý nový trestní kodex. Tato přísnost vzbudí samozřejmý odpor nejen subjektivní postižených, nýbrž i objektivní hospodářsky myslících lidí. Zdá se, že s hospodářským zákonodárstvím nemáme štěstí, či bylo by snad upřímnější říci, že nemáme zkušeností, a proto když zrovna neopisujeme ze zákonodárství cizího, dopadne to pravidelně bledě. Úmysly bývají ty nejlepší, ale výsledky jsou nevalné; ještě nejlépe to dopadne, neprojeví-li se účinky žádné, a to se díky bohu stává dosti často. Snad jedině v devisovém a měnovém hospodářství jsme docílili na mezinárodním foru úspěchů, a to proto, že v této věci přišli k slovu jedině odborníci. Bankovní zákon je ukázkou svědomité práce: jeho intence jsou jasné, řešení jednoduché. Chyba není v zákoně, nýbrž ve skutečnosti, která není jednoduchá, nýbrž naopak velmi složitá. Poněvadž tato složitost se nedá zakázati, jest vážná obava, že hospodářský život nedá na dobré úmysly autorů zákona a vyvodí z prostředků, kterými je chtěli uskutečniti, docela jiné opačné výsledky. Osnova sleduje na př. docela ušlechtilý účel zvýšiti pocit odpovědnosti v bankách. Proti tomu nemůže nikdo ničeho namítati. Proto omezuje počet správních radovství, aby se bankovní ředitel příliš nerozptyloval, stanoví, že odměny za tyto funkce připadají bance, kde dozorčí rada může, ale nemusí jim polovinu přiřknouti, proto stanoví i velmi přísné sankce na řádné hospodářství a není ustanovení v osnově, na jehož dodržení by neplatil aspoň měsíční žalář, i když jde o ustanovení nejasná a požadavky nesplnitelné, zkrátka s hlediska trestního učinila osnova objev: místo ručení za vinu zavádí ručení za neúspěch, čímž se trestní řízení velmi zjednoduší, neboť pojem viny je záležitost velmi subjektivní a poměrně těžko dokazatelná, kdežto neúspěch je znakem tak objektivním, že lepšího si nelze přáti. Potud je vše logické. Jenže je otázka, kdo bude ochoten tuto zkoušku logicky podstoupiti. Dnešní doba je taková, že možnostmi ne- úspěchu neskrblí, naopak, pokud jde o podnikání, je málo oborů, kde by neúspěch nebyl téměř zaručen. Je-li však neúspěch pravděpodobný, jest též pravděpodobné ručení za tento neúspěch, jimž osnova tak štědře pamatuje na bankovní vedení. Jsou projevovány obavy, že toto vedení se vůbec tomuto ručení vyhne a že aspoň vynikající, neodvislé osobnosti tyto funkce složí, nebo že je aspoň omezí na minimum, t. j. stáhne úvěry z krisí ohrožených podniků (a které pak dnes nejsou ohroženy?) a nové nebude povolovati, což samozřejmě způsobí zavírání a konkursy podniků. Osnova chce ulehčiti průmyslu břemeno tíživých bankovních dluhů. Zdá se, že tím, že úvěry by byly odvolány, by se průmyslu neposloužilo. Je to jen malé poučení, že chce-li se mnoho, nedosáhne se ničeho, v tomto případě opaku. Osnova chce povznésti pocit zodpovědnosti, ale ve skutečnosti nutí k útěku od ní. Přepjaté požadavky zodpovědnosti by mohly způsobiti, že buď nebudou brány vážně, anebo je svědomitý člověk vůbec na sebe nevezme. Bude věcí parlamentního projednávání tyto nepřímé důsledky odstraniti vhodnou úpravou tak, aby positivního účelu bylo opravdu dosaženo.
—djl.

Citace:

Bankovní zákon. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 7., s. 245-246.