Pozemková reforma a vlastnictví.

1. V první chvíli politického osvobození snad jsme ani nepociťovali tak silně jako dnes pociťujeme, že nerozlučným článkem národního osvobození jest osvobození hospodářské. Máme svobodu politickou, ale o hospodářskou budeme dlouho a těžce zápasiti. Konečným vítězem ohromného boje bude národ, který nejdříve dovede prací využiti bohatství své země a svého ducha. Bude to zápas velmi těžký, protože bude zápasem i proti naší vlastní povaze národní. Jsme opravdu silní tam, kde jde o skutky náhlého semknutí, vzepření se, zasazení rány odpůrci, ale až dosud vždy jsme ukázali světu povážlivou slabost v dlouhodobé práci soustavného, budování, jehož plody nepřicházejí zjevně a hned, nýbrž znenáhla, takřka nepozorovatelně, po těžké, na pohled bezvýsledné práci. Zejména jsme slábi tam, kde nás cizí nátlak nezásobuje potřebnou náladou vzdoru. Snad by naše, čistě slovanská modlitba zněla: »Pane Bože, dej hodně, ale hned. Chceš-li mne však učiti trpělivosti a odříkání, raději skočím rovnýma nohama, se zavřenýma očima — ať do propasti, nebo do ohně.« Tato náchylnost — čistě slovanská — k výstřednosti a katastrofálnímu řešení věci, bude největším nepřítelem ve snaze, aby přerod poměru, mezi člověkem a plodící zemí vyvinul se šťastným směrem a bez těžších otřesů života hospodářského. Reforma pozemková jest problém všesvětový, obecně lidský. Těžko odhadovati, ale myslím že není daleko čas, kdy v kulturních zemích nebude zaostalého koutu, kde by několik rodin drželo tři čtvrtiny plodné pudy a kde by statisíce bezzemků marně usilovaly o kousek země, aby jim bylo dopřáno, volně pracovati — na svém. U nás jest věc tato zvláště naléhavá. Myšlenka národní jde tu ruku v ruce s myšlenkou sociální spravedlnosti. Bělohorské neštěstí způsobilo, že jsme ztratili svou zemi politicky — i hospodářsky. Jsem přesvědčen, že Rakousko, věrno tradici Habsburské, bylo, by se pokusilo doraziti náš národ novou loupeží majetku nemovitého, kdyby bylo zvítězilo. Pro nás je tedy jasna dráha: dokonati vyvážení zemědělské půdy — vrátiti národu, což jeho jest, osvoboditi lid, který dosud pěstuje svou půdu v cizích službách.
2. Ale při tom třeba si uvědomiti, že v otázce zlidovění a znárodnění půdy nepřijde jakýsi zázračný 28. říjen. Dnes už jsme pořádně vystřízlivěli z ilusi. konce roku 1918. Dnes už cítíme docela jasně, ze náhlý převrat politického osvobození vleče za sebou úžasnou práci budování toho, co bylo ztraceno odtržením od administrativy, staletou prací vytvořené a samočinně táhnoucí po pevných, soustavně vybudovaných tratích. Ale zemědělství, živel u všech národů a za všech období dějin (konservativní nutí k daleko a daleko větší opatrnosti a důkladnosti uvažování, má-li býti zavedeno mocenským zasažením na nové dráhy Vývojové bez účinků katastrofálních. Volá-li se zde po trpělivosti, soustavnosti, po domýšlení věcí do důsledků — není to ani fráze ani reakcionářství. Je to prostě počítání s tím, že život není ani matematika ani logika, nýbrž psychologie.
Narážíme na dvojí živel zdrcující síly: na tisíciletou skutečnost sociální psychologie, nazvanou vlastnictvím, která je skutečností statickou, tíhnoucí ke klidu a na druhý živel, dynamický, toužící po soustavném vývoji — zemědělskou techniku. Věc je tím složitější, že druhý, dynamický živel je v poměru závislosti k prvému. Rozřešení otázky vlastnictví bude určovati vývoj zemědělské techniky výrobní, jako tomu bylo vždycky a všude. Jinou tvářnost mělo zemědělství v období feudálním a nevolnickém, jinou tvářnost má zemědělství, založené na zásadě individuálního vlastnictví, jinou tvářnost bude míti v období, kdy snad bude dovršeno dílo socialisace půdy. Není pravda, že by tu šlo jen o změny administrativně- technické. Jde o přerod psychologický, o změnu duse zástupů, o změnu myšlení a cítění v davech pracujícího lidu. Nejde o usnesení, zákon, mocenský akt státní. Jde o vývoj k novému stupni nazírání na život a smysl života Jak se zdá, nedospěli ani v Rusku katastrofou politickou k odstranění vlastnictví, nýbrž spíše k tomu, aby se vlastníky stali jiní lidé, kteří již začínají pomýšleti na obranu vlastnictví, kteří přestali nazývali vlastnictví loupeží od té chvíle, kdy se ho zmocnili.
3. Význačný politik se předl časem vyjádřil, že vlastnictví jest pouhá fikce, t. j. věc neskutečná, předstíraná. Nechci býti zlomyslným, ale skoro mám za to, že by bylo dobře, začíti u něho s pokusem, jaká reakce se asi dostaví, odstraní-li se »fikce«, kterou nazýváme vlastnictvím. Mohl by životem ověřiti to, co lehkomyslně vyjádřil slovem. Mám za to, že vlastnictví není o nic více fikcí než sám život lidský. Nemůže jíti o to, aby tato živelní síla psychická se světa byla sprovozena, nýbrž o to, aby byla vpravena do určitých břehů. Vždyť také nikoho nenapadne, aby horská říčka byla odstraněna, nýbrž o to, aby z nepřítele člověka, jeho života a majetku, učiněn byl přítel, spojenec, spolupracovník — to je smysl a účel prací, které označujeme slovem »hrazení bystřin«. A obdoba mezi živelními silami přírodními a živelními silami ducha lidských davů vnucuje se neodolatelně.
Vlastnictví objevuje se v otázkách reformy pozemkové ve dvojí podobě. Jednak jako skutečnost, uchována z minulosti, jednak jakou součinitel budoucího vývoje. Prvým úkolem tedy bude, zaujmouti stanovisko k dnešnímu vlastnictví jako živoucí, historicky vytvořené skutečnosti. A tu bych rád zdůrazniti jednu věc, která bohužel opět a opěr se mate a velice ztěžuje jasné pochopení a správné zodpovědění otázek: Není všechno právo, co jest spravedlivé a není všechno spravedlivé, co jest právo. Ze všech sil se musíme snažiti, abychom právem učinili jen to, co jest spravedlivé, ale z důvodu zachovaní řádu pravního, který jest kostrou společenského života, musíme se zatím skloniti před tím, co platí za právo, i když pociťujeme jeho rozpor s tím, co bychom nazvali spravedlivým s vyššího hlediska mravního. Uvážíme-li tento důležitý rozdíl, můžeme říci, že (v celku myšleno) všichni vlastníci v českých zemích drží svůj nemovitý majetek po právu. Neexistuje třída vlastníků, o nichž by bylo možno říci, že mají půdu ve vlastnictví protiprávně. 1 když způsob, jakým před věky jejich předchůdcové nabyly svých pozemkových držav, objevuje se námi jako hanebně nespravedlivý — nemůžeme říci, že dnešní generace drží je bez práva. Neboť jednak většinou tehdy již nabyli nemovitého vlastnictví, předchůdcové jejich v souhlase s tehdejším (třeba kruté nespravedlivým) právem — jednak zhojil bezpráví i čas i skutečnost, že nabyli vlastnictví další a další nabyvatelé, kteří ve světle práva stali se držiteli pravými a poctivými. Desky zemské a knihy pozemkové jsou zrcadlem právních a jen právních poměru k nemovitým statkům.
4. Tím arci není řečeno, že by jejich država byla nesporná s hlediska sociální a dějinné spravedlnosti, ani to, že by surová křivda, způsobená habsburskými despoty, měla zůstati neodčiněná, ani to, že by váleční zločinci s markýzem (jerem v čele měli zůstati pány české půdy, aby její bohatství, dobývané mozoly českého lidu zůstalo zbraní k podkopnému zápasu proti českému státu. Lituji, že první, revoluční období našeho nového života nezúčtovalo alespoň s oněmi zlosyny, jejichž skutky byly celému světu známy. Revoluce má právo, dáti se unášeti vzkypělým ciferní a stavěti svět před hotové události. Nebylo třeba, bráti jim život, ale nemovitý majetek — nejtěžší zbraň — měl býti vyrván z rukou brutálního a všeho schopného nepřítele.
Dnes již jsme právním státem, máme ruce spoutány mírovými smlouvami a silně pochybuji o tom, zda máme tolik volnosti, abychom mohli zákonodárným aktem, úplně dohnati, co jsme mohli a měli učiniti nekrvavou mocí na počátku období revolučního.
Základnou pro další postup jest ovsem zásada, že nic -> ani soukromé vlastnictví nesmí býti překážkou, aby bylo vykonáno to, co jest jasným a samozřejmým zájmem celku. Sám stoletý občanský zákoník, který byl daleko vzdálen dnešního sociálního čtení, ustanovil, že tam, kde toho žádá obecný zájem, musí i přímé vlastnictví ustoupit. To jest základ pro velevýznamné, veledůležité akce veřejné, které nazýváme vyvlastněním. Nevím, zda by nebylo bývalo výhodnější, kdyby hned před rokem byl býval vydán důkladně vypracovaný zákon vyvlastňovací, a kdyby se bylo bývalo hned přikročilo k vyvlastňováním nejrozsáhlejších, nejnespravedlivějších držav pozemkových. Zákon vyvlastňovací byl by se snadno pořídil, protože jsou tu z minulosti výborné vzory a mimo to vyzkoušené dlouholetou, rozsáhlou praxí. Bylo by stačilo, provésti některá přizpůsobení a vytvořiti soustavu přechodných ustanovení, zabezpečujících zájem státu proti obcházení a maření díla vyvlastňovacího a rozšířiti na př. organisací hypoteční banky tak, aby mohla býti úvěrovým zprostředkovatelem státní akce pozemkové.
Sociální radikalismus vsak zadal v prve řadě silného slova, hesla, výkřiku, který by působil na nedočkavý dav. Nejprve se chtělo, aby zákon, prohlásil všechny majetky pozemkové, přesahující určitou výměru, za vlastnictví státu. Když se ukázala nemožnost, uvésti toto horečné blouznění socialisační rázem ve skutek, nalezlo se východiště v mírnějším, ale za to dutém slově — záboru. Zkušenost ukázala, ze kouzelné slůvko, pozdraveno obecným uspokojením, uklidnilo snad sice zástupy, ale neposunulo skutečného díla reformy o nic ku předu. Skutečné plody přinese akce, která — ať ji pokřtím tak či onak — nebude ničím jiným, než původně zavrženým vyvlastněním.
Vyvlastnění znamená odnětí vlastnictví za přiměřenou náhradu. Bylo nepřijatelným pro ty, kteří volali (ať upřímné nebo také nikoli) po odnětí vlastnictví bez náhrady. Nevím, kolik pozemku získá republika bez náhrady, ale tuším, že strašné málo, ano u přirovnání k celku téměř nic. Uvážíme-li, že nejde o majetek několika šlechtických rodin, o několik fideikomisů, které byly pobělohorskými konfiskacemi vyrvány z rukou českých pánů a měst, nýbrž o všechen nemovitý majetek, který přesahuje 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec, pochopíme snadno, na jakém jsme rozcestí. Buď odnětí bez náhrady, t. j. konfiskace, čili oficielní loupež, rozsáhlejší než byla ta, kterou po třech stoletích, podnes nazýváme zločinem proti spravedlnosti — nebo odnětí za náhradu, čili vyvlastnění. Pro druhou cestu mluví mimo jiné důvody i ten, že zasadí-li se někde rána spravedlnosti, prohlásí-li se někde zákonem nespravedlnost a násilí za právo, nikdo nedohlédne, kde se na této nakloněné rovině zastavíme a zda se vůbec zastavíme. Je samozřejmo, že musíme jíti cestou výkupu, chceme-li zachovati právní řád, chceme-li před světem platiti za stát právní.
5. Zákon praví, že vyvlastnění má se dostati náhrady přiměřené. To je arci pojem dosti pružný a dává možnost, aby otázka přiměřenosti byla posuzována dle všech okolností, zejména i dle sociálně politického účelu díla reformního: Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům, který byl první splátkou na vyvlastnění a příděl půdy zemědělské, obsahuje v §u 8. ustanovení, které možno považovali za zásadní. »Náhradu za požadovaný pozemek (přejímací cenu) vysloví soud, vyslechna po případě znalce (§ 17.); při tom jest se říditi cenami pozemků v téže krajině z r. 1913.« Nemyslím, že by toto ustanovení znamenalo totéž, jako kdyby zákon pravil: »Vlastníku náleží cena, jakou měl pozemek v roku 1913.« Bude asi nutno přihlédnouti ku změněné hodnotě peněz alespoň do jisté míry. Úplné přepočtení na dnešní hodnotu koruny znamenalo by ohromné zatížení nabyvatelů nebo státu — zejména v případech, kdy cena nebude placena ihned v plné částce odhadní, nýbrž úvěrem na dlouhou dobu (na př. cennými papíry slosovatelnými anebo rentou amortisační). Neboť při pravděpodobném vzestupu hodnoty peněz nastalo by nepřiměřené obohacení dosavadních vlastníků na účet nabyvatelů půdy nebo státu. Bude tu nutno hledali jakýsi střed, pro obě strany přijatelný. Již z toho je vidět to, co platí pro celé dílo pozemkové reformy, že o zdaru nebo nezdaru nerozhodne jen zákon (který ani nemůže být i naprosto ideálně spravedlivým na všechny strany), nýbrž hlavně způsob provádění. Všechno spočívá na tom, aby tento velkolepý podnik, jeden z největších, jaké nás čekají, přišel do rukou rozumných a spolehlivých. Složení pozemkového úřadu má pro národ i stát význam nedozírný.
Totéž platí o zákoně, kterým se má upraviti úvěr pro nabyvatele půdy. Uvažme jen, že člověku pranic nepomůže půda bez stavení, nářadí, dobytka — bez úplného zařízení, nutného k hospodářství, k němuž patří i osev a zaopatření hospodáře do prvních žní. Proto jistě bylo správno, že byl učiněn začátek zajištěním půdy pro malé pacbtýře, kteří již zařízení mají. Také zákonné ustanovení o nuceném pachtu má zdravý smysl přechodného opatření, aby první hlad po půdě uspokojen byl zatím alespoň pachtem k doplnění malých majetků na určité minimum a ku zcelení a zaokrouhlení usedlostí. Neboť k přídělu půdy skutečně vyvlastněné nutno přikročiti po zralé úvaze — snad i po projití určitým stavením pokusným — ale rozhodně dle důkladně promyšleného, dle všestranně a do posledních důsledků uváženého systému Nesoustavný postup dle nahodilých nálad a nátlaků, jak se v jednotlivých obvodech vyskytnou, dle hesel a cílů politické agitace nebo teroru, mohl by míti účinky přímo rozvratné.
Vzpomeneme-li, jak se vyvíjela myšlenka reformy, jak se vycházelo od zásady odčinění nespravedlivého a mstivého vyloupení země po Bílé Hoře, od latifundií, které nemohou býti jednotlivcem skutečně spravovány, které jsou vlastně soustavou příživnictví, kde privilegovaná rodina může nečinně a rozmařile žíti z mozolů námezdného lidu — vidíme obrys jediné správné soustavy: začíti od majetků největších a znenáhla sestupovati k menším a bude-li touha pozemková neukojena, sestoupiti až k hraničním državám, podrobeném vylastňovací akci státní. Nejhorší methodou by bylo no mém soudě, rozděliti práci okresů a začíti snad v okresech, kde se nejvíce křičí. Nikde není zákonného ustanovení, dle něhož by musil člověk dostati půdu právě tam, kde snad náhodou bydlí. Nezbytným a také sociálně zdravým jest jistý pohyb obyvatelstva, aby se dostalo přiměřené množství lidí do krajin, které byly dosud vylidňovány soustavou hospodářství latifundového a aby se ulevilo krajům, přeplněným neuspokojenými žadateli půdy. Nevím, proč by se mělo hověti zakořeněné nehybnosti lidí, kteří by nejraději viděli, kdyby se jim základ práce a blahobytu pokud možno donesl na dosah ruky. Kdyby se postupovalo dle okresů, byla by docela znemožněna ta část programu, která se jmenuje znárodněním půdy české, ale zároveň by se došlo k absurdnímu výsledku, že by v jednom kraji i roztříštěn byl všecek majetek zemědělský, pokud to vůbec je možno dle zákona, ale jinde by zůstaly nedotčeny latifundie, sociálně i hospodářsky zavržitelné. Nejde jen o rozdělení velkých držav pozemkových, nýbrž zároveň — ne-li v prvé řadě — o vnitřní kolonisaci, o zdravé rozvržení obyvatelstva zalidněním krajin, trpících nedostatkem osídlení.
Mohou-li jinde kolonisovati země za mořem, země jiných pásem, jiných podmínek a způsobů života — proč bychom my nemohli kolonisovati svou vlastní zemi, území svého státu? Má býti zásada nehybnosti hmoty vůdčí myšlenkou při díle sociálním, jehož látkou jest živý, myslící a pracující lid?
6. Úkoly, které se tu vyskytují, jsou — jak patrno — velmi vážné a velmi nesnadné. Ale zdá se mi, že daleko obtížnější a pro budoucnost závažnější jest otázka: jak naložiti půdou vyvlastněnou? Kdyby se prostě veliké majetky zemědělské a lesní rozparcelovaly a převedly do svobodného vlastnictví nabyvatelů, nastaly by věci, které jistě nejsou žádoucí. Snad by vznikl rozsáhlý řetězový obchod s pozemky, nebo alespoň to, že by zámožní lidé zase kupovali z druhé ruky a nastalo by zase nahromadění půdy v rukou »nových zemanů. Jest tedy omezení vlastnictví naprosto nezbytno, má-li býti dosaženo cíle. Objevuje se myšlenka, aby pozemek, získaný přídělem, byl po určitou řadu let nezcizitelným bez svolení úřadu pozemkového. Tím by se jistě dosáhlo určitého ustálení poměrů — ale snad by bylo správnější a důslednější, vysloviti předkupní právo státu pro všechnu budoucnost; a to nejspíše tak, že by stát nebyl povinen převzíti nemovitost za cenu, kterou někdo vlastníku nabízí, nýbrž že by ji mohl vykoupiti za cenu odhadní, a že by se toto právo na výkup vztahovalo i na případ, kdyby zůstavitel závětí nabízel nemovitost dědici, který v daném případě není zůstavitelovým dědicem zákonným. Kdyby toto právo státu (nikoli povinnost) platilo i proti tomu, kdo nemovitost koupil ve dražbě, a to tak, že by stát převzal usedlost za cenu a za podmínek, za kterých byla přiřknuta vydražiteli — nebylo by třeba vymýšleti obtížné soustavy — omezení úvěru — která ostatně může býti přímo nebezpečna řádnému hospodaření na usedlostech. Ale o této věci jest, tuším marno uvažovati, protože kostky jsou vrženy.
Tyto myšlenky kupí se kolem zásadního stanoviska, aby nabyvatelé půdy stávali se jejími vlastníky v dosavadními smyslu slova, byť i omezenými do jisté míry ve svém právu disposičním. Pro zásadu vlastnictví mluví mnoho důvodů. Především to, že touha po vlastnictví jest živelným proudem v duši lidu zemědělského. Neklamme se tím, že v přítomné chvíli mnoho se mluví proti vlastnictví. Toto volání velmi ochladne, jakmile ti, kdož zatím vlastníky nejsou, nabudou možnosti, aby se jimi stali Dalším důvodem jest, že zákon v drobném pachtu již vlastnictví k půdě, dosud najaté, poskytuje, že mnoho z půdy vyvlastněné připadne na zaokrouhlení a doplnění starších majetků, že vlastníky zůstanou ti, kdož reformou zůstanou nedotčeni, že vlastníci latifundií zůstanou vlastníky zbytků, které dle zákona zůstanou vyloučeny z vyvlastnění, že tedy v zemědělství zůstane třída plných vlastníku v dosavadním smyslu slova.
Jest konečně jedno, jakým způsobem pokřtíme poměr neúplného vlastnictví; u nás se klade na různé křtinу právních institucí skutečně až. malicherný důraz. Ale jest otázka: má v přítomné době republika odvahu a moc, aby veškerou půdu zemědělskou učinila předmětem nového právního poměru, který by nebyl vlastnictvím v dochovaném, tisíciletým vývojem utvořeném smyslu slova? Velice o tom pochybuji. Nejvýše by se mohla k tomu odvážiti v příčině nabyvatelů nových. Ale pak se tvoří základ k třídnímu boji v zemědělství, k boji mezi vlastníky úplnými a polovičními. A to je věc, nadmíru odpovědná a nebezpečná pro klidný vývoj poměrů v budoucnosti Vlastnictví snese jen jistou míru omezení, ale omezení toto — ospravedlněné vlastností zemědělské půdy jako životní podmínky národa a státu — bude trvale snesitelnými jen tehdy, bude-li všeobecné. Zemědělský lid má ohromný význam pro život národa. Jest pramenem lidí duševně i tělesně nejsilnějších, nejzdravějších. Jest třeba pamatovati na to, aby tento lid upřímně jako dosud lnul ke své půdě, aby měl podmínky spokojenosti a štěstí. Praví-li se, že otázka sociální jest matematika, dovolím si tvrditi naopak, že sociální otázka jest psychologie. Budoucnost ukáže, která z obou myšlenek je správnější. Jsem přesvědčen, že zkušební kámen života dá za pravdu té zásadě, kterou zde hájím proti studené zásadě sociální matematiky.
Ke všem těmto otázkám druží se řada otázek dalších, na něž může odpověděti jen odborník. Je to hlavně otázka, jaký význam pro výživu lidu a pro technický vývoj zemědělství má velkostatek, a dále, zda velkostatek v rukou individuálního vlastníka nebo pachtýře může býti rovnocenně nahrazen velkostatkem, v režii státní nebo ve vlastnictví družstevním. Zde myslím, že se ani při nejobšírnějších a nejhlubších úvahách odborníků neobejdeme bez pokusu. Jest sice pravda, že tu jsou již mnohé vzory v cizině, které svádějí k následování. Ale jsou to soustavy, provedené v jiných zemích a s jiným lidem. Duše národa je základním článkem, základním živlem, při všech těchto konstrukcích a také náš lid musí býti vyzkoušen. Zase tu přichází k rozporu mezi logikou a psychologií a zase rozhoduji ve prospěch psychologie v lidu i lidového státu.
7. Konečně třeba se zmínit i o methodě zákonodárné. A tu bych rád viděl založenu na ryzí, jasné a plnoobsažné pravdě. Sociální neklid působí, že se naše zákonodárství ve mnohém směru uchyluje k politice kulatých slov, která mají teprve později dospěti k vyhraněnému smyslu. Lidu předkládá se namnoze veliký a krásný obal bez obsahu: do toho se vsunuje obal menší a zase menší, až na konec přijde vlastní, skutečné a životné jádro. Snad to hoví methodě uklidnění, rychlého, prozatímního uspokojení. Snad je pravda, že pobouřená massa dá se na chvíli uspokojiti jakýmsi kornoutem, pro který se teprve připravuje ztravitelný obsah.
Ale to není methoda vychovávací. Pravda může býti ověřena jen shodou se skutečnostmi života. Co odporuje životu, nestane se pravdou ani když se zahalí do roucha pravdy. Vychovávati lid, to znamená, mluviti k němu přímo a jasně, vésti jej k poznávání pravdy а k úctě před ní. Jisté přikrašlování na úkor skutečnosti je snad všeobecným zvykem při agitacích a na táborech lidu, ale snížiti zákon na prostředek agitační, tvořit i zákon, který neupřímně zahaluje pravdu, to jest dle mého mínění hřích na mravním vývoji lidu a těžce se mstí. Podkopává víru v právo a právní řád, učí občanstvo, nepojímati vážně právní ustanovení a nevěřiti úplně tomu, co se prohlašuje ve slavnostní formě zákona. Učí to záludnosti a obcházení.
Rozvažme dobře, co chceme; ale rozhodneme-li se pro určitou myšlenku, jděme za ní důsledně, poctivě a dle pravdy.

Citace:

SVOBODA, Emil. Pozemková reforma a vlastnictví. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 11, s. 125-128.