Autonomie universitní a fakultní.

V přednášce o reformě právnického studia, kterou proslovil nejprve na pozvání Spolku československých právníků »Všehrd« guvernér Národní banky československé a universitní profesor Dr. Karel Engliš, podal přednášející řadu velmi cenných námětů pro zdokonalení studia. Abychom svoje čtenáře, kteří neměli příležitost vyslechnouti vývody Englišovy, seznámili aspoň s částí přednášky, citujeme nejen velice zajímavou, nýbrž přímo aktuální partii, v níž guvernér prof. Engliš pojednal o autonomii právnické fakulty, a to podle podání, jak nyní svou přednášku otiskl v Obzoru národohospodářském (XL. 165):
University jsou organisovány na myšlence svobody vyučovací a autonomie fakult při připouštění docentů a navrhování profesorů. I autonomie je svoboda vědeckých representantů proti vlivům jiným, jimiž byla dříve církev, dnes politika atd. Znamená-li takto autonomie vyloučení vlivů vědě cizích, pak však předpokládá, že vědečtí představitelé nesledují žádný jiný než vědecký zájem. Každá autonomie přináší odpovědnost. Jestliže by však některá fakulta rozuměla při své regeneraci autonomii tak, že připustí za docenta a navrhne za profesora, koho chce a nepřipustí, koho nechce, bez zřetele k absolutní a relativní vědecké úrovni — integritu morální předpokládaje — a že autonomie znamená dále, že se nemusí fakulta či profesor nikomu odpovídati z motivu svého postupu, pak se může státi autonomie největší překážkou pokroku, a fakúlta se může stati cechem, který se doplňuje podle jiných positivních nebo negativních motivů, nežli podle momentů vědeckých. Proti takové exklusivitě by bylo nakonec nutno postaviti princip volné soutěže, povinnost uveřejniti při habilitacích posudek práce, která je podkladem positivního nebo negativního návrhu, povinnost navrhnouti při profesurách vládě terno, po případě i právo ministerstva školství přezkoušeti kvalifikační nález fakulty komisí mezifakultní, zkrátka bylo by nutno brániti se proti postupu, který je v rozporu s vědeckou skutečnou svobodou a odpovědností a který se příliš podobá zneužívání svěřené moci diskreční. To není jen problém právnických fakult, nýbrž se týká všech fakult a všech vysokých škol, také německých a jejich zřetelů politických. Svobodu a autonomii může kdokoliv — komu byla dána — udržeti jen tenkráte, plní-li funkci mu svěřenou, a je-li si své odpovědnosti plně vědom. vr.

Citace:

Autonomie universitní a fakultní. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 8-9, s. 377-377.