Právnická osoba.

Legislativní problém občanského zákoníka.

(Prosloveno v cyklu přednášek, hledících k osnově československého občanského zákoníka, dne 2. března 1933 v Právnické jednotě v Praze.)
Dr. Jaromír Sedláček,
řádný profesor občanského práva na právnické fakultě v Brně.
Je jistě dosti odvážné vybrati si za předmět přednášky právnickou osobu, neboť výraz ten je průchodním místem myšlení právnického, místem, kam se přichází s různých stran, kde nikdo nesetrvává dlouho, kde halas různých mínění je tak silný, že není možno se dorozuměti. Zdržíme-li se na tomto místě, shledáváme, že se právnickou osobou kryje jednak problém společnosti lidské vůbec, jednak problém právního řádu, což je jen rubem problému prvého, jednak problém poměru jedince ke společnosti a společnosti k jedinci, jednak zákonná úprava sdružení lidských v rámci daného právního řádu, jednak oddělení jmění členů sdružení od společného jmění sdružení. Tedy od světového názoru na lidstvo až k malé poměrně otázce zvláštního jmění spolku. Všechny tyto otázky se navzájem prolínají a hledají odpověď v pojmu, který však nemůže býti jednotný, neboť východisko těchto otázek je zásadně různé. To znamená však metodologickou nejasnost, synkretismus v řešení úlohy a výsledek může býti jen halas různých mínění.
Tato okolnost je velkou překážkou, aby se v krátké poměrně přednášce mohl celý tento problém vyčerpati, neboť nejen přednášející, nýbrž i posluchači jsou neustále lákáni, aby přebíhajíce od jedné otázky ke druhé, se domnívali, že tím hlouběji pronikají, čím se více zaplétají do spleti různých hledisk a čím zmatenější se počne objevovati cesta jimi nastoupená. Nechci však vážené posluchače své, mezi nimiž je tolik vynikajících znalců práva, voditi Sarastrovými mystickými zmatky a chci se vyvarovati těch metodických nedostatků, kterými zatížil Gierke své životní dílo. Ve své přednášce chci upozorniti na problém, který skýtá právnická osoba legislativě, ponechávaje stranou možnosti, jak tento problém je legislativně vyřešiti.
To, co zatěžuje především jasné poznám našeho legislativního úkolu, je sklon právní vědy ke zdvojování, k hypostasi: za právní předpis upravující poměr povinnostní klade se subjektivní právo, tak obzvláště jde-li o předpisy týkající se majetku, za právní předpis, stanovící právní relevanci lidských činů klade se fysická osoba. Tak jako Hellén za deštěm, bleskem viděl Dia, za vlnou mořskou koně Poseidonovy, za větrem Aiola, vidí i dnešní právník za právními předpisy: subjektivní práva nebo osoby, či způsobilost k právům, což je totéž. Tak jako Hellénovi vítr byl závislý na Aiolovi, ale i Aiolos na větru, tak i objektivní právo se objevuje závislé na subjektivním právu, ale i subjektivní právo závislé zase na právu objektivním. Tento sklon k hypostasi a personifikaci právních předpisů nikdy nebyl silnější než právě v XIX. století u představitelů historické školy právní, kde hegelskou filosofií došel určitéto logického odůvodnění. I osobnost právnická není nic než zdvojením společenské smlouvy, nebo podobných předpisů soukromoprávních nebo veřejnoprávních, personifikací těchto. Úkol je ještě ztížen tím, že do toho vniká zcela cizí prvek: světový názor na poměr společnosti a jedince a tím na základní funkce právního řádu. To zcela dostačí, aby legislativně otázka tato jevila se neřešitelnou.
Dovolte mi, abych vám mohl říci myšlenku, která se vám bude jeviti snad odvážná, snad triviální, ale kterou považuji za jedině správnou: celá velká literatura o právnické osobě není ničím jiným, než variacemi na sporé výklady justiniánských Digest o právnické osobě.
Korporace, nejtypičtější případ právnické osoby, je dán podle římského práva tehdy, jestliže sdružení osob má jmění oddělené od jmění svých členů : Quibus autem permissum est corpus habere collegi societatis sive cuiusque alterius eorum nomine, proprium est ad exemplum rei publicae habere res communes, arcam communem et actorem sive syndicum, per quem tamquam in re publica, quod communiter agi fierique oporteat, agatur fiat (D 3, 4, 1, 1). Si quid universitati debetur, singulis non debetur: nec quod debet universitas singuli debent (D 1 с, 7, 1). Tyto citáty, jsou obsaženy v Digestech, byly positivně-právním předpisem obecného práva, které platilo v celé západní části Evropy až do konce XVIII. století. Po generace byla opakována, memorována, až se tak vžila, že se mělo zato, že platí jaksi z rozumu samotného, čili že jsou přirozeně-právními zásadami a to tím spíše, že se v Digestech neviděl zákoník, nýbrž manuál vší soudcovské moudrosti. Tato místa byla různě chápána: za thomistické společenské filosofie rozdíl mezi členem a korporací chápán byl analogicky (analogia entis), za protestantské filosofie chápán byl jako dialektická nebo diskursivní antithese. Podle toho vypadala starší universitas jinak než novověká korporace, čímž máme skvělý případ, jak nezměněnou právní normu možno různým způsobem aplikovati. Zdá se, že římskému pojetí bylo bližší hledisko thomistické než protestantské (srov. D. 1 c), 7, 2, dále 9). Na druhé straně tato ustanovení se hypostasovala a za ustanovení o společném jmění položil se subjekt tohoto jmění a problém právnické osoby byl hotov, ale byl konstruován tak, že byl a je úplně neřešitelný.
Nezbývá tedy než od této hypostase odstoupiti a pak se tážeme: Quibus permissum est corpora habere? Na tuto otázku odpovídá nám Gaius: Neque societas neque collegium neque huiusmodi corpus passim omnibus debere eomeditur: nam et legibus et senatusconsultis et principalibus constitutionibus ea res coercetur. Paucis admocjum in causis concessa sunt huius modi corpora (D. h. t. 1 pr.). Marcianus nám dává jasný obraz velkého omezení spolkového, přísných trestů na nedovolené spolčování a nedovolené spolky nemají žádné korporační povahy (D 47, 22, 1 1,1 3). Jak máme však takový spolčovací akt chápati? Na to nám dává odpověď Gaius: Sodales sunt, qui eiusdem collegii sunt: quam graeci έταιρείαν vocant. His autem potestatem facit lex pactionem quam velint sibi ferre, dum ne quid publica lege corrumpant (D. h. t. 4), což prý je přejato ze Solonova zákona a citát nám ukazuje, že Solon tím mínil každou společenskou smlouvu a že dalek byl činiti zásadní rozdíl mezi korporací a societou. Vedle,toho bylo však sdružování v rámci contractu societatis, což vedlo v obecném právu přirozeně k positivnímu rozdílu mezi korporací a societou, kterýžto rozdíl byl vykládán jako přirozenoprávní a v hegelské filosofii právní jako rozdíl dialekticky systematický. Jenže z toho kontraktu vzniká actio pro socio a nic více, tato pak se týká poměrů mezi smluvníky a ne třetích osob, jen hypostasováním tohoto žalobního práva v právo subjektivní docházíme k názoru, jako by societas existovala jako produkt práva. Tento kontrakt se hypostasuje v societas, ale dále se nepersonifikuje, naproti tomu smlouva, o níž mluví Gaius, že je základem korporace, personifikuje se jako právnická osoba, korporace. Obtíž vzniká tím, že contractus societatis může také býti podkladem korporace a pak celá tato stavba ztrácí základy.
Výsledek tohoto přehledu je, že v obecném právu panoval princip koncesní, koncese měly formu privilegií zeměpanských, takže korporace byla jen tehdy dána, když uděleno bylo zvláštní privilegium, pokud tu onde sdružování nebylo zvláštním předpisem dopuštěno za předepsaných předpokladů.
U nás dnes platný občanský zákoník nahradil obecné právo, pokud jde o t. zv. právo soukromé. V §§ 26 a 27 jedná ex professo o právnických osobách, ale ustanovení tato nejsou než výtahem z Digest 3, 4 a 47, 22, tak jako tomu je i v celé řadě jiných případů, takže lze těžko občanský zákoník bez Digest chápati. Uvědomíme-li si, že postupem času kasuistika Digest uváděna byla na jednoduchá pravidla právní, která, po generace byvši prakticky používána, jevila se jako pravidla přirozená lidskému rozumu, a uvědomíme-li si, že prohlašována za právo přirozené, na něž nás odkazuje § 7 obč. zák., shledáme, že se revolučnost občanského zákoníka mění v evolučnost a poměr platného práva k obecnému právu nabývá jiného osvětlení.
V prvé větě § 26 odkazuje se na to, že základem korporace může býti »smlouva nebo účel«. Jak jsem na jiném místě vyložil, účel neznamená nic jiného než obsah nějaké normy. Na druhé straně smlouva je norma svého druhu. Za těchto předpokladů shledáváme, že v prvé větě odkazuje se na smlouvu společenskou a na jinou normu, která není smlouvou. Smlouva spočívá na souhlasné vůli smluvníků, tedy patří sem takové společnosti, které jsou založeny na dobrovolné úmluvě stran, čili tak zv. soukromé korporace. Naproti tomu jiné normy, na něž míří toto ustanovení, nepředpokládají souhlasné vůle členů ve smyslu občanského zákoníka, jde tedy o normy řečené veřejnoprávní. Hypostasujeme-li tyto normy, dospějeme k rozdílu soukromoprávních a veřejnoprávních společností či korporací. Na druhé straně je prvá věta pojata též přirozenoprávně, že lidé od přírody se sdružují tím, že si dávají určitá pravidla pro styk mezi sebou. Tento smysl prvé věty není již, předpisem právním, ale vyvstane nám, když hledíme na občanský zákoník jako na literární výtvor. Pak jsou zde sdružení, která jsou dovolena a která nejsou dovolena. Ve spojitosti s tím porozumíme třetí větě, která odpovídá knize 47 tit. 22 Digest.
Druhá věta odpovídá D 3, 4, 1, 2 a D. h. t. 7, 1 a dostalo se jí vlivem Kantovy filosofie právní méně srozumitelného výrazu, než Gaius dal této myšlence, ale je v tom i pouhá racionalistická personifikace společenské smlouvy vůbec.
Druhá věta nám tedy říká, že smlouvou může býti ustanoveno, že společnost má míti společné jmění a že jednání orgánů společnosti týkají se jedině tohoto jmění. V tom je odchylka od základních pravidel, neboť podle občanského zákoníka týká se smlouva pouze smluvníků a nikoliv třetích osob, třetí osoby nemohli totiž smluvníci zavazovati ani jim sjednávati nějaká práva. Úchylka nastala novelami, kdy zavedeny byly smlouvy ve prospěch třetích osob, ale závazky jim ukládány býti nemohou.
Ale ustanovení je právě pro přílišnou personifikaci velmi málo jasné, neboť nemáme v občanském zákoníku vůbec stanoveno, co je to orgán, nemáme stanoveno, kdy jednající není mandatářem. Zde však omezení k tíži třetích osob je dáno tím, že závazek nemá býti honorován ze jmění jednajícího, nýbrž ze jmění kolektivního, aniž je určeno, jak »zastupuje« to jmění. Je možno tato ustanovení, týkající se podstatně třetích osob, stanoviti pouhou úmluvou stran, anebo je k tomu zapotřebí zvláštního aktu?
V době, kdy občanský zákoník byl vydán, měli jsme velmi přísný režim spolkový: sdružení osob byla dovolena jen na základě zvláštních povolení, pokud nešlo o societas questus ve smyslu občanského zákoníka, ale u té bylo sporno, zda taková omezení mohla vůči třetím s účinkem stanoviti. V tomto úředním dovolení, které nebylo smlouvou, mohlo s účinkem vůči třetím stanoveno býti, že statut společnosti (t. j. společenská smlouva) může obsahovati ta ona omezení. zvláštní majetek atd. Byla v tom sice nesrovnalost vzhledem na § 1 obč. zák., ale vzhledem na silný zájem absolutní monarchie, aby spolčování měla pevně ovládané policejním aparátem, učinil se tento ústupek. Na tom se nezměnilo nic ani tehdy, když spolkové právo bylo obecně normováno spolkovým zákonem z roku 1852, který zaváděl systém koncesní, kde záleželo vše na policejním opatření, zda a pokud spolek má míti zvláštní jmění oddělené od jmění členů. Všeobecným zákoníkem obchodním zachován byl princip koncesní pro ty společnosti, které měly míti přesně oddělené jmění od jednotlivých členů, tak u společností akciových. Tato okolnost nám velmi dobře charakterisuje celý vývoj a názor rakouských představitelů na sdružování a společnosti. Pak přichází obecný spolkový zákon č. 134/1867, který odstraňuje koncesní systém a v § 4 ustanovuje jen, co stanovy musí obsahovati, aby byly schváleny. Platnost stanov upravuje se s hlediska spolkové policie, ale nedotýká se ani v nejmenším otázky, zda a pokud může míti spolek zvláštní jmění, nařizujíc jen, že ve stanovách musí býti stanoveno, jaký je účel spolku a jakými prostředky spolek tohoto účelu míní dosáhnouti (§ 4 lit. a), ustanovuje jen, zda spolek neodporuje zákonu spolkovému, t. j. zda spolkové stanovy jsou pravoplatné, ale neustanovuje nijak, zda sjednání spolkových stanov je právním jednáním, zda přístup ke spolku je přistoupením ke smlouvě společenské, či zda to máme jiným způsobem hodnotiti, neustanovuje nic o poměru spolku k třetím osobám, o likvidaci spolkového jmění, jen určuje, že nějak ve stanovách o tom musí býti zmínka. Poté následovavší zákon o společenstvech výdělkových a hospodářských zevrubně ustanovuje, jak je možno stanoviti oddělené jmění společenstva od jmění členů. Jak obchodní zákoník, tak tento zákon stanoví, aby smlouvy takové zapsány byly do rejstříku veřejného, aby třetí osoby mohly se přesvědčiti, jak je jmění společné upraveno a jak možno jménem společnosti jednati. Ještě prohloubeno bylo toto u zákona o společnostech s r. o., kde velmi detailně stanoveno, jak je třeba upraviti společné jmění a orgány společnosti s ponecháním veřejné evidence rejstříkové.
Z toho vidíme, že to, co se považovalo za základ právnické moudrosti, rozdíl korporace a society, nemá v našem právu žádné opory a že jde jen a jen o společenské smlouvy, v nichž tu více, tu méně odděluje se jmění společnosti od jmění společníků a že je věcí jen vědecké systematiky, jak z důvodů více méně didaktických takové rozdíly roztřídí, ale rozdělení toto nemá pro praktickou aplikaci žádného významu. Můžeme každou společenskou smlouvu pojati buď jako societu nebo jako korporaci a personifikujeme-li ji, tedy jako právnickou osobu. Název »právnická osoba« neříká nám tedy nic, pokud nebude někde legislativně fixován. Jestliže v novější době vzrůstá obliba užívati výraz právnická osoba, tedy může se tím působiti zmatek, čehož dokladem je § 1 odst. Ш. konk. řádu, kde pro právnickou osobu jsou stanoveny jiné podmínky zahájení konkursu, než pro ostatní osoby a jak víme, je v literatuře obchodního práva dosti značná nejistota, které společnosti máme považovati za právnickou osobu, takže nevíme, kdy máme § 1 odst. III. konk. ř. použiti. Uvědomíme-li si, že je možno, aby spolek podle obecného spolkového zákona byl založen na solidárním neomezeném ručení členů, vidíme, že máme velmi málo stanoveno a že v otázce máme velmi dokonalý zmatek.
Zatím co naše legislativa zůstala státi na stupni idylických dob raného liberalismu, kde lidé se jen výjimečně sdružovali, kdy jejich sdružení neměla žádného hospodářského významu, kde šlo skutečně jen o sdružení za »ideálními«, nehmotnými účely a těch málo peněz bylo sehnáno dobrovolnými příspěvky, šlo-li o hospodářské sdružování, anebo sdružování hospodářsky významné, pak platil koncesní systém, nebo sdružování smělo se díti jen ve formách velmi přesně předepsaných (společenstva, společnosti s r. o.),. Tato idyla let šedesátých minulého století doznala během času dokonalé změny. Dnes máme ideální spolky, které mají velké hospodářské podniky, jichž jmění jde do milionů, jejichž závazky jsou velmi značné, spolky, které vykonávají kus veřejné správy, pomysleme na spolky tělocvičné, turistické, sociální, spolky, které provozují kinematografy, divadla, které mají ve vlastnictví dvory, které podnikají závažné investice a vše spočívá na velmi primitivních předpisech právních, které nedávají dostatečnou garancii, že nebude předpisů těchto zneužíváno. Dnešní doba se svým sociálním pojetím právního řádu, ať již je to poválečná obdoba Gierkeova Genossenschaftsrecht, či solidarismus francouzský, jako droit social, či korporatismus italský, vše se odvrací od Rousseauova ideálu, že mezi jedincem a la nation souveraine nemá býti žádných sdružení. Nejen sdružování nucené, které je charakteristickou známkou absolutismu či diktatury, ale i sdružování dobrovolné je stále většího a většího významu. Toto dobrovolné sdružování právě ve svobodných společenských útvarech, k nimž se i náš stát hlásí, je jedním ze základů celého společenského života. Je možno ponechati úpravu tak závažných shluků majetkových libovůli členů? Jistotně, že tak není možno, neboť by se tím petrifikovala nejistota právní. Již nyní vidíme totiž, jak nebezpečno je uzavírati se spolkem smlouvy, neboť druhá strana nemá nikde jistoty, zda se spolkem skutečně byla smlouva uzavřena. Je možno utužiti policejní režim? Není, nechceme-li politické základy našeho ústrojí z gruntu rozvrátiti. Co zbývá? Jen ta cesta, které říkali normativní úprava, totiž obecnými předpisy mělo by býti stanoveno, kdy samostatné jmění spolku je dáno, jaké jsou závazky členů k celku, t. j. spolku, a jejich práva majetková, jaké jsou orgány spolku a poměr jejich k třetím osobám, jak smlouva společenská či stanovy mají býti sjednány, jak postarati se o dostatečnou publicitu? Patří toto do policejního práva? Zajisté že nikoli, to je věcí, o níž rozhodovati má soud, neboť jde o soukromé jmění spolkové. Policejním úřadům ponechejme, aby se postaraly o to, zda spolek neohrožuje veřejnou bezpečnost, jak to dosavadní náš spolkový zákon stanoví.
Občanský zákoník zůstal státi na stupni obecného práva, ale policejní předpisy předhonily občanský zákoník, neboť svoboda spolková byla cennou vymožeností XIX. století a dvacáté století učinilo z ní základ západoevropské civilisace. Tato diskrepance byla velmi charakteristická pro bývalé Rakousko, kde nedostatek předpisů podporoval policejní režim a tento byl zase favorisován dynastickou strukturou politické moci státní. Nemáme ji jen zde, i u cenných papírů, u peněz a jinde se s ní shledáváme. To vše dodávalo celému Rakousku známky jakési laxnosti, a na druhé straně byl režim takový jen umožněn tím, že byl úřednický aparát jednotně závislý na osobě císařově a jen jemu odpovědný. Tato předbřeznová tradice, v Rakousku žárlivě uchovávaná, vysvětluje nám nechuť k t. zv. normativní úpravě spolkového práva, kde o poměrech spolku více měly rozhodovati soudy než úřady správní.
Jak jsem si dovolil uvésti, točí se legislativní problém právnické osoby kolem zvláštního jmění jejího, které by bylo rozdílné od jmění členů této osoby, a pak kolem otázky jejích orgánů, kteří jménem právnické osoby jednají a jejichž jednání týká se právě řečeného jmění. U t. zv. soukromoprávních osob právnických obrací se pozornost naše ke smlouvě společenské, která jako t. zv. právnická osoba je relevantní vůči třetím osobám, ačkoli smlouvy podle obecných předpisů právních jsou relevantní jen mezi smluvníky. Právě tato relevance vůči třetím osobám se v tradiční nauce personifikuje a říká se jí korporace. K tomu všemu máme však zapotřebí přesných právních předpisů, má-li býti majetkový režim spolkový postaven na pevný základ. Zajímá nás zajisté, jak k této velmi důležité otázce se zachovává osnova československého občanského zákoníku?
V § 16 ustanovuje nejprve: »Jak právnická osoba vzniká a zaniká, jaké jsou osudy jmění zaniklé osoby právnické, kdo jsou jejími orgány a pokud náleží pod péči určitých činitelů, posoudí se podle pravidla zřizovacího (organisačního statutu), podle účelu právnické osoby a podle zvláštních ustanovení o těchto věcech.« Máme zde zřizovací pravidlo, které dává vznik právnické osobě, hypostase je úplná, za organisační statut klade se nová bytost — právnická osoba. Místo všech otázek, které jsou legislativně důležité a dotýkají se praktického života v nejvyšší míře, jsme zde vedeni k synkretismu hlediska kognitivního a volitivního. »Zvláštní ustanovení o těchto věcech,« na něž poukazuje toto ustanovení, jsou patrně speciální předpisy o právnických osobách. »Účel je omezení dané předpisy, které určují, k čemu se má jmění použiti, tedy zase právní předpis. Jinak nedovídáme se nic, ani to, co je velmi důležité, jak máme vymeziti právnickou osobu. Jednostranný pohled na personifikaci, která je zcela nerozhodná, zmařil možnost, aby řešeny byly vlastní problémy legislativní. Je-li právnická osoba bytostí, něčím o sobě existujícím, je už tím o sobě dána vlastnost této bytosti, aby vládla svým jměním. Důsledně domyšleno: povyšuje se či snižuje se tím organisační statut na zaklínací formuli, kterou se dává existence nové bytosti. Nemůžeme se však zabývati těmito nadsmyslnými otázkami a pak musíme eliminovati tuto personifikaci. Když tak učiníme, dostaneme pojmovou rovnici: právnická osoba rovná se organisačnímu statutu, tedy úsudek, že právnická osoba je organisačním statutem, ale i organisační statut je právnickou osobou. Pak by zněl prvý odstavec: »Jak organisační statut vzniká a zaniká, jaké jsou osudy jmění založeného podle zaniklého organisačního statutu, kdo je oprávněn jednati podle organisačního statutu a pokud tato činnost, náleží pod péči určitých činitelů, posoudí se podle organisačního statutu, podle jeho účelu a podle zvláštních ustanovení o těchto věcech.« Čili baron Münchausen se vytahuje za vlastní paruku, neboť právní relevance organisačního statutu, jeho náležitosti, jeho předpoklady, jeho meze mají býti určeny generální zákonnou normou. Organisační statut je totiž konkretisací zákonné normy. V navrhovaném § 16 však zákonná norma chce relevanci svého obsahu odvoditi z konkrétnější normy organisačního statutu a to je příčina, proč jsem nazval toto ustanovení münchausenovským, neboť podmíněné se činí podmínkou podmiňujícího.
Snad budou se jeviti mé výklady jako kaustické vtipy, ale není tomu tak. Celá otázka právnické osoby, takto formulovaná, nemá pro praxi pražádné ceny a dovolávám se vynikajícího praktika, sekčního šéfa Hermanna-Otavského, který ve svém článku o nadacích ve Slovníku veřejného práva řekl zcela otevřeně a prostě, že otázka, zda je nadace právnickou osobou, nemá pro praxi pražádného významu. Slova tato platí plným právem též o korporacích.
Obsah § 16 je velmi hubený. Mnohem méně je zde ustanoveno než v prvé větě dosavadního § 26 a tam není skoro nic obsaženo, ale vzhledem na shromažďovací právo tehdejší doby obsah byl dosti jasně stanoven, ale jen ve spojení s těmito »politickými« předpisy. Naproti tomu dnes spolkové právo je na jiném základě a následek toho je, že kromě této nadpřirozené personifikace nemáme tam nic. Poněvadž se však ani v právní vědě, ani v právní politice nezabýváme těmito nadpřirozenými otázkami, nýbrž problémem, jakým způsobem účelně zaříditi, aby lidé mohli vedle sebe žiti, přicházíme k závěru, že není o t. zv. právnické osobě nic ustanoveno.
V odstavci druhém, co do postavení členů právnické osoby poukazuje se na odstavec prvý a poněvadž v prvém odstavci není nic ustanoveno, není též ve druhém odstavci nic ustanoveno. Třetí odstavec odpovídá druhé větě § 26 dosavadnímu, ale vzhledem na změny, redakcí provedené, je méně srozumitelný než v dosavadním složení § 26. Ustanovení o nedovolených společnostech odpadlo vzhledem na změněné předpisy policejního práva spolkového, ale též důsledkem extremního hypostasování v prvém odstavci.
Vypustila-li se zmínka o nedovolených společnostech, znamená to plus osnovy nad dosavadním obč. zák., jinak, jak vidíme, zachovává se velmi úzkostlivě starorakouská tradice: neustanovovati toho mnoho, aby policejnímu aparátu státnímu nebyla volnost omezována.
Vzhledem k danému možno si položiti otázku. Je třeba ponechati § 16 v osnově? Odpověď bude sotva jiná po tom, co řečeno, než záporná, neboť nic by se nestalo, kdyby taková zmínka o právnické osobě nebyla v občanském zákoníku uvedena. Otázka metody, diskursivní, či, chcete-li, dialektické systematiky, marně budou se řešiti zákonodárstvím. To je pole vědy právní a ta zůstane na něm úplně suverénní, nepodléhajíc nikomu jinému, než pravidlům rozumu lidského, správnost má se jen kritickou metodou zjistiti. Právo je souhrn norem heteronomních, které obsahují povinnosti lidem z vnějška ukládané na vnější chování lidské. Jak tyto povinnosti právní řád upraví, je zcela v moci zákonodárců, potud jsou suverénní, ale jen potud, nic dále. Mám zato, že úloha legislativní byla zaměněna s úlohou právní vědy, a to je to, proč jsme málo spokojeni s výsledkem normování kolektivit lidských.
Jiná je otázka, zda t. zv. právnická osoba, či, jak Planiol praví, kolektivní majetek má býti upraven v občanském zákoníku. Rozebírajíce tuto otázku, shledáváme, že ve dvou směrech mohla by se dotýkati oboru, který se tradičně upravuje občanským zákoníkem. Ponecháme-li t. zv. osobní a rodinné právo stranou, je oborem občanského zákoníka úprava poměru jednoho jmění ke druhému a jeho ochrana proti nedovoleným zásahům. Potud otázka nabývání, ochrana jmění právnické osoby náleží nesporně do občanského zákoníka, dále otázka, zda možno určitými právními jednáními zavazovati toto jmění v ten rozum, že takové majetkové závazky mají býti honorovány z jmění kolektivního, čili t. zv. právnické osoby (která je zde v tradiční nauce pojata nikoliv jako personifikace normy, nýbrž jako personifikace určitého jmění), s tím související otázka, zda z tohoto jmění má býti nahrazena škoda, kterou utrpěla třetí osoba [§ 4 a) zák. 134/1867]. I když není nutno, aby v občanském zákoníku postavení orgánů různých právnických osob bylo stanoveno a i když je zcela dobře myslitelno, aby o těchto věcech ustanovovaly speciální zákony, přece je jen naprosto nutno, aby soulad mezi občanským zákoníkem a těmito speciálními zákony byl vybudován, čili srozumitelněji řečeno, aby občanský zákoník se nezabýval jen jměním individuálním, nýbrž i jměním kolektivním. Rakouský obč. zák. v duchu své doby považoval kolektivní jmění za něco velmi podřadného a mohl v souladu se strukturou policejního státu přenésti řešení této otázky na pole policejní, což dnes — jak bylo řečeno — možné není. Jestliže osnova v tom směru přejímá strukturu rakouského obč. zák. nezměněným způsobem, je v tom spatřovati její nedostatek. S tím však nevystačíme, neboť speciální zákony čím dále tím, více označují zvláštní oddělené jmění prostě »právnickou osobou«, odkazujíce tím na obč. zák. Odkazoval-li by tento opačně zase na specielní zákon, měli bychom renvoi, které je obtížnější než v mezinárodním právu a znamenalo by to prostě značný poklesek legislativní. Z toho důvodu musíme, chtíce, nechtíce, zařaditi obecná ustanovení o t. zv. právnických osobách do obč. zák.
Druhá otázka, podstatně od řečeného rozdílná, je ta, zač máme považovati t. zv. organisační statut, který vznikl dobrovolnou dohodou účastníků (korporace), anebo jednostranným prohlášením (nadace). Zda máme zřízení tohoto statutu považovati za soukromoprávní jednání? Odpověď při tradičním názoru na soukromé a veřejné právo musí se kloniti ke kladnému řešení, neboť jinak měli bychom vrchnostenskou úpravu spolčování, a to je protivou principu volnosti. Jestliže otázka kreační listiny nadační skýtá málo záhad a při ustupujícím významu nadací není ani sociálně příliš významná, je tomu jinak při zřízení korporace. Máme toto jednání považovati za smlouvu společenskou? Či je to právní jednání rozdílné od obligačních smluv? Jaké jsou náležitosti projevu vůle směřující k ustanovení organisačního statutu? Je zapotřebí k tomu svéprávnosti, příčetnosti? Jakých náležitostí je zapotřebí, aby organisační statut nabyl právní moci či aby se stal účinným, jinak řečeno, kdy spolek je konstituován? Ve všech těchto otázkách panuje velmi mnoho nejasností a záhad; úkolem legislativním je vnésti do toho jasno, neboť spolkový zákon 134/1867 neustanovuje v tomto směru nic. [Viz § 4 b)]
K tomu se pojí další otázky: Jak dlužno hodnotiti akt, jímž někdo přistupuje k spolku a je přijímán za člena? Jestliže organisační statut nejúčelněji budeme považovati za soukromoprávní jednání, tedy v souhlase s tím budeme musiti i přistoupení ke spolku a přijetí za člena považovati za soukromoprávní jednání. Jaké jsou náležitosti modi procendi?
Tím není vše vyčerpáno. Jménem právnické osoby nutno jednati. Právnická osoba není než abreviaturou pro kolektivitu, ale jednati mohou jen lidé, tedy jde o to, kdy se má jednání určitých lidí dotýkati oné kolektivity, toho společného jmění. Jinými slovy: Kdo je orgánem? V osnově poukazuje se na organisační statut, tak jako ve spolkovém zákoně čís. 134/67 § 4 lit. e), f), h). Je to zcela správné? V tom směru mám valné pochybnosti, neboť nejde o poměr mezi členy, nýbrž o poměr ke třetím osobám a poměr takový musil míti lepší garanci stability, než aby interním jednáním mezi členy třetí osoba mohla býti dotčena. Kdo representuje kolektivitu na venek? Tato otázka je nejpalčivější z celého majetkového práva spolkového. Nedostatečné řešení její je velkou újmou bezpečnosti právního obchodu a poctivosti jeho, neboť v nejasném přítmí dnešního stavu lidem laxních mravních zásad se daří, aby to, co je ku prospěchu, osobili si sami, co je neprospěšné, převalili na kolektivitu. Kdo má správu jmění spolkového? Komu přísluší výkonná moc? Kdo může měniti organisační statut? Je změna tato právním jednáním? Jak máme hodnotiti ustanovení orgánů společnosti, volby, jmenování, svolávání? Ručí orgán osobně za porušení statutu ? Tyto všechny otázky máme vedle policejního práva spolkového, které jen dbá toho, aby spolky neporušovaly veřejnou bezpečnost a pořádek, které se však nestará o majetkové konflikty třetích se spolkem, člena se spolkem a členů spolku mezi sebou.
Podobně je tomu s likvidací jmění spolkového. Ustanovení statut v tomto směru jsou velmi nedostatečná a policejní právo spolkové spokojuje se jen tím, aby jmění spolku členové nezašantročili [viz § 4 lit. i) zák. č. 134/67], ale majetkové zájmy třetích osob musí býti policejním orgánům cizí, nejde-li o majetkový delikt, jehož vypátrání přísluší policejním úřadům. Řádná úprava jmění spolkového, jeho likvidace je velmi důležitá. Nejde o poměr mezi členy korporace, jde též o poměr k třetím osobám, a tu bezpečnost právní vyžaduje, aby obecnými předpisy právními otázky tyto byly najisto postaveny.
Všechny tyto skutečnosti nutno vésti v patrnosti tak, aby třetí osoba mohla bezpečně zjistiti, kdo může jménem spolku jednati, jaké jsou stanovy jeho, kdo je orgánem spolku, jaké změny nastaly ve vedoucích orgánech spolkových, jak spolek se rozchází, zda likviduje své jmění. Máme sice v § 12 zák. č. 134/1867 stanoveno, že představenstvo spolku má býti oznámeno policejnímu úřadu s označením těch, kdož mohou spolek zastupovati navenek, ale toto ustanovení je policejně-evidenční a nemá významu pro civilně-právní otázku, kdo může jménem spolku jednati, a liší se v tom směru podstatně od zápisu do obchodního rejstříku. Rejstříky tyto nejsou nadány veřejnou vírou, jsou opatřením bezpečnostní policie a podle toho jsou také uspořádány, pro účely majetkoprávní evidence jsou však jiné okolnosti závažné, které bezpečnostní policii nezajímají, z toho důvodu musíme říci, že tuto potřebu nemáme uhrazenu. Jde o zařízení státní správy a tu musíme na to dbáti, aby zařízení bylo vyhovující, na druhé straně, aby bylo co možná jednoduché a laciné. Zařízení podobná mají v Německu a ve Švýcarsku, navrhují se v Polsku a v Italii, ale my musíme sami najíti to, co se nám nejlépe hodí. V rámci této své přednášky, která chce formulovati jen problém a nikoliv hned na něj dávati odpověď, musím se spokojiti s tímto, ale i kdybych odpověď chtěl dáti, přece bych se rozpakoval tak učiniti, poněvadž jde o otázku techniky státních zařízení, která mi dnes nejsou již tak běžná, jako lidem, kteří jsou za ně odpovědni a v nich přímo pracují. Trváme-li na spolčovací svobodě, musíme si majetkovou stránku uvésti s tím v soulad, neboť svoboda se může zvrhnouti v anarchii, která je spolčovací svobodě úhlavním nepřítelem. Nejde jen o spolky podle obecného zákona spolkového, jde o obecná ustanovení o těchto a podobných kolektivitách vůbec, poněvadž speciální zákony mohou řešiti jen speciální otázky. Máme ponechati obecné předpisy obecným zákonům. I když bychom si myslili, že v budoucím spolkovém zákoně budou řešeny i některé soukromoprávní věci, ač o tom možno pochybovati, přece nelze přehlížeti, že je velmi mnoho věcí společných i jiným kolektivitám, akciové společnosti, společnosti s r. o., společenstvům. Konečně musíme se rozhodnouti, zda názvem »právnická osoba« mají se krýti všechny kolektivity, anebo jen některé. Rozhodneme-li se pro tuto druhou eventualitu, která odpovídá celkové náladě našeho života, pak stojíme před úkolem, jakými znaky rozděliti kolektivity korporační od nekorporačních. Není to lehký legislativní úkol, neboť rozdělovači náležitosti musí býti stanoveny jasně, ale zároveň velmi pružně, aby měnivý tok sdružovacích forem mohl býti tím zachycen, ale zároveň volnost sdružovacích forem zbytečně tím nebyla podlamována. Doposud úkol ten byl neřešitelný vzhledem na hypostasi, ale nám se stává řešitelný a zhušťuje se v problém: kdy a jak má býti odděleno kolektivní jmění od jmění členů a zda takové útvary máme nazvati právnickou osobou.
Absolutisticky policejní stát nemohl trpěti volného sdružování, tak jako nemohl trpěti dobrovolné pomoci druhým a proto tak strohá ustanovení o jednatelství bez příkazu; proto také obč. zák. neomezoval immisse nepřímé, ale v duchu změněné doby zákaz nepřímých immissí ustanoven byl třetí novelou. Individualismus, o němž se často mluví jako »Leitmotivu« občanského zákoníka, je jen rubem policejního státu, který právě na počátku XIX. stol. byl u nás vystupňován až paroxysmu. Upozorňuji-li na otázku kolektivního jmění na podkladě soukromoprávním, činím tak ne z nějaké prázdné ješitnosti, která by mne pudila k tomu, abych chybami druhých sebe povznášel, nýbrž proto, aby bylo jasno, že nelze redigovati občanský zákoník v parlamentarní republice podle stejné ideologie jako v absolutní monarchii, jejímž úhelným pilířem byla dynastie, která jediná měla starost se svým policejním aparátem o poddané, kteří považováni byli za lidi ne zcela svéprávné. Mluvil jsem sice jen o jediném paragrafu osnovy, ale o paragrafu, který je zásadní důležitosti pro celou osnovu, který určuje poměr osnovy k řadě podstatných otázek, na něž dnešní doba čeká odpovědi. Hodnota osnovy jistě stoupne, dá-li se uspokojivé řešení na tyto životní, a někdy možno říci živelní otázky. Velká a vzorná práce redaktorů osnovy nemá býti tím dotčena, vážím si jí, ale vážnost k dílu musí oceňovati kladné i záporné a mluvím-li dnes o záporném, jde mi o to, aby náš budoucí občanský zákoník byl ve všem všudy dokonalý, neboť jde o dílo, které je na generace, o dílo, které více než co jiného určuje denní život každého z nás a všech lidí našeho státu vůbec. Jde mi o svobodu spolčování, ale o svobodu v řádu a nikoliv o svobodu zmatku, a proto jsem si vám dovolil tento problém formulovati, domnívaje se, že je nejdůležitější otázku položiti.

Citace:

Právnická osoba.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 11, s. 347-362.