O „privilegovaných“ věřitelích v konkursu.

1
Konkursní řízení, upravené dnes konkursním řádem ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n., jest vyvoláno hlubokou poruchou hospodářské situace jednotlivce, který není s to, aby plnil své závazky (jest »insolventní«, což není identické s »předlužením«). Důsledky právní, které s tímto řízením jsou spojeny, zasahují arci v prvé řadě úpadce. Tento nesmí od prohlášení konkursu, t. j. ve smyslu § 2, odst. 1 konkursního řádu od počátku dne, kterého byla konkursní vyhláška vyvěšena na desce konkursního soudu, nakládati svým jměním, podrobeným exekuci, jež mu náleželo v den prohlášení konkursu anebo kterého nabyl za konkursu (tak zvaná konkursní podstata, do které nepatří úpadcova práva osobní a majetkové hodnoty nemající a dále to, čeho úpadce nabyl za konkursu vlastní činností nebo co mu bylo za konkursu bezplatně věnováno — ať mezi živými či pro případ smrti, — pokud toho potřebuje k výživě své a těch, kteří mají proti němu zákonný nárok na výživu). Veškerá jednání, která úpadce po prohlášení konkursu vykonal a které se týkají konkursní podstaty, jsou podle § 4, odst. 1 konkursního řádu bezúčinná proti konkursním věřitelům (nikoli arci též proti osobě, se kterou úpacíce dotyčné jednání sjednal nebo vůči níž podnikl právní úkon; této osobě musí býti vráceno vzájemné plnění, pokud se jím konkursní podstata obohatila). Uvedené odejmutí úpadci disposice stran jmění, podléhajícího konkursní podstatě neznamená však, že snad úpadce přestává býti subjektem majetkových práv, tvořících konkursní podstatu. Dále pak též neznamená, že úpadce pozbývá způsobilosti k právům i k právním činům i může se pro svou osobu platně zavazovati. Ovšem, pokud běží o jednání, týkající se konkursní podstaty, jsou, jak řečeno, bez účinku pro konkursní věřitele i mají účinnost jen v poměru mezi úpadcem a druhou stranou. Za závazky, které úpadce tímto způsobem převzal, arci ručí jen jmění, nepodléhající konkursní podstatě. Pokud se jedná o práva a právní poměry, jež nenáležejí do konkursní podstaty, je úpadce ve volném nakládání jimi neomezen.
Vzhledem k uvedenému pak též platí, že ve sporech, které se týkají konkursní podstaty, není úpadce procesně způsobilý (neboť se nemůže ve příčině % tohoto jmění samostatně platně zavazovati), a není též v těchto sporech způsobilý, býti procesní stranou (spory, na toto jmění se vztahující, vésti je vyhrazeno konkursním řádem správci konkursní podstaty nikoli ovšem jako zástupci úpadcovu).
Pokud však jde o spory, jež se vztahují na práva a právní poměry, jež do konkursní podstaty nenáležejí, má úpadce procesní způsobilost (neboť se může pravoplatně co do tohoto jmění zavazovati) i má též v tomto směru způsobilost, býti v procesu stranou.
Důsledky, spojené s pravoplatným prohlášením konkursu, zasahují však i řadu jiných osob, v prvé řadě věřitele úpadcovy, dále pak i osoby třetí, a to pokud mají u sebe věci, které náleží do konkursní podstaty (osoby tyto jsou povinny dovoliti, aby byly věci ty sepsány a odhadnuty, jinak ručí za veškeru škodu, jež tím konkursním věřitelům vzešla). Pokud jde o věřitele úpadcovy, tak zv. konkursní věřitele (k tomuto pojmu srov. bližší níže) třeba povšechně uvésti toto:
V důsledku pravoplatného prohlášení konkursu vzniká určitý poměr, který je povahy veřejnoprávní (procesní), mající reflex i na poměry hmotněprávní (soukromoprávní).
V důsledku tohoto poměru nastává změna v právní disposici s veškerým majetkem, konkursu podléhajícím, k tomu cíli, aby bylo tohoto majetku použito k společnému uspokojení všech věřitelů, kterým přísluší v době prohlášení konkursu majetkoprávní nároky proti úpadci. Věřitelé tito jsou tedy — všichni — odkázáni na uspokojení z řečeného jmění.
Nemohou však — vlivem řečeného poměru — na dále uplatňovati bez omezení a bez ohledu na ostatní věřitele svoje nároky tak, jako to mohli v době před prohlášením konkursu, nýbrž musí se podrobiti určitému, konkursním řádem stanovenému řízení, a podle jeho výsledku vyčkati na poměrné uspokojení (zpravidla pouze částečné) svých nároků vůči úpadci.
V tomto směru tedy zasahuje prohlášení konkursu způsobem, dojista volnost jednání značně obmezujícím, také tyto osoby. Autonomie věřitelů jak pokud jde ο správu, tak i pokud jde o zpeněžení majetku, konkursu podrobeného, která byla ještě silně uplatněna v někdejším konkursním řádě z 25. prosince 1868, č. 1 ř. z. z r. 1869, byla značně zeslabena již v konkursním řádě z 10. prosince 1914, č. 337 ř. z. a to ve směru rozšíření práv orgánů soudních. Na téže zásadě pak stojí i dnešní konkursní řád z r. 1931, č. 64 Sb. z. a n.
A) Náš konkursní řád udává v § 3 pojmové znaky konkursních věřitelů; stanoví v odstavci třetím citovaného paragrafu: »konkursní podstata budiž vzata podle ustanovení konkursního řádu do uschování a do správy a budiž jí užito k uspokojení všech osobních věřitelů, kterým v den prohlášení konkursu příslušejí proti úpadci majetkoprávní nároky (konkursní věřitelé).
Uvedení věřitelé mají již v den prohlášení konkursu dospělé resp. dospívající pohledávky (podle § 16, odst. 1, platí nedospělé pohledávky v konkursu za splatné). Výjimečně patří mezi konkursní věřitele i ti, jejichž pohledávky v den prohlášení konkursu ještě neexistovaly, ale vzešly teprve v době po prohlášení konkursu. Sem patří případy, uvedené v §§ 23, odst. 2, 24, odst. 1, 25, odst. 1, 27, odst. 2 a 44, odst. 2 konkurs, řádu. Opačně zase nejsou v některých případech uznáni za konkursní věřitele ti, jejichž pohledávky vznikly již před prohlášením konkursu; sem patří případy, zmíněné v §§ 59, č. 2 a 3 a 172, odst. 3, konkursního řádu.
B) Zvláštní kategorii věřitelů, oproti konkursním věřitelům ve smyslu § 3, odst. 3 konkursního řádu privilegovaných, tvoří:
1. věřitelé s právem na vyloučení věci resp. věcí z konkursní podstaty (§ 47 konkursního řádu);
2. věřitelé s právem na oddělené uspokojení, tak zvaní věřitelé »oddělní« (§ 51 konkurs, řádu);
3. věřitelé, mající pohledávky za konkursní podstatou, tak zvaní věřitelé podstaty (§§ 49, 50 konkursního řádu).
Ad A) Jednotlivý konkursní věřitel jest obmezen v uplatňování svých nároků. Jakmile došlo k prohlášení konkursu (právní účinky prohlášení konkursu nastávají podle § 2, odst. 1 konkursního řádu počátkem dne, kterého byla konkursní vyhláška vyvěšena na desce konkursního soudu)2, mohou konkursní věřitelé svoje nároky uplatniti pouze jedinou cestou, a to přihlášením jejich ke konkursu.
To platí i v tom případe, když již byl před prohlášením konkursu ohledně těchto nároků zahájen spor, anebo když příslušné pohledávky jsou vykonatelný (§ 104, odst. 1 konkursního řádu). Jako konkursní pohledávky nemohou býti uplatňovány a tudíž nemohou býti ke konkursu přihlášeny: 1. úroky z konkursních pohledávek za dobu od prohlášení konkursu a útraty, vzniklé věřitelům z účasti na konkursu; 2. peněžité tresty pro trestné činy jakéhokoli druhu; 3. nároky z darování a v konkursu pozůstalosti též nároky z odkazů (§ 59 konkurs, řádu). Kdyby přes to byly tyto nároky přihlášeny, musí jim správce konkursní podstaty odporovati (§§ 107 a násled. konk. řádu). Ohledně cizozemských věřitelů platí, není-li ustanoveno jinak v mezinár. smlouvách nebo vládních prohlášeních, vyhlášeých ve Sb. z. a n., stejný postup, jako ohledně zdejších věřitelů za podmínky reciprocity (§ 60 konk. řádu).
Veškeré spory konkursních věřitelů, které byly ohledně nároků, podléhajících konkursní přihlášce, zahájeny, i jakož i spory, v nichž úpadce žaluje své dlužníky o náj roky, spadající do konkurs, podstaty,3 se podle § 8, odst. 1 konk. ř. prohlášením konkursu přerušují4 a to i přímo tím, že byl prohlášen konkurs; ve sporech proti I úpadci stran konk. pohledávek může býti během konkursu pokračováno (arci ne již proti úpadci, nýbrž proti j tomu, kdo popřel nárok) až teprve po zkušebním roce, i a to pouze tehdy, byla-li tu popřena pravost těchto pohledávek (platí tu ustanovení konkursního řádu o popřených pohledávkách, §§ 112 a násl.; předpisy tyto platí jak pokud jde o pokračování ve sporech o nárocích konkursních, které byly již před prohlášením konkursu zahájeny, a pak přerušeny, i byly ve zkušebním roce popřeny, tak i pokud běží o případy, kdy staly se dotyčné nároky spornými podle výsledku zkušebního roku).
Ve všech těchto sporech nemá úpadce (na rozdíl od sporů, týkajících se jmění, jež nepatří do konkursní podstaty) způsobilost býti stranou v procesu, stejně jako nemá ani procesní způsobilost. Stranou v těchto sporech je pouze správce konkursní podstaty sám. (Jinak ve sporech, týkajících se nároků, podléhajících přihlášce v konkursu, nedojde k pokračování za konkursu (může však dojiti po zrušení konkursu k pokračování, když úpadce při zkumném roce pohledávce odporoval). Při pouhém popření pořadí bude v konkursu třeba žaloby nové.
Jak řečeno, musí konkursní věřitelé, chtějí-li uplatniti po prohlášení konkursu svoje pohledávky, tyto přihlásiti (tím právě se liší od privilegovaných věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlašují) a to ve lhůtě, stanovené vyhláškou konkursní; v řečené vyhlášce je jim dána lhůta. Zmeškání této lhůty nemá sice v zápětí, že by nemohli dotyční věřitelé již svých nároků uplatniti, neboť mohou učiniti tak dodatečně (§ 109 konkurs. řádu, jednající o opožděných přihláškách), postihuje však podle okolností tyto věřitele potud, že pro pohledávky, přihlášené opožděně, které nemohly býti při všeobecném zkušebním roce prozkoumány, se stanoví zvláštní zkušební rok. jehož náklady nese obmeškalý věřitel; kromě toho nebude moci takový věřitel popírati pohledávky, jež byly již při dřívějším zkumném roce prozkoumány (§ 109, odst. 3 a 4 konkurs. řádu).
Věřitelé, kteří vůbec v konkursu svých nároků proti úpadci nepřihlásili, nemohou arci v tomto konkursu dojíti uspokojení z toho, co se získá zpeněžením konkursní podstaty. I mohou pak podle okolností dojiti uspokojení pouze z jmění úpadce, kterého získá po skončení konkursu, při čemž arci s nimi konkurují i věřitelé, zúčastnivší se konkursu, kteří byli uspokojeni jen částečně, tedy stran utrpěného schodku.5
Podotknouti sluší, že i mezi uvedenými konkursními věřiteli (osobními věřiteli úpadcovými) mají určití věřitelé přednost a sice co do pořadí, stanoveném v §§ 54—56 konkursního řádu jest rozeznávati tři třídy konkursních věřitelů6 Při tom platí, že nejprve musí býti uspokojeny všechny pohledávky 1. třídy, pak teprve j pohledávky 2. třídy a teprve po uspokojení těchto tříd přijdou na řadu pohledávky 3. třídy. Platí tedy rovnost mezi pohledávkami jen uvnitř téže třídy.
Ad B) 1.
Právo na vyloučení věci pokud se týče práva z konkursní podstaty má ten, jehož právo, věcné nebo osobní k věci, jsoucí v konkursní podstatě, které však úpadci nepatří, bylo pravoplatným prohlášením konkursu porušeno (§ 47, odst. 1 konkursního řádu). Nárok ten se týká nejen věcí hmotných, nýbrž i práv. Právo toto má svůj základ v právu hmotném, neboť se určuje podle hmotně právního poměru, j zakládajícího oprávnění vylučovatele dotyčné věci. Nejčastější případ nároku na vyloučení se opírá o právo věcné, spec. vlastnictví k věci, které se nachází v konkursní podstatě. Kromě toho sem však patří i některé obligační nároky, pokud se z nich podává, že věc nepatří do jmění úpadcova i má býti podle příslušného poměru obligačního vrácena vylučovateli po uplynutí smluvené doby resp. po zániku příslušné smlouvy; sem patří ku př. nároky z půjčky, nájmu, úschovy, zástavní smlouvy. Nepatří sem však případ, kdy jde o depositum irreguläre, neboť tu přechází vlastnictví věci na schovatele. Nepatří sem však též případ, kdy je základem kupní nebo jiná smlouva, k jejímuž splnění náleží převedení vlastnictví scil. na vylučovatele (domnělého), neboť případ ten nelze subsumovati pod ony, kde věc nepatří do jmění úpadce resp. má býti vrácena vylučovateli. Případ ten nelze arci též subsumovati pod vyloučení z titulu vlastnictví věci, neboť tu jde jen o obligační nárok kupujícího na odevzdání věci, nikoli ještě bez dalšího o zjednání vlastnictví k věci koupené (ledaže by šlo o výjimečný případ § 429, 2. věta občanského zákoníka).
Podotknouti sluší v této souvislosti, že podle našeho právního řádu při trhové smlouvě vlastnictví věci přechází zásadně teprve odevzdáním věci, a jen výjimečně podle 2. věty § 429 obč. zák. již momentem odevzdání věci k dopravě. Jen v posléze uvedeném případě vystupuje kupující již od uvedeného momentu jako vlastník a z tohoto titulu by mohl uplatňovati nárok na vyloučení ku př. v případě, kdyby prodatei, na jehož jmění pak byl prohlášen konkurs, věc, odevzdanou k dopravě, vzal zpět. Opačně, když jde o vyloučení věci se strany prodávajícího, nenastává pro tohoto, když již plnil, z titulu trhové smlouvy důvodu pro nárok na vyloučení, ledaže si vyhradil při předání věci vlastnictví její. Tu právě vyniká důležitost, zejména pro případ, kdy na kupujícího-úpadce již přešlo vlastnictví koupené věci podle zmíněného výjimečného ustanovení občanského zákoníka, instituce tak zvaného stíhacího práva podle 8 48 konkursního řádu, jíž jsou nároky na vyloučení věci z konkursní podstaty rozšířeny (sr. níže).
Vzhledem k specielnímu ustanovení článku 368, odst. 2 obchodního zákona přísluší komitentovi nárok na vyloučení pohledávek, jež mu přísluší z obchodu, který komisionář sjednal (pohledávek z prováděcího obchodu), proti komisionářovi, upadnuvšímu do konkursu, ještě před tím, než pohledávky ty byly komitentovi postoupeny (rovněž přísluší komitentovi v případě exekuce na tyto pohledávky tak zv. excisní žaloba podle § 37 exekučního řádu). Předpis tento, z něhož vyplývá uvedený nárok na vyloučení, je výjimečný potud, že v poměru mezi komitentem a komisionářem neb jeho věřiteli řečené pohledávky platí již před postupem za pohledávky komitentovy, takže se tu i nárok na vyloučení přiznává stran těchto pohledávek (což platí vůbec o všech obligačně právních nárocích, kterých komisionář na účet komitenta z prováděcího obchodu nabyl), ač ještě nebyly komitentovi postoupeny, čili de iure patří ještě komisionářovi. Právní účinek řečeného ustanovení se omezuje pouze na poměr mezi komitentem a komisionářem nebo jeho věřiteli (v případě exekuce vedené komisionárovým věřitelem na takové pohledávky přísluší komitentovi excisní žaloba).
V doktríně právní se přiznává někdy nárok na vyloučení také v případě tak zvaného fiduciárního indosamentu, t. j. jde-li o indosament pravý (jde tedy o skutečný indosament vlastnický), ale podléhající omezením podle ujednání, učiněného mezi stranami (ku př. byl-li učiněn jen za účelem zřízení zástavního práva). Upadne-li v takovém případě fiduciární indosatář do konkursu, jest však — vzhledem k nedostatku positivního ustanovení — sporné, má-li indosant nárok na vyloučení. Podle Wielanda (Der Wechsel und seine zivilrechtlichen Grundlagen) přísluší v tomto případě indosantovi tento nárok »weil er forderungsberechtigt ist«. Někteří vztahují na tento případ analogicky čl. 368, odst. 2 obch. zák., s čímž však nelze souhlasiti, neboť předpis tento, povahy zcela výjimečné, nelze extensivně vykládati. Případ fiduciárního indosamentu jest posouditi podle konkrétních okolností případů a tam, kde v jinakém případě (ku př. při smlouvě zástavní) přísluší nárok na vyloučení, jest Jej přiznati i tu.
Právo na vyloučení věci z konkursní podstaty je — jako takové — nezávislé na konkursním řízení. Obsah jeho je určen právem materielním i nedoznává konkursním řízením nijaké změny. (Také není dotčeno ustanoveními konkursního řádu právo vylučovatele vůči třetím osobám, které snad získaly věc, jíž se týká, z konkursní podstaty.)
V případě, že věc, jíž se týká, byla zcizena po prohlášení konkursu (a to správcem konkursní podstaty), resp. předcházelo-li konkursu vyrovnací řízení, byla-li věc zcizena po zahájení vyrovnacího řízení, má vylučovatel — bez újmy dalších nároků na náhradu škody — náhradní nárok na vyloučení úplaty z konkursní podstaty; nebyla-li úplata zaplacena, má právo žádati, aby mu byl postoupen nárok na její zaplacení (§ 47, odst. 2 konkursního řádu).
Došlo-li k zcizení věci již před prohlášením konkursu, není již nároku na vyloučení, a to ani ne náhradního nároku ve smyslu shora uvedeného; oprávněný může uplatňovati nárok na náhradu v takovém případě již jen jako konkursní věřitel (osobní věřitel úpadcův).
Osoby, jež uplatňují nárok na vyloučení, musí v případě, že jsou k tomu povinny (což se řídí podle hmotného práva) nahraditi — z ruky do ruky — výdaje, učiněné úpadcem nebo správcem podstaty na věc, kterou J jest vrátiti z konkursní podstaty (§ 47, odst. 3).
Nárok na vyloučení může býti uplatňován mimosoudně nebo žalobou, kterou jest podati na správce konkursní podstaty. Byl-li již před konkursem spor ohledně věci, o jejíž vyloučení jde, zahájen, přeruší se sice (§ 8, odst. I konkurs, řádu, který se vztahuje na veškeré spory, nejen věřitelů konkursních resp. proti těmto věřitelům, a dále i nehledíc k tomu, je-li úpadce žalovaným nebo žalobcem). Do tohoto sporu však může ihned správce konkursní podstaty vstoupiti. Odepře-li správce podstaty vstoupiti do sporu, kterým se proti úpadci uplatňuje nárok na vyloučení věci z konkursní podstaty, resp. nevstoupí-li do tohoto sporu ve lhůtě, určené soudem, vyloučí se uplatňovaný nárok a disposice s ním přechází na úpadce, který pak může ve sporu pokračovati (§ 9 konkurs. řádu, který rozeznává jednak mezi spory vůbec, v nichž je žalobcem úpadce, t. j. kdy úpadce před prohlášením konkursu zažaloval příslušný nárok — tu platí stejný postup podle cit. §u ať jde o jakýkoli sporný nárok, totiž že při odmítnutí správce podstaty, vstoupiti do sporu, přechází disposice s dotyč. nárokem na úpadce, — jednak mezi spory, kterými se proti úpadci uplatňují nároky na vyloučení — tu platí ustanovení cit. §u jen pro spory o nároky na vyloučení; srov. shora).
Žaloba na vyloučení má určitou paralelu v oboru exekučního práva a to v tak zvané exekuční intervenci čili v excisní nebo excindační žalobě podle §u 37 exekuč. řádu. Obě žaloby jsou si podobny co do předpokladů, neboť také excisní žaloba předpokládá, že tu žalobce uplatňuje právo (a to s hlediska materielního práva), k předmětu exekvovanému, které nepřipouští, aby byla exekuce provedena (v zájmu právního řádu nelze vzhledem k obsahu dotyčného práva připustiti exekuci na dotyčný předmět). Půjde tu též nejčastěji o právo vlastnické nebo jiná věcná práva, příp. i práva obligační, jež směřují k tomu, aby věc, která se octla v detenci dlužníkově, byla vrácena, nikoli takové nároky obligační, příslušející proti exekutovi, které směřují k tomu, aby byla jistá věc z majetku dlužníkova převedena do vlastnictví kontrahenta (spec. nároky z trhové smlouvy; srov. výše stran přípustnosti nároků na vyloučení).
Na rozdíl od žaloby na vyloučení je účelem žaloby excisní soudní výrok o tom, že exekuce je na předmět, na který si činí žalobce právo, nepřípustnou; rozsudek má za následek zrušení exekuce. (Žaloba na vyloučení proti uvalení konkursu jako takovému nesměřuje.) Takto může excisní žaloba zníti toliko proti vymáhajícímu věřiteli. Připouští-li exekuční řád v tomto případě žalobu i proti dlužníku (§ 37, odst. 2 exekuč. řádu), nejde tu o žalobu totožnou se žalobou proti vymáhajícímu věřiteli (jsou-li žalováni vymáhající věřitel i dlužník, mají podle exekuč. řádu postavení společníků v rozepři); poslez uvedený případ nastává zejména, má-li žalobce právní nároky, aby byl určen poměr mezi ním a exekutem nebo žádá-li od exekuta splnění onoho nároku svého. Žaloba na vyloučení zní proti konkursní podstatě, směřuje však zároveň — bez dalšího — i proti úpadci (rozsudek působí proti konkursní podstatě i úpadci). Jinak se oběma žalobami sleduje stejný účel: ochrana soukromého práva; v případě žaloby excisní jest ochrana tato rozšířena i tam, kde by se jí podle občan, práva nedostalo.
Zvláštním případem, a to případem sui generis, rozšíření nároků na vyloučení je právo stíhací, upravené § 48 konkursního řádu. (Stíhací právo bylo po prvé v našem právním řádu upraveno v konkursním řádě č. 337/1914 ř. z. a to — stejně jako v nynějším konkursním řádu — v § 45. Dřívější konkursní řád, platící před vydáním konkursního řádu z r. 1914, stíhacího práva ještě neznal (naproti tomu řada cizích právních řádů měla již tuto instituci zavedenu, tak jmenovitě v Německu — »Verfolgungsrecht«, ve Francii — »droit de suite«, v Anglii — »rigt of stopage in transita«.)
Důvodem pro zavedení stíhacího práva bylo zejména to, že v kruzích obchodnictva se zvlášť pociťovala mezera v právním řádě, jevící se v tom, že nebylo pamatováno na ochranu těch, kteří — vzhledem k lokální vzdálenosti — nemohou se při zaslání zboží přesvčdčiti o majetkové situaci toho, jemuž zboží zasílají, ač právě jsou povinni plniti napřed (při distančních trhových i smlouvách bývá pravidlem kreditování trhové ceny, aby kupující měl možnost ohledati zboží a přesvčdčiti se o jeho jakosti). A právě bývá dosti častým zjevem, že bezohlední dlužníci ještě těsně před uvalením konkursu na jejich jmění činí veliké objednávky, aby tím zvýšili aktiva jmění.
Nynější konkursní řád převzal ustanovení dřívějšího konkursního řádu o stíhacím právu a stanoví v § 48, že prodavač nebo nákupní komisionář mohou požadovati, aby bylo jim vráceno zboží, zaslané z jiného místa úpadci a tímto ještě úplně nezaplacené, pokud před prohlášením konkursu nedošlo na místo dodání, a nedostalo se do moci úpadce nebo jiné osoby pro něho. Jest tedy toto právo přiznáno jen prodateli a dále nákupnímu komisionáři, a to při zaslání zboží z jednoho místa do druhého (neplatí tedy při místních obchodech) a to jen tehdy, nedošlo-li ještě před prohlášením konkursu zboží na místo dodání (t. j. ve smyslu dopravním: kde doprava končí, což není totožné s místem plnění) a nedostalo se do detence úpadce nebo jiné osoby pro něho. Na rozdíl od práva na vyloučení přiznává se toto právo (jež jinak má účinky stejné, jako právo na vyloučení), ač — podle okolností — má býti (scil. podle základní smlouvy) toto zboží plněno úpadci, resp. konkursní podstatě, ba i tehdy, když již přešlo na úpadce vlastnictví zaslaného zboží (jmenovitě i na základě ustanovení § 429, 2. věta občan, zák., resp. v důsledku nabytí odevzdacích papírů v dopravě: nakládacího listu resp. konnossementu). V tomto směru deroguje řečené ustanovení konkursního řádu příslušná ustanovení občanského resp. obchodního zákona, pokud se týče modifikuje příslušná ustanovení o trhové resp. komisní smlouvě. Ale také jeví toto právo určitý vliv na poměr dopravní, resp. příslušná ustanovení obchodního zákona o smlouvě dopravní. Přislušíť subjektu, oprávněnému ze stíhacího práva, v případě, že zboží, o něž běží, se ještě nachází v dopravě, právo, zboží zadržeti resp. zameziti jeho doručení, ač podle příslušných ustanovení obch. zákona o nákladní smlouvě (čl. 402, 405 obch. zák.) již přešlo disposiční právo na příjemce (buď vedle odesilatele nebo výhradně jemu). V tomto případě je povozník povinen uposlechnouti příkazů odesilatele, ač by to učiniti jinak nesměl (ovšem musí odesilatel povozníkovi své stíhací právo prokázati).
Správce podstaty může arci odvrátiti provedení stíhacího práva, jestliže ihned po té, co zboží došlo zaplatí odesilateli. V tomto případě má uplatnění stíhacího práva ten praktický důsledek pro uplatňovatele, že jeho nároky se stávají nároky za podstatou, tedy jsou nároky — oproti obyčejným konkursním pohledávkám — privilegovanými. O tom, jakou má povahu stíhací právo, je v doktríně sporno. Hlavně se zastává, že je to případ zákonného odstoupení od smlouvy — to však nelze opříti o ustanovení § 48 konk. řádu; ostatně, jak uvedeno, nepozbývá správce podstaty práva, dodatečným plněním odvrátiti provedení tohoto práva. Nejlépe se zamlouvá názor, že právo toto, jež je zavedeno konkursním řádem, tedy právem formálním, je určitým rozšířením ochrany soukromého nároku i pro ten případ, kde soukromé právo příslušné ochrany neposkytuje (kdyby práva toho nebylo — jako tomu je při místní trhové nebo komisionářské smlouvě —, mohl by prodavač resp. nákupní komisionář, který již podle smlouvy plnil, pokud nemůže při výhradě vlastnictví při plnění věci z titulu vlastnického práva uplatniti nárok na vyloučení, uplatniti svůj nárok na vzájemné plnění pouze jako osobní věřitel úpadcův; žádati o vrácení zboží, jež se dostalo do konkursní podstaty, by — bez dalšího — nemohl. Má pak toto právo ty účinky, že smlouva (jež jinak se nestává nulitní) se posuzuje tak, jako by bylo k plnění prodatele resp. nákupního komisionáře nebylo došlo. ČESKÉ PRÁVO
ČASOPIS SPOLKU NOTÁŘŮ ČESKOSLOVENSKÝCH
Řídí Prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — redakce a administrace v Praze-II
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — jednotlivé číslo Kč 4
Ročník XVI.
V Praze, v lednu 1934.
Číslo 4.
Ad B) 2.
Nárok na oddělené uspokojení přísluší oněm věřitelům, kteří mají k určité věci resp. věcem z majetku úpadcova práva na oddělené uspokojení (věci tyto pak tvoří zvláštní předmět jejich uspokojení, tvoříce tak zvanou zvláštní podstatu). Právy na oddělené uspokojení jsou: právo zástavní, ať smluvní či exekuční, právo úkojné a zadržovací (retenční), dále pak práva, vyplývající z nabytí určitých částí majetku úpadce za účelem zajištění příslušných pohledávek (tak zv. »zajišfovací převody«) a práva z dlužních úpisu, výsadou opatřených (§§ 12, 51 konkursního rádu, čl. IV. uvozov. zákona ke konkurs. řádu). Věci úpadcova majetku, na něž přísluší některému věřiteli nárok na odděleně uspokojení (to jsou tak zv. oddělní věřitelé), jak uvedeno, tvoří zvláštní předmět uspokojení dotyčného věřitele; vypadají tedy ze společné podstaty konkursní, tvoříce tak zv. zvláštní podstatu. Věřitelé, kterým přísluší nárok na oddělené uspokojení (»separatio ex iure crediti« — na rozdíl od »separatio ex iure dominici«, t. j. nárok na vyloučení věci) mohou uplatňovati svá práva bez ohledu na konkurs; práva tato nejsou v tom směru konkursem dotčena. Pouze práva na oddělené uspokojení, nabytá exekucí (nikoli tedy smlouvou) v posledních 60ti dnech před prohlášením konkursu, zanikají s výjimkou práv na odděl, uspokojení, nabytých pro veřejné dávky a pro pojistné v oboru sociál, pojištění; oživnou však, jestliže byl konkurs podle § 167 konkurs. řádu zrušen (§ 13, odst. 1 konk. řádu). Zůstávají proto práva na oddělené uspokojení, nabytá exekucí, konkursem nedotčena pouze tehdy, když byla nabyta dříve než v posledních 60ti dnech; ostatní práva na oddělené uspokojení, nabytá před prohlášením konkursu, nejsou konkursem dotčena (po prohlášení konkursu nelze již nabýti k některým kusům úpadcova jmění práva na oddělené uspokojení, což vyplývá ze samého účele konkursního řízení, aby se totiž dostalo všem osobním věřitelům poměrného a stejného uspokojení.7
Nároky na oddělené uspokojení nemusí býti přihlášeny ke konkursu. Požívají pak i co do uspokojení, přednosti před nároky konkursních věřitelů.
I mají tedy věřitelé, kterým přísluší nároky na oddělené uspokojení, rovněž postavení privilegovaných věřitelů v konkursu (také však věřitelé, kterým přísluší I nárok na oddělené uspokojení, mohou, jestliže jsou zároveň osobními věřiteli úpadcovými, se přihlásiti ke konkursu jako věřitelé konkursní, a to celou pohledávkou; § 51, odst. 4 konkursního řádu. Tu pak platí ustanovení § 105, odst. 3 konkurs. řádu, podle něhož oddělný věřitel, který se domáhá zaplacení své pohledávky jako věřitel konkursní, musí v přihlášce označiti přesně věc, na které mu přísluší právo na oddělené uspokojení a uvésti, až do které částky jeho pohledávka jest pravděpodobně uhrazena tímto právem. Dále pak na tento případ míří § 133 konkursního řádu. Podle odst. 1. tohoto paragrafu jest konkursním věřitelům, kteří jsou zároveň osobními věřiteli, při rozdělování přiděliti částku, vyměřenou podle výše celé pohledávky, rozděluje-li se společná podstata dříve, než výtěžek j ze zvláštní podstaty. Podle 2. odst. cit. § vyjde-li při pozdějším rozvrhu výtěžku ze zvláštní podstaty najevo, že věřitel dostal ze společné konkursní podstaty ,více, než činí podíl, vyměřený podle schodku, jest přebytek nahraditi přímo ze zvláštní podstaty. Zvláštní ustanovení platí — podle 4. odst. cit. paragrafu — při konkursních věřitelích, kteří nabyli k zajištění svých i nároků určitých částí úpadcova majetku — to jsou shora zmíněné zajišťovací převody; tu jest přihlížeti j pouze k pravděpodobnému schodku; jinak platí podle 5. odst. cit. § také stran nich ustanovení odst. 2. cit. Kdyby se jim dostalo při rozdělení podstaty méně, než činí podíl, vyměřený podle skutečného schodku, nahradí se jim ze společné podstaty rozdíl.)
Pokud jde o spory, týkající se nároku na oddělené uspokojení z některé části úpadcova jmění, ve kterých je úpadce žalovaným, platí toto:
I tyto spory, stejně jako spory o nároky na vyloučení věci z konkursní podstaty, se pravoplatným prohlášením konkursu přerušují (platí to v zásadě jak o sporech, při nichž je úpadce žalovaným, tak i o sporech, při nichž je , náležejících do konkursní podstaty. Tu se tedy jedná o těchto právech, nabytých po prohlášení konkursu; § 12 konkurs. řádu má na mysli tato práva, existující již v době prohlášení konkursu. Výjimku, kdy i tato práva prohlášením konkursu zanikají, stanoví § 13 konkurs. řádu. úpadce žalobcem. Bylo-li na straně úpadcově společenství v rozepři, stíhají účinky přerušení ostatní společníky jenom tehdy, jde-li o společenství nerozlučné.)
Pokračování v těchto sporech může býti přivodeno správcem konkursní podstaty, odpůrcem i společníky v rozepři (§ 8, odst. 2 konkursního řádu). Návrh na pokračování v těchto sporech, vyšlý od odpůrce nebo společníka v rozepři, vyřídí se všeobecným způsobem, civilním řádem předepsaným. V případě vyhovění návrhu určí procesní soud rok k pokračování a oznámí správci následky, hrozící v případě zmeškání. Na rozdíl od ustanovení § 9, odst. 2. konkurs. řádu (viz shora) však se tu neposkytuje správci lhůta i nepřichází v případě, že správce nevstoupí do sporu, disposice s předmětem sporu na úpadce.
Může tedy býti — na rozdíl od sporů proti úpadci, týkajících se nároků, přihlášce konkursní podléhajících — ohledně sporů stran nároků na oddělené uspokojení proti úpadci pokračováno ve sporu během trvání konkursního řízení, a to třeba hned po přerušení, ale na rozdíl od sporů proti úpadci stran nároků na vyloučení věci, nevstoupí-li správce podstaty v tento spor, nepřechází disposice na úpadce.
Věřitelé s nároky na oddělené uspokojení vylučují konkursní věřitele až do výše svých pohledávek a uspokojení z věcí, na něž jim přísluší oddělné právo. Teprve, co zbude po uspokojení oddělných věřitelů (»hyperocha«), připadne do společné konkursní podstaty. Přes uvedené zvláštní postavení těchto věřitelů, jevící se v určité nezávislosti na konkursním řízení, jsou i tito omezeni, neboť věci, k nimž jim přísluší dotyčná práva, přece jen spadají do konkursní podstaty, arci zvláštní, i podléhají soupisu (na tyto věci dopadá též ustanovení § 97, odst. 2, že každý, kdo má ve své moci věci, které náležejí do konkursní podstaty, jest povinen, jakmile se doví o prohlášení konkursu, oznámiti to správci a dovoliti, aby byly sepsány a odhadnuty, jinak odpovídá za škodu, vzešlou jeho zaviněním). Správa podstaty pak může za souhlasu konkursního komisaře věci, jež jsou zatíženy zástavním právem nebo jiným právem na oddělené uspokojení, vykoupiti tím, že zaplatí pohledávku (z prostředků podstaty) — § 122, odst. 1 konkurs. řádu.
O zcizení věcí, zatížených právem na oddělené uspokojení, je konkursním řádem předepsán zvláštní postup: takové věci mohou býti zpeněženy k návrhu správce konkursní podstaty a to i bez souhlasu oprávněného, ale jen podle předpisů exekučního řádu. Jinak než podle exekučního řádu lze je zciziti jen za souhlasu oprávněného věřitele, anebo, nesouhlasí-li, se souhlasem konkursního komisaře a to pouze tehdy, je-li jisto, že věřitel, mající právo na oddělené uspokojení, může býti úplně uspokojen z výtěžku tohoto jiného zpeněžení.
Arci může i oddělný věřitel sám jako vymáhající věřitel zahájiti prodejová exekuční řízení, jak to vyplývá z dosahu § 12 konkurs. řádu. Ale: tu nastávají pro věřitele určitá omezení. Konkursní komisař může podle § 12, odst. 2 odložiti prodej úpadcových věcí nejdéle na šedesát dnů, lze-li od toho očekávati výhodnější výsledek prodeje, nebo je-li takové opatření nezbytné, aby byla odvrácena újma, hrozící věřitelům. Dále platí podle § 121, odst. 4, že i když oddělný věřitel zahájí exekuční řízení, může se správce na. něm dodatečně účastniti a přistoupiti k němu jako vymáhající věřitel.
Posléze stanoví § 122, odst. 3 konk. řádu, že v případě, jsou-li věci, stižené oddělným právem, v moci I oddělného věřitele (jak při ruční zástavě), jehož pohledávka již dospěla, může konkursní komisař na návrh i správce konkursní podstaty — po vyslechnutí oddělných věřitelů — ustanoviti přiměřenou lhůtu, ve které I musí oddělný věřitel navrhnouti zpeněžení. Nebylo-li ve I stanovené lhůtě zpeněžení navrženo, může konkursní I komisař nařídit, aby věc byla zpeněžena. Toto ustanovení platí i v těch případech, kde věřitelé jsou oprávněni uspokojiti se ze zástavy bez soudního zakročení (sem spadají ku př. případy, o nichž jednají čl. 310, 311 obchodního zákona).
Podotknouti ještě sluší, že podle § 52 konkurs. řádu musí býti před pohledávkami oddělných věřitelů zapravený z užitků a z výtěžku vecí, k nimž přísluší právo oddělných věřitelů, útraty, spojené se zvláštní správou, jakož i útraty zpeněžení a útraty rozdělení zvláštní podstaty (jsou to pohledávky za touto zvláštní podstatou). I v tom směru je postavení těchto věřitelů do jisté míry dotčeno.
Ad B) 3.
Poslední skupinu privilegovaných věřitelů v konkursu tvoří věřitelé, jimž příslušejí pohledávky, jež vzešly i proti úpadci z důvodu konkursního řízení, totiž pohledávky za podstatou. To jsou tak zvaní věřitelé podstatу. Zvláštní postavení těchto věřitelů, jejich přednost před konkursními věřiteli je odůvodněna tím, že tu běží o pohledávky z jednání, předsevzatých v zájmu věřitelů na správě jmění konkursního, pokud se týče na celém řízení konkursním. Sem patří podle § 19 konkursního řádu:
1. útraty konkursního řízení; sem patří též útraty předcházejícího řízení vyrovnacího, jestliže byl konkurs prohlášen zároveň se zastavením vyrovnacího řízení, nebo na návrh, podaný do 15 dnů po zastavení vyrovnacího řízení. Dále sem patří veškeré výdaje, které jsou spojeny s udržováním a správou podstaty a jejím obhospodařováním, čítajíc v to daně, které se týkají podstaty, poplatky, cla, příspěvky k sociálnímu pojištění a jiné veřejné dávky, které dospívají za podstaty.
2. Nároky z právních jednání správce podstaty; byl-li konkurs prohlášen zároveň se zastavením vyrovnacího řízení nebo na návrh, podaný do 15 dnů po zastavení vyrovnacího řízení, nároky z právních jednání úpadce nebo vyrovnacího správce, za něho jednajícího, jež podle ustanovení vyrovnacího řádu jsou dovolena pro další provozování úpadcova podniku.
3. Nároky na splnění dvojstranných smluv, ve které vstoupil správce podstaty (v případech, o nichž jednají §§ 23, 25, 26 a 27 konkursního řádu).
4. Nároky z bezdůvodného obohacení konkursní podstaty (sem patří jmenovitě případ, kdy smluvník úpadcův plnil tomuto na základě jednání, které v důsledku prohlášení konkursu se stalo bezúčinným — § 4. odst. 1 konkurs. řádu, dále případ nároku odpůrce odporovatele podle § 44, odst. 1 konkurs. řádu).
Také tyto pohledávky nemusí věřitelé ke konkursu přihlašovali, stačí,, obrátí-li se s nimi přímo na správce podstaty. Dále pak se jeví privilegované postavení těchto věřitelů vůči věřitelům konkursním v tom, že jsou sice rovněž odkázáni se svým uspokojením na konkursní podstatu (na tu, na kterou se vztahují, tedy buď na společnou, nebo na zvláštní podstatu, při čemž v pochybnosti má se za to, že se vztahují na podstatu společnou), ale mají před oněmi věřiteli přednost, neboť i pohledávky jejich jest podle § 56 konkurs. řádu především zapraviti. Pohledávky ty mají býti zaplaceny úplně (při tom mají přednost pohledávky, spadající pod § 49, č. 1); nelze-li to, jest je uspokojiti poměrně; placení, které bylo již vykonáno, nelze však zpět požadovati (§ 50, odst. 2).8
K ustanovení § 49, č. 1 konkursního řádu o »útratách konkursního řízení« jakožto prvního případu pohledávek za konkursní podstatou třeba v této souvislosti ještě uvěsti toto:
V praksi, týkající se projednávání pozůstalosti notářem jako soudním komisařem (scil. v cestě řízení nesporného), přichází často, že při sestavování soupisu resp. inventáře jmění pozůstalostního vyjde najevo, že je pozůstalost předlužena (pasiva převyšují aktiva pozůstalostního jmění). Tím pak dojde k zjištění podmínky (materielní) pro uvalení konkursu (§ 1, odst. 3, podle něhož při pozůstalosti stačí fakt předluženosti jako podmínka pro prohlášení konkursu). V takovém případě třeba — při posuzování otázky, jaké postavení mají — dojde-li k potomnímu prohlášení i konkursu na jmění pozůstalostní pohledávky notáře z titulu jeho poplatků jako soudního komisaře — zastávali, že pohledávky mají povahu pohledávek za konkursní podstatou. Neboť jest v přímé souvislosti uvedená činnost notáře s následujícím řízením konkursním, čili jest v jistém smyslu součástí řízení konkursního. Vždyť bez této činnosti by po případě.ani nebyla zjištěna pasivita pozůstalosti, čímž by po případě k uvalení konkursu ještě nedošlo. V tomto ohledu nemusí se tedy notář spokojiti se svými nároky s postavením obyčejného (osobního) konkursního věřitele, i má postavení privilegovaného konkursního věřitele. Správně proto vyložila tuto otázku, notáře tangující, již judikatura rakouského nejvyššího soudu (srov. k tomu článek JUDr. Anděly Kozákové v minulém ročníku tohoto časopisu pod názvem »Poplatky notáře jako soudního komisaře při uvalení konkursu na pozůstalost).
Uvedené přednostní postavení jest zaručeno věřitelům s nároky na vyloučení, oddělené uspokojení s podstatou též v nuceném vyrovnání (úpadce se může i v konkursu pokusiti o vyrovnání, a to mimosoudně anebo soudně. V posléze uvedeném případě — tak zvaném »nucené vyrovnání« (§§ 141 a násl. konkurs. řádu) — platí určitý postup, v konkursním řádě upravený. »Nuceným« se zove toto vyrovnání proto, že souhlasí-li s návrhem na toto vyrovnání většina konkursních věřitelů, při roku přítomných, anebo zastoupených, kteří jsou oprávněni hlasovati, musí se ostatní podrobiti. Účinek je ten, že se úpadce navždy osvobozuje od povinnosti, doplatili věřitelům schodek, který při vyrovnání utrpí, nebo ručiti jim za výhody, které jim bylo jinak poskytnouti. Pro řízení při nuceném narovnání je předepsán určitý postup, při němž je jmenovitě i zaručena součinnost soudu. Návrh na nucené vyrovnání musí míti obsah, stanovený zákonem, při čemž musí býti dbáno určitých zákonných výhrad. Mezi ty patří též, že práva věřitelů, majících nárok na vyloučení, a oddělných věřitelů, jakož i nároky na poskytování výživy ze zákona nejsou nuceným narovnáním dotčena (§ 149). Věřitelé, mající pohledávky za podstatou (jakož i pohledávky věřitelů 1. a 2. třídy) musí býti uspokojeny úplně (konkursní věřitelé 3. třídy musí býti podle § 142, 1. odst. č. 7 zaplaceny alespoň do jedné pětiny jejich pohledávek).
Pokud jde o vyrovnací řízení (scil. mimo konkurs, k němuž dochází za podmínek § 1 vyrovnacího řádu, totiž je-li dlužník neschopen platiti a učiní návrh na zahájení vyrovnacího řízení u soudu, který by byl příslušný pro řízení konkursní, vyhovují si ustanovením § 2 vyrovnacího řádu, a s nímž jsou rovněž spojeny určité majetkoprávní zásahy, především pro dlužníka — § 10 vyrovnacího řádu — a dále i pro dlužníkovy věřitele) platí také v tomto řízení »privilegované« postavení věřitelů, kterým přísluší nárok na vyloučení a na oddělené uspokojení. Věřitelé podstaty pak tu rovněž přicházejí v úvahu jako věřitelé s přednostním právem (patří sem kromě věřitelů, jimž v konkursu odpovídají věřitelé podstaty, věřitelé, kteří figurují v konkursu jako konkurs, věřitelé I. a II. třídy). O nárocích na vyloučení stanoví vyrovnací řád v § 24 obdobné, co stanoví § 47 konkurs. řádu. Jako zvláštní případ práva na vyloučení je i tu stanoveno stíhací právo v § 25 vyrov. řádu i— obdobně jako stanoví toto právo konkursní řád v § 48. Právo na vyloučení resp. právo stíhací jest při vyrovnání uplatniti proti dlužníkovi, za podmínek § 10, odst. 2, resp. 55, odst. 1 vyrovnacího řádu i proti správci vyrovnacímu.
O nárocích na oddělené uspokojení pak posléze stanoví vyrovnací řád v § 13 a 14 obdobně jako to stanoví o těchto právech konkursní řád. Ovšem — na rozdíl od konkursního řízení — nedochází tu k oddělenému uspokojení z určitých věcí, ježto jmění dlužníkovo se tu nezpeněžuje (nepřichází tu též zvláštní podstata). Nároky na oddělené uspokojení — stejně jako na vyloučení věci — trvají v původní výši a jsou splatný podle své dospělosti, jako by k vyrovnání nedošlo. Oddělná práva, nabytá v posledních 60 dnech před zahájením vyrovnacího řízení, oživnou, bylo-li vyrovnací řízení zastaveno a nebyl-li prohlášen konkurs současně se zastavením konkursu nebo na návrh, podaný do 15. po skončení vyrovnacího řízení.
Vyrovnacím řízením se nepřerušují spory, před tím zahájené. Také může po něm věřitel spory proti dlužníkovi zahájiti.
Na konec budiž co nejstručněji učiněna zmínka o nárocích odpůrcích v konkursu, jakožto zvláštním případu nároků, jež jsou akcesoriem nároků, v konkursu uplatňovaných. Konkursní podstatu tvoří podle § 3 konkursního řádu jmění úpadcovo, které mu náleželo v den prohlášení konkursu anebo kterého nabyl během konkursu. Přes to mohou za okolností přibýti ke konkursní podstatě části majetku úpadcova, které sice v době prohlášení konkursu už v konkursním jmění nejsou, ale jež byly z něho v době před uvalením konkursu odstraněny. Tomu je tak, je-li toto odstranění odporovatelné podle ustanovení hlavy druhé konkursního řádu (o odporování právním jednáním, která se stala před prohlášením konkursu), §§ 29 a následující konkursního řádu. Může tedy býti konkursní podstata rozmnožena v případě úspěšného uplatnění odpůrčího nároku. Účelem odpůrčího práva v konkursu je, aby účinky určitých právních úkonů, ač tyto samy o sobe jsou platné, byly proti konkursním věřitelům (v jejich prospěch) odstraněny, aby tak mohlo býti vráceno do konkursní podstaty, co bylo z ní těmito úkony odstraněno. Odpůrci právo působí tedy jen vzhledem k věřitelům, poškozeným oním právním úkonem i nemá účinků věcných.
Předmětem odporu jsou určité právní činy, jakož i opomenutí úpadcova, pokud byly předsevzaty v jisté době před prohlášením konkursu (po případě před vznikem neschopnosti platiti nebo před návrhem na prohlášení konkursu).
Subjektem odpůrčího práva na straně aktivní jest pouze správce konkursní podstaty. Odpor může uplatniti žalobou nebo námitkou. V odpůrcích sporech vystupuje správce podstaty vlastním jménem i je stranou v procesu. Věřitelé, v jejichž zájmu tyto spory vede, nejsou procesní stranou, subjektem odpůrčího práva na straně pasivní je ten, proti komu podle skutkových podstat toho kterého případu se odpor poskytuje (to jest kontrahent úpadcův v dotyčném jednání nebo vůči komu úpadce právní úkon vykonal nebo kdo z něho přímo nabyl úspěchu) a dále i jeho dědicové (universální sukcesoři. Singulerní sukcesoři přicházejí v úvahu jako osoby, proti kterým lze odporovati, pouze za podmínky § 41, odst. 3 konkursního řádu).
Podle § 42 konkursního řádu (»obsah odpůrčího nároku«) musí býti konkursní podstatě vydáno, co odporovatelným jednáním ušlo ze jmění úpadcova nebo co bylo z něho zcizeno, nebo čeho se úpadce zřekl. Není-li to již možno resp. bylo-li by tak lze pouze s nepoměrnými obtížemi, musí býti dána náhrada. Tím jest řečeno, že jest konkursní podstatě nahraditi to, co by tu bylo — scil. v době prohlášení konkursu —, kdyby se odporovatelné jednání nebylo stalo. Ovšem nad to nelze jíti; odpůrčím právem nemá býti snad konkursní podstata obohacena (odpůrce proto může, jak stanoví § 44 konk. řádu, žádati, aby mu bylo z konkursní podstaty vráceno jeho vzájemné plnění, pokud lze je ještě v ní rozeznati nebo pokud je konkursní podstata obohacena o jeho hodnotu; nárok, aby bylo plnění vráceno nad míru obohacení, jakož i nárok, který proti podstatě opět oživne, bylo-li odporovatelné plnění vráceno, lze uplatniti pouze jako konkursní pohledávku. Naproti tomu prve uvedený nárok odpůrcův je nárokem za podstatou.)
Podotknouti sluší, že podle § 40 konkurs. řádu v případě uplatňování odpůrčího práva mimo konkurs9 — byly-li spory odpůrci zahájeny před uvalením konkursu žalobou věřitelovou, přerušují se rovněž — jako spory, o nichž byla shora řeč — pravoplatným prohlášením konkursu. Správce podstaty může ve spory ty vstoupiti. Neučiní-lí tak, může jej procesní soud vyzvati, aby vstoupil do určité lhůty. V případě tom platí mlčení správce podstaty za jeho odmítnutí.
Odmítne-li správce podstaty vstoupiti v tyto spory, mohou strany řízení opět zahájiti a v něm pokračovat! jen pokud jde o útraty sporu. Odmítnutím nepozbývá správce podstaty práva odporovati podle ustanovení konkurs, řádu.
Uvedené ustanovení konkursního řádu však se nevztahuje na odpůrci spory, zahájené věřiteli oddělnými (podle odst. 5 § 40 konkursního řádu neplatí ustanovení předchozích odstavců cit. § o uplatňování odpůrcích nároků a o přerušení sporů o odpůrcích žalobách o odpůrcích nárocích, jež příslušejí podle odpůrčího řádu oddělným věřitelům, aby si zachovali právo na oddělené uspokojení a odporovali nároku jiného odděl. věřitele na tutéž věc).

Z naší literatury bylo přihlíženo hlavně k Horovu komentáři řádů konkursního, vyrovnacího a odpůrčího а k spisu téhož autora »Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řádu«. Dále jest uvésti komentáře k těmto řádům Vosky, Karmanna a Weisse. Z cizí literatury bylo hlavně přihlíženo k dílům Rintelena, Ehrenzweigra a Jägra, jednajícím o konkursním řádu rakouském a německém.
Výjimečně nastávají účinky, spojené s konkursem, již dříve, předcházelo-li vyrovnací řízení; § 2, odst. 2 konk. ř.
Spory, v nichž byl úpadce žalobcem, se prohlášením konkursu přeruší. Do těchto sporů může správce konkursní podstaty vstoupiti, zejména tím, že učiní návrh na pokračování ve sporu. Nevyjde-li návrh na pokračování od správce, nýbrž od odpůrce, je správce konkursní podstaty vyzván, aby prohlásil do určité lhůty, zda vstoupí do sporu. V kladném případě vyhoví soud návrhu na pokračování sporu. V záporném případě vystupuje nárok, o nějž byl spor zahájen, z konkursní podstaty a disposice s ním přechází opět na úpadce, který tedy může sám ve sporu pokračovati (§ 164 civ. řádu soudního, § 9 konkursního řádu).
Bylo-li na straně úpadce společenství v rozepři, stíhají účinky přerušení ostatní společníky jen při nerozluč, společenství (§ 8, odst. 1 konk. ř.).
Úpadce se pravoplatným skončením konkursu neosvobozuje povinnosti doplatiti všem konkursním věřitelům schodek, který utrpěli tím, že nebyly v konkursu jejich pohledávky úplně uspokojeny (na rozdíl od vyrovnacího řízení, jež má účinky úplného uspokojení věřitelů, nezbavuje provedené konkursní řízení dlužníka tíže dluhové).
Do prvé třídy konkursních věřitelů patří nezbytně nutné výdaje na úpadcův pohřeb, pohledávky úpadcových zaměstnanců z poměru služebního nebo pracovního, zejména ze služebních platů za poslední 3 roky před konkursem nebo před úmrtím úpadcovým, náhradní nároky těchto osob pro předčasné zrušení služebního poměru, nároky na vrácení služebních kaucí, ze zápůjček, poskytnutých zaměstnavateli, nároky obchodních jednatelů proti majiteli obchodu na zaplacení provise a náhradu hotových výloh z posledních tří let před prohlášením konkursu; všechny tyto pohledávky s obmezením na částku 24.000 Kč pro každého věřitele (s výjimkou pohledávek na náhradu hotových výloh o vrácení kaucí). Dále pak sem patří pohledávky zařízení, určených k podpoře úpadcových zaměstnanců v nemoci, vdov, sirotků a rodinných příslušníků. Posléze pohledávky lékařů, ošetřovatelů, porodních asistentek, zvěrolékařů a lékáren. Do druhé třídy náležejí daně, poplatky, cla, příspěvky k sociálnímu pojištění a jiné veřejné dávky, pokud nedospěly dříve než 3 roky před prohlášením konkursu a nebyly zaplaceny z věci za ně zavázané. Do třetí třídy pak patří všechny ostatní konkursní pohledávky.
Podle § 11 konkursního řádu nemůže po prohlášení konkursu býti pro pohledávku proti úpadci nabyto soudcovské zástavní právo nebo právo na oddělené uspokojení na věcech, náležejících do konkurzní podstaty. Tu se tedy jedná o těchto právech, nabytých po prohlášení konkurzu; § 12 konkurs. řádu má na mysli tato práva, existující již v době prohlášení konkursu. Výjimku, kdy i tato práva prohlášením konkursu zanikají, stanoví § 13 konkurs. řádu.
Konkursní řád z r. 1914 mluvil o »Masseforderungen« (dříve bylo ještě rozlišováno mezi »Massekosten« a »Masseschulden«). Termín »pohledávky za podstatou«, jehož užívá nynější náš konkursní řád, jest jedině správný, neboť tu vskutku jde jen o závazky podstaty, recte závazky úpadce. Pokud tu běží o pohledávky, vzniklé po prohlášení konkursu, odpovídá za ně úpadce jen konkursní podstatou.
Jde tu o případ, že věřitelé, mající proti úpadci majetko-právní nároky, uplatnili odpůrci nárok ještě před tím, než byl; konkurs prohlášen. Naproti tomu neplatí řečené ustanovení na j ten případ, kdy jde o spory, ve kterých je věřitel potomního úpadce žalovaným, ale uplatní obranu odporovatelnosti.

Citace:

VÁŽNÝ, František. O "privilegovaných" věřitelích v konkursu. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1934, svazek/ročník 16, číslo/sešit 4, s. 29-33, 37-40.