Čís. 16815.

Má-li ten, jemuž přísluší služebnost bytu, podle smlouvy nárok na určité příbytečné v penězích pro případ, kdyby nemohl nebo nechtěl ve služebném domě bydliti, nejde pouze o služebnost, nýbrž také o reální břemeno, jež shořením služebného domu nebylo podle § 525 obč. zák. staveno.
Jestliže ono právo mělo býti podle dražebních podmínek vydražitelem převzato se započtením na nejvyšší podání, služebný dům shořel před udělením příklepu anebo se oprávněný rozhodl již před tím pro příbytečné, jest mu přikázati zadržené dávky za poslední tři léta před příklepem a co do dalšího plnění postupovati podle § 225 ex. ř.
(Rozh. ze dne 23. března 1938, R I 127/38.)
Exekuční soud rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost, přikázal Anně H-ové, pro niž na vydražené nemovitosti vázla služebnost bytu, 300 Kč jako odškodnění za její právo služebnosti za poslední tři léta a na další plnění oné služebnosti stanovil uhrazovací jistinu 1000 Kč, zamítnuv v té příčině odpor knihovní věřitelky K. banky, podaný jednak proto, že dům, o nějž jde, vyhořel v roce 1936 (před příklepem), takže od té doby byla služebnost bytu stavena a příslušela Anně H. náhrada nejvýše za léta 1934 a 1935, avšak v té době užívala bytu ve vydraženém domě. Rekursní soud potvrdil v této části napadené usnesení.
Nejvyšší soud k rekursu knihovní věřitel ky odkázal její odpor proti přikázání částky 200 Kč za léta 1934/1935 a 1935/1933 na pc/ad práva.
Důvody:
Není správný stěžovatelčin názor, že na služebnost bytu Anny H., která byla knihovně zajištěna podle kupní smlouvy ze dne 18. ledna 1923 a podle dražebních podmínek měla býti vydražitelkou převzata se započtením na nejvyšší podání, se nemělo, když služebný domek před příklepem shořel, z nejvyššího podání podle § 525 obč. zák. nic přikázati. Podle řečené kupní smlouvy si totiž Anna H. vymínila při prodeji nemovitosti povinným vedle výměnku i byt, ale s výhradou, že kdyby nemohla anebo nechtěla v domku bydleti, že jí přísluší na místě bytu příbytečné ročně 100 Kč. Nejde proto v souzeném případě pouze o služebnost, u níž plněním jest jen trpění nebo opomíjení, ale i o reální břemeno, záležící v positivním plnění příspěvků na byt (rozh. č. 7676 Sb. n. s.). Toto břemeno však shořením domku nepozbylo svého obsahu, jako by tomu mohlo býti, kdyby šlo jen o pouhou služebnost, a proto když se výměnkářka rozhodla, že bude na místo naturálního bytu požadovati příbytečné, právem soud přihlížel při rozvrhu i k tomuto jejímu nároku (rozh. č. 13040 Sb. n. s.), na který se § 525 obč. zák., pojednávající jen o služebnostech, nevztahuje. Správně proto přikázal jí zadržené dávky za tři léta před příklepem (§ 216, odst. 2, ex. ř.) a na další plnění přikázal právem (§ 225 ex. ř.) uhrazovací jistinu. Odpor proti přikázání zadržených dávek, jenž byl podán proto, že prý byly již splněny, měl ovšem podle § 231, odst. 1, ex. ř. odkázatí na pořad práva, ježto šlo o skutkovou okolnost, která byla sporná. Pokud stěžovatelka ještě vytýká, že dražební řízení jest proto zmatečné, stačí uvésti, že tu jde již jen o rekurs proti rozvrhu nejvyššího podání, a soud vyšší stolice není proto již oprávněn, aby se zabýval otázkou proveditelnosti a přípustnosti dražby (rozh. č. 12268, 11251 Sb. n. s.).

Citace:

Č. 16815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 488-489.