O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnic. a automobil. v Československu.

Píše JUDr. Frant. Vážný, minist. místotajemník.
(Dokončení.)
Ad a) Nejdůležitější ustanovení § 86 ž. d. ř. obsaženo jest v odst. 2: mohla-li podle okolností vzejíti škoda (poškození neb ztráta — a contr. § 87 ž. d. ř.) z některého nebezpečí, označeného v odst. 1. cit. paragrafu, platí domněnka, že z tohoto nebezpečí vzešla. Železnice nemusí tedy dokázati, z jaké příčiny škoda povstala (nemusí dokazovati přesně kausální souvislost, nýbrž její možnost in concreto), stačí, dokáže-li, že škoda mohla povstati podle okolností z některého nebezpečí. K tomu cíli musí železnice dokázati na př., jakými nedostatky trpěl obal zboží, tedy pouze fakt nedostatku obalu, odesilatelem v nákladním listu potvrzeného, fakt nakládání nebo vykládání zboží odesilatelem nebo příjemcem а p., bylo-li zboží dopravováno v otevřeném voze, musí železnice na př. dokázati, že za dopravy zboží pršelo a pod. Jinak stihá tu vlastní břímě důkazní oprávněného (Schulz, idem str. 79). Vždy však musí jíti o možnost, že škoda vzešla z některého nebezpečí, in concreto, nikoli jen in abstracto. Proti uvedené právní domněnce může oprávněný vznésti protidůkaz; buď totiž může popříti, že škoda in concreto vzešla z nebezpečí, na něž se železnice dovolává, v daném případě jest na železnici, aby dokázala, opak, ježto jinak neplatí zmíněná právní domněnka — nebo může tvrditi, že škodu nezpůsobila skutečnost, na niž se železnice dovolává (nebezpečí), nýbrž že příčina škody tkví jinde; musí arci toto tvrzení náležitě odůvodniti. Kromě to- hoto nemá právní domněnka v § 86, 2 odst. místa a nastupuje opět plné ručení železnice, pakli, jak uvedeno, škoda vzešla ze zaviněného jednání železnice. Důkaz zavinění přísluší oprávněnému, nikoli protidůkaz! — Schulz str. 86).
Mezi zvláštní nebezpečí, za něž železnice neručí, patří též případ v § 86, odst. 1. bod 4. (u zboží, které svou zvláštní přirozenou povahou vydáno jest zvláštnímu nebezpečí, že utrpí ztrátu, úbytek nebo poškození, zejména lomem, rzí vnitřní zkázou a p.). Jak jsme shora uvedli, neručí též železnice podle § 84, byla-li škoda způsobena přirozenou povahou zboží. Než zásadní rozdíl mezi oběma ustanoveními spočívá de lege lata právě v provedení důkazu.
Jak jsme již naznačili, musí železnice positivně dokázati důvod, uvedený v § 84 ž. d. ř. Ustanovení toto odpovídá všeobecnému předpisu čl. 395 odst. 1. obch. zák. o smlouvě povoznické o jednom druhu škody na zboží, vyplývající z vnitřní vlastnosti zboží, za nějž povozník neručí. Ustanovení § 86 ž. d. ř. jest naproti tomu rázu specielního, pouze železnice se týkajícího a jest také, jak ze stylisace bodu 4 odst. 1. cit. paragrafu vysvítá, přesně vymezeno pokud se týče, jde tu verbis expressis o spojitost se zvláštním nebezpečím. Jinak Rundnagel, Die Haftung d. Eisenbahn str. 140 а n.).
Zda jde skutečně o možnost povstání škody z některého nebezpečí ve smyslu § 86 ž. d. ř., lze posouditi hledíc k celkové situaci případu, pokud se týče, jest věcí důkazu znalců. U zboží, dopravovaného v otevřených vozech, stanoví zákon výslovně omezení nebezpečí: nápadný schodek ve váze nebo ztráty celých kusů nelze subsumovati pod nebezpečí, spojené s tímto způsobem přepravy. Jinak bude vždy nejdůležitějším ve všech těchto případech rozhodnouti, nemá-li železnice na škodě nijaké viny (i culpa levis). Patrno, že soudce má tu příležitost zevrubného vyšetření a uvážení.
ad b) Dle § 87 ž. d. ř. jest u zboží, které podle své přirozené povahy utrpí zpravidla za přepravy ztrátu na váze, vyloučeno ručení železnice za ztrátu na váze až do výše těchto přípustných normálních sazeb: do 2% u zboží tekutého, vlhkého a určitých, v železničním dopravním řádu uvedených druhů zboží suchého, do 1% u všeho ostatního su- chého zboží povahy předem naznačené. Jde tu také o právní domněnku ve prospěch železnice. Na rozdíl však od § 86 nemusí tu železnice dokazovati, že škoda mohla in concreto povstati z přirozené vlastnosti zboží.
Vyloučení ručení dle § 87 ž. d. ř. nemůže však železnice uplatňovati, nevznikla-li škoda podle okolností přirozenou vlastností zboží (bylo-li na př. zboží ukradeno); v tomto případě nastupují opětně všeobecná ustanovení o ručení železnice dle § 84 ž. d. ř. Dále doznává zmíněné vyloučení ručení modifikace tehdy, nesrovnává-li se stanovená sazba s uvedenou poruchou zboží nebo s ostatními okolnostmi toho případu; zde bude hlavně záležeti na dobrozdání znalců (Schulz, Haftpflicht 89). Generelně jest omezené ručení železnice při ztrátě na váze vyloučeno v případě ztráty zboží (§ 87, odst. 4 ž. d. ř.); to vyplývá vlastně z toho, co bylo uvedeno o modifikaci ustanovení 1. odst., § 87 ž. d. ř. Význam právní domněnky v § 87 ž. d. ř. spočívá hlavně v tom, že se nežádá vůbec zvláštního důkazu, zda výše úbytku zboží odpovídá in concreto vlastnosti zboží. Pakli arci jest dán předpoklad pro tvrzení, že i další úbytek zboží má svůj původ v přirozené vlastnosti zboží, může se železnice dovolávati právní domněnky v § 86 ž. d. ř., což jest jí ostatně § 87, 5 odst. ž. d. ř. výslovně zaručeno.
III. Výše náhrady škody při ztrátě, úbytku neb poškození zboží.
Nehledíc k ustanovení § 95 ž. d. ř., podle něhož byla-li způsobena škoda železnicí úmyslně nebo hrubou její nedbalostí, musí býti nahrazena ve všech případech plná škoda (§ 95 ž. d. ř. neobsahuje nijakého pravidla pro předpoklad ručení železnice, nýbrž upravuje jen objem ručení pozůstávajícího již dle jiných předpisů — Pisko, Handelsgesetzbuch str. 1019), závisí výše náhrady škody v zásadě na tom, byl-li odesilatelem opověděn zájem na dodání čili nic.
A. Nebyl-li opověděn zájem na dodání, nahradí železnice § 88, odst. 1 ž. d. ř. za ztrátu nebo úbytek zboží hodnotu, již mělo zboží téhož druhu a téže jakosti v místě odeslání a v době, kdy bylo přijato k přepravě (a contr. čl. 396 obch. zák.) a to obecnou obchodní cenu a není-li této, obecnou cenu; mimo to se nahradí, co již bylo zaplaceno neb ještě dlužno za-
22* platiti na clech a ostatních útratách, jakož i na dovozném. 1 Bylo-li zboží poškozeno, jest dle odst. 2., 88 ž. d. ř. dáti náhradu za zmenšení hodnoty, naznačené v odst. 1 cit. paragrafu. K tomu třeba podotknouti: reklamant (§ 99 ž. d. ř.) může požadovati pouze skutečně vzniklou škodu, nikoli i ušlý zisk a p. (jinak v případech §§ 95, 93). Dále může mu býti nahrazena pouze obecná obchodní cena zboží, t. j. průměrná cena, obvyklá v obchodu (maximální cena tržní nebo jinak úředně schválená cena) nebo u zboží, jež nemá obchodní ceny, obecná cena, t. j. cena, jež podle své objektivní vlastnosti jest stejná pro každého (nemusejí tedy býti uvedené ceny v souhlasu s cenou nákupní).
Veškeré částky, které musí železnice nahraditi, zaplatí se při úplné ztrátě zboží v plné výši, při částečné ztrátě vypočtou se pro rata. Při poškození zboží nahradí železnice škodu, kterou zboží utrpělo na své hodnotě. O výši odškodnění zákon blíže neustanovuje; v literatuře panují o té věci různé názory (srov. objasnění k tomu v Schulzově »Haftpflicht d. Eisenbahn, str, 93 a n.); ustanovení o náhradě toho, co bylo již zaplaceno neb ještě dlužno zaplatit na clech či ostatních útratách, jakož i na dovozném, dlužno též vztahovati na případy poškození zboží, byť i železniční dopravní řád se o tom jasně nevyjádřil (judikatura nejvyššího soudu zastává v četných případech uvedený názor — srov. Pisko, Handelsgesetzbuch, str. 1014).
Výše náhrady škody dle § 88 ž. d. ř. může býti — vyjímajíc případ, uvedený v § 95 ž. d. ř. — omezena za podmínek v § 89 ž. d. ř.
B. Byl-li opověděn zájem na dodání, (§ 92 ž. d. ř.), může oprávněný požadovati netoliko náhradu dle odst. A., nýbrž může mimo to požadovati i další náhradu škody, až do výše opovědné částky (§ 93 ž. d. ř.). Deklarovaná částka tvoří hranici, do které může býti další odškodnění požadováno a znamená plus oproti normálnímu odškodnění podle § 88 ž. d. ř.; neznamená tudíž snad celkovou hodnotu zboží (srov. Schulz. Haftpflicht, str. 103). Oprávněný musí doká- zati, že mu vzešla další škoda i její výši (srov. ustanovení čl. 38, odst. 1 mezinárodní úmluvy o železniční dopravě).
IV. Ručení železnice při překročení dodací lhůty.
Dodací lhůtou rozumíme onu dobu, ve které má železnice zásilku příjemci odevzdati (Rinaldini, Schadenersatzpflicht d. Eisenbahnen). Dodací lhůta se skládá z výpravní lhůty a přepravní lhůty; mimo to bývají stanoveny tak zv. přirážky ke lhůtám (§ 75 ž. d. ř.). Dodací lhůty se staví po dobu celního, berního nebo policejního řízení, po dobu zdržení, způsobeného dodatečným příkazem odesilatelovým a po dobu poruchy provozní, železnicí nezaviněné. Kromě toho posunuje se lhůta dodací ještě v případech, uvedených v § 75, odst. 8 a 9.
Situace při posouzení dodací lhůty jest jiná, byla-li přepravní cesta odesilatelem předepsána — v tomto případě má jí železnice dbáti i může použíti jiné cesty jen za podmínek, že
a) provede celní nebo berní řízení, jakož i snad potřebné policejní přezkoušení vždy ve stanicích, označených odesilatelem;
b) že nepožádá vyššího dovozného, než by bylo zaplatiti, kdyby použila cesty, označené v nákladním listu;
c) že lhůta dodací nebude delší, než by byla bývala, kdyby byla přepravena zásilka cestou, označenou nákladním listem — a opět jiná, nebyla-li předepsána přepravní cesta; tu má železnice voliti cestu, jež se jeví býti pro odesilatele nejúčelnější, i ručí za následky této volby pouze, dá-li se jí přičísti hrubé zavinění (Rinaldini, idem, str. 66).
Dle § 94 ž. d. ř., odst. 4, jest ručení železnice za překročení dodací lhůty vyloučeno, byla-li lhůta překročena pro událost, které železnice ani nezpůsobila, ani nemohla odvrátiti.
Osvobozuje tedy železnici od ručení za překročení dodací lhůty, pakli toto bylo způsobeno zaviněním oprávněného nebo příkazem, železnicí nezaviněným, jejž oprávněný ohledně dopravy zboží projevil, dále událostí, jež se nedala odvrátiti — což se nevztahuje snad jen na vyšší moc, nýbrž i na zevně neznatelné nebo v nákladním listu uznané vady obalu, přirozenou vlastnost zboží, pokud uvedené jest v příčinné souvislosti s překročením dodací lhůty, ba lze vzhledem k příslušné všeobecné stylisaci ustanovení odst. 4, § 94 dedukovati, že tu osvobozují železnici od ručení události, jež nastoupily, ač železnice použila veškeré péče řádného povozníka; události, jež spočívají v jakémkoli nedostatku dopravních zařízení, nutno — vzhledem k všeobecným zásadám o ručení železnice — přirozeně z toho eliminovati, stejně jako nemůže uplatňovati železnice osvobození od ručení, pakli nebylo podle předpisu postupováno (jde tu o zavinění ve smyslu porušení dopravních předpisů zaměstnanci železnice). Z toho důvodu musí železnice dokázati, že bylo v daném případě postupováno ve smyslu příslušných předpisů o dopravě.
Výše náhrady škody při překročení dodací lhůty řídí se pak dle toho, vzešla-li škoda, čili nic. V prvém případě řídí se odškodnění dle 1, odst. § 94 ž. ř., v druhém případě dle 2. odst. cit. paragrafu. Náhrada škody dle § 94 ž. d. ř., jest pak opět různá, dle toho, byl-li opověděn zájem na dodání čili nic. Způsobení škody musí oprávněný dokázati. Ustanovením § 94 ž. d. ř. není dotčeno přísné ručení v případech, na něž se vztahuje § 95 ž. d. ř.
Ustanovení odst. 3. § 94 ž. d. ř. jest důležité, zvláště pokud jde o ztrátu nebo úbytek zboží, ježto v tom jest zároveň i obsaženo zmeškání lhůty. (Schulz, Haftpflicht, str. 107).
V. Uplatnění a zánik nároku na náhradu škody.
(1). A. Aktivní legitimace ve sporu o náhradu škody:
K uplatnění nároků na náhradu škody vůči železnici (žalobou neb reklamací) jest oprávněn především odesilatel, a to od okamžiku uzavření dopravní smlouvy; toto oprávnění končí, dojitím zboží na místo určení a odevzdáním nákladního listu příjemci nebo podáním žaloby příjemcem proti železnici na splnění smlouvy a na náhradu škody, a to od okamžiku doručení žaloby železnici. Jest tudíž i příjemce oprávněn k uplatňování zmíněných nároků, a to od okamžiku, kdy mu — po dojití zboží na místo určení — byl odevzdán nákladní list nebo kdy podal žalobu proti železnici a žaloba byla železnici doručena.
Třetí osoby nemají samostatného práva uplatňovati tyto nároky. Uplatňovati může svá práva odesilatel nebo příjemce též zmocněncem. Byl-li vydán duplikát nákladního listu nebo přijímací list, jest uplatnění nároku odesilatelova ve smyslu § 99 odst. 2. ž. d. ř. závislo na tom, že
a) předloží duplikát nebo přijímací list nebo
b) — nemůže-li tak učiniti — dá k tomu příjemce souhlas, leda by dokázal, že příjemce odepřel přijati zboží (čímž třeba rozuměti též odepření práv ze smlouvy povoznické).
B. Pasivní legitimace:
Podobně jako v § 401, 2. odstav. obchod. zák. jest též v § 100 ž. d. ř. upraven případ společného ručení několika železnic (povozníků), resp. založení několika samostatných závazků drah tím, že převzaly k dopravě zboží od předchozí železnice s původním nákladním listem; předpokládá se účast několika tuzemských drah na dopravě.
Podle 3. odst. § 100 ž. d. ř. lze však nároky z nákladní smlouvy — bez újmy vzájemného postihu železnic — uplatniti se žalobou pouze
a) proti dráze odesílací, nebo
b) proti dráze, která poslední převzala zboží s nákladním listem nebo konečně
c) proti dráze, na jejíž trati se škoda stala. Jest tedy uplatňování nároku žalobcem pokud se týká pasivní legitimace obmezeno, neboť jen tři uvedené dráhy jsou pasivně legitimovány. Mezi nimi má žalobce volbu. Právo volby zaniká podáním žaloby (nikoli tedy na př. důkazním zajištěním, opověděním rozepře a pod.). S jakým úspěchem se setká žaloba, jest tu irrelevantní (srov. Rundnagel, Haftung d. Eisenbahnen str. 269). Žalobou navzájem, nebo vzájemným zúčtováním (kompensací), lze uplatniti nároky ze smlouvy nákladní i proti jiné (scil. kromě drah uvedených sub. a—c) dráze, zakládá-li se žaloba na téže smlouvě nákladní (§ 100, odst. 4 ž. d. ř.).
Uvedené platí jen pokud jde o smlouvu povoznickou, nikoli na př. o smlouvu o uschování zboží před nebo po dopravě. Tu mohou býti event. nároky uplatňovány pouze proti dráze, s níž byla dotyčná smlouva uzavřena. (2) Podle § 82 ž. d. ř. má železnice, objeví-li nebo domnívá-li se, že zboží ubylo, nebo že bylo poškozeno, nebo že se ztratilo, neprodleně písemně zjistiti, v jakém stavu fakticky se zboží nachází, výši škody, pokud možno i příčinu úbytku nebo poškození, jakož i dobu, kdy tyto nastaly. Uvedené platí též, tvrdí-li to oprávněný příkazce (jenž ve smyslu odst. 14 cit. paragrafu nese příp. náklady řízení), jemuž se vydá — k jeho žádosti — opis sepsaného zjištění. K zjištění úbytku nebo poškození mají býti přibráni nestranní svědkové, možno-li i oprávněný příkazce a na požádání i znalci. Kromě toho může dle § 83 ž. d. ř. každý účastník navrhnouti též soudní zjištění podle zákonných ustanovení. O otázce, kdo má v tomto případě nésti náklady, se zákon verbis expressis nezmiňuje, odkazuje na všeobecná ustanovení. Tvrzení oprávněného, že zboží utrpělo škodu, neznamená vlastní uplatňování nároku na náhradu škody. Jest to pouze návrh na zjištění úbytku, poškození nebo ztráty zboží a železnice sdělí oprávněnému jen výsledek zjištění, aniž by tím ipso fakto zaujala stanovisko k náhradě škody. Chce-li tuto náhradu oprávněný dosíci, musí svůj nárok uplatňovati »reklamovati«. O mimosoudním uplatňování nároku pojednává § 99 ž. d. ř. Oprávněný může však též, aniž by mimosoudně nárok uplatňoval, přímo železnici o náhradu škody žalovati.
(Za písemné uplatnění platí též protokolární ohlášení nároku — Schulz, Haftpflicht, str. 126).
Jako doklady k reklamaci odesilatelově třeba uvésti duplikát nákladního listu, přijímací list nebo osvědčení stanice odesílací, že taková listina nebyla vydána. Tyto doklady mohou býti nahrazeny prohlášením příjemcovým, že souhlasí s reklamací odesilatelovou. Reklamace příjemcova musí býti vždy doložena nákladním listem. Při postoupení reklamačního práva cessí musí cesionář se vykázati postupní listinou; přirozeně musí se rovněž vykázati doklady, jaké by potřeboval cedent, pakli by sám zásilku reklamoval.
(3) Železniční dopravní řád rozeznává — pokud jde o zánik nároku na náhradu škody ve smyslu širším: 1. Zánik nároků (scil. ve smyslu užším) zaplacením dovozného a odběrem zboží (§ 97 ž. d. ř.), 2. propadnutí nároků na náhradu (§ 96 ž. d. ř.) a 3. promlčení nároků proti železnici ze ztráty úbytku nebo poškození zboží, nebo z překročení lhůty dodací (§ 98 ž. d. ř.).
Ad 1. Ustanovení 1. odst. § 97. odpovídá všeobecným zásadám o smlouvě povoznické. Zánik všech nároků vůči železnici předpokládá: 1. odnětí zboží a 2. zaplacení pohledávek, váznoucích na zboží. Výjimky, jež z uvedeného základního ustanovení platí, naznačeny jsou v odst. 2, bod 1—5; též nároky, které se nezakládají na smlouvě o dopravě, železnicí, nezanikají uvedenými okolnostmi.
Ad 2. Případy uvedené v § 96 ž. d. ř. znamenají vlastně vyloučení ručení železnice v případě, že byly podány k dopravě předměty, jichž přeprava podle zákonných předpisů nebo z důvodů veřejného pořádku jest zapovězena nebo které jsou z dopravy vyloučeny nebo jen podmínečně k přepravě připuštěny, nesprávně označeny, nebo nedbal-li odesílatel bezpečnostních opatření, stanovených pro tyto předměty.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že smlouva o dopravě jest jinak platná, tudíž — předpokládajíc normální postup — zakládá nárok na náhradu škody.
Hledíc k tomuto positivnímu ustanovení nemůžeme akceptovati názor, že by v tomto případě byla smlouva vůbec od počátku neplatná, alespoň nemůžeme s tímto názorem pro všechny případy vystačiti (takový názor zastává na př. Rundnagel, který však přes to přiznává železnici v jistých případech povinnost k náhradě škody). Sporno jest v literatuře, zda železnice neručí ani v tom případě, věděla-li při přijetí zboží o nesprávné deklaraci. I kdybychom v tomto případě ručení železnice dle § 96 z titulu nákladní smlouvy vyloučili, nemohli bychom, oprávněného zbaviti právní ochrany z jiného titulu civilně právního, zejména nejednal-li sám obmyslně (jinak jest arci pro vyloučení ručení železnic nerozhodno, zda odesilatel byl přímo vinen nesprávným označením zboží nebo opomenutím bezpečnostních opatření).
ad 3. Nárok na náhradu škody proti železnici ze ztráty, úbytku nebo poškození zboží nebo z překročení lhůty dodací promlčuje se ve smyslu § 98, odst. 1 ž. d. ř. v jednom roce. Arg. a contr. ustanovení odst. 5, citovaného §, kde jest řeč výslovně jen o »úmyslném« způsobení ztráty a p., lze dovozovati, že pouze jednoroční lhůta promlčecí platí i tehdy, dá-li se železnici přičísti hrubá nedbalost (Schulz, Haftpflicht str. 121). Promlčení se počíná: a) u poškození nebo úbytku uplynutím dne, kdy zboží bylo dodáno; b) u ztráty neb překročení dodací lhůty uplynutím dodací lhůty; c) u poškození a překročení dodací lhůty počítá se promlčecí lhůta v každém případě zvláště (Schulz, Idem). Promlčení se staví písemným ohlášením nároku (reklamací) u železnice až do jeho vyřízení; bylo-li toto zamítavé, pokračuje promlčecí lhůta od toho dne, kdy železnice oznámí písemně reklamantovi výsledek a vrátí mu přílohy (§ 98, odst. 3 ž. d. ř.). O přerušení promlčení platí všeobecné zákonné předpisy (§ 98, odst. 4 ž. d. ř.).
VI. Předpisy, jež platí o ručení zboží (v odd. VIII. ž. d. ř.) platí dle § 35 ž. d. ř. —pokud nejsou stanoveny některé odchylky v od. IV. ž. d. ř. — i u zavazadel. Důležitou výjimku, kterou se železniční dopravní řád opět vrací k principu zavinění, obsahuje odst. 3, § 35 ž. d. ř.: ručí totiž železnice za ztrátu, úbytek nebo poškození předmětů, které byly ponechány v přepravovaných vozidlech, jen tehdy, má-li vinu. Podle obdoby všeobecných ustanovení o dopravě musí arci dokázati v exkulpaci, že viny nenese (nese tudíž »nebezpečí důkazu«).
VII. Železnice, které mají v dopravě osob i věcí monopolní postavení ve státě, podléhají tak zv. povinnosti nucené dopravy (»Kontrahierungs und Transportzwang«), t. j. jsou zavázány za určitých předpokladů dopraviti osoby i zboží — posléz uvedené arci jen tehdy, mohou-li je ihned dopraviti. Z monopolního a veřejnoprávního jejich postavení ve státě vyplývají důležité důsledky, pokud se týče stanovení tarifů, sem patří i povinnosti železnice, stanoviti určité minimální podmínky, jež nesmějí býti v neprospěch odesílatelův měněny. Zejména nemohou železnice též vyloučiti smlouvou s odesílatelem ručení tam, kde příslušné předpisy mají ráz »legis contractus« (ius cogens). (Dle § 39, odst. 1 osnovy leteckého zákona může býti v určitých případech omezeno nebo vyloučeno ručení vzducholodi, pokud jde o náhradu z poškození věci.)

§ 3.

I. Když byla dne 22. listopadu 1904 předložena rakouské poslanecké sněmovně osnova zákona o ručení za škody, povstalé dopravou samohybnými vozidly (vozů, mechanickou silou hnaných, nepohybujících se na kolejích), obrátila na sebe pozornost především všech obchodních a živnostenských kruhů, jež měly na řešení této otázky obzvláštní zájem. A v prvé řadě tu šlo opět o stanovení základního principu, na němž by specielní ručení v automobilní dopravě spočívalo. Dosud totiž platila pro náhradu škody, a to i v automobilové dopravě, všeobecná ustanovení občanského zákoníka a tudíž platil i zde princip zavinění: řidič automobilů ručil jenom tehdy, zavinil-li sám nehodu, a zaměstnavatel jeho ručil za zavinění při výběru nezpůsobilých osob ve smyslu § 1315 obč. zák. (culpa in eligendo); rovněž platily v plném znění §§ 1296 a 1306 obč. zák. Důkaz zavinění, který zejména v případě § 1315 obč. zák. jest obtížný, musil dle obecně platných ustanovení civilně právních provésti žalobce, t. j. v daném případě poškozený. A tak pouze se zřetelem k těmto několika momentům — lze snadno pochopiti, že situace poškozeného byla málo záviděníhodná, ba, jak Werner ve svém komentáři k automobilovému zákonu podotýká, bylo téměř nemožným, aby poškozený prosadil svoje právo. 2 Z toho důvodu jevila se reforma ve prospěch poškozených automobilní dopravou právě tak, jak tomu bylo před časem v železniční dopravě, nejvýše naléhavou a bylo v prvé řadě stanoviti úchylku od zásady všeobecného občanského zákoníka, že každý ručí pouze za škodu, jež povstala jeho zaviněním, a že v pochybnosti platí domněnka, že škoda vznikla bez zavinění. Ručení v automobilové dopravě upraveno bylo však v některých směrech odchylným způsobem od ručení železnic podle shora uvedeného zákona. Zákon o ručení železnic z r. 1869, třeba by i v principu stál na zásadě ručení za výsledek, alespoň formálně ještě operuje s pojmem zavinění (srov. slova: má se za to, že událost nastala zaviněním podniku). Naproti tomu zákon o ručení za škody z provozu automobilů stojí i pokud se formální stránky týče, úplně již na principu ručení za výsledek a »zcela strhl tento slabý můstek, spojující ještě zákon o ručení železnice s ustanovením občanského zákoníka o náhradě škody.«
Jak bude dále poukázáno, jest však automobilní zákon — pokud jde o materielně právní stránku — co do rozsahu ručení mírnější než zákon o ručení železnic (Werner, Haftung über Schaden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen, str. 16). Dle § 1. odst. 1 zák. z 9. srpna 1908 ručí řidič a vlastník vozu nebo každý spoluvlastník v případě, že byl někdo zraněn nebo usmrcen, neb byla-li způsobena škoda na věci (další úchylka od zák. z r. 1869) při automob. provozu, i jsou dotyční osvobozeni — dle ustanovení § 2, odst. 1 cit. zák. — od povinnosti k náhradě škody pouze tehdy, dokáží-li určité, positivně stanovené skutečnosti. Spočívá tudíž na uvedených osobách vždy onus probandi (§ 1, odst. 5), jež se však — pokud jde o prokázané zavinění třetí osoby nebo poškozeného samého — nevztahuje ani na vlastnost nebo vady silostroje, ani na fakt, že bylo použito veškeré předepsané i věcné opatrnosti při řízení vozu (srov. v příslušném ustanovení § 2. odst. 1 slůvko »nebo«). Dle ustanovení § 2, 3 odst. cit. zákona nemůže se však event. zavázaný odvolávati na zavinění třetí osoby, pakli použil jejich služeb při automob. provozu.
Ustanovení § 2, odst. 1 automob. zákona platí — dle výslovné zmínky v odst. 2, § 2 cit. zák. — také pro případy, kdy škoda povstala ze splašení zvířat nebo pozůstává v poškození zvířat, pobíhajících na veřejné cestě bez dohledu. (Jak Werner správně připomíná, jest toto ustanovení celkem zbytečné, ježto dle automobilového zákona stačí k exkulpaci důkaz předepsaného řízení vozu, předpokládajíc bezvadné zařízení a fungování jeho.)
II. V § 1 automob. zákona jest stanoveno povinné ručení řidiče a vlastníka, případně každého spoluvlastníka automobilu na podkladě všeobecného (abstraktního) ručení z a nebezpečí silostroje, řešeného však liberálnějším způsobem než v zákoně o povinném ručení železnice. In konkreto vyloučeno jest ručení toto:
1. zaviněním třetí osoby nebo poškozeného; bylo-li toto jedině příčinou usmrcení nebo zranění člověka, příp. škody na věci, odpadá bez dalšího ručení dle zák. automob. (srov. rozhodnutí nejvyššího soudu z 23. září 1913, č. 6574);
2. vyloučeno jest ručení dle zákona automobilového, nedala-li se událost, škodu způsobivší, odvrátiti přes to, že bylo použito předepsané i dané situaci odpovídající obezřelosti při řízení automobilu a zacházení s ním.
I když však naznačený, od ručení osvobozující důkaz byl podán a uznán, třeba k exkulpaci řidiče nebo vlastníka automobilu případně ještě míti s jejich strany za prokázáno, že škodu způsobivší událost nemá zcela neb alespoň z části svůj původ ve vlastnosti (scil. vadné) silostroje nebo v jakosti, selhání a vadách ve fungování automobilu.
Jak bylo již v kapitole I. naznačeno, jest ručení železnice a automobilu při poranění nebo usmrcení lidí řešeno positivními předpisy v zásadě způsobem odchylným. Kdežto železnice jest od přísného ručení osvobozena, dokáže-li, že událost, škodu způsobivší byla způsobena neodvratnou náhodou (vyšší mocí — vi maiori) — zákonodárce úmyslně tu připojil poznámku vyšší moci — nelze tedy k »exkulpaci« železnice připustiti jako postačující pouhý důkaz, že bylo použito zvláštní opatrnosti a bedlivosti při dopravě, nalézáme takový exkulpační moment v zákoně z 9. srpna 1908, ř. z. č. 162. Arci musí event. zavázaný tu dokázati, že použil veškeré povinné obezřelosti při řízení vozu (a contr. ustanovení § 1296 obč. zákoníka). Mimo to třeba uvážiti, že přes tento »návrat k principu zavinění« (srov. Randa, Schadenersatzpflicht, str. 158) musí event. zavázaný ještě prokázati, že událost, škodu způsobivší, nemá svůj původ ve vlastnosti automobilu nebo ve vlastnosti, selhání nebo vadách jeho fungování, čímž naopak překročujeme hranici »neodvratné události« v subjektivním pojetí. Tím opět se uplatňuje v automob. zákonu princip ručení za vý- sledek, i »spočívá zmíněné ručení na kombinaci principu zavinění a ručení za výsledek« (srov. Randa, idem str. 159; ovšem i tu vlastně jen formálně upouští zákon od principu ručení za výsledek). Původní návrh automobilového zákona uváděl kromě zavinění třetí osoby a zavinění poškozeného samého jako třetí exkulpační důvod pouze neodvratnou náhodu, vyjímajíc událost, jež souvisí s vlastností silostroje nebo řízením vozu proti předpisům a pravidlům, proti čemuž však byl ihned vznesen značný odpor s poukazem na nejasnost řečeného pojmu. Bylo také ihned poukázáno na zbytečnost ustanovení, »že odvolání na neodvratnou náhodu jest vyloučeno, pakli událost, škodu způsobivší, má svůj původ ve vadném řízení automobilu nebo vadném zacházení s nim, neboť takové jednání a priori nemůže býti věcně považováno za »neodvratnou náhodu« v technickém slova smyslu. Hlavní jest, že se v zásadě vyhledává toliko příčinná souvislost mezi zkázonosnou událostí a provozováním vozby. Stanoveno tím přímé ručení, nikoli toliko právní domněnka, že škoda vznikla vinou osob k náhradě povinných.
Kromě uvedeného obsahuje automobilový zákon tato specielní ustanovení o vyloučení ručení pokud se týče rozsahu působnosti zák. z r. 1908.
1. Podle § 5. autom. zákona jest ručení dle §§ 1, 2 a 3 vyloučeno u vozů, které nemohou na rovné silnici jeti větší rychlostí než 25 km za hodinu. Osvobození od ručení má tu formální předpoklad v opatření úředního potvrzení o tom, že automobil nemůže při jízdě překročiti stanovené rychlosti (25 km).
Důkaz přísluší tomu, kdo povinnost k náhradě škody dle automob. zákona odmítá. Nároky na náhradu škody, povstalé provozem takovýchto automobilů, řídí se dle předpisů občanského zákonníka s výjimkou naznačenou v bodě 5.
2. Přísné ručení podle automobilového zákona se vztahuje pouze na provoz na veřejných silnicích a cestách (srov. 1 větu § 1 automob. zákona), neplatí tedy při provozu na soukromých silnicích a cestách. Důvodová zpráva vysvětluje toto ustanovení tím, že účel zákona jest splněn, раk-li dozná řádné ochrany provoz na veřejných silnicích a cestách. Proti tomuto ustanovení bylo právem poukazo- váno na jistou nesrovnalost i do jisté míry nerovnost, jevící se v tom, že soukromé cesty vyňaty jsou z přísného ustanovení tohoto zákona. Též po formální stránce důvodně připomíná Werner ve svém komentáři k automob. zákonu, že citovaný zákon nepodává bližšího vysvětlení, které cesty a silnice pokládá zákon za veřejné, či z jakého hlediska (na příklad: zda výhradně dle správního práva) třeba je považovati za veřejné.
3. Dle § 3 automobilového zákona nevztahují se ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona ke vzájemným nárokům na náhradu škody z poškození osob, náhradou povinných aneb jejích věcí, jež vzešly touže událostí. Nejdůležitější je tu případ úrazu řidiče vozu. Hledíc k tomuto ustanovení, není řidiči přiznán nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli (dle automob. zákona), leda že by týž jednal obmyslně (ručil by dle občan. zákoníka). Tu však nastupuje jiná ochrana řidiče: úrazové pojištění. Důvodová zpráva uvádí k tomu, že uvedené ustanovení bude pobídkou, aby řidiči automobilů nejezdili neprozřetelně a nerozvážně.
Při tom jest lhostejno, zda tato událost nastala z provozu pouze jednoho automobilu či srážkou více automobilů nebo srážkou automobilů s železnicí, na niž se vztahují zákony z 5. března 1869, čís. 27 ř. z. a z 12. července 1902, ř. z. čís. 147 (důvod jest ten, že tu přicházejí v úvahu právní subjekty, ručící fakticky dle téhož principu — principu ručení za výsledek; srov. Werner, idem str. 28). Nároky na náhradu řídí se v těchto případech podle obecného občanského zákoníka. To platí pouze, pokud se týká osob, které za škodu ručí (jež mají ve sporu o náhradu škody pasivní legitimaci). Naproti tomu třetí osoby, které utrpěly škodu událostí, která povstala způsobem tuto naznačeným, mohou uplatňovati své nároky na náhradu proti všem, kdo za škodu ručí, a to podle zákona, který — přihlížejíc k povaze provozu — jest směrodatným pro ručení žalovaného. Pokud týž nárok na náhradu jest odůvodněn proti více osobám, jsou povinny rukou společnou a nerozdílnou (toto solidární ručení odpovídá právnímu titulu »quasi ex delicto«.
4. Podle § 4 autom. zák. nevztahují se ustanovení §§ 1 a 2 autom. zákona: a) na nároky na náhradu z poškození osob nebo věcí, bylo-li použito automobilu k dopravě, vyjímajíc že bylo použito automobilu za úplatu nebo při dopravě osob nebo věcí, provozované po živnostensku 3 aneb ve službě nebo k příkazu osoby, náhradou škody povinné;
b) na nároky vojenské osoby, jež utrpěla škodu provozem vojenského automobilu u výkonu své služby, nebo členů její rodiny proti státu.
ad a) Původní návrh na úpravu § 4 automobil. zákona zněl: »Die Bestimmungen der §§ 1 und 2 dieses Gesetzes finden keine Anwendung auf die Ersatzansprüche solcher Personen, die das Kraftahrzeug mit Zustimmung des Eigentümers oder desjenigen, der nach § 1 an dessen Stelle tritt, benützt haben, vorausgesetzt, das dies weder in seinen Diensten oder Aufträgen, noch gegen Entgelt, noch anlässlich des gewerbemässigen Betriebes von Personen- oder Sachentransport geschah. Diese Ersatzansprüche regeln sich nach dem allgemeinen bürgerlichen Recht. Unberührt von dieser Bestimmung bleiben Schäden, die solchen Personen aus dem Betriebe des Kraftfahrzeuges zugingen, ohne jedoch mit dessen Benützung zusammenzuhängen.«
Přijatý zákon automobilový omezuje tedy mírnější ustanovení o ručení pouze na osoby, jež používají automobilu ku své zábavě, ke sportu а p.;
ad b) S tímto ustanovením souvisí řešení otázky, jaké platí ručení za škodu, раk-li provozuje automobilovou dopravu stát, země nebo obec v určitých veřejných službách.
Železnice, bez ohledu, zda jsou v provozu státním, zemském nebo obecním, nejsou, jak známo, vyňaty z přísného ručení podle zákona z 5. března 1869, č 27 ř. z., resp. zákona z 12. července 1902, č. 147 ř. z.
Pokud se spec. vojenských automobilů týče, bylo v v přípravných jednáních před kodifikací autom. zákona poukazováno na to, že dráhy, nalézající se ve státním a zemském provozování, i pouliční dráhy, nacházející se v obecním majetku, ručí rovněž dle přísných ustanovení za škody, jimi způsobené, ačkoli slouží po výtce veřejným zájmům, a že totéž má platiti také stran silostrojů ve službě vojenské, tím spíše, že i vojenské vlaky na železnicích podléhají stejné povinnosti ručení (srov. Meili, Die Kodifikation des Automobilrechts str. 127). Proti tomuto stanovisku bylo namítáno (Meili), že použije-li stát v důsledku určitého výsostného práva pro vojenskou službu automobilů, nezakládají se tím ani nijaká soukromoprávní práva, ani nijaké závazky se strany vojska nebo obecenstva; u železnic osoby vojenské jsou dle tohoto názoru, pokud jde o podmínky dopravní, spec. též dopravní ceny, na roveň postaveny osobám soukromým. Souhlasíme s názorem Wernera (W. des österr. Gesetz über die Haftung für Schäden aus dem Betriebe von Kraftfahrzeugen str. 10), že by bylo nedůsledné, pakli bychom sice chtěli posuzovati povinnost k náhradě škody uvedených korporací z titulu quasi ex contractu se stanoviska civilněprávního, nikoli však též závazky z titulu quasi ex delicto. Ostatně automobilový zákon v odst. 2 § 1, nečiní výjimky z přísného ručení pro nějakou skupinu automobilů, nýbrž pouze mluví o osvobození určitých osob (scil. vojenských) jako řidičů 4, § 4. odst. 2 aut. zákona pak vztahuje se pouze na úraz vojenské osoby při výkonu její služby (scil. vojenské) provozem vojenského automobilu; v tomto případě posuzují se nároky poškozeného nebo členů jeho rodiny výlučně dle předpisů zákona o zaopatření osob vojenských.
5. Ustanovení o náhradě škody řídí se výlučně dle automob. zákona, jestliže byly nároky vzneseny jedině na podkladě tohoto zákona. Раk-li však uplatňuje poškozený svůj nárok ve smyslu normálních ustanovení civilně právních, může se opírati o všeobecná ustanovení občanského zákoníka (tedy ručení v případě zavinění, nikoli za náhodu). To jest v našem automob. zákoně verbis expressis vytčeno v § 7. I v tomto případě však ručí vlastník automobilu nebo kdo nastupuje dle § 1 aut. zák. na jeho místo, ve smyslu § 8 aut. zák. odst. 1 za zavinění osob, jichž při provozu po-
24 užije, pokud se jedná o jejich služební výkon při provozu automobilů. Více osob ručí tu rukou nerozdílnou. Přirozeně platí normální ustanovení civilněprávní také v těch případech, kde vlastník automobilu (nebo jeho věci) byl za jízdy poškozen třetími osobami (na př. nehoda byla zaviněna nedbalým stavem cesty) — srovn. Meili, Die Kodifikation des Automobilrechts str. 137.
III. Právním subjektem při náhradě škody (pasivně legitimován v příslušném sporu) jest dle našeho automob. zákona řidič vozu a vlastník nebo každý spoluvlastník vozu rukou nerozdílnou (§ 1 odst. 1 automob. zákona).
(I kdyby vlastník automobilu nabádal řidiče k obezřetnosti, ručí stejně, byla-li způsobena provozem automobilu škoda, jsou-li arci splněny ostatní předpoklady pro ručení — srovn. Schey, das allg. bürgerliche Gesetzbuch str. 945). Principielní ručení vlastníka vozu vedle řidiče bylo stanoveno z toho důvodu, aby poškozený mohl uplatňovati svůj nárok netoliko nouze proti osobě často nemajetné, nýbrž též proti majiteli vozu, případně v častých případech přímo proti pojišťovacímu ústavu.
Vlastník vozu ručí jako podnikatel provozu automobilového (Werner Haftung für Schäden, str. 12). To jest verbis expressis naznačeno v 3. odstavci § 1 automobilového zákona. Odst. 4, § 1, citovaného zákona pak stanoví povinnost náhrady škody pro toho, kdo disponuje automobilem, byla-li tato disposice (scil. výlučná) odňata v době události, škodu způsobivší, vlastníkovi (provozovateli).
Nárok na náhradu škody podle automobilového zákona má především poškozený (vyjímajíc případy, shora uvedené, kde nelze uplatňovati nároky podle automobilového zákona), mimo to pak i osoby zmíněné v § 1327 občan. zákoníka.
Automobilový zákon odkazuje vůbec — pokud jde o způsob odškodnění — na ustanovení § 1323 občan. zák. při poškození věcí, §§ 1325—1326 obč. zák. při tělesném poranění a § 1327 při usmrcení. Co do rozsahu náhrady škody neodkazuje sice automobilový zákon na ustanovení § 1324 obč. zák., poškozený může však, dokáže-li zavázanému zlý úmysl nebo zjevnou nedbalost, žádati plné odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 automob. zák. Přímé ručení podle automobilového zákona se vztahuje, jak již uvedeno, i na škody způsobené na věcech. U porovnání s obchod. zákoníkem i železničním dopravním řádem jest však ručení v automob. zákoně upraveno odchylně od uvedených právních ustanovení, spec. pokud jde o důvody exkulpační. Zejména není tu zmínky o přirozené vlastnosti zboží, zevně neznatelných vadách obalu a pod. Jest tu — dle našeho názoru — neodůvodněná divergence mezi stejnorodými celkem právními ustanoveními. Také v připravované osnově leteckého zákona (elaborát ministerstva veřejných prací za účasti interesovaných ministerstev) — jež pokud jde o náhradu škody, stojí téměř na stejných zásadách, jaké jsou vytčeny v automobilovém zákoně — se s naznačeným zjevem znovu setkáváme.
Nárok na náhradu škody podle §§ 1, 2 a 3 posled. odst. aut. zák. (pokud tedy nejde o nárok podle obecného práva občanského) se promlčí: a) v šesti měsících ode dne, kterého se poškozený dověděl o škodě a osobě, náhradou povinné; b) bez ohledu na tuto vědomost ve třech letech ode dne, kdy nastala událost, která způsobila škodu. I před uplynutím této lhůty zanikne nárok na náhradu škody, opomenul-li oprávněný svou vinou oznámiti nehodu osobě, náhradou povinné, ve 4 nedělích po dni, kterého se o ní dověděl, leč by mohl dokázati, že osoba, náhradou povinná, dověděla se v oné lhůtě čtyř neděl o nehodě jiným způsobem.
Stejně jako v zákoně o povinném ručení železnic nacházíme i v automobilovém zákoně ustanovení, že žaloby na náhradu škody, která byla způsobena provozem automobilu, mohou býti též podány u soudu, v jehož obvodu nastala událost, škodu způsobivší.

O zaplacení úroků z náhradní částky železniční dopravní řád se zvláště nezmiňuje, platí tudíž všeobecná ustanovení civilně právní, spec. též ustanovení čl. 288 obch. zákoníka.
Až do vydání zákona z r. 1908 poškozený, i když se mu podařilo zjistiti škůdce, stěží dosáhl uznání nároku na náhradu škody, ježto buď nemohl dokázati zavinění ať již pro nedostatek svědků nebo svoje rozčilení, aneb na chudém řidiči ničeho nevydobyl. Jak motivy k zák. z r. 1908 uvádějí, mělo býti novým zákonem povzbuzeno vědomí odpovědnosti osob, vozidel používajících a zajištěno býti šetření předpisů, pro vozbu platných i opatrností při vozbě doporučených.
»Die Haftpflichtnormen müssen für den Fall zum zwingenden Rechte erhoben werden, als automobile zum gewerbsmässigen Transporte von Personen oder Sachen benützt werden« (Meili, die Kodifikation des Automobilrechts, str. 110.).
Na jednostranné protěžování osob vojenských — na rozdíl od jiných řidičů, kteří jsou rovněž ve veřejných službách — v příslušném ustanovení automob. zákona poukazuje Werner v cit. pojednání (str. 15).

Citace:

VÁŽNÝ, František. O náhradě škody vzniklé za dopravy se zvláštním zřetelem k dopravě poštovní, železnič. a automobil. v Československu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 3-4-6-7-8-9, s. 103-112, 141-152, 229-240, 273-295, 337-355.