Odluka státu a církve.

Napsal profesor Dr. Kamil Henner.

1.
Každý právník ví, jak poměr mezi státem a církvi je složitým a obtížným zjevem, ať přihlížíme k němu po stránce historické, filosofické nebo dogmatické. Všestranné vypsání tohoto poměru vyžaduje úplného ocenění státu a církve, předpokládá rozbor světových názorů, vylíčení vývoje jednotlivých států s podrobným vypsáním, jak církve na jich území se zařizovaly a působily. Poměr řečený je výseč ze světových dějin kulturních a právních.
Zde na tomto místě nám nejde o takový všestranný obraz; chceme jen stručně nastíniti, jak posavadní úprava onoho poměru u nás neuspokojuje, jak nová hlediska se uplatňují, která jinde již se vžila, jak politický převrat u nás nastalý otřesl základy položenými v dobách dřívějších.
Hledáme-li v celkovém vývoji poměru státu k církvi základní a rázovité znaky, smíme říci, že je mezi státem a církví venkoncem buď jednota, resp. spojení, buď odluka; tím chceme říci, že stát a církev buď se podporují při sledování svých cílů zvláštních, buď jdou odděleně za metou sobě vytčenou. Cesta od spojení k odluce jest ovšem dlouhá trať, vroubená různými milníky, jež označují nenáhlé vzdalování a přibližování. Poměr mezi státem a církví se zahajuje teprve křesťanstvím, neboť dříve tvořilo náboženství část života státního a sociálního; nebylo náboženských společností samostatně zřízených. Když však křesťanství vystupovalo s nárokem, že je náboženstvím světovým, neuznávajícím hranic státních, tehdejší veleříše římská si ho zprvu nevšímala, ale později je potlačovala, neboť nemohla se pojiti se živlem neuznávajícím naprosté moci; stát žil s církví v zjevném nepřátelství. Hrozný boj když dobojován a když nakrátko bylo zazářilo slunko náboženské snášelivosti (od r. 311 a 313), stát si podmaňoval církev, třeba ji zevně vyšperkoval lesklými drahokamy světskými. Stát se snoubí s církví, ale on je velícím pánem, ona podřízenou družkou; jeho vůle je rozhodující, jejím údělem je podrobiti se. Jednota mezi státem a církví je nastolena, neboť je pouze jedna lidská společnost, pouze jedna sociální jednotka, a tou je stát římský; jemu i církev musí sloužiti, její sluhové jsou státními zřízenci. Jeden stát a v něm jedna církev, jedna víra; není žádné svobody náboženské; státní zákon platí pro církev a církevní zákon z dopuštění státního platí pro stát; stát vymezuje hranice příslušnosti úřadů státních a církevních. Tak trval u Římanů byzantinism, caesaro papism, jednota mezi státem a církví s rozhodnou převahou státní.
S touto jednotou setkáváme se pak také v říši franské: zásada je táž, jednotlivosti ovšem se různí, vždyť staletí neminou bez následkův. Ale i zde byla hlava státu vedoucím činitelem v církvi. Vyvinuvší se idea o křesťanské universální monarchii byla církvi vítanější nežli římské imperium. Zde byla církev podmaněna římskému ius publicum, tam měl stát povinnost ji chrániti a podporovati.
Rozpadnutím franské říše nadvláda státu nad církví také se otřásla, ale přece se ještě udržela v římském císařství německé národnosti až do polovice 11. století, ano i osazování stolce papežského bylo závislé na moci císařské.
Ale i tisícileté názory ustupují na drahnou dobu; nevymírají, nezanikají, jen klesají do podvědomí lidstva, by časem tím mocněji se prodíraly k novému životu.
Státní církevnictví bylo zatlačeno provedením Augustinova programu; od polovice 11. do začátku 14. století slaví zjevné vítězství představa o jednotné lidské společnosti, organisované v církvi, Bohem založené. Církev je představitelkyní veškeré moci, duchovní a světské. Bula Bonifáce VIII. »Unam sanсtam« z r. 1302 jasně vytkla tento poměr : »Uterque ergo est in potestate eсс1esiae, spiritualis scilicet gladius et materialis. Sed is quidem proecclesia, ille vero ab ecclesia exercendus. Ille sacerdotis, is manu regum et militum, sed ad nutum et patientiam sacerdotis. Oportet autem gladium esse sub gladio, et temporalem auctoritatem spirituali subiici potestati .« Státu příslušel tudíž pouze výkon moci světské, ale v poslušné podřízenosti pod církví. Nastolen byl systém hierokratický, t. j. panství církevní, také jednota mezi církví a státem, ale s úplnou převahou církevní.
Od 14. do 16. století vzmáhá se odboj proti této nadvládě, potírají se nejzazší důsledky její, podniká se hrazení církevních přehmatů činěných na újmu práv státních, obhajuje se nezávislost státní moci na moci církevní, ale názor o jednotnosti řádu světového v theorii ještě se udržuje.
Teprve německá reformace prorazila, oč dříve se pokoušelo: Bohem stanovené právo státu k nezávislé vládě světské. Ale státu přisuzována zase luterstvím custodia utriusque tabulae, ochrana obou desek desatera božích přikázání, upravujících poměr člověka k Bohu a poměr lidí mezi sebou. Protestantský zeměpán měl vrchní vedení církevních věcí mocí svého vladařství, proto že byl světskou vrchností a že byl membrum praecipuum církve. Nadvláda státu nad církví protestantskou nastolena a označuje se jako teritorialism. Calvinské názory ovšem přejí theokracii.
V katolických územích církev pak viděla v moci zeměpanské svou záštitu a ochranu proti šířícímu se protestantismu, podrobovala se volky nevolky světské reformaci ve věcech církevních a nedovedla vyloučiti názoru, že moc zeměpanská zahrnuje v sobě i výsost církevní. Odtud i v katolických územích utužuje se moc světská ve věcech církevních až do 19. století, jak tomu nasvědčuje zejména galikanism ve Francii a josefinism v Rakousku, kde správa církevní poklesla na pouhé oddělení správy státní. Stát nevykonával jen iura circa sacra, pokud šlo o církevní věci jevící účinky na poli světském, o věci zvané zevními, nýbrž stát vykonával i iura in sacris, ve včcech vnitřního života církevního. —
Jaké panovalo spojení mezi státem a církví je nejlíp viděti na ius reformandi, na zeměpanském ovšem se měnícím právu, určovati svým poddaným náboženství. Ale církev nevystupuje již jako jediná, nýbrž jsou to církve dvě a od r. 1648 církve tři: katolická, augšpurská a reformovaná. Přechodné odchylky v Čechách jsou u nás známy, i netřeba o nich zvláště mluviti zde.
Katolická církev ovšem uznávala jednotu pouze po svém rozumu, jak se osvědčovala v době hierokratické; pokládala jiný vývoj namířený proti sobě. V tomto nazírání nenastal obrat ani tenkráte, když koncem 16. a v 17. století kuriální spisovatelé se vytasili theorií, která zdánlivě seslabujíc hierokratism hlásá potestas indirecta církve ve věcech, světských. Theorie tato zdůrazňuje řád církevní jako vyšší řádu státního, církví přísluší prý proto moc dozorčí a opravní všude tam, kde by stát zasahoval do zájmů církevních; sice nemluví se o křesťanském universálním státu, ale šíří se zásada, že církev může všude tam zakročiti, kde její zájmy toho nutně vyžadují. Avšak důsledky jsou stejné, ať se vyvozují z hierokracie, ať z potestas indirecta. Proto také Syllabus Pia IX. z r. 1864 zavrhuje thesi (24.): »Ecclesia vis inferendae potestatem non habet, neque potestatem ullam temporalem directam vel indirectam«, z čeho plyne tedy kladné učení: církev má moc užíti zevního donucení, jakož má přímou nebo nepřímou světskou moc.
Hierokratický systém doznal v 19. stol. ještě jiné formulace v theorii koordinační. Stát je podle ní suverénní na poli státním, církev na poli církevním, ale nejsouc podřízena státu; jen že se nepraví, kam sahají meze moci té a moci oné. A tu je kámen úrazu. Ovšem se pravilo dále, že nutno se vyrovnati úmluvou, konkordatem tam, kde vzniknou pochybnosti a nedorozumění o dosahu moci. A což když nedojde k dorozumění? Lze-li pak přijmouti thesi, že církev katolická sama vymezí hranice své působnosti? Nemusí-li stát hájiti stejného práva pro sebe? Rakouský konkordát z r. 1855 jasně dokázal, že státní suverenita doznala značné újmy, že tu nešlo o koordinaci státu, nýbrž šlo o jeho subordinaci.
Církev katolická zůstala tudíž věrna oné jednotě, která se osvědčovala v době hierokratické, ačkoliv i tenkráte ne bez leckterého odporu státního. A proto nikoho nepřekvapil zjev, že církev tato se nespřátelila zásadně s poměry nastalými v různých státech zavedením nového ústavního života od r. 1848, v němž se uplatňovaly zásady právního státu moderního. Uplatňovala se povaha státu jako právnické osobnosti, nutnost výlučného právního řádu státního založeného na zákonech státních, nedělitelnost a neomezitelnost státní suverenity. Vycházeje z těchto zásad moderní stát neodloučil se od církví, naopak vytrval ve spojení s nimi, ovšem způsobem pozměněným u porovnání s dřívější dobou. Zásadně prohlásil stát i církve za podrobené své suverenitě, ježto žijí na jeho území a těží z jeho ochranné moci, ale stát vykázal církvím pole volného působení, pokud to pokládal za srovnatelné se svou samostatností. Stát tudíž dobrovolně se omezil; církve žily podle svého práva, ale jen potud, pokud stát tomu neodporoval. Život církevní závisel v první řadě na státním právu, od něho měla církev možnost vyvinovati se podle zásad svých; církve nebyly vedle státu, nýbrž ve státu. Vůči státu byla moc církevní odvozenou z jeho moci. Církve jevily se býti korporacemi neb ústavy nebo svazy veřejnoprávními se samosprávou a autonomií, proveditelnou ovšem jen v mezích státního práva, jež má vždy přednost před právem církevním. A tato zásadní podřízenost státnímu právu to byla, s níž církev katolická se nesmířila, církev jež jest organisována mimostátně a světově. Církev pravila, že tu byla dříve, než moderní stát, ona tvrdila, že jest útvarem ethicky vyšším nežli stát a že je teritoriálně větší nežli on na svém území, že ona je světová, kdežto stát jest územní.
Z těchto několika vět je pak pochopitelno, co míní Piův Sуllabus z r. 1864 zavrhující errores de ecclesia eiusque iuribus.
Zavrženo moderní učení světské : ...»civilis potestatis est, definire, quae sint ecclesiae iura ас limites, intra quos eadem iura exercera queat.« (These 19.).
Zavržena věta: »Ecclesiastica potestas suam auctoritatem exercere non debet absque civilis gubernii venia et assensu.«
(These 20.).
Zavrženo tvrzení: »Praeter potestatem episcopatui inhaerentem alia est attributa temporalis potestas a civili imperio vel expresse vel tacite concessa, revocanda propterea, cum libuerit, a civili imperio.«
(These 25.).
Zavržena zásada: »Rei publicae status, utpote omnium iurium origo et fons, iure quodam pollet nullis circum scripto limitibus.«
(These 39.).
Zavrženo heslo: »In conflictu legum utriusque potestatis ius civile praevalet.« (These 42.).
Zavržen názor: »Reges et principes non solum ab eссlesiae iurisdictione eximuntur, verum etiam in quaestionibus iuris dictionis dirimendis superior es sunt ecclesia.«
(These 54.).
A tak zavrženo všechno, co je charakteristickou známkou nového ústavního života státního a tak církev katolická postavila se zásadně proti státu modernímu. V praxi ovšem těžila pro sebe i za něho. Nepřekvapilo tudíž, když kurie protestovala proti rakouským květnovým zákonům z r. 1868, nepřekvapil protest papeže a episkopátu proti dvěma rakouským zákonům květnovým z r. 1874 (7. květ. 1874, č. 50 a 51 říš. zák.).
Nový Kodex církevní nezměnil zásadně ničeho na těchto názorech, neboť poměr mezi státem a církví jako politicum byl z něho vyloučen, jednak proto, že tento zákoník má účel upraviti vnitřní poměry církevní, jednak vedla k tomu politická opatrnost, by nevznikly církvi nové obtíže od státův.
Ostatně jistě převládalo u kodifikátorů mínění, že v politických věcech je nejlíp se říditi podle případu a podle dočasných poměrův. Moderní stát ústavní upravoval církevní poměry mocí své suverenity a jsa ovládán zásadou, že dlužno šetřiti svobody svědomí a svobody kultu, t. j. zásady, že jednotlivý občan má právo hlásiti se k církvi podle svého přesvědčení nebo zůstati bezvěrcem, a že věřící mohou se spolčovati k společnému kultu. Stát vyloučil tudíž nutnost jednotné víry svých občanův a vyloučil důsledně donucení k víře určité, uznávaje naopak právo občana vystoupiti z náboženské společnosti, kdykoliv uzná sám toho potřebu. Stát prohlásil oprávnění občanská nezávislá na příslušnosti k církvi; stát moderní musil také odmítnouti názor, že by bylo jeho úkolem, upravovati své poměry podle zásad křesťanských, že by měl se státi takto křesťanským státem, jak hlásal kdysi Вismarck a Stahl (1847) i Thiersch (1875).
Důsledkem připuštění různých náboženských společností na jednotném území státním bylo pak ovšem, že stát musil býti rozhodčím jejich všude tam, kde různé církevní názory se křižovaly a vedly v praxi ke sporům; stát musil se odhodlati k úpravě mezikonfesních poměrů, čímž stále víc a více zasahoval do církevních věcí, které mu jsou cizí, neboť úkolem jeho je pořádati občanské poměry, zajistiti všeobecný kulturní pokrok a světský blahobyt.
Církve nebyly s úpravou státní, spokojeny, neboť viděly ve státních zákonech pouta svého samostatného vývoje, hleděly v praxi využitkovati nejasných nebo nedostatečných zákonů ve svůj prospěch, činily podle moci své nátlak na vedoucí kruhy vládní, čímž státní administrativa stala se zcela závislá na politických činitelích. Poukazujeme v této příčině na př. jen na rozháranost v posuzování bezvěrců v dřívějším Rakousku, čemuž čeliti nedovedl ani správní dvůr soudní.
Představme si jen nepřehledné takřka předpisy rakouské ve věcech kultových, předpisy nejrůznějšího data a nejpestřejšího obsahu, předpisy všeobecné a zvláštní, pokud
přihlížejí k jednotlivým církvím a náboženským společnostem. Představme si, co tyto předpisy znamenají v praxi politických úřadů, vzpomeňme si na zvláštní kultová oddělení u různých místodržitelství, na zvláštní oddělení v bývalém ministerstvu kultu a vyučování. Listujme v rozhod- nutích správního a říšského soudu, listujme ve státním rozpočtu; co tu rozhodnutí a položek o kultových věcech! A pak čtemež listy věnující pozornost církevním věcem; nikde
spokojenost, všude nářky, jak stát málo podporuje církevní život, jak podporuje tu neb onu církev a zanedbává jinou.
Bude ještě někdo pochybovati o tom, že v bývalém Rakousku trvalo spojení státu a církve?
A to všechno jsme převzali do svého nového státu. K tomu přistupuje nyní skutečnost, že mnohá ustanovení zákonná stávají se v praxi pochybnými, neboť na př. není již císaře, jenž ve věcech církevních měl tolik přednostních oprávnění. Katolická církev, resp. kurie kloní se k názoru, že všechna tato práva pominula, neboť pokládá je za výron starších výsad církevních, kterážto práva byla jí pro tento ráz uznávána i přes to, že byla přioděna rouchem státních zákonů. Kurie uznávala oprávnění císařská, protože císař rakouský byl oddaným katolíkem a poněvadž v jeho osobě viděla záruku, že katolicism ohrožen nebude. Odpadlo-li však císařství, odpadly výsady církevní udělené jemu a jeho nositelům; totoť je mínění kuriální.
Náš stát převzav staré zákony, hledí prozatím uchrániti z císařských práv, co je možno, neboť přihlíží k nim jako k právům vládním. Na koho však přešla? Na »vládu« nebo presidenta? Prozatímní naše ústava vůbec se nezmiňuje o žádných církevních oprávněních, ani ne vlády, ani ne presidenta. A zatím, co theorie a praxe uvádí důvody pro ten i onen názor, kurie jedná o své ujmě, těžíc z prozatímních poměrů našich. Viděli jsme to při dosazení pražského arcibiskupa, jež bylo vším jiným, jen ne dřívější nominací, ať už se vyjednávalo s vládou nebo nevyjednávalo.
Tyto nehotové poměry a pak důvody doleji vytčené daly vzniknouti myšlence radikální nápravy; nešlo-li spojení státu a církve novodobě upravené nikomu k duhu, tož zanechme ho a proveďme odluku, asi jako v manželství vidíme konečnou nápravu v rozluce, nastal-li mezi manžely takový rozvrat, že zdárný život další není možný.
Ale tu narážíme zase na odpor církve katolické, která v papežském Syllabu z; r. 1864 autenticky zavrhla větu: »Ecclesia a statu, statusque ab ecclesia se- iungendus est. (These 55.). A takových výroků papežských bylo ještě mnoho učiněno. Tedy odluka se zavrhuje. Ale shora jsme viděli, že i věty moderního práva státního se zavrhly, že bylo protestováno proti zákonům moderním. Co tedy má býti? Odpověď z mnohých stran zní: konkordát. Ale viděli jsme, že konkordát je dítkem koordinace a koordinace jest omládlou hierokracií. Dají se naše dějiny říditi nazpět jako ručičky na hodinách?
Českobratrská církev evangelická neprohlásila se proti odluce na ustavujícím generálním sněmu konaném v Praze 17. a 18. prosince 1918; z celého jednání patrno, že se neleká odluky. Přijata byla resoluce, by škola byla odloučena od církve.
Ovšem nikdo rozvážný nebude chtíti násilný rozvrat, nýbrž každý chce dobře promyšlenou opravu, neboť co se prudce staví, rádo se boří a lépe než kvapiti je v čas začíti. Obnova tak dalekosáhlého významu vyžaduje klidné doby. Naše Slovensko musí nás dříve pochopiti a milovati jako své bratry, musí se dříve přesvědčiti, že chceme stavěti a ne bořiti.
Ale můžeme a musíme se připravovati, vždyť my sami nejsme pohotoví. Co píšeme tyto řádky, není nám ještě povědomo, co přinese v této věci nová naše ústava. Odluka státu od církve, toť heslo mnohoznačné. Buď se tím vyrozumívá koordinace, buď nezávislost státních poměrů na církevních vlivech, buď zvláštní právní postavení náboženského zřízení ve státě, podle kterého církve jako celky se vylučují z právního kruhu státního, v němž naopak mohou se uplatňovati pouze místní soukromoprávní organisace sledující účely kultové, při čemž náboženství se stává věcí soukromou.
Odluka v tomto rozumu jest odluka pravá; ji máme zde na mysli. Ale i tento výměr je dosti všeobecný; není to žádný algebraický, vzorec, v němž bychom mohli jednoduše dosazovati zjevy zvláštní. Nemáme žádného pravzoru odluky; kolik odluk bylo provedeno, tolik máme různých zjevů, více nebo méně sobě podobných; všechny odluky jsou teritoriálně přibarveny. Odluka ovšem není tam, kde je spojení státu a církve, není tam, kde výsost státní se osvědčuje, jak shora bylo řečeno. Odluka může býti vůči církvím přátelská a nepřátelská, může býti evoluční a revoluční.
Odluka ovšem musí býti logicky provedena; my nemůžeme, chceme-li odlučovati, současně spojovati. Chceme-li A, nesmíme současně chtíti Non A, my můžeme však chtíti B nebo С v předpokladu, že nevylučují A. Jde tedy o to, vytknouti podstatné vlastnosti odluky od nepodstatných, ale ani v tomto směru není všude shody, ježto neřešíme matematického problému, nýbrž řešíme problém právnický, a právo pořádá životní poměry, které nejsou všude stejné. Víme přece, kolik je zde vlivů, přes které nemůžeme přejíti k dennímu pořádku, jak by jednotlivcům se uzdálo. A proto není protimyslné tvrzení, že každý stát si upraví odluku, jak jeho potřebám vyhovuje, jen když odlukou se nezahrnuje něco, co jí není.
O odluce se mluvilo již dávno ovšem vzhledem k příslušnému poměru mezi státem a církví. I u nás v Čechách záhy se uplatňovaly odlukové zásady. Hlavním obhájcem jejich byl Chelčický zia vlivu názorů valdenských. Je známo, že Hus nabyl jako Wусlif přesvědčení, že není jiného prostředku k záchraně církve než v pomoci světské. Snahy po reformě církevní setkaly se s nezdarem u světa oficielně církevního; Hus sám tím trpěl. Obrobení církve zdálo se mu již nemožným přirozenou cestou, a proto doufal v nápravu mimořádnou, provedenou zevně, státem, ačkoliv i on byl přesvědčen, že zlo vešlo do církve původně skrze stát. V této věci byl Chelčický logičtější. Byl-li stát původcem církevní zkázy, nemohl státi se zachráncem církve; církev měla by se tudíž odloučiti od státu. V různých svých spisech líčí církev apoštolskou jako dokonalou a vzornou, nebylať spojena se státem. Sloučení se státem přivodilo zkázu v církvi, neboť zákon Kristův přestal býti jediným pravidlem jejím. Proto dokonalá církev nepotřebuje moci světské, má se vrátiti do těch poměrů, kdy žila sice ve státě, ale bez jeho pomoci. Nutno zachovávali přikázání božská stojící nad předpisy lidskými, pak bude na zemi mír a štěstí. S ozvěnou tohoto učení setkáváme se pak u Českých Bratří.
Také Luther v prvních dobách svého působení byl ovládán prvky učení o rozluce státu a církve, jak je později provedli kongregacionalisté, čímž vysvětluje se mínění, že německá reformace dala podnět k rozluce, ačkoli pak oficielní protestantism ve všech odrůdách zůstal spojen se státem.
V dějinách odluky vytýká se vždy spis »De optimo rei publicae statu, deque nova insula Utopia«, jejž sepsal Angličan Tomáš Morus (1478—1535)
a česky přeložil Jiří Foustka v Světové knihovně. Spis podává ideál zřízení politického, hospodářského, rodinného, duchovního a mravního, v němž právě spojení státu a náboženské organisace se vylučuje. Morus je předchůdcem deistův.
Anabaptisté zavrhujíce církev lidovou, spojenou se státním zřízením uznávají pouze jednotlivou obec, dobrovolně zřízenou novokřtěnci. Anabaptisté měli vliv na vývoj náboženského individualismu v 17. století v Anglii a v Americe. Hlavním jeho představitelem jest Angličan Robert Brown (1550—1630), zakladatel sekty brownistů, předchůdců to kongregacionalistů, resp. independentů.
Roger Williams osadil r. 1636 Rhode Island, nejmenší to stát z nynějších Spojených Obcí severoamerických, hájil zde světského státu bez každého spojení s náboženstvím, maje církev za soukromý spolek. Jeho čin a spis udržely myšlenku odluky v Americe až do jejího uskutečnění v novém spolkovém státu.
Názory independentů v Anglii byly obhajovány Miltonem (1608—1674), jenž vidí ideál náboženského života v apoštolské době, vystupuje pro odluku církve a navrhuje, by církevní majetek byl věnován na všeobecné účely vzdělávací.
Také kvakéři, související vnitřně s independenty, pokládali svobodnou obec náboženskou za církev. Jejich přívrženec William Penn zavedl r. 1683 v Pennsylvanii liberální ústavu s rozlukou.
Všechny tyto i jiné snahy po odloučení církve od státu se odůvodňují vroucím ždáním po svobodě, odmítané státem uznávajícím spojení s církví oficielní; tato jednota tíží živou mysl náboženskou, jež chce míti volnost osvědčování.
Z filosofů 17. a 18. století působili nejvíce pro zásady rozluky John Locke (1632—1704) a Marie Jean de Condorcet (1743—1794).
Známy jsou převraty v organisaci církevní ve Francii vyvolané revolucí. Zavedení kultu rozumového jde ovšem přes odluku.
Odluka se stává pak heslem často opakovaným i v zájmu církve a náboženství. Mezi jinými v tomto, směru vynikají Friedrich Ernst Schleiermacher (1768—1834), švýcarský Francouz Alexandre Vinet (1797—1847), Félicité Robert de Lamennais (1782—1854), do r. 1832 Jean Baptiste Henri Lacordaire (1802—1861) a hrabě Charles de Montalambert (1810—1870), kteří oba ovšem se podrobili Římu po odsouzení směru pěstovaného spolu s Lamennaisem v časopisu »L’Avenir«.
Obecnou pozornost vzbudil spis » La Chiesa«, jejž vydal Geremia Bonomelli, biskup v Cremoně (2. vydaní 1905) a jeho pastýřský list: La chiesa ed i tempi nuovi (v únoru r. 1906), kde prohlašuje, že církvi diktovaná odluka bude líp svědčiti, nežli všechny posavadní systémy obojaké. Netřeba podotýkati, že Řím odsoudil stanovisko toto.
I v anglikánské církvi se ozvaly a ozývají hlasy po osvobození od státního poručníkování; v tomto směru působí »Church League« od r. 1883, kdežto dissidenti jsou spolčeni od r. 1844 v »Society for the liberation of Religion«.
Odluku žádal také moderní liberalism nejprv jako důsledek všeobecné svobody od ancien régime. V tomto směru jsou pro odluku ve Francii Charles Alexis de Tocqueville (1835), Lamartine (1845), Jules Simon (1857) a Laboulaye (1858, 1863).
V Belgii vedl tento liberalism r. 1831 pouze k odluce moci státní od moci církevní, t. j. odstranění zasahování státu do oboru církevního, nevedl však k odluce státu a církve po rozumu shora vytčeném, neboť i nadále ponechána veřejnoprávní organisace církve ve státu, by církevní politická strana byla získána pro nový neodvislý stát.
Cavourovo heslo »Libera chiesa in libero stato« (1861) mělo zažehnati cizí vlivy v Itálii na prospěch papežství a seslabiti odpor církve proti novému sjednocenému státu. Napotomní úprava v Itálii nejevila však žádných podstatných známek odluky. Za to italský státník Marco Minghetti, prohloubil odluku svým spisem Stato e Chiesa (1878).
Odluková myšlenka byla pak oživena za radikálního liberalismu se silným zbarvením proticírkevním a antiklerikálním, jakož i přijata do programu socialistického.
Theoretické odůvodňování odluky doznalo praktického uskutečnění, a to v první řadě v republikách, což pochopitelno, ježto v nich vláda se vykonává lidem, tedy vládne celá státní obec, která nepotřebuje hledati opory v určitých vrstvách, jak hleděly panovnické rodiny a tím i vlády získati podpory ve vyšším a nižším kléru, tedy v církvi vůbec.
Ústava Severních státův amerických z r. 1787 a dodatečný článek I. z r. 1790 je základem odluky státu a církve ; jednotlivosti jsou však provedeny ve státech spolkových, a to buď v ústavách a obecném právu jejich, buď v statutech pro náboženské korporace, buď v soudních rozhodnutích, jež jsou zde materielním pramenem právním. Přizpůsobení novému základnímu směru se provedlo celkem v prvních čtyřiceti letech poústavních. Nové úpravě svědčilo, že zde nebyly tak silné upomínky na dřívější poměry jako v Evropě, že zde byla různorodá společnost přistěhovalců, jež mnohdy právě náboženská nesnášelivost v domovině donutila
k opuštění vlasti, že na půdě svobodné neměl nikomu býti kalen pobyt pro náboženství a že nová státní moc zásadně nepřipouštěla omezování mocí mimostátní.
Z týchž poměrů společenských a náboženských jako v Americe zavedena rozluka v britských koloniích s »responsible government v Jižní Africe, Austrálii, Novém Zeelandu a v panství kanadském (Dominion of Canada).
V Mexiku došlo k rozluce v letech 1873—74 z boje proti politické moci katolického kléru a proti jeho hospodářské přesile.
Brasilie jako republika (r. 1889) provedla rozluku v letech 1890—1893; podobně se stalo na Cubě po zřízení republiky r. 1902 a republika Ecuador přijala jakousi rozluku v letech 1902—1906.
Na půdě evropské zavedena rozluka poprvé v Irsku, sice ne v republice, ale v zemi bojující stálý boj s Anglií. Gladstone prosadil zákon odlukový r. 1869 s účinností od 1. ledna 1871, jímž zrušena unie mezi církví v Anglii a církví irskou a odstraněn veřejnoprávní ráz církve této.
Ve Francii vítězil positivism, jak ho hlásal Auguste
Comte (†1857): náboženství bez Boha, altruism, jímž cit individuální osobnosti se tlumí a všeobecné blaho se stává vůdčím heslem, kde le Grand Être je lidstvo samo.
Proto směrodatní činitelé odvraceli se lehce od veřejnoprávního postavení církví a razili cestu odluce, jež pak provedena byla v letech 1905—1908, když před tím zaveden
spolkový zákon r. 1901 (1. července) s ostřím namířeným proti katolickým řádům a r. 1904 konkordát jako státní zákon byl zrušen. Zákony odlukové jsou z 9. prosince 1905, z 2.
ledna a z 28. března 1907 a z 13. dubna 1908, k nimž ovšem vydána celá řada dekretův a cirkulářů. Tyto tři zákony doplňují a mění zákon z r. 1905 hlavně vzhledem k odporu církve katolické proti rozluce (encykliky Pia X. »Vehementernos« z 11. února 1906, »Gravissimo officii munere« z 10. srpna 1906 a »Une fois encore« z 6. ledna 1907).
Jako v Irsku, tak i v Ženevě byl odlukový zákon »(Loi constitutioelle supprimant le budget des cultes«) z 15. června 1907 a s účinností od 1. ledna 1909 přijat iza účastenství katolíků, by odstraněno bylo zvláštní přednostní postavení církve protestantské. Basilejský zákon z 9. února 1911 provedl rozluku pouze vůči církvi katolické, kdežto ostatní církve mají postavení veřejnoprávní.
Portugalsko zavedlo rozluku po převratu na republiku 1911, proti čemu protestoval papež Pius X. v encyklice »Jam dudum in Lusitania« dne 24. května 1911 zavržením příslušných zákonův a pak v listu »Ubi reipublicae Lusitanae« z 1. března 1913.
Z Ruska nemáme po ruce spolehlivých zpráv.
Ústava Německé říše z 11. srpna 1919 nezavedla odluky po rozumu právním. Podle článku 10., č. 1. může říšské zákonodárství stanoviti zásady pro práva a povinnosti náboženských společností, což se stalo články 124, odst. 2., 137, 138, 139, 141 a 173. Otázky náboženství jsou upraveny čl. 135, 136, 140; vyučování náboženství článkem 146—149.
Německá říše neuznávajíc státní církve připouští svobodu kultu, t. j. volné zřizování náboženských společností. Každá náboženská společnost pořádá a spravuje své věci samostatně v mezích práva obecného, uděluje své úřady bez součinnosti státu neb občanské obce; nabývá právní způsobilosti podle všeobecných předpisův občanského práva (srov. čl. 124, odst. 2.). Náboženské společnosti zůstávají však korporacemi veřejného práva, pokud jimi dosud byly. Jiným náboženským společnostem udílejí se stejná práva k jich návrhu, zaručují-li trvání svou ústavou a počtem svých členův. I svazy veřejnoprávních náboženských společností jsou veřejnoprávními korporacemi. Tyto korporace jsou oprávněny vybírati daně na základě občanských daňových listin podle zemských ustanovení. Náboženským společnostem se rovnají sdružení, jež pečují o nějaký světový názor. Provedení všechnčch vyznačených zásad přísluší zemskému zákonodárství (čl. 137).
Do vydání zvláštního zákona říšského zůstávají netknutými posavadní státní povinnosti vůči náboženským společnostem spočívající na zákoně, smlouvě nebo zvláštním právním důvodu (čl. 173). V mezích slíbeného zákona nastane vyvážení cestou zemského zákonodárství (čl. 138, odst. 1). Zaručuje se vlastnictví a zaručuji se jiná práva náboženských společností a spolků na vlastních ústavech, nadáních a statcích, sloužících účelům kultovým, vyučovacím a dobročinným (čl. 138, 2. odst.).
Neděle a státně uznané svátky zůstanou zákonně chráněny jako dni odpočinku a duševního povznášení (čl. 139).
Pokud se jeví býti potřeba bohoslužby a duchovní správy ve vojště, nemocnicích, trestnicích neb jinakých veřejných ústavech, nutno připustiti náboženské společnosti k výkonům náboženským, při čemž však každé donucení je vyloučeno (čl. 141).
Co do náboženství se uznává úplná volnost víry a svědomí, jakož i nerušené, státně chráněné vykonávání náboženství bez újmy občanských a státoobčanských práv a povinností. Nikdo není povinen oznámiti svého náboženského přesvědčení; pouze úřady mají právo se dotazovati po příslušnosti k náboženské společnosti, pokud na tom práva a povinnosti závisejí nebo toho vyžaduje statistické vyhledávání zákonem nařízené. Nikdo nebuď nucen k církevním výkonům nebo slavnostem, ani k účastenství na náboženských cvičeních, ani k nábožen. přísaze (čl. 135,136,177). Příslušníkům branné moci je poskytnouti volný čas nutný k vykonávání náboženských povinností (čl. 140).
Na školách bezkonfesních (světských) se nevyučuje náboženství. Učitelé rozhodují o tom, má-li náboženské vyučování na škole se udělovati a mají-li církevní výkony se zavésti. Pakli se rozhodnou pro vyučování náboženství, je řádným oborem učebním v rámci školního zákonodárství a uděluje se ve shodě se zásadami příslušné náboženské společnosti bez újmy dozorčího práva státního. O účastenství žáka na náboženských oborech vyučovacích a na církevních slavnostech a výkonech rozhoduje ten, kdo má určovati jeho náboženskou výchovu. Ale i konfesní škola je přípustna (čl.,146 odst. 2, 174). Theologické fakulty na vysokých školách zůstanou zachovány (čl. 149).
Nová německá ústava zavedla tudíž moderně upravenou výsost státní ve věcech církevních, neboť hlavně ponechala náboženským společnostem karakter veřejnoprávních
korporací, ano slibuje toto postavení i náboženským společnostem, jež ho posud neměly.
3.
A. Odluka předpokládá státní uznání náboženské svobody, zahrnující svobodu svědomí a víry, i soukromý a veřejný kult náboženský. Svobodou víry rozumíme právo jednotlivce, znáti se k víře, kterou sám pokládá za pravou. Tato svoboda zevně osvědčitelná je výronem vniterní svobody svědomí, t. j. nezávislosti vůle na pohnutkách jsoucích mimo ni, při čemž tedy jen vůle a rozum jsou pramenem mravních příkazů.
Souvěrci mají právo se spojovati k všestrannému a výlučnému ukojení svých náboženských potřeb, ke kultu náboženskému. Tento kult může býti buď soukromý, na př. v rodině i za přizvání hostí a za přibrání duchovních nebo veřejný ve společných modlitebnách zvláště k tomu zařízených. Odlukový stát nepřekáží v ničem takovému spolčování, pokud státní zákony se neporušují. Státní zákon je tudíž jedinou mezí a hranicí. Požadavek, by náboženská společnost nejevila ve svých zařízeních ani ve svém učení ničeho mravně závadného, je sice pochopitelný a samozřejmý, nemůže však býti činěn státem, jenž tvoří a provádí pouze právo, ale ne mrav.
Uznání svobody náboženské má za nutný následek paritu náboženského života ve státu trojím směrem: v církevně politickém může každý náboženský život se volně osvědčovati; ve směru státoprávním jsou občanská práva a občanské povinnosti zcela nezávislými na příslušnosti k náboženství; ve směru církevním jsou sdružení náboženská nezávislými na sobě. Stát se chová tudíž k životu náboženskému neutrálně; státní církev je přirozeně zcela vyloučena. To jsou předpoklady odluky, conditiones sine quibus non.
Odlukové státy uznávají také tyto zásady. Tak n. p ř stanoví první dodatek k ústavě Spojených států amerických z r. 1790: »Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise there of«.
Mexický zákon z 14. prosince 1874 praví v článku 1., že nemůže býti vydán zákon ani (zavádějící ani zakazující nějaké náboženství; stát však uplatňuje svou moc, pokud jde o veřejný pořádek a o uznávání státních zařízení.
Podobné stanovisko má brasilská ústava 24. února 1891 (čl. 11., odst. 2). Článek 1. francouzského zákona z 9. prosince 1905 stanoví: »La Republique assure la liberté de conscience. Elle garantit le libre exercice des cultes sous les seules restrictions édictées ci-après dans ľintérêt de ľordre public.«
Ženevský zákon z 15. června 1907 prohlašuje v článku 1.: »La liberté des cultes est garantie.«
B. První a hlavní zásadou odluky je požadavek, že místní zevní život náboženských sdružení musí se přizpůsobiti předpisům státního práva celkem tak, jako musejí činiti světské právnické osobnosti soukromé, by mohly býti podmětem práv.
Nutný následek této zásady jest ovšem, že náboženské společnosti nemohou býti nadále právnickými osobami veřejného práva. Rozhodující znak těchto osob je sporný. Všeobecně lze ovšem říci, že ony právnické osoby jsou práva veřejného, které mají funkce v jeho oboru. K bližšímu jich rozpoznání byly charakterisovány buď jako korporace, buď jako ústavy, buď jako svazy. Pro povahu korporační se uvádí, že náboženské společnosti jsou souborem osob odděleným od státu, a to s vlastními zřízenci. Povaha ústavu shledává se v tom, že o náboženské společnosti nerozhoduje ani veškerenstvo členů, nýbrž že rozhoduje účel mimosvětský, jemuž i ústava církevní musí se podrobiti. Znak svazu jeví se v tom, že členství v náboženských společnostech spočívá na donucovacím právu nezávislém na vůli jednotlivcově. To znamená, nikdo sice není nucen býti členem církve, ale je-li jím, musí býti členem příslušné organisace církevní, čili konkrétně řečeno, nikdo nemusí býti na př. katolíkem, ale je-li jím, je tím již i členem katolické organisace v příslušném státu.
Veřejnoprávní charakter náboženských společností jako právnických osob odstíněných, jak bylo právě řečeno, opětně různě se odůvodňuje: že jsou útvary ethicky postavené na roveň státu, že slouží ukojení veřejných (zájmů, že mají různá privilegia od státu, že jich jurisdikce se uznává státem za vrchnostenskou moc, že jejich právo je částí veřejného právního řádu státního, ježto mají oprávnění, která zásadně příslušejí státu, že se zakládají na organisačním aktu státním.
Pokud církevní zřízení nevybočuje ze státních hranic — zemské církve v pravém slova smysle — nečiní podřízenost církve pod státní výsost žádných obtíží. Je-li však církev
organisována mimostátně, světově, naskytá se nesnáz v tom směru, že státní suverenita nemůže se uplatniti než kam sahá státní moc, a že církevní organisace katolická v určitém státu není samostatná, jsouc pouhou částí organisace světové; co je mimo stát, tudíž hlavně papežství, nepodléhá suverenitě státu.
Z toho se vyvozuje důsledek, že církev katolická s organisací světovou nemůže býti podrobena jako veřejná osoba právnická výsosti určitého státu, pročež není prý možný poměr mezi státem a církví katolickou označovaný jako systém státní výsosti, tím více ne, že katolíci v určitém státu nejsou nikde spjati v samostatný celek.
Při těchto vývodech formálně jistě správných nesmí se však zapomenouti na toto:
Jsou právní normy s dokonalou zárukou jich proveditelnosti a právní normy s méně dokonalou zárukou takovou; není absolutní záruky pro účinnost právní ochrany.
Označení náboženských společností jako veřejných osob právnických ve státu není vyčerpávající, chce se tím vlastně jen naznačiti, že poměr státu k církví jest opanován moderními názory státu k církvi.
Upravuje-li moderní stát svůj poměr k církvi katolické podle zásady výsosti státní, vydává normy o právních poměrech svých poddaných katolických vzhledem na katolické náboženství a na církev katolickou. Odraz těchto úprav se jeví ovšem také na poli církevním vůbec, ale stát takto neupravuje poměrů celocírkevních. Je to podobné, jako když stát o své újmě upravuje poměry svých poddaných k cizímu státu taktéž suverénnímu, beze smlouvy s ním, nebo když beze smlouvy upravuje právní poměry cizích poddaných na svém území.
Že církevní úprava v naznačeném směru je přece skutečně možná, tomu svědčí dosti dlouhý poměr v různých státech, při němž energické vlády dovedly uhájiti státní moci, třeba svízelně a lopotně.
Na venek jeví se postavení církví jako veřejných osob právnických nejvíce v různých výsadách jim přiřčených, ovšem ne všude stejně. Na poli práva soukromého jsou uznány způsobilými k právům majetkovým, a to podle své organisace buď jako celky, buď ve svých jednotlivých útvarech, při čemž se vyskytují některé výhody odchylné od práva obecného, jinak se poskytuje zvláštní ochrana osvědčování víry a konání bohoslužeb se (zvláštními odznaky význačnými, uznává se církevní řád o dnech posvátných, účely církevní se podporují dotacemi státními neb obecními, po případě osvobozením od veřejných dávek, zástupci církví zasedají jako virilisté ve volených sněmích nebo mají zaručené místo v druhých komorách, obstarávají v přeneseném oboru působnosti výkony příslušející původně státu, jako na př. vedení matrik; stát uznává právo náboženských společností, pokud nevybočuje z mezí jím vytčených a uznává jich duchovní a zřízence jako veřejné úředníky; úřady církevní jsou úřady veřejnými a církevní moc je vrchnostenskou; stát poskytuje jejímu osvědčování v určitých případech svou exekutivu.
Toto přednostní postavení náboženských společností přestává při odluce; stát nevidí při ní v církevní organisaci útvaru veřejnoprávního, náboženská správa se vede naopak v útvarech práva soukromého. Tím odpadá také ovšem kterékoliv účastenství státu při zřizování a pozměňování církevních úřadů, při jich osazování, průpravě duchovenstva, vykonávání trestní a disciplinární pravomoci a vlády církevní, při správě majetku, pokud účastenství přesahuje meze obecné. Odpadá také úprava mezikonfesní.
Je to ovšem výjimka, když Brasilie má svého zástupce u Vatikánu a Vatikán nuncia v Petropoli, neboť diplomatické zastoupení dá se těžko sloučiti s rozlukou. Vytčené odpadnutí státních práv vůči církvím, známých iura circa sacra, zaráží mnohého a odvrací od rozluky z obavy, že státní moc zeslabuje se a církevní moc sílí. Zde ovšem působí zákon nehmotné setrvačnosti. Ale nezapomínejme, že při odluce zůstávají všichni duchovní podrobenými všem státním zákonům. Stát má při odluce vůči útvarům sledujícím zájmy kultové totéž postavení, jaké má vůči organisacím sledujícím světské zájmy, organisacím, jež vykazují mnohdy překvapující a velkolepý počet členstva a jež mají i mimostátní spojení. Ono uvolnění má výhodu, že stát se osvobodí od zasahování do zájmů nestátních a že přestane vměšování církví do oboru státního; stát a církev se zhostí přítěže ochromující jich vlastni činnost. Jisto je, že odluka vybízí ke tvoření a zesílení politických stran sledujících zájmy církevní, což ovšem nebylo vyloučeno ani při systému státní výsosti.
Odluka nevylučuje ostatně kultového dozoru státního, který se přizpůsobuje teritoriálním poměrům jednotlivých vyznání a kléru i názorům lidovým; dozor kultový odpovídá dozoru spolkovému a nadačnímu. Stát dovede zabrániti tomu, by cizozemci jemu nebezpeční neprováděli rejdů pod ochranou služby církevní; toho vyžaduje prostý příkaz státní nutnosti. Proto na př. Ecuador připouští pouze za biskupy domorodé státní občany a nedovoluje, by cizinci zaujímali hodnosti v řádech.
Tím také se vysvětlují závory státní i za odluky; nejobyčejnější typ jejich je »kazatelský paragraf«.
Mexický zákon, vycházeje z podrobenosti veřejného kultu policii kultové (čl. 12. zák. 14, pros. 1874), prohlašuje shromáždění kultové za nedovolené a rozpustitelné, když v něm kultoví zřízenci vybízejí k nezachovávání zákonů nebo ke kterémukoli trestnímu činu; má-li takové vybízení výsledek, pokládá se kultový zřízenec za hlavního viníka (čl. 11.).
Ecuador tresce kultové zřízence, štvou-li s kazatelny proti ústavě nebo proti určité politické straně a vznikne-li z toho vzpoura.
Francouzský zákon uznává podrobenost veřejného kultu policii kultové (čl. 25/1905), nepřipouští politických schůzí v místnostech sloužících pravidelně potřebám kultovým (čl. 26), ponechává procesí a jiná osvědčování kultová mimo kultové budovy policii municipální (čl. 27),
trestá ostouzení a utrhání na cti občana vykonávajícího veřejný úřad, děje-li se tak kultovým zřízencem na místech kultových řečí, předčítáním, rozšiřováním nebo přibitím písemností (čl. 34), nebo děje-li se tak za účelem bezprostředního vyzývání k občanské vzpouře nebo k odporu proti zákonům a zákonním jednáním veřejných úřadů (čl. 35).
Podobně i Ženeva trestá popuzování k odporu proti zákonům a úřadům, děje-li se tak u příležitosti kultové slavnosti (srov. čl. 2 zákona 15. června 1907).
V Portugalsku nesmějí biskupové bez povolení státního ničeho tisknouti, by nemohli ani uvnitř kostelů něčeho ohlašovati o své újmě; ani není dovoleno zakládati spolky k pěstění náboženství a zbožnosti. Papežské výnosy jsou podrobeny státnímu placetu.
Proti tomu zase přirozeně stojí náboženská sdružení pod ochranou zákona tak, jako sdružení světská státem povolená; proto na př. trestá se v unii americké kterékoli rušení náboženských shromáždění i trestá se blasfemie a francouzský i zákon trestá kterékoliv úmyslné donucování k účasti nebo neúčasti na kultovém životě (čl. 31/1905) a úmyslné porušování jeho vykonávání (čl. 32/1905).
C. Pokud náboženství chce se organisovati ve státu, by bylo nositelem oprávnění státem zaručených, musí voliti cestu upravenou státním právem. A tu je možnost ovšem dvojí: buď stát vydává zvláštní zákony pro světskou organisaci církevní, buď poukazuje církve na všeobecné státní předpisy.
Je nepochybné, že druhý způsob je správnější, anť nezavdává příčiny k názorům o zaujatosti státu vůči náboženskému životu. Každá zvláštní úprava kultového života vzbuzuje třeba neodůvodněnou domněnku, že stát ho utiskuje; tato domněnka se stupňuje, omezuje-li stát kultový život na určitý tvar právnických osob, připouští-li na př. kultovou organisaci pouze jako universitas personarum a nikoli bonorum (na př. ve Francii) nebo naopak. Účastenství na organisaci v útvarech státem připuštěných musí však býti úplně dobrovolné; nikdo, ačkoli k náboženství přísluší, není nucen býti členem kultového sdružení. V tomto směru se liší hlavně odluková sdružení na př. od obcí farních nařízených, však neprovedených rakouským zákonem ze 7. května 1874, č. 50 ř. z. (§§ 35.—37.); tady se předpisuje závazně, že veškerenstvo katolíků přebývajících ve farním obvodě tvoří farní obec.
Účel odlukových dobrovolných sdružení je zabezpečiti výkon kultu, zajistiti jeho podmínky vnější, hlavně hospodářské.
Severní státy americké připouštějí religious society jako sdružení kultové, které se jeví jako religious corporation, má-li povahu právnické osoby.
Proti tomu je church svazem podle církevního práva; spojení více takových churches po rozumu církevním je denomination.
Religious societies mohou vystupovati i ve formě akciových společností, ovšem že tento útvar je málo zastoupen. Pravidelná, ač ne výhradná forma jejich jest korporační, čímž nabývají povahy právnických osob. Nabytí způsobilosti k právům touto cestou je v různých státech různě stanoveno; stanovy společenské obsahují jednotlivosti organisační. Společnosti kultové jsou zastoupeny představenstvem »trustees« (zmocněnci). Společnost má shromáždění veškerého členstva (valnou hromadu) a schůze výboru (trustees).
Vedle těchto universitates personarum připouští se v Severních státech amerických možnost trvale věnovati jmění náboženským účelům ve formě »trust«-u což se uskutečňuje přenesením majetku na fiduciára, jenž se stává jeho vlastníkem s právním závazkem ho užívati na prospěch určitého účelu (srovn. modus qualificatus v právu Justiniánském). Stálost fiduciárova (= trustee) se zabezpečuje tím, že soud ustanoví nástupce, kdykoli předchůdce odpadl, na př. smrtí neb odstoupením. Fiduciárem může býti i religious corporation zastoupená svými spolkovými trustees. Mnohdy vykonávají soudy občanskou kuratelu nad trusty. Často spolkové státy kodifikovaly, co se vyvinulo na základě autonomie spolkové a stálého všeobecného zvyku, při čemž ovšem se přihlíželo k mnohým zvláštnostem církevním. Tím ovšem nenáhle uváděny do státního zákonodárství prvky církevního zřízení, nastala tudíž labilnost ve zřízení kultovém, což vyvolalo výtky, že americká odluka se zpronevěřuje hlavním zásadám odlukovým, anať zadními dvířky uvolňuje uplatňování církevní organisace. V tomto směru se vychází vstříc zejména katolické církvi uznáním katolické hierarchie a katolických diecesí, jakož neuznáním vlivu obcí kultových, jež přece mají býti směrodatnými. Skoro všude je připuštěna již zvláštní forma žádosti za udělení korporačního certifikátu (certificate of incorporation) pro nabytí právnické osobnosti určitého kostela. Arcibiskup nebo biskup, pak generální vikář příslušné diecese, správce kostela a dva laikové z kultového spolku podávají žádost za korporační certifikát a jsou zároveň trustees tohoto kostela, duchovní ovšem na základě svých úřadů církevních, kdežto laikové ročně se ustanovují řečenými duchovními. Nad to musí každé jednání kolegia důvěrníků (trustees) býti zvláště schváleno biskupem resp. jeho zástupcem, čímž konečně rozhodují tito hodnostáři sami, nebo jinými slovy, biskup je vládcem tak, jak kanonické předpisy velí, což se uplatňuje při ustanovování a sesazování duchovních a zejména při správě majetkové.
Mimo to může katolická církev v mnohých státech amerických udržeti církevní majetek cestou nadační, a to právním ústavem: »corporation sole«, to znamená, že úřady katolické církve jsou obdařeny povahou právnických osob, při čemž se pohlíží na jich nositele jako na jednotu, korporaci, jež je zastoupena dočasným hodnostářem. Církevní zřízenci jsou tudíž (zástupci svých ústavův, a to i podle občanského práva. Věnování učiněné biskupovi je věnováním poskytnutým biskupství, neboť nástupce v úřadu převezme všechny závazky svého předchůdce.
Kultové sdružení ustupuje takto do pozadí a církevní představení přejímají skutečné vedení. Duchovenstvo je svým představeným zcela podrobeno. Podobně se vyvinuly poměry při církvi řeckoorthodoxní, biskupské protestantské a methodické.
V Mexiku jsou možná pouze místní náboženská sdružení zastoupená svými náčelníky (článek 15. zák. 14. prosince 1874).
V Brasilii se organisují spolky kultové podle obecného práva spolkového (odst. 3. článku 72. ústavy z 24. února 1891 a článek 1., 4. a 5. spolkového zákona z 10. září 1893). Katolická církev se přizpůsobuje pomocí laických bratrstev a třetích řádův.
Ecuador neuznává sice církevních ústavů jako veřejnoprávních, ale k žádosti své mohou tyto ústavy obdržeti právnickou osobnost.
V Irsku katolická církev není organisována spolkově; místní jmění účelové je zajištěno trusty, jež zastupují pravidelně čtyři trustees, totiž biskup, generální vikář, farář a jeden laik. Anglikánská církev má v celistvosti své povahu právnické osobnosti a zastoupení v Representative Church body. Místní organisace se projevuje v parish (faře) založené na volném přístupu členův. Ostatní náboženské společnosti vykazují zřízení spolkové. Francouzský zákon z r. 1905, čl. 18. násl. připouštěl pouze »associations pour l’exercice des cultes« (čili associations cultuelles) podrobené jednak spolkovému zákonu z r. 1901, jednak zvláštním předpisům stanoveným zákonem r. 1905. Jejich účel jest omezen na vykonávání kultu, ale »en se conformant aux règles d’organisation générale du culte dont elles se proposent d’assurer l’exercice« (čl. 4.) a »dans les anciennes circonscriptions desdits établissements«, t. j. v obvodech dřívějších veřejných kultových zřízení. Tyto kultové spolky mohou se sdružiti ve svazy s centrální správou nebo s centrálním vrchním vedením (čl. 20, 18, 19 posledních 5 odstavců), což by umožnilo na př. při církvi katolické diecésní svazy.
Mimo řečené spolky kultové může však veřejný kult býti zajištěn pomocí spolků zřízených pouze podle spolkového zakona r. 1901 nebo shromážděními svolanými jednotlivcem podle zákona z 30. června 1881 (článek 4. zákona z 2. ledna 1907). Odpadlo však vůbec předchozí oznámení kultových shromáždění, jež by se konala v běžném roce, ať pravidelně, ať občasně, ať příležitostně (čl. 1. zákona z 28. března 1907).
Změny zákonů z r. 1907 byly vyvolány odmítavým chováním církve katolické proti zákonu z r. 1905; církev tato koná své shromáždní místní pouze po rozumu shromažďovacího zákona beze zvláštní organisace.
Ženevská organisace odpovídá svobodě spolkové a právu spolkovému. Vyhovujíce předpisům obligačního práva mohou kultové spolky nabýti občanské osobnosti. Se schválením velké rady (Grand Conseil) mohou se zříditi i kultové fondy (čl. 2. zák. z 15. června 1907).
V Portugalsku se přenesla správa kultu na laická sdružení dobročinná, zřízená podle práva civilního v úplné nezávislosti na církvi a s vyloučením kléru z členství.
D. Ježto při odluce náboženství je věcí soukromou a organisace náboženské jsou útvary soukromoprávními, přestávají státní dotace církevních účelů býti pravidelnými položkami ve státním rozpočtu, resp. v rozpočtu veřejných korporací (obcí, okresův atd.). Zásadně ovšem není vyloučeno, by stát neb obec mimořádně přispěly na účely církevní, asi tak, jako se přispívá mimořádně na účely soukromé; v tomto směru nemohou náboženské útvary míti zvláštních výhod, ale nemohou také býti hůře na tom.
Americká unie vylučuje pravidelné podpory, vylučuje »endowment« církve. Ale spolkový stát americký podporoval protestantské konfesní školy v teritoriích indiánských; některé spolkové státy poskytovaly subvence náboženským korporacím nepřímo tím, že veřejné ústavy asylní, sirotčí nebo vychovávací se přenechaly správě církevních organisací, ovšem úplatně nebo že podobné ústavy církevní byly státem neb obcemi podporovány, což se stávalo hlavně při konfesních školách soukromých. Stát ustanovuje a platí ve svých ústavech, nemocnicích, věznicích, ve vojště a marině duchovní různých konfesí.
Ústava brasilská zapovídá státní subvence (čl. 11, odst. 2; 72, odst. 7). Článek 2. francouzského zákona r. 1905 stanoví výslovně : »La République ne reconnaît, ne salarie ni ne subventionne aucun culte« a posl. odst. čl. 19 dodává: »Elles (les associations) ne pourront, sous quelque forme que ce soit, recevoir des subventions de l’Etat, des départements ou des communes«. Proto se zrušila rozpočtová vydání státní, departementní a obecní na vydržování kultu. Ale připustila se rozpočtová vydání na services ďa umônerie k zajištění volného vykonávání kultu ve veřejných ústavech, jako v lyceích, kolejích, internátech, špitálech, asylech a věznicích; tím ovšem se připouštějí pouze smlouvy se zřízencem kultovým, který proto nestává se veřejným úředníkem; úprava tato nejeví se býti ani podporou kultu.
Ženevský zákon stanoví v čl. 1.: »L’Etat et les communes ne salarient, ni ne subventionnent aucun culte« (srovn. čl. 5, odst. 1.).
Portugalsko nezná státních subvencí. E. Konfiskace čili sekularisace církevního majetku státem není podstatnou značkou odluky. Názor, že stát má zabrati všechno jmění církevní jako bonum vacans proto, že náboženské společnosti přestaly býti veřejnoprávními korporacemi, není právnicky odůvodněn. Jdeť zde podstatně o účelové jmění, které i při odluce může býti zachováno a nadále sloužiti původním zájmům, ovšem způsobem účelněji upraveným, než tornu bylo dříve.
Známy jsou ovšem názory, že církevní majetek je res nullius, res principis, res pub1iсa; názory tyto jsou ovládány zásadami přirozeného práva, jsou opodstatňovány státním dominium eminens nebo státní výsostí nad korporacemi nebo všeovládající mocí státní, při čemž se však směšují veřejná oprávnění státní se soukromým vlastnictvím. Není pochyby, že státní moc je neomezitelná i co do soukromého majetku vůbec, tudíž také majetku církevního, ale pokud soukromé vlastnictví se uznává, musí státní zasahování do něho býti odůvodněno přesvědčivými důvody státní nutnosti, osvědčené zvláštním zákonem.
Ve státech americké unie bylo církevní jmění ponecháno svému účelu; jen ve Virginii bylo jmění anglikánské církve věnováno všeužitečným účelům.
V Brasílii sekularisace nebyla provedena. Tak též Ecuador neisekularisoval, ale podrobil církevní majetek státní správě, což ovšem se příčí odluce. V Mexiku zahájena sekularisaee církevního majetku již r. 1847; r. 1856 provedeno jeho úplné vyvlastnění až na budovy sloužící bezprostředně kultu a vyučování, což bylo předehrou k následující (formálně rozluce. Budovy kostelní byly prohlášeny jako majetek národní, ale užívání jich ponecháno spolkům kultovým, jež převzaly povinnost je udržovati a opravovati (čl. 16, zák. z r. 1874).
Disendowment, zrušení státního vybavení dřívější státní církve v Irsku stalo se tím, že kostely, hřbitovy a školní budovy dosud užívané se přenechaly po žádosti korporaci zastupující anglikánskou církev; farní budovy a pozemky se jí prodaly za mírnou cenu a mimo to obdržela 5 milionů liber šterlinků, začež převzala platy duchovních. Kostely, za něž se nežádalo, mohly býti revindikovány za určitých podmínek soukromými zakladateli nebo jich dědici; hřbitovy u těchto kostelů přešly do obecního majetku. Každý kostel mohl ještě koupiti 30 akrů (acre = 1125 ") půdy za výhodných podmínek. Státní podpory udělované katolické koleji v Maynooth byly splacením větší částky vyváženy a její dluh stavební byl prominut. Patronát byl vyvážen. Zbytek jmění dřívější státní církve byl přikázán chudinským pokladnám.
Francie má velmi složité a podrobné upravení majetkových poměrů církevních, z nichž vytýkáme jen nejhlavnější. Různí se jmění posavadních veřejnoprávních kultových ústavů, pak kostelní budovy a dále budovy sloužící nepřímo kultu (jako biskupské paláce, farní a fakultní budovy a p.).
1. Jměním veřejnoprávních kultových ústavů vyrozumívá se na př. jmění farních kostelů, biskupské mensy, kapitul, metropolitních a biskupských kostelů, seminářů, podpůrných pokladen pro duchovenstvo, emeritních ústavů, různých ústavů protestantských a židovských.
Zásadně má toto jmění býti zachováno svému účelu, ale ovšem zia šetření mnoha výjimek: Pochází-li toto jmění od státu, vrací se jemu (čl. 5, odst. 1 zák. r. 1905).
Jmění věnované účelům dobročinným nebo nekultovým odevzdá se veřejným nebo všeužitečným ústavům se stejným účelem (čl. 7-1905). Proto se přisuzovalo obcím jmění věnované účelům vyučovacím.
Jmění dříve kultové může býti revindikováno, pochází-li z darování, odkazů nebo zbožilých nadací, ale jen osobami, které jsou jeho původci nebo jich dědici v přímé linii (§ 3. čl. 9 ve znění zákona z 13. dubna 1908).
Jmění dříve kultové, které zbylo po provedení nároků vylíčených, odevzdalo se do vlastnictví pouze novým kultovým spolkům (čl. 4 zák. z r. 1905), jež ovšem podléhají mnohým veřejnoprávním omezením co do majetku tohoto (čl. 5, odst. 3 a čl. 21). Případné spory rozhoduje Conseil d’Etat (čl. 8-1905).
Kultový spolek je právním nástupcem dřívějšího kultového ústavu veřejnoprávního (čl. 6, odst. 1. a 3. zák. z r. 1905 ovšem ve spojení s článkem 1. zákona z r. 1908).
Nedojde-li ke zřízení kultového spolku, připadne jmění dřívějších veřejných ústavů kultových příslušným obecním ústavům dobročinným a chudinským, a není-li jich, obcím samým sub modo podporování účelů dobročinných a chudinských, ovšem za šetření ještě mnohých zákonných předpisů (čl. 9 r. 1905 ve znění zákona z r. 1908).
2. Biskupské a metropolitní kostely pocházející z doby předkonkondátní (až do r. 1801 a 1802) jsou celkem ve vlastnictví státu, kostely farní ve vlastnictví obcí. Pokonkordátní budovy naznačené jsou ve vlastnictví státu, obce, soukromníků nebo církevních ústavů veřejnoprávních podle toho, na čí pozemcích byly vystaveny.
Budovy přímo bohoslužebné se svým příslušenstvím přenechávají se bezplatně k užívání kultovým spolkům (čl. 13, odst. 1 zák. r. 1905); není-li takových spolků, lze je smlouvou přenechati spolkům zřízeným podle práva obecného, resp. jednotlivým kultovým zřízencům (článek 5 zákona z r. 1907). Uživatelé jsou sice povinni nésti všechny náklady a všechna břemena tížící kostelní budovy (čl. 13, odst. 6 zák. r. 1905, čl. 5, odst. 3 zák. r. 1907), ale článek 5 zák. r. 1908 pozměňující článek 13-1905, zavedl v praxi důležitou změnu: »L’Etat, les départements et les communes pourront engager les dépenses nécessaires pour l’entretien et la conservation des édifices du culte dont la propriété leur est reconnue parla présente loi.«
Nedošlo-li ve lhůtě zákonné ke smlouvě o užívání budov kostelních, mají vlastníci volnost jimi nakládati. Má-li se jich však užíti jinak než bohoslužebně, musejí dříve býti zbaveny svého původního účelu, čímž nastává jich désaffectation (čl. 13-1905), a to prohlášením správního úřadu (arrêté de déclassement).
3. Vlastnictví budov sloužících jen nepřímo kultu, je stejně posuzováno jako při kostelních budovách. Beteplatné užívání budov těchto se přenechalo kultovým spolkům na dobu určitou (čl. 14, odst. 1/1905) podle skutečné potřeby; vydržování a břemena jich připadají uživateli, velké opravy vlastníku. Po uplynutí zákonné doby mají vlastníci volnost jimi nakládati, tudíž je také pronajmouti kultovým zřízencům, ale budovy státu náležející mohou býti bezplatně věnovány veřejným účelům státu, departementu neb obce (čl. 6 zák. z r. 1908, pozměňující 5. odst. článku 14-1905).
O zachování uměleckých památek je postaráno (čl. 16, 17/1905).
Dosavadním duchovním se zajišťuje pense nebo podpora (allocation), čl. 11-1905.
Ženevský zákon ponechává bezplatně jich účelu budovy, sloužící kultu přímo a nepřímo (temples, églises, cures ou presbytères), ačkoliv jsou ve vlastnictví obecním; i společné užívání je za souhlasu zúčastněných možné. Schválí-li to Conseil d’Etat, mohou obce bezplatně převésti vlastnictví na řečených budovách zástupcům kultu jich užívajícího, při čemž se přejímá závazek je vydržovati, jich nezcizovati a neodcizovati původnímu účelu (čl. 3). Čl. 5 připouští pense duchovních dosud státem placených.
Portugalsko zabralo všechen majetek církevní movitý a nemovitý a vyplácí státní pense duchovním církevně sesazeným i podporuje majetkově ty, kdo se oženili proti zákazu církevnímu.
F. Je-li veřejné pravidelné podporování kultu při odluce vyloučeno, je důležitá otázka, jak se vytváří zabezpečení hmotných zájmů jeho. Kde kultovým sdružením ponecháno nějaké jmění nebo kde nadační útvar byl připuštěn, tu vede se správa jmění podle občanských předpisů mnohdy tak, jako při jiných spolcích a nadacích. Majetek kultových útvarů měl by podle přísných zásad odlukových býti zrovna tak posuzován jako majetek světský, neměl by býti ani podporován, ani ztěžován. I bývá zásada uznána, že útvary kultové mohou vybírati od svých členů dobrovolné příspěvky, při čemž není vyloučeno maximum fondů takto tvořených, čili uznávají se i amortisační zásady co do hromadění majetku. Vedle amortisačních zákonů jako přitížení majetku se vyskytují zase výhody v osvobozování od některých daní a dávek.
V americké unii jsou osvobozeny od všech daní kostelní budovy všude a namnoze i budovy nepřímo sloužící kultu. Ale za to zná Unie amortisační zákony, které však se neprovádějí přísně. Jimi buď se stanoví nejvyšší míra při nabývání majetku, buď se omezuje volnost pořizovací ve prospěch náboženských účelů nebo spolků.
Mexický zákon z r. 1874 (čl. 14) vylučuje kultově spolky z nabývání nemovitostí a kapitálů na nemovitostech zajištěných; vyňaty jsou ze zákazu ovšem budovy s veškerým příslušenstvím nezbytně nutným, pokud slouží přímo a bezprostředně veřejnému kultu (čl. 14 a 15, odst. 2). Dovoleno je přijímati příspěvky nebo dary, však ne v nemovitostech, v úpisech hypotekárních, závazcích nebo slibech budoucího plnění, ani ne cestou testamentův a odkazů. Též je dovoleno vybírati příspěvky uvnitř kostelů pomocí zvláštních výběrčí (čl. 15, odst. 3 a 4). Kostelní budovy jsou osvobozeny od daní, pokud nejsou ve vlastnictví soukromých osob (čl. 17).
Brasílie dovoluje kultovým sdružením nabývání jmění podle práva obecného beze zvláštních omezení (čl. 72 odst. 3 zák. r. 1893).
Ecuador neuznává osvobození církevního majetku od daní; kulty musejí si hraditi své potřeby samy, při čemž příspěvky věřících jsou jen dobrovolné; jinak, jak již shora řečeno, je správa majetku podrobena tuhému státnímu dozoru. V Irsku katolíci vybírají pouze dobrovolné příspěvky věřících, které ovšem časem všeobecně se vžily; dávky a spolkové příspěvky pevně stanovené nejsou zavedeny. Je dovoleno vybírati štolné, jakož i pronajímat i určitá sedadla v kostele. Je-li výjimečně třeba větších prostředků, utvoří se přechodně výbory k jich zajištění, a to sbírkami. Kostely veřejné neplatí daní. Amortisační zásady se uplatňují: není-li nemovitostí nutně potřebí k vykonávání kultu, musejí býti zcizeny a přeměněny na kapitál movitý; aby testamentami pořízení nemovitostmi ve prospěch církevních a dobročinných účelů bylo platné, je třeba, by se stalo aspoň 3 měsíce před smrtí testátorovou. Jinak však lze zřizovati nadace písemnou smlouvou.
I anglikánská církev zavádí dobrovolné příspěvky, nestačí-li důchody jejího základního jmění.
Francouzský zákon z r. 1905 má podrobná ustanovení: kultové spolky mohou vybírati pravidelné členské příspěvky (les cotisations), pořádati zvláštní a všeobecné sbírky (quêtes et collectes) na kultová vydání a přijímati poplatky u příležitosti náboženských výkonův, i založených, za pronajímání sedadel v kostele, za dodávání nářadí nutného při pohřebních slavnostech v kostele. Má-li nějaký kultový spolek přebytečné příjmy, může je přenechati jiným spolkům kultovým. Valná hromada členů vykonává dozor nad správou jmění spolkového (čl. 19—1905). Za tím účelem je třeba řádného účtování příjmův a vydání, bilancování a inventování majetku. Stát dohlíží na spolkovou správu majetkovou skrz administration de ľenregistrement a inspection générale de finances (čl. 21-1905).
Kultové spolky a svazy mohou míti reservní fondу k zajištění kultových výdajův a vydržovacích nákladů, nesmějí však převyšovati hranice zákonem stanovené. Mimo to mohou míti zvláštní reservní pokladnu pro nákup, stavbu, výpravu neb udržování svého nutného movitého a nemovitého majetku. Způsob uložení peněz je stanoven (čl. 22-1905).
Budovy sloužící vykonávání kultu a náležející státu, departementu neb obci jsou osvobozeny od daně z nemovitostí, okenní a dveřní. Ale stavení obývaná kultovými zřízenci, semináře, fakulty protestantské, náležející státu, departementu neb obci, dále majetek ve vlastnictví kultových spolků v a svazů je podroben týmž daním jako majetek osob soukromých. Spolky a svazy kultové však neplatí taxy abonnementní ani klubovní ani ne 4% daně z příjmu (čl. 24-1905).
Ženevský zákon nečiní rozdílu mezi kultovými spolky a spolky obecnoprávními co do nabývání a spravování jmění (čl. 2).
Portugalský zákon uznává pouze dobrovolné příspěvky na kult; ovšem musí jedna třetina jich býti věnována na světské účely dobročinné. Byly-li z těchto příspěvků vystaveny bohoslužebné budovy, připadnou po době zákonem stanovené ve vlastnictví státní bez kterékoli náhrady. Není dovoleno ani intervivos ani mortis causa zřizovati zbožných nadání; dříve založená se pozměňují na jiné účely.
G. Při odluce pozbývají duchovní všechněch výhod stavovských, pozbývají známých privilegiа сleri. Duchovní má celkem postavení soukromého úředníka, prostého občana, ať zaujímá jakékoli duchovní postavení; odtud se mu zakazuje mnohdy nositi duchovní roucho mimo kultové budovy, resp. mimo službu kultovou. Zásady zde vytčené nejsou však důsledně provedeny v některých odlukových státech. Na př. v unii americké uznává se osvobození duchovních od úřadu porotčího a služby vojenské, (podobně v Irsku), mnohdy také jsou vyloučeni od úřadů politických, by se neodcizovali svému povolání.
Mexiko neuznává pasivní volitelnosti duchovenstva do státních zastupitelstev (jako v Irsku), a vylučuje duchovní jako zpovědníky ze způsobilosti býti dědici a odkazovníky osob. jimi duchovně opatrovaných (článek 8. zák. 14. prosince 1874); taktéž zakazuje duchovním nositi roucho duchovní mimo kultové budovy (čl. 5.), což stejně platí v Irsku a v Ženevě, kde ostatně kult jest omezen na kultové budovy, kdežto Irsko tresce zlé nakládání a ohrožování duchovního v jeho úřadě.
Ecuador uznává osvobození duchovenstva od služby vojenské a připouští také jeho volitelnost do senátu a do sněmovny. Francie zrušila (čl. 44-1905) výhody a omezení, které dosud platily pro duchovní veřejnoprávních korporací církevních, zrušila zejména osvobození od vojenské povinnosti, vyjmouc přechodní dobu (čl. 39-1905) a vyloučila duchovní z volitelnosti do obecních rad pouze na prvních 8 let, tedy do r. 1913 (čl. 40-1905).
Portugalsko nedopouští ani bohoslužeb ani nošení duchovního roucha mimo budovy kultové.
H. Zvláštní úpravy bude vždy vyžadovati řádový život, vyvinutý hlavně v církvi katolické. Církev tato pokládá život řeholní jako integrující součást své organisace, sice ne založenou in iure divino, ale posvěcenou staletým vývojem. Kde církev katolická užívala výhod veřejnoprávních korporací, hleděla uplatňovati zásadu, že různým útvarům řeholního zřízení náleží jako takovým uznání státní ipso iure. Je známo, že v tomto směru státové bývali nejtvrdší, že i státové církvi velmi naklonění přece si vyhrazovali přezkoumávání a předchozí schvalování, než připuštění řádu nebo kláštera bylo vysloveno.
Musí-li při odluce život neřeholní se přizpůsobovat i soukromoprávním formám organisačním, tím spíše musejí tak činiti útvary života řeholního, čili jinak řečeno, odluka nezbavuje stát povinnosti přezkoumávati řeholní život. Rozhodovati bude při tom účel řehole, její organisace a její hmotné prostředky. Nebude asi námitek proti řeholím uplatňujícím se pouze na poli ryze lidumilném; ale budou podstatné námitky proti řeholím toužícím výhradně po výchově mládeže, po duchovní správě, po životě rozjímavém. Odtud také odlukoví státové zaujímají, různá stanoviska. Více rozhoduje zde zkušenost, nežli zásadnost.
V unii americké nečiní se řeholnímu životu zvláštní překážky.
Mexický zákon neuznává co do řeholí svobody spolkové, ano vylučuje ji zcela aspoň theoreticky nepřipouštěje řeholí za účelem jakýmkoli (čl. 5. zák. z roku 1874). Ovšem je praxe mírnější, zejména vůči jednotlivcům přišedším z ciziny a vůči ošetřovatelům nemocných a nuzných.
Brasílie nečiní naopak takřka žádných překážek životu řeholnímu; řeholníci vzdávajíce se individuelní svobody slibem bezpodmínečné poslušnosti, nemohou ovšem býti zapsáni do seznamů voličských.
V Ecuadoru řády se sliby věčnými nesmějí více přijímati noviců; řády s účelem vyučovacím a dobročinným nesmějí se rozvětvovati, ale mohou přijímati dorost; vláda si vyhradila právo visitace.
Irsko má skutečnou svobodu řeholní přes starší omezující zákony.
Francie zůstala při svém spolkovém zákonu z roku 1901 (čl. 13—18.), resp. při zákonech z r. 1902 a 1904 (čl. 38-1905). Kongregace může se připustili pouze zákonem (autorisation donnée par une loi); nové sídlo je možné pouze dekretem státní rady; rozpuštění kongregace neb uzavření sídla může býti vysloveno dekretem ministerské rady.
Ženeva ovšem nemohla při rozluce ničeho měniti na spolkovém právu upravujícím řeholní život; jsouť vyloučeni jesuité a jim podobná sdružení, a to celky i jednotlivci; zřizování nových klášterů nebo řádů jakož i obnovení zrušených je nedovolené (čl. 52. a 75. spolkové ústavy).
Portugalsko nepřipouští řádův a vyhostilo většinu řeholníkův i z oblasti státní vůbec.
1. Nepokládáme za správné mínění, že by otázka vyučování na školách, zejména otázka vyučování náboženství na školách nesouvisela s odlukou. Naopak zrovna zde protivy nejvíce se uplatní. Neboť posavadní vyučování náboženství na školách bylo korelátem postavení náboženských společností jako veřejnoprávních korporací; leckterá ústava označovala za právo jich, vyučovati náboženství na školách veřejných; ano vyučování toto nebylo současně povinností, pročež i zvláštní odměny peněžité byly státem neb obcemi placeny. Pozbývají-li náboženské společnosti rázu veřejnoprávních korporací, pozbývají také práva vyučovati náboženství na školách veřejných, neboť přestávají býti činiteli, jimž stát přiznával veřejnoprávní úkol vychovávati ve věcech náboženských i mravních. Kdyby stát přes odluku vytrval při vyučování náboženství na školách, pak nemůže jinak nežli učiniti smlouvu se zástupci náboženských společnosti ností, neboť nevyučují pak na základě svého církevního postavení, nýbrž vyučují jako smluvní učitelé.
Francouzský zákon odlukový vytkl zásadu tuto jasné tím, že prohlašuje za jediný úkol kultových sdružení konání kultu: »Ces associations devront avoir ex elusivement pour objet l'exercice ďun culte«... (čl. 19-1905). K vykonávaní kultu náleží vyučování náboženství, však ne na školách veřejných, nýbrž na školách vlastních, ale na těchto nenáleží církvím vyučování ve věcech mimonáboženských.
Severní státy americké nezaujímají bezvýjimečně jednotného stanoviska v této otázce; celkem ovšem lze říci, že ve veřejných školách elementárních se nevyučuje náboženství, ani ne mravouce, s čím různé konfese, zejména katolická nechtíc se spřáteliti. Náboženství pravidelně se vyučuje na školách soukromých nebo v kostelích a farních školách, zejména o nedělích, jde-li o žáky, kteří navštěvují školy veřejné, beznáboženské.
Mexiko vylučujíc vyučování náboženství zavedlo bezkonfesní morálku. Při tom lze podotknouti, že osoby přebývající ve veřejných ústavech mohou se dostavovati do kostelů svých konfesí a v případě neodkladné nutnosti mohou dosíci útěchy náboženské i v ústavech samých (čl. 4. zák. z roku 1874).
Podobně i Brasílie zná jen vyučování světské beze zření k náboženské konfesi (čl. 72., odst. 6. ústavy) ; náboženství lze vyučovati jen mimo školu. Ovšem uznává Brasílie všeobecnou volnost vyučovací. Podobně jsou věci upraveny též v Ecuadoru.
Irsko podává obraz, kam vede nedůsledné provedení odluky: státní školy normální jsou sice neutrální co do náboženství, ale jsou poměrně málo navštěvovány u porovnání s konfesními školami soukromými, úplně volnými. Neutralita státních škol záleží v tom, že žáci beze zření ke konfesi mají přístup, že se vyučují v náboženství děti jen s povolením jich rodičů; vyučování náboženství se děje pravidelně v krajních hodinách. Ale faráři volí učitele na školách státních a jsou současně inspektory škol. Moc je tím přirozeně v rukou církve. I soukromé školy střední mají ve skutečnosti přednosti před královskými ústavy. Ve Francii mohou děti od 6, do 13, roku, navštěvujíce veřejnou školu, býti vyučovány v náboženství jen mimo hodiny školní (čl. 30/1905), neboť náboženství není předmětem učebním. Pravidelně je věc upravena tak, že v týdnu jeden den mimo neděli je na školách prázdný, čím jest umožněno volné vyučování náboženství, ovšem mimo školní budovu. Jinak se vyučuje na školách všeobecné etice bezkonfesní za zřejmého vlivu názoru Comteových, čímž se ovšem uskutečňuje vyučování na základě určitého světového názoru. Ačkoli Francie uznává volnost vyučování, přece vylučuje z vyučování řádové členy vůbec, duchovní pak nemohou býti připuštěni k vyšším zkouškám učitelským (concours ďagrégation), čímž se vůbec odstraňují z vyššího vyučování.
Ženeva zavedla vyučování náboženství na veřejných školách fakultativně, a to kněžími; rodiče rozhodují o tom, má-li býti jejich dítě účastno tohoto vyučování čili nic. Ve Švýcarsku nesmí vůbec na veřejných školách býti zavedeno obligátní vyučování náboženství, ani bezkonfesní, čím stát chce zaručiti úplnou neutralitu.
Portugalsko vyloučilo vůbec náboženství z veřejných škol; ano zde i vyučování na církevních seminářích je státem upraveno tím, že stanoví učitele, schvaluje knihy a upravuje studium kleriků, což jde přes rozluku. Rovněž je tomu tak, když vylučuje Portugalsko z duchovní správy ty, kdož nabyli theologického stupně akademického na papežském učilišti v Římě.
S rozlukou nedá se spojiti, by theologické fakulty v nynějším způsobe byly částí vysokých škol státních. Neboť nynější fakulty jsou konfesními učilišti, nahrazujícími seminární výchovu, na nichž učitelé musejí přináležeti a studující pravidelně příslušejí k určité konfesi. Na katolických fakultách přiznává se pravidelně biskupům právo dobrého zdání o kandidátech profesur, resp. právo je odmítnouti neb uděliti missionem canonicam; učitelé fakult katolických musejí býti duchovními, pravidelně doktory theologie; biskup má nad fakultou dozor a může podle svého úsudku odvolati missionem canonicam, čímž další setrvání učitelovo na fakultě se znemožňuje. Vylíčené poměry nebyly by srovnatelný s rozlukou, ježto biskupové nemají při ní rozhodujícího postavení vůči státu, by určovali, kdo může a kdo nemůže vyučovati na učilišti státním; ostatně nemohou státní ústavy býti konfesně zřízeny. A kdyby rozlukový stát chtěl o své újmě si ustanovovati učitele na státních fakultách theologických, protestovala by katolická církev proti takovému počínání jako proti zasahování do svých práv. I proto nezbývá jiného východiště, než že duchovní se vychovávají na soukromých učilištích, vydržovaných a řízených podle zásad příslušné konfese (tak na př. v Americe nebo ve Francii). Bohověda může samozřejmě býti pěstěna na fakultách světských podle svých jednotlivých odstínů.
K. Úprava manželství má v moderním státě býti bezvýjimečně obligátně civilní; k tomu netřeba rozluky, neboť občanské poměry měly již podle ústav počínajíc od r. 1848 býti nezávislé na kterékoli konfesi. Že k tomu všude
nedošlo, jest ovšem pravda, což tím méně překvapuje, když i naše republika nedovedla zavésti přirozené této formy, ani přes to ne, že ji na Slovensku již měli od r. 1894; ano náš zákon stlačil i pro Slovensko obligátnost civilního manželství na fakultativnost, při čemž se poukazovalo na Severní státy americké a na Velkou Británii, přehlížejíc ovšem tamější zvláštní vývoj. Netřeba zvláště zase upozorňovati na to, že při rozluce má býti civilní manželství závazným proto, že jinak náboženské společnosti proráží opět svým vlastním právem při uzavírání sňatku církevního, jehož platnost se posuzuje v první řadě podle zásad církevních. Rozlukoví státové, o nichž referujeme, mají civilní manželství obligátní až na Severní státy americké a Irsko.
Ale všude se vedou rejstříky civilní o pohybu obyvatelstva, i musejí duchovní správci, asistovavší při sňatku církevním, oznámiti do dvou neděl civilnímu matrikáři, že se tak stalo, by mohl pro vésti zápis on.
L. Při odluce je jasno, že nemůže stát prováděti nědělního a svátečního řádu té neb oné církve.
Stát přirozeně se neobejde bez dnův odpočinkových, jimiž pravidelně zůstanou křesťanské neděle. Jen že důvod odpočinku je pak jiný; kdežto dříve býval diktován se zřetelem na církevní řády, rozhoduje nyní zření na sociální požadavky přítomné doby. Podle toho se různí i tresty na nezachování nedělního klidu.
Unie americká má přísné svěcení nedělní, řídíc se při tom zakořeněnými názory většiny obyvatelstva.
Mexiko uznává pouze sváteční dni ryze občanské a neděle jako dni odpočinku v úřadech a veřejných ústavech (čl. 3 zák. r. 1874); podobně i Portugalsko.
Za to Brasílie uznává i katolické svátky.
Francie ponechala v platnosti (čl. 42/1905) posavadní zákonné předpisy o svátcích t. j. zákon z 12. července 1880, čímž neděle a některé katolické svátky skutečně se uznávají.
Ženeva uznává sice neděle, ale bez trestní ochrany.
M. Věci pohřební nemohou býti za rozluky posuzovány s hlediska konfesního. Stát si uspořádá způsob pohřbů se stanoviska hygienického buď spalováním buď ukládáním mrtvol do země, při čemž pak pozůstalým se přenechává, by si vyžádali spolučinnosti duchovní; přirozeně že jsou státní předpisy prius a předpisy náboženské jsou posterius. To jsou ostatně tak samozřejmé požadavky i v zemích nerozlukových, že netřeba zvláště o tom jednati zde. Jasno, že přísluší státním úřadům vedení matrik zemřelých.
V rozlukovém státu nebude místa pro nynější patronát. Církev katolická uvítá takové stanovisko, neboť její Codex prohlásil v can. 1450, § 1.: »Nullum patronatus ius ullo titulo constitui in posterum valide potest.« Ačkoli má toto ustanovení na mysli budoucí poměry, tož přece již can. 1451, § 1. ukládá ordinářům, by působili k tomu »ut patroni, loco iuris patronatus quo fruuntur aut saltem loco iuris praesentandi, spiritualia suffragia etiam perpetua pro se suisve acceptent«, aby posavadní patronové se spokojili pouze s duchovními přímluvami (veřejnými prosbami). Nelze si dobře mysliti, že by při budoucí rozluce došlo k nějakému vyvážení majetkových povinností patronátních, neboť laická oprávnění patronova musejí odpadnouti jako již neodůvodněné zasahování do osamostatněného života církevního. Zaniknou-li však práva, nemohou nadále trvati povinnosti, které namnoze jsou zbytkem starých právních řádů. K tomu přistupuje u nás ještě dalekosahající reforma pozemková, která nesnese břemen rázu církevního, vysvětlitelných a pocházejících z dob úzkého spojení státu a církve.
Příliš daleko zasahuje ustanovení francouzského čl. 28/1905 zakazující do budoucna náboženský odznаk nebo symbol na veřejných stavbách nebo na kterémkoli veřejném místě, při čemž jsou ovšem vyňaty budovy sloužící kultu, hroby na hřbitovech, náhrobky, musea nebo výstavy. Zákaz byl by ovšem oprávněn, kdyby církevními znaky nebo pomníky byl patrně urážen cit národní, státní, občanský. I Portugalsko má podobný zákaz jako Francie.
Přísaha náboženská jako dovolávání Boha, nemusí za odluky býti odstraněna ze života právního, poněvadž předpokládá pouze víru v Boha, ale nikoli příslušnost k nějaké náboženské společnosti. Velikým přehmatem by ovšem bylo. kdyby nějaký právní řád nutil státního občana, by vykonal náboženskou přísahu, ačkoli nevěří v Boha. Všude tam, kde kdo nechce nábožensky přísahati z důvodu jakéhokoli, musí míti možnost slíbiti slavnostně na místě přísahy, však s týmiž právními následky. Volnost takovou uznávají na př. Severní státy americké a Mexiko. Francie (s podstatnou formulí »je le jure«) a Portugalsko zavedly přísahu zvanou občanskou.
S rozlukou ovšem není spojitelno, aby určité slavnostní výkony státní byly doprovázeny církevíími obřady. Proto je proti rozluce, zahajují-li se v Unii sedění kongresu modlitbou, již vykonávají kaplani k tomu zvláště ustanovení, ježto slavnost tato má ráz konfesní. Slučitelné jest ovšem s rozlukou, vypisuje-li tam president podle starého zvyku postní a kajícní dni, jakož i dni díků Bohu, ježto se to děje všeobecně beze spojení s určitou konfesí, při čemž atheisté nejsou k ničemu povinováni.
Je proti rozluce, když v Brasílii má vojsko a úřednictvo oficielně účast na církevních slavnostech, ale rozlukově zní či. 3. mexického zákona z r. 1874, že ani úřad civilní, ani vojenský nemá účastenství na nich.
Podali jsme malý náčrtek o hlavních otázkách přetřásaných při rozluce, ale připojujeme klausuli »Salvoerrore et ommissione«; nebylo nám možno zjistiti, nenastaly-li snad pozdější změny v různých zákonech cizozemských. Dosud je knihkupecké spojení velmi obtížné.
Nebylo by od místa, kdybychom zakončili své poznámky obrysem toho, jak si představujeme rozluku u nás, pokud to nevyplývá z toho, co bylo řečeno. Ale odstupujeme od toho z důvodu, že jsme členem poradního sboru svolaného k prozkoumání otázky přetvoření poměru mezi státem a církví a že nechceme předbíhati těmto poradám. Pouze poukazujeme k tomu, že ani smlouva Saint-Germainská z 10. září 1919 ani naše nová ústava nemá předpisů vylučujících rozluku.
Samozřejmě nemůže býti nikdy úlohou moderního státu, by sám svým zákonodárstvím zasahoval do vnitřního života církevního, by reformoval a upravoval vnitřní organisaci církevní neb učení církevní, by dokonce sobě přiřkl úkol býti ochráncem určité konfese.
Také bude museti náš stát působiti k tomu, by cizí státní příslušníci nevykonávali církevní jurisdikce na našem státním území, jak tomu je na př. při vratislavském biskupu a při ostřihomském primasovi. Rovněž není radno, by naši biskupové vykonávali pravomoc na cizím státním území, jako je tomu posavad při pražském arcibiskupovi v Kladsku a při olomouckém arcibiskupovi v Pruském Slezsku.
Neudržitelnými jsou také poměry, by cizozemští arcibiskupové soudili v 2. nebo v 3. instanci.
Klid státní toho vyžaduje, by takové přehlížení nových státních hranic se nedělo, poněvadž mohou lehce z toho povstati nedorozumění, jež by mohla rozvířiti nové spory, kterých nemůžeme chtíti a jichž nesmíme strpěti.
Co chceme při budoucí úpravě, je konečný všestranný mír; chceme, by náš stát byl svůj, zdravý a silný. Pravé a ryzí náboženství neutrpí odlukou.
Oprava: Na stránce 56., řádek 7. až 5. zdola, má státi: Učitelé se rozhodují volně, chtí-li náboženské vyučování na škole udělovati a církevní úkony vykonávati. Vyučování náboženství je řádným oborem učebním atd. (Oprava, doplněná na s. 232)

Citace:

HENNER, Kamil. Odluka státu a církve. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 1-4, s. 21-29, 69-78, 94-103, 131-145.