Pracovní soudy v Německu. Dnem 1. ledna 1927 vstoupil v Německu v platnost zákon z 23. prosince 1926, jímž se upravuje soudnictví ve věcech pracovních. Odstraňuje se jím dřívější roztříštěnost v tomto oboru, kde dosud rozhodovaly jednak soudy průmyslové (Gewerbegerichte), jednak soudy obchodní (Kaufmannsgerichte), jednak rozhodčí soudy gildovní (Innungsschiedsgerichte) a konečně komora rozhodčích soudů práce. Průmyslové soudy byly zcela autonomní a podléhaly jen v Porýní ministru spravedlnosti. Ostatní průmyslové a obchodní soudy nepodléhaly ani ministerstvu spravedlnosti a rozhodčí soudy gildovní byly pak samostatně ustaveny příslušnými gildami. Předsedové těchto soudů nebyli soudci z povolání a u soudů průmyslových a obchodních byli jmenováni správou obecní a súčastněnými korporacemi. Novým zákonem upravuje se soudnictví pracovní jednotně na základě nezávislých soudů třech instancí, podléhajících státní správě. Předsedy pracovních soudů prvé instance jmenuje ministr spravedlnosti příslušného státu z osob znalých pracovních otázek a sociálního zákonodárství. V praksi to jistě ve většině případů budou soudcové z povolání neb jiní veřejní úředníci. Přísedící jsou jmenováni na tři léta nadřízenými správními úřady po návrhu zaměstnavatelských a zaměstnaneckých organisací v obvodu soudu. Skládají přísahu do rukou předsedy. Přísedící (muži nebo ženy) musí býti nejméně 25 let staří a aspoň rok na území soudu zaměstnavateli neb zaměstnanci. Jejich funkce jest čestná, mají však nárok na náhradu za ztrátu výdělku. Řízení v první instanci se koná před komorou, sestavenou z předsedy a jednoho přísedícího zaměstnavatele a jednoho zaměstnance. Má-li soud komor více, jest spravován výborem, který tvoří předseda a po třech přísedících ze zaměstnanců a zaměstnavatelů. Pracovní soudy druhé instance jsou zřízeny při státních soudech každého státu a z členů tohoto soudu znalých sociálního zákonodárství jsou jmenováni též předsedové komor. Jmenování přísedících se děje obdobně jako při soudech prvé instance, jenom že hranice věková je tu zvýšena na 30 let a požaduje se nad to ještě nejméně tříletá prakse u pracovního soudu. Při každém pracovním soudě druhé instance jest zřízen výbor přísedících. Říšský pracovní soud jest pak zřízen u říšského soudu a jeho komory se skládají z přísedících soudců a nesoudců. Předsedové i místopředsedové komor a soudcovští přísedící jsou jmenováni ze soudců říšského soudu. Přísedící nesoudcové jsou pak jmenováni říšským ministrem práce v dohodě s říšským ministrem spravedlnosti na dobu tří let. Musí míti aspoň 35 let a býti po určitou dobu v Německu činni jako zaměstnanci nebo zaměstnavatelé. Jeden přísedící zaměstnavatel a jeden zaměstnanec při každé komoře práce říšského soudu musí se súčastniti těch usnesení tohoto soudu, jež se vztahují k otázkám zákonodárství práce. Tito přísedící se považují za členy říšského soudu. — Do kompetence takto organisovaných pracovních soudů spadají všechny spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli i organisacemi těchto obou, vznikající z podmínek zaměstnání neb učení, spory na základě kolektivních smluv, též spory o existenci či neexistenci těchto smluv. Vyjmuty jsou spory, při nichž jde o vynález dělníka, a některé spory s ohledem na ustanovení obchodního zákoníka. Všechny spory počínají se projednávati v prvé instanci; převyšuje-li hodnota sporu 300 marek, je možné odvolání k druhé instanci a v některých případech i k říšskému soudu. Řízení provádí se před pracovními soudy podobně jako před obecnými soudy civilními. Zastoupení advokáty není dovoleno před pracovními soudy prvé instance, dovoleno však v instanci druhé a před soudem říšským. V prvé a druhé instanci mohou však býti na místě advokátů činni zástupci příslušných zaměstnaneckých neb zaměstnavatelských organisací.
K. Gerlich.