NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 4 (1904) - Dr. August Miřička, Die Formen der Strafschuld und ihre gesetzliche Regelung.

Právo trestní.

Dr. August Miřička, Die Formen der Strafschuld und ihre gesetzliche Regelung. Leipzig, Verlag von C. L. Hirschfeld 1903. Str. 223.
Tento spis jest německým vydáním českého spisu Miřičkova »O formách trestné viny a jich úpravě zákonné«, o němž podali jsme zprávu a posudek v těchto listech, roč. III., str. 346—351. Německé vydání není ovšem pouhým překladem českého spisu, ježto spisovatel, jak v předmluvě sám výslovně poznamenává, užil této příležitosti, aby »četné věci vhodněji vyjádřil, mnohé zcela přepracoval a některé také nově připojil«. Potřeba různých doplňků stala se nezbytnou již z té příčiny, že v krátké době mezi obojím vydáním německá literatura obohacena jest o několik, namnoze velmi objemných spisů z části sem zasahujících, jichž proto nebylo lze pominouti mlčením. Jsou to zejména: Kohlrausch, Irrtum und Schuldbegriff im Strafrecht, I. 1903; Hold von Ferneck, Die Rechtswidrigkeit ... 1. Band, 1903; Thomsen, Untersuchungen über den Begriff des Verbrechensmotivs, 1902. Prvním z těchto spisů zabývá se obšírněji dodatek k § 12 č. V. (»Vědomí bezprávnosti«), str. 137 až 140. kdež spisovatel obratně vyvrací námitky Kohlrauschovy proti theorii, také Miřičkou schvalované o »negativných skutkových okolnostech«. Konečně i některé pochybnosti, jež projevili jsme ve zmíněném svém referátu o jeho konstrukci trestní viny, daly spisovateli podnět, aby se o nich vyjádřil v delším dodatku k § 15 (»Vědění známek skutkové povahy«) str. 182—185. K tomuto jeho projevu budiž tu připojeno několik poznámek.
Jak ze zmíněného našeho referátu vysvítá, přijali jsme způsob, jak dr. M. pokusil se konstruovati formy viny trestné, velmi sympaticky a projevili jsme jen některé pochybnosti, které nám bránily uznati tuto konstrukci za úplně správnou. Podle našeho přesvědčení každá theoretická konstrukce všeobecných pojmů práva trestního může jen tenkráte činiti nárok na úplné uznání, když ukáže se býti způsobilou, aby bez úhony prošla zkušebním ohněm těch případů konkretních, na něž jí má býti užito. Formy viny trestní třeba proto tak upraviti, aby se hodily na pojmy všech činů trestných. Uznali jsme a uznáváme posud milerádi, že konstrukce těchto forem, jak ji podává dr. M., hodí se výborně na některé činy trestné, zejména na »delikty proti životu a zdraví a na poškození na cizí majetnosti«. Naproti tomu vytkli jsme, že máme »celou řadu jiných deliktů, na něž pojem nebezpečí inadaequatního a nadnormálního [jednoho to z obou momentů, na nichž dr. M. zakládá svoji konstrukci viny trestní] se nehodí,« jako »na př. urážky a jiné delikty verbální, krádež, zpronevěra a pod.« Ukázali jsme také k tomu, že spisovatel sám, »kde takových deliktů se dotýká, pojem ,nebezpečí bezprávného výsledku' nahradil pojmem (nadnormální resp. inadaequatní) ,možnosti, že tu je jistá známka skutkové povahy'«, a že potom »jest nucen vkládati ve příslušná zákonná ustanovení »nevyvratitelnou praesumci, že jistý právní statek je uveden [takovým činem] v nebezpečí.«
Dr. M. hájí proti tomu (str. 183) svoji konstrukci tím, že prý zákon sám dotčenou praesumci vložil do příslušných ustanovení, určiv pojem některých činů trestných tak, že nehledí se při tom k porušení nebo k ohrožení nějakého právního statku, nýbrž nějaké jednání se prosto jen zakazuje. Chceme uznati toto vysvětlení za platné, jakkoliv myslíme, že tu jde spíše o všeobecný zákonodárný důvod určitých ustanovení, než o skutečnou »praesumci«. Avšak hlavní naše pochybnost tím není vyvrácena, totiž pochybnost, možno-li pojmu nebezpečí inadaequatního a nadnormálního užiti ke konstrukci forem viny při všech činech trestných, zejména těch, jež zvláště jsme vytkli. Na vyvrácení těchto pochybností dr. M. uvádí, že krádež a zpronevěra jsou »Absichtsdelikte mit greifbarem Verletzungserfolg«, pročež prý způsobilost jeho theorie v příčině jich sotva může býti pochybnou. Co do deliktů verbálních proti cti pak dovolávaje se zvláště § 193 tr. z. něm. poukazuje »k obecně uznané beztrestnosti takových cti se dotýkajících útoků, které se dějí ku provedení aneb obhájení práv aneb k ochraně oprávněných zájmů a co do formy a obsahu nevybočují z míry naprosté nezbytnosti,« čímž prý uznává se sociálnost účelu, tedy téhož elementu, který jest základem jeho pojmu adaequatního nebezpečí.
Podle našeho mínění však i po tomto vysvětlení trvají pochybnosti námi vytčené. Co nejprve se týká urážek, budiž připomenuto, že v případech vytčených nejde o prosté »ohrožení«, nýbrž o skutečné porušení. Stanoví se tu totiž meze, až po kteréž ublížení na cti nemá se pokládati za bezprávné (sr. na př. Liszt, Lehrb. 8. vyd. § 94, IV. a Frank, kommentár, 2. vyd. § 193). Mohli bychom tu tedy ve smyslu Miřičkově mluviti o adaequatním poškození, jež se tu dovoluje vzhledem k sociálnosti účelu, nikoli však o adaequatním nebezpečí. Při jiných deliktech verbálných však nelze ani takové výjimečné případy stanoviti, poněvadž při nich se nevyhledává ani poškození ani ohrožení. Na př. vyzývání k nepřátelství a opovrhování (§§ 65 a 300), vyzývání k nepřátelství (§ 302), všeobecná vyzývání k činům nemravným nebo zapověděným (§ 305). Tu nelze vůbec určiti, k čemu by »normálnost« a »adaequatnost« měly se vztahovati. Co pak se týká krádeže a zpronevěry, nepochybovali jsme nikterak o tom, že to jsou delikty dolosní »s hmatatelným výsledkem porušovacím.« Na povaze tohoto výsledku však právě zakládají se naše pochybnosti. Dotčený výsledek lze asi označiti tak, že držení nějaké věci bylo bezprávně převedeno z majetku jednoho do majetku druhého. Kterak tu lze v činnosti toho, kdo takový výsledek způsobil, vystihnouti moment, až po který by nebezpečí téhož výsledku bylo »normální a adaequatní«, a kdy stalo se »nadnormálním a inadaequatním?« Tyto pochybnosti zůstanou, i kdyby formulování Miřičkovo mělo míti platnost jen de lege ferenda, a kdyby pojem krádeže a zpronevěry byl upraven způsobem jakýmkoli.
Že německá práce Miřičkova vyniká všemi pochvalně vytčenými přednostmi vydání českého, rozumí se samo sebou. Změny a doplňky, jež na ni byly předsevzaty, staly se vesměs na její prospěch. Lze ji proto prohlásiti nejen za nové, nýbrž také za zdokonalené vydání práce původní. Rušivé nedopatření vykazuje předmluva, kdež Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění předvádí se německému čtenářstvu pod titulem »Böhmische Kaiser-Franz-Josefs-Akademie für Wissenschaften, Belletristik (!!) und Künste.«
Storch.

Citace:

STORCH, František. Dr. August Miřička, Die Formen der Strafschuld und ihre gesetzliche Regelung.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1904, svazek/ročník 4, s. 326-328.