Čís. 16704.

Neosvědčil-li vlastník věcí zabavených u dlužníka při výkonu exekuce svoje vlastnictví nepochybným způsobem, nemůže se domáhati na vymáhajícím věřiteli náhrady škody jen proto, že vymáhající věřitel (jeho zástupce) trval na výkonu zabavení.
(Rozh. ze dne 10. února 1938, Rv II 153/47.)
Srov. rozh. č. 13059, 10336, 5963, 5936, 4632 Sb. n. s.
Dne 8. června 1936, t. j. v sobotu před svatodušními svátky dopoledne se dostavili Jindřich E., solicitátor u právního zástupce vymáhajícího věřitele, nyní žalovaného, s výkonným orgánem okresního soudu v Š. do obchodní místnosti v Š. k výkonu povolené mobilární exekuce pro pohledávku žalovaného proti povinnému Františku D. V obchodní místnosti, na níž byla umístěna firemní tabule, znějíící na jméno povinného, a jež byla najata povinným jako oprávněným vykonávati tam řeznickou živnost, byli mezi jinými přítomni povinný František D., jenž vysekával maso, a dále žalobcova manželka, jež inkasovala peníze. Výkonný orgán i intervenient byli upozorněni na to, že v místnosti se nalézající maso a uzeniny nepatří povinnému, nýbrž jeho bratru Josefu D., nyní žalobci, a že byly výkonnému orgánu a intervenientu předloženy stvrzenky o tom, že daň z masa zaplatil žalobce. Přes to však intervenient trval na zabavení masa a uzenin a po jejich zabavení exekučním orgánem bylo zabavené zboží uschováno v městských jatkách. Po přezkoušení údajů a důkazu o vlastnictví byla exekuce na uvedené věci zrušena. Tvrdě, že nemohl proto v sobotu, neděli a v pondělí prodávati, ačkoliv svoje vlastnictví dokázal, a že musil si zboží obstarati jinde a že zabavené zboží žalobci nebylo včas vráceno, takže oním jednáním utrpěl škodu, blíže v žalobě rozvedenou, domáhá se žalobce na žalovaném zaplacení 505 Kč 20 h s přísl. z důvodu náhrady škody. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud, prohlásiv dovolání za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí, uvedl v důvodech: Jde o to, zda lze mluviti o zavinění intervenienta, jenž jménem žalovaného trval na zabavení dotčeného zboží. Odvolací soud má za to, že v souzené věci nelze nijak konstruovati takové zavinění, jež jest základem žalobního nároku. Podle § 353 ex. ř. mohou býti zabaveny věci, jež jsou »v moci« povinného. Podle toho, co shora uvedeno, není pochybnosti, že (zabavené) zboží bylo »v moci« povinného a nikoli v moci žalobce Josefa D. Také instrukce pro výkonné orgány výslovně uvádí, že věci uložené ve zvláštní živnostenské místnosti, jsou v úchově (v moci) povinného. Tím, že žalobce jako vymáhající věřitel svým intervenientem dal v oné obchodní místnosti zabaviti tam se nalézající zboží, jednal jen v mezích svých práv. Vymáhající věřitel má však právo dosíci uspokojení z dlužníkova majetku a vésti exekuci na dlužníkův majetek, ovšem v mezích zákonem vytčených. Jest tudíž uvážiti, zda v souzené věci nebyly zvláštní poměry, z nichž intervenient seznal nebo musil seznati, že zboží, jsoucí v obchodní místnosti povinného, není vlastnictvím povinného, nýbrž majetkem žalobcovým, a zda proto musil upustiti od jeho zabavení po případě zda stíhá žalobce zavinění, když tím, že tak neučinil, vznikla žalobci škoda. Především je tu přihlížeti k tomu, že v obchodní místnosti inkasovala žalobcova manželka peníze od zákazníků a že intervenientovi byly předloženy stvrzenky o zaplacení daně z masa Josefem D. (žalobcem). Podle názoru odvolacího soudu nestačí tyto skutečnosti, aby bylo lze mluviti o tom, že žalovaný musil jako vymáhající věřitel, zastoupený intervenientem, upustiti od výkonu exekuce, nýbrž že spíše celý stav věci — prodej v obchodní místnosti povinného, vysekávání masa povinným samým, příbuzenský poměr mezi povinným a žalobcem, pak špatné majetkové poměry povinného — byl takový, že vymáhající věřitel mohl a musil míti podezření, zda snad ve shodě se žalobcem na újmu věřitelů Františka D. (povinného) není předstíráno, že v obchodní místnosti jsoucí zboží nenáleží povinnému, nýbrž žalobci. Za takového stavu věci jest zajisté vymáhajícímu věřiteli přiznati právo konati další šetření a přesvědčiti se o správnosti tvrzeni učiněného mu o vlastnictví na věcech, které mají býti nebo byly zabaveny a nelze na vymáhajícím věřiteli žádati, aby již přesto, že jest v obchodní místnosti manželka třetí osoby, a to bratra povinného, že inkasovala peníze a že vymáhajícímu věřiteli byly předloženy stvrzenky o zaplacení daně z masa třetí osobou, jež ostatně provozuje též řeznictví, upustil od pokračování v exekuci a od zabavení zboží. Totéž platí i tehdy, kdyby, jak bylo tvrzeno, při výkonu exekuce byla bývala předložena odběrní knížka jiného řezníka, neboť jak již uvedeno, ani to by nebylo stačilo, aby se mohlo mluviti o tom, že vymáhající věřitel překročil meze svých práv a že jest proto odpověden za škodu způsobenou třetí osobě zabavením věcí. V takovémto podezřelém případě, o jaký jde v souzené věci, má intervenient právo vyhraditi si přezkoumání správnosti tvrzení učiněného o vlastnictví k zabaveným věcem. Nelze tudíž pochybovati o tom, že žalovaný jako vymáhající věřitel po případě jako intervenient jednal jen v mezích svých práv, dal-li ono zboží zabaviti (§ 253 ex. ř.) a dal-li zabavené předměty uschovati (§ 259 ex. ř.). Další otázkou jest, zda snad žalovaný jako vymáhající věřitel nebyl povinen ještě téhož dne, když se přesvědčil, že vlastnické právo na zabavených předmětech přísluší žalobci, zaříditi, aby bylo zboží vydáno žalobci, tudíž zda se snad nedopustil nějakého opominutí po vykonaném zabavení a uschování zboží, za které by byl odpovědným žalobci. I na tu otázku sluší odpověděti záporně. Především jest dbáti toho, že žalovaný nebyl ani nucen ihned uznati vlastnické právo žalobcovo, neboť mu za zjištěného stavu věci musí býti přiznáno právo provésti další šetření (viz rozh. č. 13059 Sb. n. s.), a že rozřešení takové pochybné otázky mohl beze všeho ponechati sporu podle § 37 ex. ř. (viz rozh. č. 10336 Sb. n. s.). To, že dobrovolně upustil od pokračování v exekuci, nemůže mu býti na újmu. Žalovaný se ostatně snažil, zaříditi ještě v sobotu dne 8. června 1936, aby maso bylo vráceno žalobci, a nebylo jeho vinou, že to nebylo možné, ježto jatky nebyly otevřeny. Zrušil-li žalovaný ihned po svátcích exekuci stran zabaveného zboží, učinil tak co nejdříve, takže učinil vše, co mohlo býti na něm požadováno (viz rozh. č. 5936 Sb. n. s.), a tím, že zástupce žalovaného se ještě v sobotu před svátky snažil dosíci vydání masa, učinil více, než na něm právem mohlo býti žádáno. Jest také pochybné, zda by byla správa jatek vydala maso na pouhé oznámení vymáhajícího věřitele, tedy bez soudního příkazu, ježto přece šlo o soudní úschovu. Náš nejvyšší soudí se zabýval opětovně otázkou tou a ve všech takových případech, podobných případu, o nějž jde, rozhodl, že vymáhající věřitel nemůže býti činěn odpovědným za škodu, vzniklou třetí osobě zabavením jí patřících předmětů (viz rozh. č. 4632, 5963, 10336 a 13059 Sb. n. s.), při čemž v posledních dvou rozhodnutích jest ještě uvedeno, že tu takováto odpovědnost jest jen tehdy, kdyby třetí osoba dokázala, že vymáhající věřitel provedl zabavení v úmyslu, aby ji poškodil. To však nebylo v souzeném případě ani tvrzeno, ani dokázáno. Nepřísluší proto žalobci proti žalovanému nárok na náhradu zažalované škody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud schvaluje právní názor odvolacího soudu, že při exekučním zabavovacím úkonu provedeném v sobotu dne 8. června 1936 bylo sice osvědčováno oproti intervenientu, že zabavované maso je vlastnictvím žalobce a nikoliv povinného, že však osvědčení listinné ani svědecké nebylo takové, aby intervenient resp. žalovaný mohl nabýti ihned přesvědčení o žalobcově vlastnickém právu, že tedy jeho vlastnictví nebylo při exekučním úkonu samém nepochybně prokázáno a že žalovanému resp. jeho intervenientu příslušelo proto právo přezkoumati si ještě údaje a nabídnuté důkazy. Že se žalovaný při výkonu svého práva dopustil šikany dle § 1295, odst. 2, obč. zák., není již v dovolání uplatněno.
Pokud se dovolatel snaží dovoditi, že žalovaný po zabavení a uschování masa neučinil včas vše, čeho bylo třeba k vrácení zabaveného masa žalobci, a pokud tak usuzuje z toho, že žalovaný měl při nejmenším vydati žalobci potvrzení o souhlasu s vydáním uschovaného masa v jatkách po případě se zrušením exekuce, jest žalobci odvětiti, že vydání potvrzení v prvé stolici neuplatňoval a že tedy jde o nedovolenou novotu v dovolacím řízení (§ 504, odst. 2, c. ř. s.). Ostatně by ani tím nebyl žalobcův nárok dostatečně prokázán, poněvadž se žalobce ani nepokusil tvrditi ani dokázati, že by si podle takovéhoto potvrzení mohl ještě téhož dne odpoledne (v sobotu) dne 8. června 1936 obstarati u soudu potřebné usnesení a v jatkách vydání masa.

Citace:

č. 16704. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 253-256.