Věda, theorie, praxe a kritika.

V odpověď panu prof. Dr. Hoetzelovi.
Divím se upřímně, že prof. H. měl tolik odvahy napsati stať (Sborník, XIII., str. 55—71), oproti které obracejí se tyto mé řádky. Stať tato — ostatně do předu již slavnostně ohlášená (viz Přehled IX., č. 3) — jest plna osobních útoků.1 Divím se neméně, jak prof. H. mohl jíti tak daleko, že neuvážil důsledky svého počínání: někdo napíše recensi, se kterou autor recensované knihy není spokojen; na to sedne si uražený autor a napíše odvetnou protirecensi spisu recensentova před několika lety vyšlého. Pan protirecensent praví sice, že „poukazem na výsledky činnosti druhého tábora obhájí také nepřímo svůj vlastní způsob práce“. Není pochyby: otázka, zdali jeho způsob práce je správný, souvisí co nejtěsněji s otázkou, zdali já jsem dobře interpretoval § 28. dolnorak. stav. řádu, zda-li dá se udržeti Jellinkova statusová theorie, je-li mé bagatelisování dualismu právního správné atd. — První Věta, kterou zde s obvyklou svou „konstrukční odvahou“ a zcela „bezstarostně“ vyslovuji, je tato: Účelem statě p. protirecensenta není nikterak obhájení jeho způsobu práce, nýbrž zcela primárně jest to akt prosté odvety, která má býti dosažena hanobením mého spisu „Příspěvky k theorii nucených svazků“. Není nijak srozumitelno, proč by sebevědomý autor „Stran“, který má po ruce tolik panegyrických posudků různých odborníků, s takovým elánem vystupoval proti mé neodborné kritice, kdyby se mu skutečně jednalo o obranu. Tolik soudnosti přec předpokládal zajisté u svých ětenářů, že nedají se mým ubohým „planým mluvením“ zviklati!
Vyzývám laskavého čtenáře, aby si můj posudek práce H. v tomto časopise ještě jednou pozorně přečetl.2 Po pozorném přečtení dá mi zajisté za pravdu, že jest psán velice slušně a že nad podobnou recensí může se rozlítiti pouze někdo, kdo pokládá za své privilegium, že o jeho pracích smějí býti psány pouze panegyriky nebo má býti aspoň uctivě mlčeno, kdežto sám pro sebe právo kritiky (veřejné a soukromé) osobuje si v míře největší. Již nyní prohlašuji, že mi ani nenapadne respektovati toto privilegium a dovolím si tudíž odkázati útoky H. do svých mezí.
2. Že pan protirecensent mému „impetuosnímu“ článku „Právní věda“ (Sborník XII.) neporozuměl nebo že aspoň nestálo mu za to porozuměti mu, dokazuje tím, že směšuje hned na počátku svých úvah (str. 56, 2. odst.) hlavní pojmy „věda“ a „theorie“, o kterých tento článek jedná. Nebylo by mu jinak ušlo, že mé vymezení „vědeckosti“ hodí se na způsob, jakým on pěstuje svůj obor, jako by bylo proň ušito. Tvrdím, že H. oddal se svému oboru s takovou intensitou a láskou (du coeur), že mu na jiné obory, kterým objektivně (ačkoliv nesouvisí úzce s českou samosprávou) přece jen nelze upři ti veškerou důležitost, zbývá příliš málo času a chuti. To platí na př. hlavně o filosofii; tím vysvětluje se jeho naivní podivení nad mým názorem, že naprosto není nemyslitelný právní řád, který by se neomezoval — jako nynější (šosácký)— na možnost jediné lidské subjektivity právní, a domněnka, že vyhrál citací mého článku o „Ochraně zvířat“ v „Národnich Listech“, 1910, č. 122, — který sám s velkou zálibou cituji—, nějaký zvláštní trumf proti mně. Zkostnatělý nějaký byrokrat ovšem bude se ptáti: „Jest snad možno uvažovati o tom, může-li býti pes subjektem stavebního konsensu nebo žába subjektem vodoprávní koncesse? Ne-li, tedy pryč s takovými allotriemi!“ Od takového šosáka má se ale universitní profesor výhodně odlišovati. Scházelo jen ještě, aby se byl H. — snad se stanoviska stavebního referátu — vyjádřil o „nerozvážnostech“, kterých jsem se dopustil ve svém článku „O svobodě vůle“ (Sborník, XI.). Nerozvážným jest, plésti se do věcí, pro které nemáme pražádného porozumění a nutných filosofických průprav.
2. Pan protirecensent buší, jak dalo se očekávati, do mého tvrzení, že není juristicky vystižitelného rozdílu mezi veřejným a soukromým právem ani v objektivním ani v subjektivním smyslu. Při tom myslí, že jsem se svým názorem dosud úplně osamocen, a že tedy před čtenářstvem má porážka bude evidentní. Ohání se Perlmannem, Rosinem a vůbec „čelnými a uznanými theoretiky“. Tato zbraň — názory cizích lidí a kapacit (hlavně „autority z ciziny“ jsou nejobávanější) — jest nejobvyklejší při našich domácích literárních soubojích, takže ji musí použiti někdy i ten, kdo jest si jinak směšnosti situace a vyplývajícího z ní fiaska samostatného úsudku úplně vědom. Musím tedy uctivě prohlásiti, že již nejsem se svým názorem sám a že mohu svého protivníka, sekne-li mne Perlmannem nebo Rosinem, bodnouti za to Launem3 nebo Kelsenem4. These, že není právnického rozdílu mezi veřejným a soukromým právem, jest tak samozřejmá a jednoduchá — ovšem jen pro člověka samostatně myslícího — že odhalení její možno srovnati s vejcem Kolumbovým. Odůvodňovati a dokazovati obvyklý dualismus (snad pomocí judikátů) jest přímo logickou nemožností, t. j. jinými slovy: docházíme zde k úsudku prostou logickou operací. Radí-li mi tudíž někdo, abych, než definitivně se rozhodnu, prostudoval dříve veškeré nálezy soudu správního a říšského, jest to radou svrchovaně naivní. Když přes to H. tvrdí, že jsem svou thesi přesně nedokázal, dlužno k tomu poukázati, že dle pravidel „processu logického“5 břemeno důkazní tíží vždy toho, kdo tvrdí existenci něčeho a nikoliv toho, kdo tvrdí "její neexistenci (jelikož věcí, jejichž neexistenci nelze dokázati, jest nekonečný počet).
O oprávněnosti výtky, že „rozšiřuji svůj výrok — H. míní tím názor, že dualismus neexistuje v praxi — i na pole positivně právní“, přesvědčí se laskavý čtenář nahlédnutím do „Příspěvků“. Pravím tam na př. na str. 77: „Je-li však (sc. kompetence) určena, pokládáme veškeré další bádání o povaze těchto nároků jako soukromoprávních resp. veřejnoprávních za zbytečné.“ Tím chtěl jsem říci, že se kompetencí rozhoduje povaha toho kterého práva. Je-li takto určena jeho povaha, pak lze řešiti otázky, o kterých H. mluví (promlčení, kompensace, sukcesse, condictio indebiti). Musí však existovati konkrétní předpisy, neboť z povahy veřejnoprávní nějakého práva jako takové neplyne pro tyto otázky pranic.
Své vskutku úřednické nebo departementní nazírání osvědčil p. protirecensent jednaje o vývodech „Příspěvků“, jejichž účelem bylo ukázati, že obvyklé rozlišování zájmů veřejných a soukromých nehodí se jako podklad pro rozlišování práva ve veřejné a soukromé. Že by argumentace H. byla zvlášť jasná, nelze říci. Proč bychom mohli při sporu o poměr mezi zájmem soukromým a veřejným operovati jen s „konkrétním zájmem individuelním“ ? Při vyřizování úředních „kousků“ padá na váhu ovšem jen tento. Pan protirecensent přehlíží patrně rozdíl mezi objektivním a subjektivním právem a nepochopil asi, oč se mně jednalo. (Srovn. str. 60 „Příspěvků“: „Veškeré normy, tedy i to, co se nazývá soukromým zájmem, jsou stanoveny v zájmu obecném. Není v nich místa pro abstraktní zájem soukromý, který by byl protivou zájmu veřejného.“) Jen tak mohu si vysvětliti naivní otázku: „Kde je vůle u abstraktního zájmu soukromého?“ (Str. 58.) Dlužno však doznati, že zcela správně a důsledně domyslil poslední konsekvence, ku kterým nutně vede každá konstrukce práva pomocí kriteria zájmového vůbec: že totiž skutečně dlužno konstruovati na př. abstraktní zájem zločince — jako člena lidské společnosti — na tom, aby byl potrestán. (Srovn. Kelsen, Hauptprobléme, str. 598.) — Za pouhou naivnost nelze však již pokládati výtku, že neuznávám rozpor mezi konkrétními zájmy.
3. Jako „passivum“ vytknul Hoetzel dále, že „lpěl“ jsem na některých názorech Jellinkových a praví, že „jakousi záslužnou práci — tedy přece! — vykonaly tu Příspěvky tím, že bezděčné prokázaly neudržitelnost některých základů Jellinkova Systému (str. 60). Výtky stíhají zde tudíž také tohoto posléz řečeného ignoranta, na jehož omluvu budiž však připomenuto, že mu patrně scházela praxe samosprávná. Co se týče však mého rozlišování hlediska materielně-právního a formálně-procesního ohledně aktů konstitutivních ve spojení s theorií statusovou, musím opět prohlásiti, že pan protirecensent mým vývodům neporozuměl. Pročež několik slov na vysvětlenou: „Býti doktorem práv“ jest zajisté stavem. Kdo odbyl veškerá rigorosa, avšak není ještě „povýšen“ — t. j. jinými slovy, komu nebyl udělen doktorát není doktorem, ačkoliv vyplnil veškeré podmínky. V tom smyslu, že ony podmínky nemohou býti „uděleny“, nýbrž pouze promocí uznány, mluvil jsem o formálně-konstitativních aktech. Také šlechtic, kterého uvádí H. jako příklad, musí splniti jisté podmínky, které mu nemohou býti „uděleny“. Jen tenkráte by „nový šlechtic nepochopil, proč je povyšovací akt jen formálně konstitutivní“ (str. 61), kdyby stav šlechtický byl hned po něm udělen na př. nějakému trestanému zločinci. Že mým vývodům o statusech p. protirecensent neporozuměl, vyplývá také z výtky, že mnou uvedený příklad „jsem otcem“ není případným. Se stanoviska statusové theorie jsou poj my „jsem otcem“, „jsem vlastníkem“, „jsem doktorem nebo šlechticem“ na vlas stejné. Ušiji-li si oblek, stávám se jeho vlastníkem právě tak jako se stávám otcem, zplodím-li dítě (H. mluví nepřesně o „oplodnění ženy“). V obou případech jsou předpoklady pro vznik nějakého stavu určitá fakta, která nemohu konstitutivně uděliti. Akt, který k takovýmto faktům někdy přistupuje (příklad doktora, šlechtice), nazval jsem formálně-konstitutivním. Jak jsem se s touto konstrukcí „dostal do rozporu se skutečnostmi právními“, nerozumím. Zde chci jen uctivě podotknouti, že, ačkoliv snad nemohu se s H. měřiti co do zevrubné znalosti českého zákona honebního a obou českých řádů stavebních, pokládám se — aniž bych tím chtěl opět urážeti — co se týče zdatnosti logického usuzování v nejhorším případě za rovnocenného panu protirecensentovi a že mu tudíž na tomto poli zápasném nekyne mnoho vavřínů.
4. Malé porozumění pro základní otázky methodologické — tyto zdají se mu býti „neplodné slovní hříčky“ — vysvítá jasně z výtek, které H. činí mým vývodům o pojmu kompetence („chtěl bych prý z ní vylučovati živel oprávnění resp. povinností“, str. 62). Neví, že učení o kompetenci souvisí s učením o orgánech, přesněji o jejich právní subjektivitě resp. nesubjektivitě. Neví, že zdravý rozum zakazuje konstruovati kompetenci jako subjektivní právo nebo povinnost tomu, kdo se jednou (jako na př. Jellinek) rozhodl pro neosobnost orgánů. Tento zákaz jest tak kategorický, ze nepomohou žádné ohledy na „naši obec“. Z „Příspěvků“ vysvítá úplně jasně, jak vymezuji pojem kompetence 6 a pokládám toto vymezení za úplně důsledné. To platí pak ovšem nejen pro „naši obec“, nýbrž pro každou jinou (třeba austrálskou). Co se týče oné, vysvítá z „Příspěvků“ opět s úplnou jasností, kdy má práva a kdy kompetence v onom smyslu.7
Že p. protirecensenta nevyvedlo ani pilné studium naší praxe z „mlhavosti“ pojmové, dokazuje jeho výrok: „Ostatně nelze říci, že by státní orgán nebyl povinen svou kompetenci vykonávati, vždyť subjektivní práva veřejná byla by bezcenná (p. protirecensentem podtrženo), kdyby jim neodpovídala povinnost státních orgánů konati úřad“ (str. 62). Kdo by chtěl tvrditi, že rubsubjektivních práv veřejných jest povinnost orgánů konati svou: kompetenci? Každý ví, že rub tento jest jedině povinnost státu jako subjektu zavázaného. Orgánové mohou míti jen oproti státu povinnosti (t. z v. disciplinární) a pak je mají jako zřízenci fysičtí. Je nepochopitelno, jak lze přehlédnouti „slovní hříčku“, že pojem kompetence úřadu (na př. okresního hejtmanství) a disciplinární povinnost úředníků (na př. okresního hejtmana A, nebo koncipisty B, dodržovati úřední hodiny, vyřizovati akta, zachovávati při tom zákony atd.) jsou věci zcela různé a že okolnost, konstruujeme-li onu kompetenci jako povinnost čili nic pro subjektivní práva veřejná jest naprosto irrelevantní. Doznávám, že jsem při konstrukci pojmu „kompetence“ nechtěl „kresliti obraz našich obcí“ a že jsem je tedy také „nepřestrojil“. Dle stanoviska Hoetzlova zdálo by se skutečně, že ten, kdo nezná naši samosprávu, nemůže na věky dospěli; k jasnému pojmu o „kompetenci“. Zdá se býti vůbec jeho fixní myšlenkou, že všecko, co čte, applikuje ihned na poměry této samosprávy. S tohoto důležitého, avšak přece jen poněkud omezeného stanoviska „hodnotil“ také mé „Příspěvky“.
5. Z celé stati H. vyplývá, že sebe pokládá za nepoměrně lepšího „praktika“ než mne. To by bylo jen tehdy nesporným, kdyby právě praxe u samosprávného úřadu měla nějakou zázračnou moc, která jiným oborům správy (tedy hlavně státní) chybí. To nepokládám za prokázané.. Nevím, proč by na př. někdo, kdo působil ve správě státní a to po případě postupně u všech tří instancí, měl míti méně příležitosti přijíti do intimního styku s právem správním než ten, kdo u jedné instance samosprávné vyřizoval rekursy. Nesmíme též zapomenouti, že kompetence i jen jedné z oněch státních instancí kvantitativně přesahuje daleko kompetenci této. Oproti bohatým praktickým zkušenostem honebně- a stavebněprávním p. protirecensenta mohl bych poukázati na své vlastní zkušenosti v oboru kultusovém (s vyloučením ovšem poměrů akatolických společností nábož.), živnostenském, policejním atd. Škoda ovšem, že se tyto zkušenosti nedají ani měřiti ani vážiti, takže zůstává v právu ten, kdo neúnavně na ně poukazuje.
Fixní myšlenka, že praxe u českých samosprávných úřadů jest jaksi centrální studnicí pro poznávání a správné porozumění správního práva vůbec, není výlučným rysem p. protirecensenta; trpí jí též jiní odborníci jemu blízcí. Z toho povstal u nás zcela zvláštní poměr mezi oficielními theoretiky a praktiky. Ve svém praktickém působení ve správě státní měl jsem příležitost seznati celou řadu vynikajících praktiků, nikde však neseznal jsem podobné neskonalé povýšenosti nad theoretiky jako u našich odborných praktiků. S výšky svého departementního stanoviska útrpně pohlížejí na ubohé theoretiky ve tmách tápající. Nejhůře ovšem vede se ubohému docentu správního práva; neboť z 50 odborných departementů a referátů hrozí mu stálé nebezpečí. Ať napíše cokoliv, vždy jest v nebezpečí, že najde se příslušný odborník, který dokáže, že v této věci má bohatší praktické zkušenosti. Jaký div, že osamocenému takto theoretikovi nezbývá pak nic jiného než utéci se k různým „floskulím a řízným průpovídkám“ jako na př. „tantum quisque laudat, quantum se posse sperat imitari“ nebo „il n'y a que l'esprit qui sente l'esprit“.
6. Několika slovy musím ještě ospravedlniti své neuctivé výroky v posudku Hoetzlových „Stran“. Činím to tím způsobem, že přidám ku sbírce lichotivých uznání, která p. autor ve své stati sám snesl, ještě svůj vlastní skromný úsudek. V inkriminováném posudku napsal jsem (str. 465) doslovně: „Jest litovati, že autor jaksi stůj co stůj chce býti takovým praktikem knihy sepisujícím. Vždyť z několika míst jeho knihy jde na jevo, že mu dar konstrukce neschází (na př. str. 36, 39, 117, 187, kde ve formě nenápadné a skromné nalézáme plodné, všeobecné myšlenky)“. Pro každého jiného autora bylo by jasno, že výroky, kterými se H. cítí uražen, nechtěl jsem se dotknouti intellektuálních a vědeckých kvalit spisovatelových, nýbrž že byly namířeny proti opětovným narážkám na „vzdušné konstrukce volněprávní spekulace“. Na druhé straně však pravím stejně otevřeně jako H. prohlásil, „že má větší lásku a oddanost k praxi správní než k leckterému theoretikovi“ (kterého to asi míní?), že práce Hoetzlovy byly domácí kritikou zcela nepoměrně přechváleny. Nepoměrně proto, když uvážíme, že práce jiných autorů, třebaže ani z daleka nemohou se rovnati výkonům H., byly touže sl. kritikou chladně a povýšeně ignorovány. (Domnívají-li se snad p. t. páni odborníci, že tím narážím na své „Příspěvky“ — tož uhodli dobře.) Vytýká-li mi konečně p. protirecensent, že jsem se ve svém posudku „nevypořádal ani s jediným názorem v jeho knize obsaženým“, odpovídám na to, že k tomu účelu bylo by bývalo v první řadě nutno skontrolovati způsob, jakým svého materiálu užil, přesněji: zjistiti na př., zdali správně použil judikátů. Sám H. praví, že teprve pak, „až si prostuduju judikaturu jím použitou (a ne jenom dle záhlaví nálezů), poznám, co vnesl do otázky stran a co bylo třeba konstruktivního umění zmoci tak ohromný zákonný a nálezový materiál“ (str. 68). Ježto jsem si celou panem protirecensentem použitou judikaturu ku své recensi skutečně nepře studoval, omezil jsem se zcela důsledně a skromně na pochvalu jeho píle a vytrvalosti. Pravím v inkrimováném posudku: „Znalce netřeba šíře upozorňovati, kolik píle a vytrvalosti v této práci vězí. (Ostatně autor sám v předmluvě mluví o „svízelné práci“.) Neboť je-li již dost obtížno sestaviti kriticky judikaturu o nějakém specielním hmotně právním předmětu, stupňují se tyto obtíže ještě, když jedná se o předmět toliko formálně-právně vymezený, do kterého tudíž spadají ty nejrozmanitější materielně právní předpisy. Znamená to zkrátka prostudovati celou judikaturu: sapienti sat!“ (str. 464).
7. P. protirecensent srovnává se se mnou pouze v jednom bodu: „že jsme opravdu dvě zcela odchylné právnické individuality“. Rozumí se, že každý z nás myslí, že ta jeho jest lepší; to jest při sebevědomosti naší zcela přirozené. Avšak dlužno dodati, že nejen co do právnické nýbrž i vůbec co do celkové individuality lišíme se dokonale. Především tím, že p. protirecensentovi záleží na mínění jiných lidí (nejen t. zv. odborníků nýbrž též na př. studentů) abnormálně mnoho, kdežto má individualita vykazuje v tom směru spíše jakési podprůměrné minus. S touto abnormální — a dle mého mínění politování hodnou — odvislostí od názorů jiných lidí o jeho práci souvisí též abnormální způsob, kterým H. svou nepřátelskou kampaň proti mně provedl. Do podrobností se zatím pouštěti nemohu.
Abych tedy i já resumoval: Má vědecká práce neimponuje Hoetzelovi; nemohu se proto horšiti, protože i jeho neimponuje mně. Jsme dvě různé individuality. Vše to nevadí, abychom zachovávali oproti sobě obvyklou jinak literární a akademickou slušnost. Ve vší uctivosti ale zcela rozhodně žádám proto p. prof. Hoetzela, aby při případných dalších útocích vážil opatrně slova — neboť nehodlám mu zůstati dlužen ničeho!
Prof. Dr. Frant. Weyr.

Srovn. na př. str. 55 řádka 11 zdola (a contr.), str. 57 řádka 20 a 23 shora, str. 58 ř. 13 shora, str. 64 ř. 19, 21, 22 shora, str. 66 posl. řádka, str. 67 ř. 20 shora a 12 zdola, str. 68 ř. 8, 19, 27, 33 shora, str. 69 ř. 9, 23, 28 shora, ř. 7 zdola, str. 71 ř. 7 zdola.
V následujícím předpokládám ovšem, že mé práce, o které se jedná, jsou čtenáři známé; úsudky jiných čtenářů musí mi býti přirozeně lhostejné.
Viz „Oest. Zeitschrift für öffentl. u. private Versicherung“ II., str. 362, a Grünhutüv časopis XXXIX., str. 309.
Viz „Hauptprobleme der Staatsrechtslehre“, kteréžto dílo, o kterém referuji na jiném místě tohoto sešitu, jest přímo programaticky žaloženo na theorii o jednotnosti všeho práva.
Připomínám zde výslovně, že je to pouze řečnický obrat a nikoliv civilisticko-processní konstrukce, podobně jako obrat v inkriminované recensi o „personifikaci zákonodárce“, o kterémžto obratu praví p. protirecensent, „že neříká nic určitého“ a myslí při tom na nějakou právnickou konstrukci, kdežto pravý smysl jeho jest, jak čtenář lehce se přesvědčí, úplně jiný.
Str. 219: „Kompetenci lze pak nazvati každou funkci, která vykonává se na základě objektivního práva, bez ohledu, je-li v zájmu vykonávajícího subjektu. Kompetencemi jsou tudíž především funkce orgánní.“
„Pokud tudíž orgán jistého (sc. nuceného) svazku vykonává mimo své vlastní svazkové funkce též kompetence státní, máme co činiti s typem svazku korporačního smíšeným s prvky úřadovými. K tomu typu patří na př. bez odporu veškeré svazky komunální, tedy především obce politické. Neboť ony vykonávají a mají stálé kompetence státní.“ (Str. 220.) Tím jsem dle H. „skreslil dokonale skutečný stav právní“ a vzal „naší obci to, co je na ní nej charakterističtějšího, totiž nárok na samostatný obor působnosti“.

Citace:

WEYR, František. Věda, teorie, praxe a kritika. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 192-199.