Alimentace

čili výživa. I. Pojem. A. znamená buď nárok neb povinnosť, mající za předmět výživu jisté osoby. Pojem výživy zahrnuje v sobě potravu, oděv, obydlí a ostatní potřeby, jakož i potřebné vyučování. To vše rozumí se též vychováním (§ 672. o. o. z.), pokud výživa v něm zahrnuta býti má.
II. Druhy. Alimentace má místo:
1. V právu manželském. Manžel jest povinen manželce výživu slušnou, jmění svému přiměřenou, poskytovati (§ 91. o. o. z.). Tato povinnosť nevztahuje se však na případ, раk-li manželka bez důležité příčiny manžela opustí. (Rozh. nej v. s. ze dne 12. května 1863, Gl. U. 1712). Manžel jest však povinen poskytovati manželce výživu, zavdal-li sám důvodnou příčinu k odchodu jejímu (Rozh. ze dne 12. prosince 1878, 29. října 1879 Gl. U. 7251 a časopis »Gerichtszeitung« r. 1881, 54), neb přinutil-li ji k tomu aneb zdráhá-li se, ji k sobě přijmouti. (Rozh. ze dne 5. června 1868 Gl. U. 3076). Manželka, již manžel opustil, může ihned výživu žádati (Gl. U. 1896, 2148, 16683), kteréžto právo též manželce, jež dosud soudné rozvedena nebyla, přísluší, ač je-li hotova plniti své povinnosti a muž jí v tom brání. (Rozh. ze dne 10. října 1866, Gl. U. 2635). Nemůže však nárok ten činiti, jakmile manžel ji požádá, aby se k němu vrátila. (Rozh. ze dne 24. března 1868 Gl. U. 3021). Vzejde-li spor o alimentaci manželky, jež od manžela odloučena jest, tu nepomine pouhým projevem ochoty na straně manželově, manželčin nárok alimentační, pokud tato odloučena jest a buď dobrovolně nebo s přinucením se k manželi nevrátí. (Rozh. ze dne 10. března 1869, Gl. U. 3335). Manželka, která vlastní vinou rozvedena byla, nemůže ani dočasné alimentace požadovati, nedokáže-li, že jest k výdělku nezpůsobilou (rozh. ze dne 11. září 1866, Gl. U. 2606); ona nemá vůbec žádného nároku na výživu. (Gl. U. 2646, 3860). Manžel, jehož vinou manželství rozvedeno bylo a kterému vrácení věna uloženo bylo, jest i tehdy povinen poskytovati výživu, раk-li úroky věna k uhražení alimentace nestačí. (Rozh. ze dne 11. prosince 1866, 17. prosince 1876, Gl. U. 2677, 2947). — Během sporu o alimentaci manželky, od muže odloučeně žijící, může býti manželi jen prozatímní alimentace nařízena, aniž by tím rozhodnutí věci zasáhnuto bylo. (Rozh. ze dne 3. dubna 1872, Gl. U. 4545). Manželka může výživu požadovati i za trvajícího svazku manželského, má-li proto zvláštního důvodu. — To se však může státi pouze pořadem práva. (Rozh. ze dne 10. února 1857, Gl. U. 290). Byla-li mezi rozvedenými manžely úmluva ohledně alimentace učiněna, nelze jí odporovati (Rozh. ze dne 30. dubna 1872, Gl. U. 4590), ani zvýšení její žádati. (Rozh. ze dne 7. října 1849, Gl. U. 889). Taktéž nemůže rozvedená manželka, jež se k muži vrátila, aniž by to soudu byla oznámila — při opětném rozvodu výživu dřívější požadovati. (Rozh. ze dne 19. února 1873, Gl. U. 4882). Kompensace výživného proti manželce bezvinné se nepřipouští. (Rozh. ze dne 22. března r. 1881. Rep. nál. 106). Věřitel, jenž si nechal výživu manželčinu exekučně odevzdati, ztrácí tento nárok, je-li ve smlouvě o výživném ustanoveno, že v případě exekuce nárok na výživné pomíjí. (Rozh. ze dne 5. září 1871 Gl. U. 4258.) Při dobrovolném rozvodu závisí od úmluvy výživného povolení téhož se strany soudce (§ 105. o. o. z.). Vezme-li se žádosť za dobrovolný rozvod zpět, nebo zemře-li jeden z manželů, zastaví se řízení. (Rozh. ze dne 22. července 1874, Gl. U. 5426 a 4. března 1874, Gl. U. 5288). Manžel nezletilý má potřebí k úmluvě alimentace při rozvodu svolení zákonného zástupce a soudu (§ 106. o. o. z.). Vzniknou-li při rozlučování manželství rozepře ohledně výživného, má soudce především o smír se pokusiti a nezdaří-li se to, strany odkázati na pořad práva; manželce však prozatím slušnou výživu vyměří. (§ 117. o. o. z.).
2. Právní poměr dětí a rodičů.
a) Děti manželské. Rodiče jsou povinni svým manželským dětem slušnou výživu poskytnouti. K povinnosti této druží se další povinnost tělesné i duševní výchovy (§ 139. o. o. z.) a vztahuje se i k dětem adoptovaným; povinnosť k výživě dětí zletilých nastává opětně tehda, když děti pozbyly způsobilosti sami se vyživovati, což jmenovitě při náhradě nákladu na choromyslné význam má. (Rozh. ze dne 4. listopadu 1880, časopis »Juristische Blätter« 1881 č. 2). Zvláště otec jest povinen pečovati o výživu dětí, pokud samy vyživiti se nemohou (§ 141. o. o. z.). Jsou-li manželé rozvedeni nebo naprosto rozloučeni a o výchovu dítek se neshodli, má soud o to se starati, aby děti mužského pohlaví až do 4. a děti ženského pohlaví až do 7. roku byly matkou opatrovány a vychovávány, není-li důležité příčiny, aby dítky jinak opatřeny byly. Náklad na výchovu povinen jest nésti otec. (§ 142. o. o. z.). Je-li otec nemajetným, nebo zemře-li, nastává tato povinnosť matce. Není-li již ani matky na živu, aneb je-li nemajetnou, připadá tato péče rodičům otcovým a po těchto rodičům matčiným (§ 143. o. o. z.). Má-li dítě vlastní jmění a dovolí-li ten, jenž dítěti jmění daroval, otci jmění toho používati, ručí příjmy nicméně za řádnou výživu dítěte a nemohou věřitelé otcovi na újmu dítěte příjmy ty zabaviti (§ 150. o. o. z.). Náklad na výchovu dětí učiněný nezakládá práv ku jmění dítěte později nabytého. Upadnou-li rodiče v nouzi, jsou děti povinny slušně je vyživovati (§ 154. o. o. z.).
b) Nemanželské děti mají rovněž právo, žádati na rodičích, aby jim dali výchovu, výživu a zaopatření jich jmění přiměřené (§ 166. o. o. z.). Vyživovati dítě jest v první řadě otec povinen; není-li však tento s to dítě živiti, připadne povinnosť ta matce (§ 167. o. o. z.). Pokud matka své nemanželské dítě chce a může sama vychovávati, nemůže jí dítě otcem býti odňato ; otec jest však povinen náklad na výživu nésti (§ 168. o. o. z.). Rodiče se mohou smluviti o výchově dítěte nemanželského, však taková úmluva nemůže býti na újmu právům dítěte (§ 170. o. o. z.). Povinnosť děti nemanželské živiti a zaopatřovati přechází na dědice rodičů (§ 171. o. o. z.). Pokud se týče otázky, jak dlouho trvá povinnosť alimentační, platí dle panující praxe zásada, že alimentace trvá dotud, pokud dítě samo se uživiti nemůže. Bez ohledu na to stanoví se často v rozsudku určité stáří, čímž však není ten, kdo má povinnosť alimentační, po uplynutí doby rozsudkem vyřčené pro vždy této povinnosti sproštěn, neboť povinnosť ta oživne, stane-li se osoba, dříve vyživovaná, k výdělku neschopnou. Rovněž nechrání doba výživy, rozsudkem určená, dítě před žalobou na zastavení alimentace, stalo-li se toto k výdělku schopným. Právo k výživě není vůbec po celý život dítěte vyčerpáno a jest vždy quaestio facti, až pokud vyčerpati se může. Připouští se tudíž i zvýšení výživného za jistých okolností, i když smír byl uzavřen. (Roz. ze dne 20. ledna 1870, Gl. U. 3676). Ani zaopatření dítka v nalezinci na útraty otcovy nechrání tohoto před dalším nárokem na polepšenou (Gl. U. 2951, 3181, 3758). Povinnosť alimentační nemanželského otce vztahuje se i k náhradě útrat pohřebních (Rozh. ze dne 25. července 1872, E. U. 10), jakož i k náhradě nákladů na výživu, které někdo jiný za otce až do podání žaloby byl učinil. (Plen. rozh. ze dne 20. srpna 1861, Kn. jud. 40). Má-li matka v případě poslednějším nárok na náhradu, musí jej co nejdříve k platnosti přivésti, jinak by se mělo za to, že chtěla sama této subsidiarní povinnosti výživné dostáti. (Roz. Gl. U. 1889, 5990, 6977). Jinak podléhá takováto žaloba na náhradu řádnému třicetiletému promlčení dle § 1042. o. o. z. (Rozh. pl. ze dne 17. prosince 1873. Kn. jud. 81.). Nároky na výživné může soudce i v případě kontumace zmírniti (Rozh. ze dne 20. května 1875, Gl. U. 5727).
3. Právo sirotků a opatrovanců. Jsou-li sirotci naprosto nemajetnými, má soud poručenský majetné nejbližší příbuzné k jich výživě přidržeti, ač nejsou-li k tomu již zákonem (viz nahoře) vázáni. Mimo to má poručník na veřejné dobročinné nadace a ústavy pro chudé spravedlivý nárok potud, pokud nezletilý není s to, vlastní prací a přičiněním sebe uživiti (§ 221. o. o. z.). Kromě tohoto zvláštního případu, který nepředpokládá vlastního jmění u sirotků, hledí se k alimentaci jen pokud se týče vyměření výše její. Tyto náklady na výživu stanoví soud poručenský, přihlížeje k nařízení otcovu, ku dobrozdání poručníkovu, ku jmění, ke stavu а k jiným poměrům nezletilého (§ 219. o. o. z.). Nestačí-li příjmy ku zapravení nákladu, kterého jest zapotřebí, aby sirotek v trvalý stav výživy byl uveden, může se s přivolením soudu také na základní jmění sáhnouti (§ 220. o. o. z.). Výlohy výživy musí býti obsaženy v účtu, nesprostil-li zůstavitel výslovně poručníka této povinnosti, aneb soud, pak-li příjmy převyšují vydání (§ 238. o. o. z.). Tytéž zásady, jež platí o alimentaci sirotků, vztahují se též k výživě opatrovanců, t. j. osob, jež svých záležitostí opatřovati a svých práv hájiti nemohou (§ 269. a 282. o. o. z.).
4. Právo dědické.
a) Byla-li poslední vůlí alimentace nařízena, považuje se za odkaz. Není-li nic bližšího ustanoveno, řídí se její objem § 672. o. o. z. Míra tohoto odkazu, nelze-li ji ani z výslovné ani z mlčky projevené vůle zůstavitelovy určiti, řídí se dle stavu, jemuž odkazovník přináleží, aneb k němuž dosavadním ošetřováním byl připravován (§ 673. o. o. z.). Odkaz výživy budiž přede všemi ostatními odkazy zapraven, nestačí-li pozůstalosť k uhrazení odkazů. Výživa odkázaná počíná se dnem dědičného nápadu (§ 691. o. o. z.).
b) Zákonnou posloupností dědickou nabývá nároku na potřebnou výživu dědic nepominutelný, jenž svého dílu povinného byl zbaven (§ 795. o. o. z.) a manžel, nebylo-li stran výživy jeho nic umluveno, dokud nevejde v manželství druhé. — Tímto se vyrozumívá jen nutná, ale slušná výživa, již však nemůže manžel vinou svou rozvedený žádati (§ 796. o. o. z.). Ježto zákon žádá, aby zaopatření nebylo smluveno, jest přípustný tedy nárok na slušnou výživu, bylo-li o výživu vůlí poslední postaráno. (Rozh. nejv. s. dv. ze dne 16. června 1876. Gl. U. 6184.)
5. Dědické právo manželské. Manžel může své manželce pro případ smrti své určiti t. zv. plat vdovský (Witwengehalt), což jest vlastně dobrovolně poskytovanou alimentaci. Nárok tento přísluší vdově hned po smrti manželově a má se plat ten zapraviti vždy na tři měsíce napřed. Vdova má ještě šest neděl po smrti manželově a, je-li těhotnou, ještě šest neděl po slehnutí nárok na výživu z pozůstalosti manželovy. Pokud však používá této alimentace, nemůže bráti platu vdovského (§ 1242. a 1243. o. o. z.).
6. Náhrada škody. Ublíží-li kdo následkem činu trestného někomu na těle, práv jest ze škody tím způsobené. Vztahuje-li se náhrada k ušlému nebo budoucímu zisku poškozeného nebo jeho příbuzných, nabývá tím nárok na náhradu povahy nároku alimentačního (§§ 1325 až 1327. o. o. z.).
7. V řízení sporném setkáváme se s nárokem alimentačním, který přísluší nemajetnému, zatknutému dlužníku proti exekventu, který byl za jeho uvěznění požádal. (Res. ze dne 11. srpna 1784, č. 335 sb. z. s., dv. dek. ze dne 8. listopadu 1784, č. 361 sb. z. s.). Výživné musí býti napřed hned při podání žádosti zapraveno. Nezapravil-li věřitel výživné v čas, má se za to, že se svého práva vzdal a nemůže pak dlužníka, svobody dosáhnuvšího opět uvězniti (dv. dek. ze dne 29. srpna 1791, č. 205 sb. z. s.). Jakmile doba vazby, pro niž výživné složeno bylo, uplynula, aniž by exekvent nové výživné u soudu složil, nabývá exekut práva na okamžité propuštění (dv. d. ze dne 8. března 1833, č. 2601 sb. z. s.). Výši výživného vyměří soud vzhledem ku stávajícím cenám potravin a vzhledem k osobním poměrům dlužníkovým (dv. dek. ze dne 18. října 1817, č. 1379 sb. z. s.). U jednotlivých soudů stávají o tom zvláštní předpisy. Ježto jest osobní uvěznění jen mimořádným prostředkem k tomu směřujícím, aby věřitel útěku dlužníkově zabrániti mohl, nemůže býti řeči o tom, že by věřitel náhradu nákladu na výživu dlužníka učiněného, jakožto náhradu nákladu exekučního žádati mohl. Tytéž zásady mají platnosť při uvěznění dlužníkově, jež dle zákona ze dne 16. března 1884, č. 35 ř. z. sobě věřitel na své útraty vydobýti může, když exekuce jmění dlužníkova zůstala bezvýslednou, a když dlužník zdráhá se vykonati přísahu vyjevovací. Povinnosť k výživě vězně ovšem nenastává, může-li se sám z vlastních prostředků živiti.
8. Řád konkursní ponechává rozhodnutí o tom, zda-li kridatáři výživa poskytnouti se má, vůli oněch věřitelů, kteří by tím újmy vzali. Byl-li kridatář útěkem podezřelý uvězněn, mají ohledně výživy platnosť zásady soudního řádu. Náklady výživného náleží k nákladům podstaty. (§ 5. a 100. konk. ř.).
III. Ochrana práva na výživu. Ten, kdo jest k výživě zavázán, nemůže se závazku svého zbaviti tím, že osobě třetí jmění své daruje. Byl-li ten, komu nárok na výživu přísluší, darováním zkrácen, může na obdařeném žádati doplnění toho, co jemu dárce nemůže dáti (§ 951. o. o. z.). Z více obdarovaných jest dřívější jen potud zavázán, pokud příspěvky později obdařených k výživě nestačí (§ 947. o. o. z.). Dědic nepominutelný po darování dárci se narodivší, jakož i dárce sám může v čas nutné potřeby proti obdarovanému a jeho dědicům k platnosti přivésti nárok na vydání zákonných úroků z darovaného obnosu (§ 954. o. o. z.). Rukojmí nemůže užiti obrany dlužníkovi příslušící, jenž dle zákona žádati může, aby jemu čásť jmění k výživě byla ponechána (§ 1354. o. o. z.). Výživné platí se nejméně na měsíc napřed. Zemře-li v čase tom vyživovaný, nejsou dědicové jeho povinni, vrátiti něco z toho, co předem zaplaceno bylo. (§ 1418. o. o. z.). Při úpadku nepožívá výživné pořadí privilegovaného, nýbrž patří do III. třídy věřitelské. Je-li nárok na výživu hypotekárně zjištěn, přísluší platům výživným, pokud přes tři léta před vyhlášením úpadku zadrželé nejsou, jakož i těm, které teprve během úpadku splatnosti nabudou, táž přednosť, kterouž má nárok sám (§ 34. konk. ř.).
Z podstaty úpadkové zapravuje se výživné v ten způsob, že se vypočte na kapitál a že čásť kapitálu při rozdělování na výživný kapitál připadající, pod úrok se uloží, a úroky ty se vyživovanému poukážou. (§ 182. konk. ř.)
Odkazovník, jemuž výživa byla pořízena, má právo, žádati jistotu i ohledně výživného ještě nesplatného (§ 161. pat. ze dne 9. srpna 1854). Ježto zákon právo to výhradně odkazovníkovi přisuzuje, nevztahuje se ustanovení to též na ostatní nároky na výživné.
IV. Poplatky. Při smlouvách o výživu dlužno rozeznávati, má-li vyživovatel povinnosť výživy čili nic. V případě prvém vyměří se poplatek dle stupnice II. (p. s. 8. popl. z.) ; v poslednějším případě považuje se smlouva o výživu za smlouvu darovací (p. s. 91. popl. z.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Alimentace čili výživa.. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 20-24.