Jaroslav Baštecký: Starobylé formule dnešních našich mezinárodních smluv. Vyšlo v »Pracích ze seminářů právnické fakulty Karlovy university v Praze«, seš 1. Seminář prof. Stiebra z dějin práva ve střední Evropě, článek i. str. 3—8. 1924, Praha. — Vydávají ředitelé seminářů s podporou min. škol. V komisi Buršík a Kohout. — O uvozovací a závěrečné formule našich československých mezinárodních smluv, tak jak poprvé byly zavedeny v obchodní smlouvě republiky s Lotyšskem v říjnu 1923, rozvíjí se, jak se zdá, boj, který ovšem podle našich poměrů jde pomalu a slibuje se vléci ještě delší dobu. Nehledě k výpadu Spieglově v »Bohemii« stran majestátního plurálu, v němž německy profesor (kterému se mimochodem řečeno za to dostalo cti přeložiti formulář do němčiny) spatřoval reminiscenci na zaniklou monarchii, první kritiku přinesl v loňském ročníku »Všehrd«, jež nedopadla pro tyto nové formule nikterak příznivě. Našli se samozřejmě také jejich obránci a to především z povinnosti jaksi úřední v spolupůvodci jejich dru Opočenském, archiváři ministerstva zahraničních věcí, který nám v delším článku v »Zahraniční Politice« vysvětlil jejich vznik a pak nejnověji ve shora citované práci Bašteckého. Vlastně tato seminární práce není samostatným rozborem našich starých (autor užívá výrazu »starobylý«) a nynějších (t. j. »dnešních«) formulářů mezinárodních smluv, nýbrž pouhou replikou na moje vývody ve »Všehrdu«. A se svým soudem o nich je Baštecký krátce hotov. Praví, že tam byly »proneseny některé názory, s nimiž nelze souhlasiti« a pokud jde o názor, že formule »všem, kdož (v našich českosloven. smlouvách »kteří«) tento list čisti...« atd. je dikce našich starých smluv soukromoprávních, »názor ten je nesprávný«. Je tudíž zajímavo, jak k těmto apodiktickým soudům autor došel, protože je uvádí napřed, dříve než byl uvedl důkazní materiál.
Především pokud jde o plurál majestaticus, jímž jsou formule koncipovány, »myslí« (uvádím výslovně slova autorova) autor, že původcové této úpravy neměli na zřeteli ani majestát republikánský ani monarchistický, ale nedomyslil, aby nám pověděl, jaký tedy nový majestát měli na mysli buď oni nebo autor sám. Se skutečnou radostí sluší uvítati, že také autor dospěl k názoru, že inskripční formule »všem...« atd. nedává smyslu jasného (doplňuji ovšem v naší době!), ale k tomu není třeba »odborného filologického výkladu »Naši Řeči«, ani autorova, protože každý, kdo ještě z gymnasia nezapomněl, co je to participium absolutivum, hned je pozná. Ale naopak nelze žádati těchto znalostí na všech čtenářích Sbírky zák. a nař., aby tomu rozuměli, protože první zásadní požadavek zákonů a nařízení zní, aby byly srozumitelné a v našem případě by bylo možno užiti staré sentence »pacta clara — boni amici«. Ostatně dobře ukázal prof. Weyr (Lidové Noviny — srov. moji zprávu v 2. čís. t. roč.), že podobné archaismy obsoletní a nadto vadné jsou nemístné. Autorovi chvály nepřidá »Naše Řeč«, že její obrany slovíčka »čtouce« užil právě naopak. Autor totiž zásadně nerozumí tomu, co čte a vykládá si vše tak, jak sám potřebuje. Tentýž osud, který přehystal »Naší Řeči«, postihl i mne, protože jsem psal, že salutační formule (»pozdravení«) je »známá formule, avšak nejvíce z universitních rektorských vyhlášek«; nikdo, jistě trochu soudný, mi nebude podkládati, že jsem se domníval, že napodobuje rektorský pozdrav, tak jako to vykládá Baštecký.
Ale jestliže Baštecký stejným způsobem, n vědeckých pracovníků zcela neobvyklým, nakládá i s článkem Opočenského, o němž nevyjadřuje se nikterak lichotivě, ba dovolil si též provésti pokus zmýliti veřejnost tvrzením, že v komisi pro úpravu formulí nezasedal ani jeden odborník-právník (str. 8, pozn. 58.), když výslovně Opočenský uvedl (str. 880.), že vedle odborných znalců historiků a filologa byli k ní pozváni i zástupce ministerstva zahraničních věcí (min. r. Lankaš) a kabinetni kanceláře (min. r. Křovák), přímo překvapujícím způsobem snaží se odůvodniti své překotné úsudky o mylnosti mých názorů. Jak titul a úkol celé práce ukazuje, šlo autorovi pouze o mezinárodní smlouvy a tudíž o akty veřejnoprávní ve smyslu běžné terminologie. Ale píšeme-li o mezinárodním právu, musíme-míti jeho pojem aspoň tak vyhraněn, abychom jej dovedli odlišiti od jiných. Jistota bezpodmínečně musí zde býti, aby autor si nemyslil, (jsem totiž pevně přesvědčen, že nejde tu o zlý úmysl, nýbrž jen o neuvědomělost), že mezinárodní smlouva je na př. listina o věnu Karlovy manželky Anny (pozn. 16.), o titulu markraběte moravského (17.), rozhodčí výrok ve sporu mezi Václavem jako vévodou brabantským a bavorským Albrechtem (20.), o smíru panské jednoty s Václavem IV. (25., 2g.), o potvrzení rádu zemského Václavem IV. (26.), slib Vladislavův neodcizovati zemi od koruny čes. (5., 27.), landfrýd z r. 1517 (27.), lenní závazek Opavska Janovi, potvrzení olomouckých privilegií (7.), slib Albrechtův plniti závazky dřívějších králů (28.), narovnání rozhodčích v při mezi čes. a morav. stavy Zikmundův majestát na svobody čes. král. (29.), konfirmace chebs. privilegií (35.), Karlovy konfirmace o volbě čes. králů (36.), Ladislavova plná moc morav. hejtmanům, osvědčení Jiřího, že korun. berně nemá býti na újmu stavovských práv (44.), všeliká jiná osvědčení daňová (44., 48., 51.) atp. a bylo by všechny možno tak probrati, kdybychom chtěli udělati práci za autora znovu. Avšak již z těch málo stručných regestů poznáte bezpečně, že autorovy doklady jsou úplně mylně volené a vybrané, poněvadž prostě nerozumí tomu, co je to mezinárodní smlouva. Je pak samozřejmo, že veškeré dedukce z těchto vadných dokladů jsou rovněž pochybené a kdyby tu nešlo o neúmyslnost, hraničilo by jeho jednání na vědeckou mystifikaci, když při většině dokladů není uveden regest použitého dokumentu a tak skoro každý čtenář se zbavuje možnosti kontroly materiálu i práce samotné. A který by snad doklad přece měl pro laika v právní historii jakýsi výraz mezinárodní a tedy veřejnoprávní listiny jako smír a spolek mezi Janem a Karlem uherským a vévody rakouskými (pozn. 8., 14.), slib Karlův a Jana purkrabího o ochraně rak. poddaných, Rudolfův závazek nepřijímati židů z Čech a Moravy (10.), smlouva o spolek mezi Janem a Karlem uher. (14.), o smírném vyřizování sporů mezi poddanými (17.), o klidu mezi Matyášem a Vladislavem (44.) a pod., tomu třebas jen při bližším přihlédnutí ukáže se co smlouva uzavíraná mezi dvěma panovníky, kteří zcela ještě pod zorným úhlem starého pojetí státu patrimoniálního jednají jako soukromé osoby, jimž veřejnoprávní pojímání státu ve smyslu moderním bylo úplně cizím. A tak autor nejen svá tvrzení, že formule »kdož tento list...« atd. se vyskytá »ve velikém počtu smluv mezinárodních a veřejnoprávních« nedoložil, ač toto mínění snadno na podkladě kryptogramů jeho siglů v poznámkách může vzniknouti, nýbrž vlastně sama sebe usvědčuje z nepravdy. K čemuž ještě na konec uvedl smlouvy o dědická sbratření, pro něž užívá zgermanisovaného názvu »erbanuňk«, která právě je nutno považovati za soukromá jednání panovníků, k nimž je třeba dodatečného souhlasu stavů. Tak tedy poráží svůj názor zcela.
Mnoha chyb by se byl Baštecký uvaroval, kdyby byl věnoval větší péči literatuře. Ostatně i metodicky u začátečníka hraje důležitou roli důkladná znalost bibliografie zpracované látky. Tak na pr. kdyby si byl přečetl stať Bartochovu v Časopise Mat. Mor. (roč. XXIV.), byl by si jinak hleděl jazyka českého a nebyl by se honosivě blýskal francouzským tekstem, když francouzština stává se diplomatickým jazykem mnohem později a byl by se jistě správně obrátil k pravým vzorům latinským, od nichž všechny formule vzaly svůj počátek. A jistě také byl by si upevnil vratký názor o svém předmětu, kdyby si byl jen trochu pozorněji přečetl to, co napsal o těchto smlouvách Kapras v Čas. Čes. Musea (roč. LXXXXVI, str. 180—1) a zejména o součinnosti stavů při nich a o svých »erbanuňcích«. Ale to by nás zavádělo daleko, za mnoho slov mluví skutečnost, že Baštecký neuvedl ani práce svého učitele a ředitele semináře, v němž práce jeho vznikla, prof. Stiebra »Böhmische Staatsverträge«.
V práci Bašteckého setkáváme se jinak s poměrnou chudostí pramenů. Kromě Jirečkova vydání »Korunního Archivu« a asi 4—5 svazků »Archivu Českého« paráduje se v ní sice edicemi Lünigovými a p. (Dumontovu předem uvádí, pak však z ní necituje), ale kde zůstaly — obmezil-li se autor už na starší dobu — Friedrichův Codex, Regesta, Codex diplom. Mor., ostatní svazky Jirečkova Codexu, Archivu Českého atd., nemluvě o pravých spoustách materiálu jinde nahromaděného? Je pak přirozeno, že musíme a rádi promijíme vady ostatní jako je neznalost pořadu formulí, ncujasněnost pojmu formule promulgační (zase měl čísti, nejen citovati Breslaua) a jiných poklesků. »Sed in magnis et voluisse — sat est!« Nelze autorovi mladému upříti chuti k práci, třebas strhl vítězný křik, dříve než si zajistil posici. Není však nutno, aby toto osudné zaklopýtnutí ho zdrželo od další práce. Bude mu však nutno více důkladné znalosti základních pojmů i kritiky pramenů i sama sebe, chce-li se příště vyvarovati podobných zásadních omylů. František Čáda.