Postliminium

(jus postliminii).
I. Pojem.
Římské právo stanovilo jus postliminii pro právní poměry válečných zajatců. Vrátí-li se totiž zajatec (captivus) z válečného zajetí, vstupuje následkem juris postliminii samo sebou opětně v dřívější své postavení právní; dřívější caput obživne opětně, dřívější občan jest zase pak otcem rodiny (pater familias) nebo synem (filius familias) té rodiny, ku které dříve náležel, jest opětně vlastníkem, věřitelem, dlužníkem, jako dříve. Zemře-li zajatec v zajetí, umírá jako otrok.
Postliminium v nynějším mezinárodně-právním významu vzalo na se však formy daleko více změněné, a nelze ho již vtěsnati do onoho rámce, do kterého uzavřen byl pojem tento dle práva římského, poněvadž válečné zajetí nedopouští nijakých změn v občanském postavení, a právech, jichž válečný zajatec nabyl v mateřské zemi své, nebo která jemu jako občanu zemi té příslušejí. Postliminium jest nyní všeobecným obživením a znovuzřízením právního stavu porušeného mocí válečnou tím, že přestane nepřátelské obsazení země, třeba nedošlo k uzavření míru. Postliminium zakládá se nyní na všeobecně uznané zásadě, že práva jednou nabytá nemohou býti zničena jednostrannou libovůlí, tedy ani mocí nepřátelskou.
II. Druhy postliminia:
1. Postliminium národů a státních mocí. Zmocnil-li se vůdce válečný území nepřátelského zcela nebo z části, avšak opustil je opět před uzavřením míru nebo po uzavření míru, nabývá bez nejmenších pochybností dřívější poměr státní opět moci, ať již nepřítel zemi jen okkupoval, nebo přisvojil si faktickou suverenitu. Každá změna ústavy za invase provedená jest pro dobu příští nezávaznou. Nižádný akt vládní z doby mezitímního panství nemá nároku na podmínečné uznání a trvání, jakmile postliminium nastoupí. Zcizí-li mezitímní vláda státní vlastnictví, panství (domény), jmění státní a pod., které nejsou soukromým vlastnictvím panovníka nebo rodiny jeho, nemůže zpravidla vrátivší se vláda bráti v odpor zcizení ono.
2. Postliminium osob soukromých a soukromých poměrů. V této příčině vyskytuje se, jak v právu římském již rozeznáváno bylo, dvojí postliminium; jednak totiž ohledně oněch osob, které nepříteli byly podrobeny nebo zajaty, jednak ohledně jich soukromoprávních poměrů. Při tom nesmí se však přehlédnouti, že osobnímu postliminiu přikládá se docela jiný význam dle práva římského a zcela rozdílný význam dle moderního práva válečného. Staré zajetí válečné mělo za následek stav otroctví; válečný zajatec pokládán byl za věc, za práva prostý předmět, nemající způsobilosti k činům a právům, zkrátka za otroka ve smyslu starořímskeho práva; s otroctvím nedal se však mysliti sám o sobě nijaký občanský poměr právní. Dle dnešního práva válečného spočívá však válečné zajetí toliko ve skutkové suspensi svobody a má též za následek faktickou suspensi výkonu občanských práv v mateřské zemi tím způsobem, že se válečnému zajatci vzhledem k dočasnému nevolnictví odnímá právo vykonávati jeho soukromá a veřejná práva; plné požívání těchto práv nastupuje však samo sebou, jakmile ze zajetí vysvobozen jest; válečný zajatec může v mezičasí postarati se o výkon, neb aspoň o zachování svých práv soukromých tím, že si zvolí zástupce nebo že jsou k tomu cíli zřízeni zástupci od vrchnosti. Všechny řády právní poskytují nyní válečnému zajatci alespoň tétéž ochrany jako nepřítomnému.
III. Rakouské právo poskytuje zvláštních dobrodiní právních všem, kdož nehodami válečnými byli postiženi; tak sproštěn jest nájemce nebo pachtéř postižený nehodami válečnými povinnosti zapraviti nájemné nebo pachtovné (§ 1104 o. o. z.), při nejmenším oprávněn jest žádati za přiměřenou slevu tohoto platu (§§ 1105, 1133 o. o. z.), účastenstvím ve službách válečných staví se netoliko početí, nýbrž po dobu onoho účastenství, i pokračování nebo dokončení vydržení nebo promlčení (§ 1496 o. o. z.), ba i dědicové jeho chráněni jsou před újmami promlčení; rozh. ze dne 15. června 1881 č. 5758, sb. č. 8432 vyslovuje zásadu, že promlčení žaloby pro dědice nezvěstného počíná teprve tím okamžikem, kdy splněny jsou podmínky prohlášení za mrtva. Nemůže tedy nižádné právo pohromami válečnými nebo válečným zajetím doznati nějaké újmy a to ani čistě osobní, ani věcné ani obligační právo. Postliminium práv uskutečňuje se však dvojím způsobem: budťo tím, že zajatec válečný opětně nastupuje v práva jemu v mezičasí odňatá, nebo tím, že opět nabývá předmětů od nepřítele zajatých.
1. Co se tkne veřejných práv, není pochyby o tom, že trvá na dále dřívější stav, pokud stav tento nebyl způsoben zločinným chováním vzhledem k nepříteli. Dle rak. práva pomíjejí však následky všech politických deliktů (velezrada, špehýřství) skončením odpykaného trestu (§ 6 novely k zák. trest. ze dne 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z.).
2. Práva rodinná: Je-li otec ve válečném zajetí nepřítomen déle jednoho roku a nedává zpráv o pobytu svém, může býti zbaven moci otcovské nad nezletilými dítkami svými (§ 176 o. o. z.), opatření to, které jeví se nezbytným v zájmu dítek; proto není sporu o tom, že musí v tomto případě moc otcovská opětně obživnouti, navrátí-li se otec z válečného zajetí, zvláště tehdy, když může soudu poručenskému věrohodně prokázati, že bez viny své nemohl o svém pobytu zprávy podati.
3. Věcná práva k věcem nemovitým nebo ku věcem jim na roveň postaveným řídí se všeobecnými zásadami; jediné držby v mezičasí pozbyté nenabývá se znovu po právu, nýbrž musí se jí opětně dosáhnouti, ježto držba pouze faktem jest. Rak. právo poskytuje však válečnému zajatci více právních prostředků, byla-li mu držba bezprávně odňata, zvláště vnikl-li někdo třetí v držbu za jeho nepřítomnosti nebo vplížil se v ni lstivě nebo tajně (§§ 344—347 o. o. z).
4. Obligační poměry nepodlehnou nijaké změně a potrvají dle nynějšího práva v platnosti své po dobu válečného zajetí, ať byl zajatec věřitelem nebo dlužníkem. Přisvojil-li si nepřítel movité věci, nelze ku platnosti přivésti právo postliminia jen ve příčině oněch věcí, které přešly ve vlastnictví nepřítele podle všeobecného mezinárodního obyčeje nebo jako kořist válečná. Rakouské právo stanoví v § 1044 o. o. z., že škody válečné sluší posuzovati dle předpisů zvláštních. Za poškození, které způsobí nepřátelské tlupy, neposkytuje se náhrada v nižádném případu (nejvyš. rozh. ze dne 5. dubna 1816; dek. dv. kanc. ze dne 16. dubna 1821, sv. 49 sb. zák. pol. str. 115), kdežto dodávky válečné stát musí nahraditi (dodání zásob, oděvů, hotové dávky, poskytnutí prostředků dopravních atd.).
5. Právo na vrácení nepřátelské nebo neutrální lodi zajaté válečnou mocí. Toto právo provésti může:
a) válečná loď státu válku vedoucího, nebo
b) lapač, nebo
c) mužstvo lapené lodi samo, nebo konečně
d) kteroukoli mocí země cizí, kamž lapená loď doraziti může úmyslné nebo náhodou, proti vůli lapačově. Postliminium v tomto případu jest však velice sporno, neboť mnozí vynikající učitelé práva mezinárodního uznávají skutečné nabytí vlastnictví se strany lapačovy, kdežto Bluntschli zastává náhled, že skutečné vlastnictví k takovým lodím může býti lapači přiznáno teprve po předchozím výroku příslušného soudu lapačského. Právem poznamenává Brockhaus: Mají-li vrchu nabýti právní názory novější doby uznané ve většině zemí alespoň pro zmocnění se lodí a statků válečnými loděmi domovského státu, názory to ve vědě se zápalem hájené a všeobecně k tomu se nesoucí, aby odepřena byla vůbec nepřátelské okkupaci nějaké věci všechna účinnost právní; nemělo by ani z daleka průchodu jus postliminii, kdyby vyloučeno bylo vlastnické právo nepřítele ku zajatým lodím, poněvadž postliminium předpokládá, že nastala jakási újma právní, která se má fikcí odstraniti.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Postliminium. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 475-478.