Archiv für die civilistische Praxis, sv. 90 a 91 seš. 1. — Krückmann Paul, Der Fortfall des Interesses und der Untergang des Schuldverhältnisses (str. 88 až 117). Pisatel probírá otázku, zda-li zánikem interesse oprávněného zaniká poměr závazkový, otázku, na kterou hlavně vzhledem k l. 32 D. locati 19, 2 kladně bylo odpovídáno (sv. Dernburg II. § 68, 4). Dochází k tomu, že z l 32, jejíž doslov (non posse cogi, nikoli liberatur colonus) výkladu jeho svědčí, neplyne věta: zánikem interesse zaniká obligace, nýbrž: dlužník může splnění odepříti, má-li a pokud má oprávněné interesse na nesplnění. Pokud jde o odůvodnění »quia nihil heredis interesset«, je prý ono porozumění laika v konkretním případě cit. místa nejpřístupnější, ale nepřesné (str. 98). Ostatní místa mínění Dernburgovu zdánlivě svědčící, l. 14. pr. D. 13, 1, l. 97, l. 112 D. 45, 1, byla správně vyložena již Windscheidem. Pokud šlo by o případ dle autora ovšem sotva možný, že by každé interesse odpadlo, aniž by tu byla možnosť jeho obnovení, pak ovšem lze tvrditi, že obligace zaniká. — Pisatel dále obrací se k zákonníku německému: jak ten se staví k oběma otázkám, k otázce zániku obligace následkem zániku interesse, a k otázce odůvodněného interesse dlužníka, které brání splnění obligace? K oběma otázkám odpovídá ze zásad všeobecných, ex bona fide, jako v právu římském. Pokud jde o otázku druhou, nedovoluje bona fides, aby dlužník byl nucen k plnění, které by jej přivedlo v rozpor s osobami třetími. Pojem oprávněného interesse jde ostatně tak daleko, že »každé, hrozící a bez viny dlužníkovy nepředvídané porušení statku právního (tedy i dlužníkovi náležejícího), obj. právem uznaného, poskytuje dlužníku zmíněnou námitku« (str. 111). Ovšem bona fides i proti dlužníku klade požadavky: aby hrozící porušení věřiteli oznámil (anal. předpisů, kde povinnosť taková jest uznána, §§ 665, 692 a p.; str. 106) a musí býti věřiteli popřáno modicum tempus k odstranění překážky (anal. §§ 542, 634 atd.). Za zcela analogické k obraně z odůvodněného interesse shledává ostatně speciální předpisy zákona o možnosti zrušení smlouvy námezdní, příkazu a smlouvy schovací z důležitých důvodů.
Kohler: Parteiwille mid Rechtsatz im Testament (118—126), poukazuje k tomu, že při výkladu posledního pořízení vždy dlužno hleděti pokud možno k intencím zůstavitelovým. — Rümelin (Max): Ueber die Verwendung der Causalbegriffe im Civil- und Strafrecht (171—344); obsáhlé, důležité pojednání vymykající se z mezí tohoto referátu, hledící uplatniti jednotný pojem objektivně adaequatní kausality pro právo trestní i civilní, pro jednání i opomenutí.
Hellmann: Zur Lehre von der nachträglichen Ungültigkeit der Rechtsgeschäfte (363—439). Vytknouti všeobecné pravidlo o tom, kdy jednání původně platné napotomně stane se neplatným, a o účincích této napotomní neplatnosti, nelze. Sluší přihlédnouti k jednotlivým skupinám jednání právních: I. Pro poslední pořízení vyslovena byla věta: Quae in eam causam pervenerunt, a qua incipere non poterant, pro non factis habentur, l. 3 § 2 D. 34, 8. Pravidlo to neplatí všeobecně. Zkoumáním pramenů docházíme k tomu, že poslední pořízení nemůže se rozvinouti k plné účinnosti, nastanou-li jisté okolnosti po jeho zřízení, jejichž existence v době zřízení byla by způsobila okamžitou neplatnosť (379). Takové okolnosti jsou: capitis deminutio, ztráta testamenti factionis passivae, agnatio postumi a vznik okolností, které provedení pořízení činí nemožným, na př. smrt obmyšleného, nikoli však okolnosti jiné. Účinky vzniklé potrvají, na př. zrušení dřívějších legátů platným zřízením pozdějšího, translaci obsahujícího legátu (373). — II. Z l. 98 a l. 140 § 2 D. 45, 1 plyne, že pro obligace platilo pravidlo: Ea quae recte constiterunt resolvi, cum in eum casum reciderunt, a quo non potuissent consistere (ačkoli non tamen hoc in omnibus verum). Věta tato není než rubem oné, že nemožnost splniti obligaci, nemožnost, za kterou dlužník neodpovídá, obligaci zrušuje. Z l. 11 D., 8, 1; l. 83 § 5; 1. 136 § 1 D. 45, 1; § 2 J. 3, 19 jde, že extinguitur obligatio (tedy ex nunc), nastane-li právní nemožnosť obligaci splniti. Pod totéž hledisko spadají: Zánik obligace, nastane-li concursus duarum causarum lucrativarum, zánik obligace směřující k užívání, tím, že oprávněný stane se vlastníkem věci, zánik obligace konfusí, zánik obligace juris civilis capitis deminutione magna a každé obligace c. d. maxima. Případ faktické nemožnosti splniti obligaci je pochybný (407). Ve všech ostatních případech, ač poměry tak se změnily, že by obligace nebyla mohla vzniknouti, obligace trvá (napotomní duševní choroba atd.) — III. Pro právo rodinné opak zmíněných vět stanoven v l. 85 § 1 D. 50, 17; pro práva věcná platí ony jen pokud jde o konfusi. Rozdíl oproti I. a II. plyne patrně z toho, že tam jde o negotia non consummata (jež cíle svého dosud nedošla), tu o negotia consummata (tak již Bartolus, srv. str. 368). — Další stránky jsou věnovány obč. zákonníku něm.
W. Biermann: Zur Lehre von der Unmöglichkeit der Leistung im bürg. Recht (sv. 91, str. 73—102). Spisovatel vykládaje předpisy německého zákonníka o nemožnosti plnění, dotýká se některých otázek majících interessu všeobecného. Vytknuv rozdíl mezi nemožností přirozenou a právní, varuje před tím, aby, jak v některých spisech se stalo, plnění právně nemožné směšováno bylo s plněním zakázaným neb nemravným. Tato poslední totiž jen tehdy jsou právně nemožna, je-li tu lex perfecta. Dále hledí přesně vytknouti rozdíl mezi t. zv. nemožností obj. a subj., které neliší se tím, zda splnění obligace pro každého nebo jen pro dlužníka je nemožným, nýbrž tím, zda důvod, který in concreto dlužníku plnění nemožným činí, právě jen při dlužníku nebo při každém jiném jest (84); rozdíly mezi dvojím tímto lišením vhodnými příklady se objasňují. Další výklady o účincích nemožnosti plnění dotýkají se výhradně norem obč. zák. něm.