-942
Žaloby dědické.
Žaloby dědické.
1 Žaloba o právo dědické.
Podány-li mezi projednáváním pozůstalosti přihlášky sobě odporující, jest především vyšetřiti a rozhodnouti, která ze sporných stran jest dědicem. Před zahájením tohoto sporu rozhodne soud, vyslechnuv z úřední Žaloby dědické.
943
povinnosti strany, která z nich proti druhé jako žalobce má vystoupiti. Po podání této žaloby určí soud (prodlužitelnou) lhůtu s tím účinkem, že nedodrží-li se lhůta ta, pozůstalost bude projednána a na nároky dědice, na pořad práva odkázaného, nadále zřetel brán nebude. Pravidlem jest, že ona strana musí žalobou nastoupiti, jež by silnější důvod svého odpůrce musila vyvrátiti, aby své právo dědické dokázala, tedy strana, jejíž dědické právo je slabším. Zůstavitelova spolumanžela, jenž se přihlašuje na základě dědické smlouvy, ve formě notářského aktu zřízené, žalovati tedy musí každý, kdož opírá své právo dědické o testament neb zákon; dědice, jenž povolán jest testamentem formálně bezvadným a co do pravosti nepopřeným, každý, kdo nárok svůj jen o zákon opírá; dědice testamentem novějším povolaného, dědič starším testamentem povolaný; dědice zákonného, v dřívější linii k nastupování povolaného, dědic v pozdější linii povolaný (§§ 125 —126 říz. nesp.; zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z.). Sporna jest otázka, jak rozděliti jest břemeno průvodní. Zásadním pravidlem by mohlo býti: Každá strana ať dokáže právo dědické, jehož se dovolává t. j. ty skutečnosti, jimiž její povolání k posloupnosti jest odůvodněno. Dědic smluvní provede tedy důkaz tím, že předloží akt notářský, dotyčnou dědickou smlouvu obsahující; dědic písemným testamentem povolaný tím, že předloží testament, jehož pravost, byla-li by popřena, zvláště prokázati musí. (Soudní praxe není v tom směru ustálena). Kdo se odvolává na testament ústní, ať dokáže, že byl platně zřízen a ať zjistí jeho obsah shodnou přísežnou výpovědí všech tří svědků testamentárních, a nemohl-li by některý z nich býti slyšán, ostatních dvou. Opírá-li kdo dědické své právo o zákon, musí dokázati svůj příbuzenský nebo man- želský poměr k zůstavitelovi, nastalou adopci resp. legitimaci. Úkolem odpůrce pak by bylo, aby podal protidůkaz na př. tím, že by dokázal, že žalobce jest k dědění nezpůsobilý, že se vzdal dědictví a pod. Za trvání sporu může každá strana žádati, aby pozůstalost byla dána v soudní sekvestraci. Až do rozhodnutí sporu jest vyčkati s projednáváním pozůstalosti (§ 127 říz. nesp.). Po provedeném sporu jest rozsudkem vyřknouti, které z obou stran právo dědické přísluší; s ní se potom pozůstalost projedná a jí se dědictví odevzdá. (Viz články: Právo dědické a Posloupnost dědická zákonná.)
2 Žaloba o dědictví.
Žaloba z práva dědického jest žaloba ryze určovací, kterou se žalobce domáhá pouze určení svého práva dědického; naproti tomu domáhá se pravý dědic žalobou o dědictví, podanou na domnělého dědice, jemuž omylem dědictví bylo odevzdáno, nejen uznání svého práva dědického, nýbrž i vydání dědictví nebo podílu dědického. Žalobce není nucen před podáním žaloby k dědictví se přihlásiti (nál. nejv. s. ze dne 8. října 1879 č. 10090, sb. »G1. U. « č. 7599). § 823 o. o. z., kterým zde jest se říditi, stanoví: I ten, komu již dědictví bylo odevzdáno, může býti žalován o odstoupení neb o rozdělení dědictví od onoho, jenž tvrdí, že má lepší nebo stejné právo dědické. Theorie vykládá slova »besseres Erbrecht« jako absolutně lepší právo dědické a zastává náhled, že žalobce musí ve sporu o dědictví dokázati, že jest pravým dědicem a že by tedy nestačilo, kdyby žalobce dokázal (jak tomu jest ve sporu o právo dědické), že má lepší právo dědické než žalovaný (tedy relativně lepší právo dědické). Odtud plyne: Vyjde li během sporu o dědictví na jevo, že pravým dědicem Žaloby dědické.
jest někdo třetí, jest žalobu žalobcovu zamítnouti, i kdyby dokázal, že má lepší právo dědické, než žalovaný; není zajisté pravým dědicem a žalovaný podrží takto dědictví na dále (na př. bližší dědic zákonný podá žalobu o dědictví na vzdálenějšího dědice zákonného, ale ve sporu vyjde na jevo, že někdo třetí byl povolán za dědice testamentem, a že jest tudíž pravým dědicem). O vedení důkazu práva dědického viz odst. 1 Byla-li práva dědická v řízení pozůstalostním uznána, nelze je po odevzdání po- zůstalosti v odpor bráti (nál. nejv. s. ze dne 24. května 1864 č. 3753, sb. »Gl. U.« č. 1920). Zvítězili žalobce, jest mu vydati dědictví buď celé, je-li dědicem výlučným, nebo poměrnou jeho část, je-li spoludědicem. Vydání dědictví, plodův a jinakých užitkův posouditi jest dle zásad, platných o bezelstném a obmyslném držiteli. Žalovaný jest držitelem bezelstným, nevěděl-li, že nemá práva dědického, a obmyslným, věděl-li, že práva dědického nemá neb alespoň z okolností tak se domnívati musil. Jest-li žalovaný držitelem bezelstným, sluší činiti rozdíl mezi stadiem před doručením obžaloby a stadiem po doručení tom. Před doručením obžaloby mohl žalovaný, poněvadž se pokládal za vlastníka, věcí do dědictví náležejících libovolně užívati a je sužiti, nejsa z toho nikomu zodpovědným, jemu náležejí všechny plody, jakmile od věci pozůstalostní byly odděleny a právě tak i všechny užitky (civilní plody) během pokojné držby splatné a jím již vybrané. Po doručení obžaloby musí však žalovaný na to již pomýšleti, že po případě bude musiti dědictví vydat, a proto od té doby jest zavázán, právě jako držitel obmyslný, nahraditi škodu, již sám byl zavinil, dáti náhradu za plody vytěžené i za nevytěžené, pokud by je dědic, jsa držitelem, byl vytěžil. Škodu nahodilou musí však nahraditi jen tehdy, když by náhoda věc u vlastníka nebyla stihla a žalovaný vydání její svévolným procesem protáhl. Obmyslný držitel dědictví jest zavázán vydati žalobci všechny výhody, jichž držbou byl nabyl a dáti náhradu za ty, jichž by žalobce byl si dobyl, kdyby si žalovaný nebyl dal pozůstalost odevzdati a jest dále práv ze všeliké jím zaviněné škody, jakož i ze škody nahodilé, pokud jeho držbou byla způsobena (§§ 824, 329, 330, 335, 336, 338 o. o. z.). Zásad o držbě bezelstné a obmyslné jest též užiti, jde-li o náhradu nákladů, jež držitel pozůstalosti na tuto byl učinil. Bezelstný držitel pozůstalosti jest oprávněn žádati náhradu za náklad nutný, jejž byl k zachování substance věcí pozůstalostních učinil, jakož i za náklad užitečný, k rozmnožení stávajících užitků vynaložený, a to dle jejich hodnoty v době vydání dědictví; nikdy však nemůže žádati více, než co skutečně byl vynaložil. Náhradu za náklad jen pro rozkoš nebo pro ozdobu učiněný může žádati pouze potud, pokud jím obecná hodnota věcí pozůstalostních skutečně byla zvýšena ; žalovaný má však na vůli vzíti si z nákladu toho vše (t. j. co mu k užitku jest), co bez porušení substance vzíti lze. Obmyslný držitel pozůstalosti má ve příčině nákladu, jím učiněného, totéž postavení jako jednatel bez příkazu: může totiž žádati, aby mu byl nahrazen náklad za příčinou odvrácení škody nutně neb účelně učiněný, byť i jeho námaha nebyla se s výsledkem potkala; dále může žádati náhradu nákladu užitečného, když užitek dědici tím způsobený jest patrný a převládající; nikoliv však, změnil-li věci pozůstalostní tak podstatně, že jich dědic k posavádnímu účeli užívati nemůže; ano dědic může v tomto případě žádati za navrácení v předešlý stav, po případě za plné dostiučinění (§§ 824, 331, 332, 336, 338, 1036—1038 o. o. z.). Každý držitel pozůstalosti, bezelstný Žaloby dílčí.
945
i obmyslný, může též žádati, aby mu nahrazeny byly útraty pohřební, místnímu obyčeji, stavu i jmění zůstavitelovu přiměřené, pak útraty se zřízením inventáře pozůstalosti spojené (arg. § 549 a 802 o. o. z.) a konečně poplatky pozůstalostní (poplatky z převodu, fondové poplatky), pokud by jev byl musil i dědic zapraviti (arg. § 1042 o. o. z.).