Ist die militärische Strafgerichtsbarkeit auf Militärdelikte einzuschränken? Eine militärstrafprozessuale Reformfrage von Dr. August Miřička, k. k. Oberstaatsanwalts-Stellvertreter in Prag. Vídeň 1899. Manzovo knihkupectví. Str. VIII a 117.
Příslušnost soudů trestních vojenských zavírá v sobě u nás nejen vlastní delikty vojenské, nýbrž i t. zv. delikty obecné, t. j. ty, jež jsou trestnými již podle všeobecných zákonů trestních. Novější dobou byla zvláště v Německu, když chystalo se tam vydání nového řádu tr. vojenského, otázka v nadpise naznačená v literatuře hojně přetřásána, a poněvadž i u nás reforma řízení trestního vojenského obecně uznává se za naléhavou, bude třeba i u nás jí se zabývati. Spisovatel hned předem rozhoduje se pro mínění, že působnost soudů trestních vojenských má býti obmezena na delikty vojenské a, jak později dodává, delikty sice obecné, avšak vojensky kvalifikované, a prohlašuje za hlavní účel svého spisu, aby vyvrátil mínění opačné »a to právě z důvodů, jež se strany vojenské pro ně bývají přiváděny a přihlédaje k zařízením vojenským« (str. VII). Spis nabývá tím v převážné své části (str. 25 až 110) povahy polemické. Toliko v první kapitole (str. 1—24) podává se historický přehled a vylíčení nynějšího stavu právního, v poslední pak (str. 111—117) podávají se úvahy závěrečné a důsledky z předcházejících vývodů vyplývající, shrnují se krátce positivně důvody, o něž spisovatel opírá svoje mínění a připojují se k tomu ještě některé důvody nové.
Část polemická směřuje hlavně k vyvrácení těch důvodů, jež k platnosti snažili se přivésti zejména Marck, Hilse a Dangelmaier, kteréžto důvody spisovatel podle vzoru Marckova roztřiďuje na vnitřní a vnější, počítaje k oněm ty, »jež plynou z podstaty věci a jsou spíše theoretické«, k těmto pak řadě úvahy rázu více praktického. —
Hledíce k účelu, jejž sobě spisovatel vytkl, můžeme hned předem práci jeho označiti za velmi zdařilou. Část historická podaná na počátku má arci více povahu náčrtku, při němž spisovateli šlo patrně jen o to, aby pro vylíčení nynějšího stavu právního zjednal sobě příslušné historické pozadí, tak že mohl přestati na prostém přehledném shrnutí výsledků, jež v tomto směru podali zejména Geib, Zachariae, Friccius, Mellien, Dangelmaier. K tomu se pojící přehled různých zákonodárství v nejdůležitějších státech evropských jest jasný a svému účelu zcela přiměřený.
O části polemické sluší bez výhrady prohlásiti, že v ní spisovatel úkolu svému dokonalým způsobem dostál. Jak povaha předmětu toho vyhledávala, bylo mu tu namnoze činiti s poměry a zařízeními, jež dokonce nejsou povahy právnické, nýbrž vojenské. Doklady toho podávají již nápisy různých kapitol, ku př.: »Soudnictví trestní jakožto výron moci velitelské«; »jednotnost auktority ve vojště«; »soudnictví trestní jakožto vojenský prostředek vychovávací«; »vojenská disciplina«; »konání služby vojenské«; »vojenské vědomí stavovské« a t. d. Přes to však skoro každá kapitola knihy svědčí o tom, že spisovatel, kdekoliv příležitost k tomu se naskytla, pouští se i do úvah rázu právnického, což činí se vší žádoucí důkladností a s dokonalým zdarem. Příkladmo buďtež vytčeny: str. 25 dd. úvahy o pramenech trestního soudnictví vojenského a jeho poměru ke státní moci vůbec; str. 32 dd. výpočet případů, kdy osoby vojenské podrobeny jsou moci trestní úřadů nevojenských (co do přestupků důchodkových a policejních a při prohlášení práva náhlého); str. 60 dd. řešení sporů kompetenčních jednak při pochybnostech o tom, jak určiti hranici mezi delikty obecnými a delikty vojenskými nebo vojensky kvalifikovanými, jednak při konkurrenci (ideálné i reálné) deliktův obecných s vojenskými a při účastenství osob civilních a vojenských v témže skutku trestném; str. 67 dd. ohraničení případů, kdy neaktivní osoby vojenské podrobeny jsou trestnímu soudnictví vojenskému; str. 94 dd. vylíčení organisace soudů vojenských v právu rakouském, francouzském, italském, německém a některých německých právích partikularních a srovnání s organisací soudů trestních občanských a j. Všeho uvážení hodny jsou také návrhy, které spisovatel v této části činí o tom, jak by ta neb ona pochybná otázka měla býti rozřešena, jako ku př. str. 62 dd., jak určiti příslušnost při konkurrenci deliktů vojenských s obecnými; str. 68 a 69 pozn. 4., jak posuzovati činy trestné, kterých dopustily se neaktivní osoby vojenské při kontrolním shromáždění; str. 81 dd., jak upraviti příslušnost soudů trestních vojenských a řízení při nich konané za války; str. 85 dd. o přípustnosti, aby občanské soudy trestní, když odsoudily osoby vojenské, ukládaly také vedlejší tresty vojenské, atd.
Zvláštní předností spisu jest, že užívá se v ní methody srovnávací, ježto spisovatel při každé vhodné příležitosti platné právo rakousko-uherské srovnává s právy cizími. Příslušné literatury bylo všude užito měrou náležitou a to i té, jež týká se občanského řízení trestního. Líčení jest všude jasné a plynné, rozvržení látky přehledné, mluva správná. Jen tu a tam vyskytují se výrazy a frase, které nezdají se nám býti v plném souladu s vážností předmětu a účelem spisu (ku př. str. 40, kdež líčí se, kterak disciplina »pochend auf ihr Hetärenverhältnis zum rauhen Kriegsgotte, sich rücksichtslos vordrängt und die hehre Themis zwingt, trauerumflorten Auges bescheiden zürückzutreten«, podobně str. 78 odst. 3.).
Věcné nesprávnosti, jež do spisu se vloudily, nejsou značného dosahu. Ku př. na str. 6, kdež uvádí se CCC tak, jako by v zemích českých a rakouských byla měla podobně povšechnou zákonnou platnost jako v Německu. V kapitole »Die Strafgerichtsbarkeit als Ausfluss der Kommandogewalt« str. 25 dd. byl by spisovatel po našem soudu měl také pustiti se v řešení otázky, »zdali nebo pokud ústav t. zv. soudních pánů [»Gerichtsherren«] měl by býti zachován i v reformovaném vojenském řízení trestním«, poněvadž jest to, jak na str. 29 sám uznává, důležitá otázka praejudicialní, a sami spisovatelé vojenští, jako ku př. Korwin-Džbański, Zur Reform des Militärstraf- und ehrenräthlichen Verfahrens str. 35, nerozpakují se prohlásiti, že v reformovaném řízení trestním vojenském pro tuto instituci v posavadním smyslu není místa. Podle toho, co posud pověděno, nemůžeme než uznati práci dra. Miřičky v celku za velmi zdařilou a záslužnou. Bohužel, není valné naděje, že by dosti brzo podařilo se překonati hojné a vážné překážky, které staví se tomu v cestu, a provésti reformu našeho zastaralého a nedokonalého řízení trestního vojenského tak, aby přizpůsobeno bylo potřebám doby a zásadám provedeným v našem řádu trestním z roku 1873. Tím méně jest naděje, zvláště nyní, kdy táž otázka v novém vojenském řádu tr. německém (ze dne 1. prosince 1898) vyřízena byla záporně, že by u nás došlo k tomu, aby pravomoc soudů trestních vojenských byla súžena a obmezena způsobem, za nějž spisovatel se přimlouvá.
Storch.