Vypovězení (policejní).

Vypovězení jest nucené vzdálení osoby z celého státního území nebo z části jeho. Jako opatření politické jest vypovězení v mezinárodním právu obecně uznáno. Jako opatření policejní vyskytá se z pravidla ve dvou případech:
1. Dle zásad mezinárodního práva může každý jednotlivý stát volně ustanoviti, zdali a za jakých podmínek cizincům (t. j. cizozemcům) v jeho území jest dovoleno se zdržovati. Cizince bez nálezu trestního soudu vypověděti jest tudíž právem každého státu. Cizinci mohou býti odmítnuti nebo vypovězeni z důvodů veřejného blaha. Jedině vypovězením beze všeho důvodu bylo by mezinárodní právo porušeno; rovněž nebylo by lze se stanoviska, s něhož na styk států v míru sluší pohlíželi, a vzhledem k vzájemné úctě a šetrnosti, jíž státy jsou si navzájem povinny, srovnati se zásadami práva mezinárodního všeobecné vypovězení příslušníků cizího státu. Naproti tomu ve válce má stát plné právo příslušníky nepřátelského státu ze svého území vypověděti. Stát ovšem odhodlá se cizince ze svého území vypověděti jen tenkráte, jsou-li k tomu Vypovězení (policejní).
vážné důvody (ohrožování vnitřního pokoje, přátelské vztahy k jinému státu, nebo dokonce ohrožení zájmů státních). Sporna jest otázka, zdali dle zásad mezinárodního práva v míru vláda má sděliti s vládou onoho státu, jehož příslušníkem vypovězený jest, důvody, z nichž dotyčný její příslušník byl vypovězen; naproti tomu není stát povinen důvody vypovězení sděliti s vypovězeným cizincem, ačkoli se tak z pravidla děje.
2. Vypovězení může však býti vysloveno i dle čl. III. zák. ze dne 5. března 1862 č. 18 ř. z.; dle tohoto článku nemůže obec přespolnímu, který vysvědčí, že má někde právo domovské, neb alespoň prokáže, že učinil čeho potřebí, aby takového vysvědčení došel, odepříti povolení, aby se v okrsku obce zdržoval, pokud se svými domácími lidmi vede bezúhonný život a nepadá v obtíž obecné dobročinnosti. »Přespolními« sluší však ve smyslu tohoto zákonného ustanovení rozuměti netoliko cizozemce, nýbrž všechny, kdož nemají v dotyčné obci právo domovské. Ve příčině tohoto způsobu vypovězení platí tyto obecně uznané zásady:
a) Pro úhonný život smí přespolní z obce jen tenkráte býti vypovězen, když lze dokázati, že za svého pobytu v této obci — nikoli snad někde jinde — nevedl život bezúhonný (rozh. říš. s. ze dne 25. dubna 1878 č. 159).
b) Se zánikem škodlivých následků s trestním rozsudkem spojených pomíjí též nepříznivé následky úhonného života v obecních zákonech stanovené; důsledkem toho nemůže se též vypovězení z obce opírati o trestní rozsudek, jehož následky již pominuly (rozh. říš. s. ze dne 25. dubna 1878 č. 159);
c) Zákon neobmezuje toto právo obce přespolní vypověděti snad na případy odstrčení v trestním zákoně vytčené a také neustanovuje, že lze tohoto práva jen tenkráte použíti, když přespolní trestním soudem pro určité trestné činy byl potrestán, nýbrž pouze zapovídá obcím odepříti přespolním povolení k pobytu v okrsku obce potud, pokud tito vedou život bezúhonný. Z toho též následuje, že obce dle znění a smyslu zákona mají býti oprávněny přespolní ze svého okrsku vypověděti jen tenkráte, když se dopustili skutků trestných dle zákona trestního, nýbrž i tenkráte, když se v obci chovají způsobem nepočestným, když svým výstředním chováním mír v obci opětovně veřejně ruší a když tudíž takové osoby k veřejné haně podnět zavdávají (rozh. sp. dv. s. ze dne 19. ledna 1888 č. 220, »Budwinski« č. 3885).
d) Naproti tomu neodůvodňuje vypovězení z obce poměr příčící se zákonům mravním, avšak nevzbuzující veřejného pohoršení (konkubinát), poněvadž obec má bdíti toliko nad zájmy veřejnými a tudíž nesluší míti za to, že by zákon byl chtěl obec učiniti soudcem nad mravy jednotlivců i v životě soukromém (roz. spr. s. dv. ze dne 6. března 1889 č. 891, sb. »Budwinski« č. 4552).
e) Bezúhonný život jest stanoven jako podmínka pobytu v obci toliko pro přespolní, nikoli též pro společníky obce, poněvadž společníci obce mají právo na nerušený pobyt v obci, tak že z obce mohou býti vypovězeni toliko přespolní t. j. ti, kdož nejsou členy obce (roz. ze dne 20. března 1889 č. 441, sb. »Budwinski« č. 4583; roz. ze dne 6. prosince 1888 č. 3791, sb. »Budwinski« č. 4388). Vzhledem k vyskytnuvším se pochybnostem bylo v souhlase s nejv. s. dv. (dobré zdání ze dne 26. listopadu 1867 č. 10406 tr., časop. »Jur. Vypovězení (policejní).
Bl.« č. 20) rozhodnuto, že trestní soudce, máti rozhodovati o obžalobě pro přestupek dle § 323 a 324 tr. z. (návrat osoby policejně vypovězené), jest nejen oprávněn, nýbrž přímo povinen zkoumati, zdali nález vypovídací byl vydán na základě speciálního zákona, tudíž zdali o zákonnosti vypovězení není pochybnosti. Vypovídací právo obce ve smyslu cit. čl. III jest chráněno rovněž trestním ustanovením § 324 tr. z. (plen. roz. ze dne 31. října 1889 č. 7376, sb. č. 1304), a dopouští se tudíž i ten, kdo z obce byv řádně vypovězen bez dovolení opět se vrátí, přestupku, který se tresce vězením od 1 do 3 měsíců.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vypovězení (policejní). Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 592-594.