Právo.

1. Pojem
.
Život lidský vykazuje ve všech kruzích a oborech, ve rozličných stupních a směrech jistý řád, ve kterémž — na rozdíl od přirozeného řádu stanoveného zákony nutnosti — mají býti všechny části rozumem a svobodou uvedeny v takový poměr, aby všechny části mezi sebou a s celkem spolupůsobily dle určitého pořádku k dosažení účelů společných i zvláštních, avšak doplňovaly se též vzájem ve své relativní samostatnosti a svobodě. Jako však již jednotlivý člověk má starati se co nejvíce o stejnoměrné vzdělání duševních sil svých, aby každá síla opírati se mohla o jiné, majíc potřebí podpory a doplnění, takže úhrnnou součinností všech sil utvořen Právo.
573
jest spořádaný celek: tak má i každý vyšší společenský kruh a tudíž i stát o to péči míti, aby všechny obory životní vyvíjely se způsobem snášejícím se s požadavky lidského řádu a souladu kulturního. Z podstaty člověka a z poměrů, ve které člověk uveden byl přírodou, nutně vyplývá, že prvním stupněm rozvoje onoho není boj všech proti všem — jak se ovšem někdy tvrdilo — nýbrž snaha po pokojném spolužití. Kolise zájmů musí tedy býti smírnou cestou narovnány vzájemným jich omezením. Dle toho má každé lidské společenství nutně za účel sledovati společné zájmy společně, a se strany druhé musí každý jednotlivec uložiti si jistá obmezení sleduje své zvláštní účely ve prospěch zvláštních účelů ostatních lidí. Dobro obecné toho vymáhá, aby vytčeny byly a vynucením chráněny normy, které vyvolávají pořádek zájmů; v těchto normách obráží se vůle všech. Každý zájem sám o sobě jest schopen právně býti normován. Které zájmy společnost právně uspořádati chce a má, pokud se týká, jakým způsobem je uspořádati chce a má, řídí se časovými a místními poměry, ježto se zájmy a jich oceňování mění časem i místem. V počátcích rozvoje dějinného nerozeznává se právo od mravů a náboženství; v náboženských představách a zvyklostech vyjádřeny jsou neodděleně mravní i právní idee a v nich mají svůj důvod. Teprve později dospívá právo samostatného uznání a platnosti a liší se od mravnosti jakožto zákona pro lidské jednání tím, že udává, resp. žádá, co se stati musí, má-li býti spolužití lidské možným, kdežto mravnost předpisuje, co jednotlivec činiti má. A právě proto, že splnění předpisů práva nezbytným jest pro trvání lidské společnosti, sloučen jest s pojmem práva pojem vynutitelnosti, kdežto mravnost ukládá napořád své příkazy jen svobodné vůli, a určité jednání přestává býti mravným, jakmile nepochodí z volného poddání se příkazu povinnosti, nýbrž z donucení. Momentem vynutitelnosti liší se též právo od morálky. Morálka a právo tím se různí, že jsou obě dvěma způsoby při uskutečňování dobra: morálka odnáší se k subjektivním pohnutkám, k činům, právo však všímá si jen jednání samého podle jeho objektivního zjevu. Vše, co jest přikázáním nebo zapovědí práva, jest též spolu přikázáním a zapovědí morálky; naproti tomu to, co přikazuje nebo zapovídá morálka, není zároveň v právu přikázáno nebo zapověděno, poněvadž právo všeobecně nedotýká se positivně motivů, nepřikazujíc ani nezapovídajíc jich.
Jak vzniklo právo, o tom bádalo se po staletí a došlo se k výsledkům nejrůznějším. Nesprávně soudilo se ve středověku a i v době novější, jakoby se právo odvozovalo přímo ze zjevených božských příkazů. Naopak sluší za to míti, že právo jako nutný požadavek rozumu platnosti nabývá, jakmile se v lidské společnosti hlásí potřeba a příležitost k žádoucímu řádu. Úkolem práva tudíž jest uspořádati v organismu lidského žití všechny poměry vzájemné odvislosti ve všech oborech životních i majetkových k umožnění všech rozumných účelů.
2. Rozdělení práva
.
Člověk dle své povahy nežije osamoceně, nýbrž ve společenství s lidmi jinými. Jest členem společnosti, jež k svému bytí vymáhá pevných forem, jimiž vnější jednání příslušníků její upraveno jest a jichž šetření dle potřeby i donucením zjednati lze. Soubor těchto norem jest řádem právním neboli právem objektivním slova smyslu. Oprávnění, pokud se týká, oblasť moci, která poskytnuta jest jednotlivci pravém objektivním, tvoří právo v subjektivním slova smyslu neboli kruh jeho oprávnění. Práva Právo.
subjektivní jsou potud výronem práva objektivního, pokud vznikají a trvají vedle zásad právem objektivním stanovených. Každá osoba fysická i právnická (morální) má od práva propůjčený nárok na samostatný kruh žití i jednání, ve kterém může volně dle svého uvážení spořádati své životní i hmotné poměry dle účelů rozumem dovolených. Toto právo vlastního určení neboli samosprávy (autonomie) v nejširším slova smyslu platí však všeobecně pro všecka odvětví práva soukromého i veřejného, pro osoby fysické, které požadují důležitá práva pro svůj způsob života ve svém vnitřním a domácím žití (právo domácí), dále i pro osoby právnické, pro rodiny, obce, okresy, země a stát samý, jakož i pro kulturní oblasť církve a náboženských společností. Toto právo dochází svého výrazu jednak v právu samostatného zákonodárství, převážnou měrou však v právu samosprávy. Podstatnou funkcí práva jest tedy úprava podmínek spolužití, volného jednání člověka sledujícího dovolené účely životní. Tuto funkci práva bylo by lze označiti nejsprávněji jako vzájemné podporování účelů životních. Savigny (Systém nynějšího práva římského) praví: Savigny, F. C., Systém nynějšího práva římského (X), s. X. Právo v subjektivním slova smyslu lze označiti též jako zájem jednotlivců, který uznán a pojištěn jest normami a vynucením; pro svůj praktický význam nazváno jest subjektivní právo Iheringem zájmem právně chráněným. Ježto zájem značí pojem účelnosti, tedy pojmově souvisí s vůlí, ježto pak subjektivní právo jest jenom druhem zájmu, vyplývá z toho, že právní ochranou vzchází ze skutečnosti zájem právně chráněný, z faktického chtění právně chráněné chtění nebo smění, a v tomto pojmovém určení nabývá právo subjektivní plného významu svého.
3. Jednotlivé obory práva objektivního
.
Dle pramene, z kterého právo vyvěrá, rozeznává se:
1. Právo obyčejové a zákonné. Ústava státní určuje meze, v nichž smí se pohybovati zákonodárná moc, a označuje spolu orgány, které mají podíl v zákonodárství.
2. Právo psané a nepsané (jus scriptum a non scriptum) nesluší stotožňovati s právem obyčejovým a zákonným, ježto i právo obyčejové může býti napsáno, pokud se týká, sebráno.
3. Právo soukromé (jus privatum) a právo veřejné (jus publicum); ono zahrnuje normy, kterými uspořádány jsou vzájem zvláštní (soukromé) zájmy jednotlivců, toto obsahuje normy, jimiž upraveny jsou společné zájmy mezi sebou a vůči zvláštním zájmům jednotlivců.
Právo soukromé má za účel zajistiti jednotlivci kruh svobody (volnosti), pokud se to snáší s řádem veřejným. Právo veřejné týká se podstatně zájmů státních a značí onen obor, kde státní moc ve vlastním zájmu musí uchovati sobě zasáhání (ingerenci) úplnou a neztenčenou.
4. Právo hmotné a formálně (procesní); ono zahrnuje celou látku o vzniku a tvoření právních jednání a poměrů právních, kdežto toto obsahuje převážnou měrou předpisy a případná donucovací opatření na
ochranu práv, k zachování a provedení jich.
5. Absolutní a dispositivní právo: Absolutní právo jest ono, jehož platnost nelze na určitý případ vůlí soukromou vyloučiti. Ježto tato bezpodmínečná, nutná platnost (jus cogens) zakládá se v ohledech veřejných, nazývají Římané i toto právo právem veřejným (jus publicum) Právo autorské.
575
Dispositivní právo jest pak ono, které může býti vůlí soukromou vyloučeno neb modifikováno, a které tudíž podmínečně, t. j. tehdy průchod má, není-li vůlí soukromou nic jiného stanoveno.
6 Jus singulare jest věta právní, která stanoví jistou výjimku z právních zásad jinak uznaných; protivou jeho jest jus commune, zásadné, důsledné právo pravidelné, které výjimek nepřipouští.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 588-591.