Vikář.

I. Apoštolský nebo papežský vikář.
Pod tímto titulem vykonávali druhdy různí vynikající biskupové, později pak vůbec biskupové v jednotlivých důležitých místech v zastoupení Vikář.
papeže určité úkony vyšší jurisdikce nad větším územím; tak na př. arcibiskupové Soluňští nad Illyrskem, Sevillští nad Španělskem. Později užíváno v těchto případech titulu legatus natus neb i primas, kdežto apoštolskými vikáři slují nyní papežští zmocněnci, kteří vykonávají pravidelnou biskupskou pravomoc v územích, kde katolická víra se teprve zavádí a kde tudíž formálních diecesí ještě není nebo kde diecese dříve existující byly světskou mocí zabrány a sukcesse biskupská trvale byla přerušena; tak na př. v misionářských zemích jest vždy určitý soubor misionářských stanic a apoštolských prefektur podroben jednomu apoštolskému vikáři. Rovněž v Evropě byli v posledních desítiletích v protestantských zemích severu až do obnovení hierarchie apoštolští vikáři a v Drážďanech jest posud apoštolský vikariát pro království Saské. V Rakousku jest t. zv. apoštolský polní vikář neboli polní biskup v čele veškeré duchovní správy vojenské. Apoštolští vikáři mají vždy svěcení biskupské.
II. Vikáři biskupští:
1. Aktivní biskup má po boku vikáře generálního (viz čl. Vikář generální);
2. je-li stolice biskupská uprázdněna úřaduje vikář kapitolní;
3. v určitém obmezeném smyslu jsou vikáři též děkani v jednotlivých okresích biskupské diecese jmenovaní, kteří proto v Čechách se nazývají »okresními vikáři« (srv. čl. Děkan).
III. Vikáři farní:
1. Jako dočasný vikář (vicarius temporalis) zřizuje se pomocný kněz ke správě farní pro dobu legální nepřítomnosti farářovy neb uprázdnění obročí (srv. čl. Intercalare) neb ustanovuje se též k tomu cíli, aby za faráře pro churavosť a pod. nezpůsobilého k vykonávání úřadu samostatně a pod vlastní zodpovědnosti farní správu vedl. Rovněž nazývá se někdy farním vikářem pomocný kněz, který u filialního kostela obstarává správu duší byť i ne samostatně, nýbrž odvisle od faráře kostela hlavního (srv. čl. Kněží pomocní); řádoví kněží se neustanovují na řádových farách jako faráři, nýbrž toliko jako vikáři, jež mohou býti kdykoli s místa svého opět odvoláni.
2. Stálý vikář (vicarius perpetuus) zřizuje se v případech, kde ten, jemuž fara náleží, farní úřad buď proto, že to jest osoba morální (řád a pod.), nebo jelikož jest povinen jinde residovati (na př. jako člen kapitoly), osobně nemůže vykonávati. Stálý vikář, jejž jmenuje k návrhu oprávněného (parochus primitivus) biskup, zaujímá postavení skutečného faráře, jenom že beneficium má spravovati pro t. zv. parochus primitivus a od tohoto též dostává přiměřený plat. Někde, na př. v arcidiecesi Solnohradské, bývají též »farní vikáři« držiteli beneficií, dismembrací vzniklých nebo vyloučených, kteří jsou rovněž skutečnými faráři, a jedině jsou povinni farářům kostela hlavního, kteří mají právo, je presentovati, na znamení jakési odvislosti nepatrné dávky odváděti.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vikář. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 467-468.