Stručný nástin všeobecných zásad nesporného řízení.1

V oboru formálního práva, vztahujícího se na poměry soukromoprávní, se rozeznává mezi soudním řízením sporným a nesporným. Toto třídění se datuje do jisté míry již od dob římského práva (»iurisdictio contentiosa« — »iurisdictio voluntaria«) i shledáváme se s ním též v právu církevním a také. v právu obecném. Přesto postrádalo dlouho do novověku řečené rozlišování v oboru formálního práva přesného podkladu. Zejména se postrádalo přesné vzájemné vymezení předmětů obou těchto druhů soudního řízení. Příčinu toho lze hledati v tom, že tu ani nebylo valné tradice vědecké doktríny (obor nesporného řízení byl dlouho na právnických fakultách přezírán), tím méně nebylo v tomto směru uspokojujícího uspořádání positivním právem.
Pojem nesporného řízení byl přesně vymezen až v době moderní. Pojem tento je dnes z valné části jiný, než pojem římskoprávní »iurisdictio voluntaria«.2
V oblasti býv. rakouského státu došlo teprve po zrušení svazků poddanských a patrimoniálních a příslušného soudnictví k vydání prvního jednotného zákona, j upravujícího nesporná řízení ve věcech pozůstalostních, poručenských a opatrovnických, totiž patentu z 28. června 1850, č. 255 ř. z. Současně byly upraveny nařízením ministerstva práv z 29. června 1850, č. 257 ř. z. předpisy o řízení v záležitostech adopce a legitimace (dosud upravené ve dvorském dekretu č. 1535/1819 Sb. z. s.) ve prospěch výlučné příslušnosti soudů. Dále pak byl vydán v r. 1850 notářský řád (č. 356 ř. z. z r. 1850), jímž byla činnost notářů velmi rozšířena. Tento řád byl nahrazen v r. 1871 novým notářským řádem (zák. č. 75 ř. z. z r. 1871).
V Uhrách byl vydán notářský řád zák. čl. XXXV. z r. 1874, který byl novelován v r. 1886, 1894 a 1923, kdy zákonem č. 267 bylo přiznáno notářům právo na sepisování soukromých listin.
V r. 1854 došlo pak v oboru nesporného řízení k vydání dalšího zákona, a to patentu o řízení nesporném č. 208 ř. z. z r. 1854. Byl to první zákoník, který obsahoval všeobecné zásady nesporného řízení (v 1. hlavě zásadní předpisy povšechné, ve II.—VII. hlavě pak je notlivé partie tohoto řízení). Řízení knihovní bylo upraveno zvlášť.
V Uhrách nezbyly předpisy uvedeného patentu platnosti usnesením královské uherské kurie z 23. července 1861. Nebylo tu po té — po způsobu býv. předlitavských zemí — obecného zákona o nesporném řízení. V řízení pozůstalostním platily pak v býv. království uherském předpisy uherského soudního řádu (zák. čl. LIV./1868, dále zák. čl. LIX. z r. 1881 a XVIII. z r. 1893), jehož ustanovení platila též stran úřed. osvědčení. V r. 1911 byl vydán nový uherský civilní řád soudní — zák. čl. I. z r. 1911 — který má spec. též ustanovení o prodloužení nezletilosti a o zrušení tohoto prodloužení, dále o postavení pod opatrovnictví a zrušení téhož; o zbavení otcovské moci (příslušná § 730—731 byla však zrušena) a konečně o amortisaci listin. Ustanovení cit. zák. o prohlášení za mrtvého doznalo změny zákonem č. 252 Sb. z. a n. z r. 1921.
Po státním převratu byly recipovány dosavadní předpisy i v oboru nesporného řízení; platil tedy i nadále — arci jen v zemích českých — patent z r. 1854. V zemích slovenské a podkarpatoruské, kde zůstaly v platnosti předpisy uherské, nebylo tedy obecných norem o řízení nesporném (nehledíc k některým specielním normám platila tu zmíněná ustanovení uher. civilního řádu soudního).
Tento dualism byl částečně odstraněn zákonem ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, a sice v tom směru, že byly tímto zákonem pro celý náš stát zavedeny všeobecné předpisy (zásady) o nesporném řízení. Platí tedy nyní v celém státě jednotné všeobecné zásady nesporného řízení (arci subsidiárně, t. j. není-li tu zvláštních zákonných norem o věcech, o nichž jedná tento zákon; sr. níže). Dosavadní předpisy patentu z r. 1854, obsažené v jeho §§ 1—19, byly zákonem z r. 1931 zrušeny. Pokud se v zákonech nebo nařízeních pouze odkazuje na tyto předpisy, nastupují na místo nich předpisy cit. zákona (jejž v dalším budeme stručně zváti »nesporný zákon«).
Na Slovensku a v Podkarp. Rusi platí předpisy nesporného zákona, pokud je zákonem uloženo soudu, jednati v nesporném řízení (§ 53 cit. zák.).
Naproti tomu nebyly nesporným zákonem zrušeny další předpisy cit. patentu, jež tedy zůstaly nadále v platnosti, pokud arci nebyly zvlášť zrušeny.3) Jsou to:
1. Předpisy, vztahující se na řízení ve věcech pozůstalostních (2. část patentu, nadepsaná »O projednání pozůstalosti a obsahující §§ 20—180, v nichž se jedná zejména: o příslušnosti k projednávání pozůstalosti, o oprávněních pozůstalost, soudu, spolupůsobení notářů a obce, o úmrtním zápisu, zapečetění pozůstalosti, úmrtním zápisu, soupisu pozůstalosti, svolání pozůstalost. věřitelů, správě pozůstalosti, odevzdání pozůstalosti);
2. předpisy, jednající o věcech poručenských a opatrovnických (3. část patentu »o řízení ve věcech poručenských a opatrovnických. §§ 181—219, v nichž se jedná zejména: o schválení smluv nezletilých, svolení k sňatku, povolení k právním jednáním, poručenských účtech, vydání na jmění nezletilců a j.);
3. předpisy, jednající o legitimaci a propuštění z moci otcovské (5. část »O osvojení, legitimaci a propuštění z moci otcovské, §§ 263—265: § 266 byl dotčen zákonem č. 447 (Sb. z. a n. z r. 1919 o snížení věku nezletilosti) ;
4. předpisy o dobrovolném odhadu a dražbě, o soudním vysvědčení, opisu a podpisu (6. část »O dobrovolném odhadu a dražbě, §§ 267 až 280, 7. část »O soudních vysvědčeních vůbec a o ověření opisů a podpisů a o sepisování listin a právních jednáních. §§ 281—293).
Podle § 1 nesporného zákona má býti jeho ustanovení užito jen má-li býti podle zákonných předpisů postupováno v soudním řízení nesporném. Účinnosti však nepozbývají ustanovení zvláštních zákonných předpisů o věcech, o nichž jedná tento zákon. Pouze ve dvou věcech však změnil tento zákon i zmíněné zvláštní zákony. Podle § 54 nespor. zák. se totiž zrušují ustanovení jiných zákonů o rozkladu, dále pak nastupuje místo 14denní lhůty rekursní, stanovené ve zvláštních zákonech, lhůta 15denní. Z uvedeného vyplývá: 1. v nesporném řízení smí býti postupováno jen tehdy, nasvědčuje-li tomuto řízení nějaký zákonný předpis (ať přímo či nepřímo); 2. je-li tomu tak, rozhodují v konkrétním případě v prvé řadě předpisy zvláštního zákona, vztahující se na tento konkrétní případ; teprve nemá-li tento zákon o věcech, o nichž ustanovuje nesporný zákon, jiných ustanovení, nebo není-li vůbec zvláštního zákona, jest užiti předpisů nesporného zákona; 4. ve všech přípádech nesporného řízení, byť i se na ně nesporný zákon nevztahoval, však platí cit. ustanovení § 54 nespor. zák. (sr. k tomu Hora, Soudní řízení nesporné, str. 12).
Pro obor Slovenska a Podkarp. Rusi znamená důležitou změnu, a to ve smyslu rozšíření nesporného řízení v oborech, kde dosud platily předpisy soudního řízení, ustanovení § 55—57 nesporného zákona; ustanovení tato zasáhla příslušné předpisy zák. čl. I./1911, jakož i zák. čl. XX./1877 a dále zákonů č. 246 Sb. z. a n. z r. 1922 a č. 391 Sb. z. a n. z r. 1922 a to v tom směru, že dosavadní sporné řízení bylo převedeno v nesporné se všemi, s tím souvisejícími důsledky.
Podle § 55 nespor. zák. nastupuje na Slovensku a v Podkarp. Rusi na místo řízení sporného řízení nesporné, jde-li o prodloužení nezletilosti nebo zrušení tohoto prodloužení podle §§ 702-717 zák. čl. I./1911, o postavení pod opatrovnictví a jeho zrušení podle §§ 718— 729 cit. zák. Příslušným v těchto věcech je okresní soud, který je soudem poručenským (opatrovnickým). Nedotčena však zůstala z cit. ustanovení ona, která nesouvisí s povahou sporného řízení, platného v těchto věcech.
Podle § 56 nespor. zák. vykonávají ode dne, kdy nesporný zákon vešel v účinnost, řádné soudy na Slovensku a v Podkarp. Rusi pravomoc i ve věcech, jež náležejí podle zák. č. 246 Sb. z. a n. z r. 1922 do působnosti poručenských (sirotčích) úřadů.
Podle § 57 nespor. zák. soudy, vykonávajíce pravomoc podle § 56 nespor. zák., jednají v řízení nesporném.
Nesporný zákon, obsahující základní předpisy nesporného řízení, je hlavním právním pramenem nesporného řízení. Arci není pramenem jediným. Vedle něho zůstala v platnosti ostatní ustanovení patentu (kromě zrušených §§ 1—19), pokud nebyla snad jinými zákony zrušena nebo změněna. Kromě toho existuje řada specielních zákonů, jednajících o předmětech nesporného řízení.
Předměty nesporného řízení jsou rozmanité. S hlediska historického vývoje lze konstatovati, že novější zákonodárství přesunuje některé věci sporného řízení do oboru řízení nesporného. Zejména to platí o péči o děti, výživném, úpravě věcných břemen, hranic, určení náhrady při vyvlastnění, o některých otázkách, souvisících s pozemkovou reformou, ochranou nájemníků a pod.
Do oboru nesporného řízení patří jmenovitě: věci pozůstalostní, věci týkající se poručenců (chráněnců), některé věci manželské, řízení o veřejném prohlášení určitých skutečností, jednání o listinném sepsání určitých poměrů, a konečně různé jiné obory, jako obnovení hranic, spolupůsobení při vyvlastnění, soudní oceňování a vydražovaní, opatrování a úschova (systematicky se v doktríně předměty nešpor, řízení třídí takto: verifikace, solemnisace. uvádění v patrnost jistých právních poměrů, ochrana buď určitých osob nebo jistých majetkových podstat, ochrana některých asociací a účast soudu při některých poměrech). Jen výjimečně, a to z důvodů ekvity, jsou i některé sporné poměry vyloučeny z pořadu práva a odkázány na řízení nesporné (s konečnou platností), zejména některé spory mezi rodiči a dětmi, manželi, členy obchod, společností, spory o úpravě hranic, výkupném, nájemném a j, V zemích českých jsou předpisy o předmětech nesporného řízení upraveny zejména: v občan. zákoně, knihovním zákoně: cís. nařízeních o umořování listin z r. 1915, o zbavení svéprávnosti z r. 1916, v zákoně o prohlášení za mrtva z r. 1883, č. 20 ř. z., změněném zák. č. 129 ř. z. z r. 1918 a č. 252 Sb. z. a n. z r. 1921, dále v zák. č. 320/1919 Sb. z. a n., jímž se mění ustanovení občan. zák. o obřadnostech manžel. smlouvy, o rozluce a překážkách manželství, zák. č. 256/1921 Sb. z. a n. o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských a konečně v řadě předpisů o ochraně nájemníků, pozemkové reformě a j. Na Slovensku a Podkarp. Rusi jsou upraveny specielními zákony zejména: řízení ve věcech knihovních, zakládání pozemkových knih, řízení pozůstalostní, věci poručenské a opatrovnické (srov. k tomu Hartmannův komentář k nespornému zákonu).
Nový zákon o nesporném řízení z r. 1931 přinesl i— vůči dosavadním všeobecným ustanovením patentu z r. 1854 (ve zrušených §§ 1—19) — řadu nových ustanovení. Tyto novoty se týkají několika podstatných věcí, jmenovitě: všeobecného kompetenčního předpisu, stanovení pojmu účastníka řízení resp. vyloučení pojmu strany v nesporném řízení, všeobecné normy o nákladech nesporného řízení, připuštění důvěrníka k jednání, přesnější úpravy řešení otázek předurčujících, pojmu osob přezvědných, vyloučení rozkladu z nešpor, řízení a j. O jednotlivostech bude ještě pojednáno v souvislosti s dalším vylíčením všeobecných zásad nešpor, řízení.
Předem budiž povšechně charakterisován rozdíl zásad, ovládajících řízení nesporné oproti řízení spornému. Dlužno předeslati, že v obou těchto oborech soudního řízení se jedná o »občanské věci právní« čili o soukromoprávní nároky. Kdežto však se v řízení sporném v podstatě jedná o to, aby bylo dopomoženo právnímu řádu k plné jeho platnosti tím, že — je-li toho třeba — dojde k odstranění nastalého porušení onoho práva, jež určité osobě (žalobci) přísluší, a jež mu (rozsudkem) má býti nedotknutým zachováno, čili se tu uplatňuje myšlenka potlačiti způsobené civilní bezpráví (myšlenka represe), jde sice v nesporném řízení též o zjednání platností právnímu řádu, avšak tu se jedná v podstatě o zachování soukromých práv resp. o ochranu bezpečného jejich nabývání (převodu) a trvání s toho hlediska, aby v budoucnu újmy nedoznaly; tu se uplatňuje myšlenka zabrániti napřed bezpráví (myšlenka prevence). Jest tedy nešpor, řízení v zásadě cizí vyřizování sporů, a jen z ohledů ekvity odkázalo zákonodárství i do řízení nesporného upravení jistých sporů, jejichž vyřizování cestou spornou by nebylo vhodné (srov. cit. spisy Otta a Hory).
Naznačený rozdíl vystupuje ve směru podmětném, předmětném i formálním.
Pokud se prve uvedeného týká, není v nesporném řízení pravidelně tak jako ve sporném řízení subjektů, jejichž zájmy jsou v rozporu a které proti sobě stojí v poměru vzájemného boje (t. j. strany: žalobce a žalovaný, při čemž může i několik osoby vystupovati v téže roli procesní). V řízení nesporném vystupuje do popředí hlavně jen zájem jednotlivce nebo jednotlivců, příp. i zájem veřejný na úpravě (zabezpečení) jistého poměru. Tu soud případně i proti vůli účastníků zahajuje činnost. Onoho vzájemného postavení bojovného stran v řízení nesporném principielně není.
Pokud se týká stránky předmětné sluší uvésti, že v nesporném řízení není, tak jako v řízení sporném, jediného organismu úkonů soudce i stran, jenž slouží jedinému účelu (odstraniti bezpráví). Tu jde o řadu různých, mezi sebou i nesouvisících úkonů soudce, příp. veřej, notáře nebo i jiných orgánů, jež sledují různé účele se zřením k preventivní ochraně. I jest obor nešpor, řízení rozmanitý. Konečně po stránce formální jeví se různost j mezí sporným a nešpor, řízením pokud jde o zahájení řízení, projednávání věcí, jichž se týká i jejich vyřízení, kdežto v řízení sporném zásadně soud nesmí započíti řízení bez podnětu oprávněného, t. j. bez žaloby (zásada projednací, disposiční), vystupuje soud v nesporném řízení i z úřední povinnosti (zásada vyhledávací, oficiální); I jinak arci i tu dochází k činnosti soudu po zakročení í účastníka, což však není žalobou (s účinky procesně-právními resp. soukromoprávními). Mnohotvárnosti řízení nesporného odpovídá i rozmanitost forem resp. podnětů k zahájení řízení. 1 tam, kde má iniciativu účastnik, má tato činnost různý význam. Rozdíl mezi iniciativou strany nebo soudu má arci vliv na otázku zastavení řízení.
Kdežto dále v řízení sporném určuje činnost účastníků jejich vůle (řízení netrvá proti vůli stran), platí pak při současné přítomnosti všech na jednání zúčastněných zásada rovného slyšení stran, zásada ústnosti, přímosti a veřejnosti, je v řízení nesporném i v prve uvedeném směru uplatněna zásada vyhledávací (takže řízení může pokračovati i proti vůli zúčastněných), dále pak tu platí zásada neveřejnosti (arci nyní modifikovaná), zásada samostatného (odděleného) slyšení každého účastníka (jest tu tedy jinak též zásada rovného slyšení stran), posléze pak platí tu zásada přímosti, bylo-li výjimečně zavedeno ústní jednání.
Posléze pak vyřízení sporu se děje rozsudkem podle návrhu stran (ačli nedojde k dohodnutí se osob zúčastněných3), jehož změny lze se domáhati opravným prostředkem zásadně jen u vyšší stolice. V nesporném řízení soud sice též rozhoduje vé směru návrhu, ale též se zřením ke všem oprávněným zájmům, při čemž se ' má postarati o zajištění právních zájmů i z moci úřední. Rozhodnutí nesporného soudu se děje vždy ve formě usnesení. O opravných prostředcích proti usnesení může podle okolností rozhodnouti i soud I. instance.
Rozmanitost případů, jsoucích předmětem nesporného řízení, jeví se též ve výkonu usnesení v nesporném řízení, který může podle okolností nastati ještě před nabytím právní moci; při podání rekursu je tu však jisté obmezení. Nesporný zák. (§ 50) rozeznává výkon usnesení prostředky, poskytnutými řízením nesporným, jednak výkon podle předpisů exekuč. řízení. K vynucení výkonu řízením nesporným jsou dány prostředky, jež poskytuje soudu exekuční řád, jakož i »jiné vhodné prostředky«. Aby usnesení nesporného soudu stalo se exekučním titulem ve smyslu exekuč. řádu, jest třeba, aby nejen formou, nýbrž i obsahem vyhovovalo náležitostem, jež exekuční řád pro exekuční tituly všeobecně předpisuje (Hora, cit. spis, str. 140 a násl.).
Předměty nespor. řízení jsou, jak již uvedeno, rozmanité. Předpisy o nich jsou obsaženy v různých zákonech (občanském i obchodním a řadě specielních zákonů a nařízení). Patří sem zejména: řízení pozůstalostní (toliko v případě, že by bylo nutno některou otázku rozřešiti sporem, odkáže nesporný soud, projednávající pozůstalost, strany na pořad práva); řízení dobrovolného rozvodu a přeměny dobrovol. nebo nedobrovolného rozvodu v rozluku; řízení o věcech poručenských a opatrovnických (poručenský soud je povolán ke všem opatřením, jež s sebou přináší poručenská agenda, ať se týká osobních či majetkových poměrů poručenských a dále vede dozor nad činností poručníkovou); řízení o zbavení svéprávnosti (předpisy jsou obsaženy v cis. nařízení z r. 1916, kde jsou některé zvláštní normy o tomto druhu nespor. řízení, jako o nákladech řízení, o »odporu« a j.); řízení o prohlášení za mrtvého (upraveno zákonem č. 20 ř. z., z r. 1883 a dále zák. č. 128 z r. 1918 a č. 252 Sb. z. a n.); řízení o umoření (amortisaci) listin (upravené v cís. nař. č. 257 ř. z., z r. 1915, jež bude nyní nahrazeno novým zákonem o umořování listin). Z nešpor, věcí obchodněprávních sluší uvésti agendu vedení obchod, a společenstev, rejstříku a některé záležitosti obchod, společností a společenstev; patří sem též řízení ve smyslu § 6 uvoz. zák. k obch. zák.
V dalším omezíme se toliko na vylíčení všeobecných zásad nesporného řízení.
II. Se zřením k ustanovením nesporného zákona o všeobecných zásadách nesporného řízení z r. 1931 uvádíme v nejdůležitějších jednotlivostech toto:
A) Soudy, veřejní notáři resp. jiní orgánové v řízení nesporném.
Jako orgány v nesporném řízení jsou činný především řádné soudy, kromě toho i veřejní notáři a to jednak ve vlastní působnosti (jako osvědčovací orgány, pověřené státní mocí), jednak jako soudní komisaři (při projednávání pozůstalosti, v poručenskérn řízení, dobrovolných dražbách), kde vystupují jako orgány soudu podle příkazu soudu, a to na základě příslušných zákonných norem (určité úkony musí býti svěřeny notářům jako soudním komisařům). Podle zvláštních předpisů jsou pomocnými orgány v nesporném řízení, pokud se týče spolupůsobí při tomto řízení, též obecní úřady (ku příkladu v pozůstalostním řízení), pozemkový úřad (v pozůstalostním řízení při tak zv. rolnických nedílech, zřízených podle přídělového zákona), okresní péče o mládež a j.
Pokud jde o soudy, vykonávající pravomoc v řízení nesporném, bylo by v této souvislosti co nejstručněji uvésti ad informandum toto:
Podle nynějšího právního řádu vykonávají pravomoc v řízení nesporném výlučně řádné soudy (§ 2, odst. 1. nesp. zák.); to platí nyní i na Slovensku a v Podkarp. Rusi, kde soudy nastoupily na místo dosavadních (scil. před nesporným zákonem) poručenských úřadů.
Příslušnost, a to věcná i místní se posuzuje v prvé řadě podle zvláštních zákonů; není-li těchto specielních ustanovení, platí 1. při všech reálních úkonech ustanovení § 117 jurisdikační normy ve znění § 58 nesporného zákona (příslušný je okresní soud, v jehož obvodě věc leží, arci s výhradou, že o jednotlivých úkonech nebo určitých řízeních není ustanoveno nic jiného); ve všech ostatních případech pak platí předpis § 2, odst. 2. nesp. zák. (příslušným pro řízení v prvé stolici je okresní soud, a sice je místně příslušným ten okres, soud, v jehož obvodu má obecný soud ve sporech osoba, proti které čelí návrh na zahájení řízení, nebo je-li jich několik, jedna z nich. Není-li takové osoby, nebo koná-li se řízení z moci úřední, je příslušným okresní soud, v jehož zájmu se řízení koná. Bylo-li by podle řečeného ustanovení příslušno několik soudů, rozhoduje mezi nimi předstižení. Instanční pořad soudů řídí se — pokud neplatí výjimky podle zvláštních zákonů (ku př. řízení o zbavení svéprávnosti a j.) předpisy jurisdikční normy (sr. § 4 nesp. zák.). Kde tedy rozhodují v prvé stolici okresní soudy (což je nyní pravidlem), jsou druhou stolicí krajské soudy, jim nadřízené a třetí stolicí nejvyšší soud (kde výjimečně — ku př. při rozluce rozvedených manželů — rozhodují krajské soudy, rozhodují v druhé stolici nadřízené vrchní soudy a v třetí stolici nejvyšší soud).
Pravomoc v nespr. řízení vykonávají: u okresních soudů vždy a u krajských soudů, fungují-li jako prvá stolice, zpravidla samosoudci, pokud není zvlášť stanoveno (ku př. při rozhodnutí o rozluce rozvedených manželů), že je soudnictví v příslušných nesporných věcech j vyhrazeno senátu. Ve stolici druhé a třetí rozhodují vždy senáty (§ 3 nespor. zák.). Zvláštní obmezení principu samosoudcovství u okresních soudů nastává v řízení poručenskérn a opatrovnickém. O úředním zkoumání příslušnosti a o výroku, přisuzujícím příslušnost jinému soudu, dále o trvání příslušnosti a konečně o delegaci (nutné resp. vhodné) platí předpisy jurisdikční normy, převzaté nesporným zákonem.
Jako pomocný orgán soudu v nesporném řízení vystupuje též kancelář soudní, jež — kromě činnosti všeobecně pro výkon jakékoli agendy jí uložené — vykonává též činnost specielní, vztahující se jen na nesporné řízení.
B) Pojem účastníků nesporného řízení.
Nesporný zákon nepoužívá již — tak jako na některých místech ještě patent o nesporném řízení — pojmu »strana«, nýbrž — a to důvodně — pojmu »účastníka« nesporného řízení. Pojem strany v řízení sporném je jiný než pojem účastníka v řízení nesporném; bylo proto již za platnosti patentu důvodně v doktríně užívání pojmu »strany« v nesporném řízení zavrhováno. Pro pojem civilního procesu je podstatný požadavek dvou stran, proti sobě v poměru vzájemné rozepře stojících, totiž žalobce a žalovaného. Pojem strany ve smyslu procesu je dán samou vnitřní povahou procesu. Kdy se kdo stává žalobcem a žalovaným, jest civilním řádem soudním přesně vytčeno (tu je i stanoveno, kdy a za jakých podmínek mohou se třetí osoby soudního řízení zúčastniti). Kdežto tedy je pojem »strany« pro obor řízení sporného vyhraněn, není tomu tak v řízení nesporném. Tu — z povahy věci — nelze přesně určití, kolik a které osoby přicházejí při tomto řízení v úvahu. Proto bylo v doktríně důvodně zastáváno, že tu nelze operovati pojmem »strany« ve smyslu procesu, nýbrž že tu lze mluviti o zájemnících, účastnících.
Nesporný zákon stanoví již definici účastníka nesporného řízení v § 6: je jím ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí. Jest tedy pojmovým znakem účastníka nesporného řízení, že jde o určitý — a to hmotněprávní — poměr osoby, jíž se týká, k tomu, co je předmětem nesporného řízení, jehož výsledkem mohou býti vlastní zájmy této osoby dotčeny. »Přímo« je dotčen ten, jehož právní postavení má (může) býti příslušným rozhodnutím v nesporném řízení změněno. Tu tedy běží o určitou osobu, resp. určité osoby. »Nepřímo« je dotčen ten. jehož právní postavení může doznati změny nikoli přímo dotyčným rozhodnutím, nýbrž teprve, přistoupí-li ještě jiné okolnosti. To arci může býti neurčitý počet osob, takže poslez uvedené kriterium nemůže skýtati nějakého určitého vymezení dotyčného pojmu. Účastník musí, má-li v řízení nesporném samostatně jednati, býti svéprávným. Jinak musí býti zastoupen zákon, zástupcem. Účastníci v nesporném řízení musí býti před rozhodnutím pod zmatečností slyšeni; každému účastníku je dána možnost, aby mohl vejiti ve styk se soudem, aby podával návrhy, žádosti, vyjádření a podob., při čemž předpisy nesporného řízení hledí k tornu, aby byla mu možnost ta usnadněna; vyjádření, k nimž byli účastníci vyzváni, mohou učiniti pouhým dopisem nebo ústně do protokolu; to platí při jednoduchých věcech i pro řízeni u sborových soudů, (uvedené platí, ať již bylo řízení zahájeno z iniciativy účastníka, či z moci úřední.) ČESKÉ PRÁVO
ČASOPIS SPOLKU NOTÁŘŮ ČESKOSLOVENSKÝCH
Řídí Prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — redakce a administrace v Praze-II
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — jednotlivé číslo Kč 4
Ročník XVI.
V Praze, v lednu 1934.
Číslo 8.
Účastníkům je ponecháno na vůli, zda chtějí jednati osobně či zmocněncem4 (toliko — jak z povahy věci vyplývá — nesmí býti zmocněnec při prohlášení manželského konsensu a při prohlášení svéprávným). Jen výjimečně musí miti i v nesporném řízení účastník zmocněnce (sr. § 8, odst. 2. nespor. zák., § 117 nesp. patentu). Na rozdíl od řízení sporného neexistuje v nespor. řízení nikdy nucené zastupování advokáty. V tom směru je nespo. zákon ještě důslednější než nespor. patent. Také však v nesporném řízení nesmí jako zmocněnec vystupovati osoba, známá soudu jako pokoutník (sr. § 34 nesp. zák., podle něhož platí i v nespor. řízení ust. § 29, odst. 2. civ. řádu soud.)
Podotknouti sluší, že v nespor. řízení je — podle zvláštních předpisů — přiznán do jisté míry vliv na řízení i některým veřejným orgánům, a to jmenovitě finanční prokuratuře; sem patří též ustanovení řádu o zbavení svéprávnosti, podle nichž může za jistých okolností zemský úřad vyslati k vyšetření nemocného, drženého v ústavě, zdravotní orgán; návrh na zbavení svéprávnosti může podle okolností učiniti i státní zástupce. po případě i starosta obce.
C) Otázka nákladů nesporného řízení.
Jako sporné řízení je i nesporné řízení soudní spojeno s náklady. Také tu se naskytá otázka, kdo je povinen nésti náklady, s řízením tímto spojené a kdo je povinen náklady, vzešlé státu resp. ; účastníku řízení, těmto nahraditi.
Ovšem různost povahy řízení nesporného i sporného jeví i tu v jednotlivostech určitý reflex.
Dosavadní patent neměl normy, která by všeobecně upravila v úvahu přicházející otázky. Některé specielní normy z oboru určitých úseků nesporného řízení však podobná ustanovení měla (tak jmenovitě řád o zbavení svéprávnosti měl podrobná ustanovení o nákladech nesporného řízení a o tom, kdo nese tyto náklady. Tato ustanovení byla též vzorem pro novou všeobecnou úpravu této otázky v nesporném zákoně). Ustanovení tato byla nesporným zákonem ponechána v platnosti (patří sem — vedle již zmíněného patentu o zbavení svéprávnosti — předpisy železničního zákona expropriačního, o úpravě a obnově hranic, o propůjčení cesty z nouze, o ochraně nájemníků a j.). Nesporný zákon má o nákladech nespor. řízení a o povinnosti nahraditi náklady tyto ustanovení v § 11; v souvislosti s touto věcí má pak v § 12 ustanovení o právu chudých.
Povinnost nésti náklady v řízení nesporném se určuje dle toho, jak dochází k zahájení nešpor, řízení (jež — na rozdíl od řízení sporného — může nastati 1 z moci úřední). Je-li zahájení řízení podmíněno návrhem, jdou náklady řízení na vrub účastníka, v jehož zájmu se řízení koná. Navrhovateli může býti uloženo, aby složil dostatečnou zálohu s podmínkou, že jinak nebude o návrhu jednáno. Dojde-li však k zahájení řízení z moci úřední, zakládají se náklady řízení — pokud musí býti zapravený napřed i nejde o osobní útraty ·— státem. Tu pak postihují při bezvýsledném skončení řízení stát, leda že by osobě, která dala podnět k řízení, musilo býti známo, že její podnět není odůvodněný; při skončení řízení s výsledkem stihají náklady účastníky. Tito nesou všechny svoje osobní útraty i nahradí státu náklady, jím založené. Společný závazek několika osob k placení nákladů je nedílný, leda že šlo o náklady za úkony, vykonané jen v zájmu některého účastníka, nebo že by šlo o různost zájmů (§ 11, odst. 1.—4. nesp. zák.).
Stran povinnosti hraditi náklady platí ustanovení § 11, odst. 5.—7. nesporného zákona.
D) Průběh nesporného řízení; dokazování v řízení nesporném. Mnohotvárnosti nesporného řízení odpovídá, jak řečeno, různost podnětů i forem zahájení řízení. Často se zahajuje řízení z moci úřední. V těchto případech je zhusta jiným úřadům uložena určitá sdělovací a oznamovací povinnost. Tam, kde má iniciativu účastník, má tato činnost různý význam. Někdy je podnětem k zakročení, jež by i z úřední moci nastalo, v jiných případech tvoří opět nutný předpoklad pro řízení. Rozdíl mezi řečenými eventualitami stran způsobu zahájení řízení nesporného není bez významu ani pro další průběh řízení. Zejména sluší uvésti, že tam. kde postupuje soud z moci úřední, není sama okolnost, že účastník ustoupí od svého návrhu, ještě důvodem proto, aby soud zastavil příslušné řízení. Ale ani tam, kde řízení zahájeno k návrhu účastníka, není vždy možné zpětvzetí návrhu, nýbrž řídí se to povahou věci. Vůbec pak činnost účastníků v řízení nesporném nemá toho významu, jako činnost stran v řízení sporném.
I v nesporném řízení platí, že soud je povinen — pod zmatečností — starati se o splnění všech formálních podmínek, ať se týkají soudu (soudců) nebo účastníků (jejich zástupců), resp. samé věci. Účastníkům, kteří nejsou právně zastoupeni, má soud dáti poučení a návod; nemá býti při tom se strany soudu postupováno se zbytečnou pochybovačností a úzkostlivostí, čímž by mohla účastníkům býti způsobena škoda (§ 17 nesp. zák.).
Pro řízení nesporné platí zásada neveřejnosti, jež je pouze modifikována ustanovením § 22, že každý účastník si může k jednání přibrat nejvýše dvě osoby jako důvěrníky (podle některých specielních norem, ku př. podle řádu o zbavení svéprávnosti, neplatí zásada neveřejnosti, ač i tu lze k návrhu osoby, o jejíž svéprávnost jde, veřejnost vyloučiti). Na rozdíl od řízení sporného neproniká v nesporném řízení v takové míře, jako v procesu, zásada přímosti, leda že bylo ústní jednání výjimečně zavedeno. Z povahy nesporného řízení vyplývá zásada vyhledávací, jež se arci různě utváří podle toho, o jakou věc běží. Ze zásady vyhledávací plynou určité důležité důsledky, zejména: 1. ani výslovné doznání účastníků nezbavuje soud povinnosti, aby konal další šetření i o doznané skutečnosti; 2. v principu nepojí se k nečinnosti stran následky zmeškání (výjimky platí pro návrhy, žádosti, opravné prostředky, vázané na zákonné nebo soudcovské lhůty; arci i tu je princip prosté prekluse určitým způsobem předpisy nespor. zák. modifikován); 3. v nesporném řízení nenastává klid řízení; 4. soud není ani ve směru skutkovém ani právním omezen vůlí účastníků. Soudce má přihlížeti i k okolnostem, jež jsou mu známy neodvisle od konkrétního řízení, ať již z jiných případů, nebo i v mimoúřední cestě.
V otázce vyřizování sporných otázek prejudiciálních se nespor. zákon odchýlil od zásady nespor. patentu (§ 2 č. 7 patentu). Stanoví v této věci v § 25 především: závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím zjištění práva nebo práv. poměru, »může« se toto zjištění státi v nespor. řízení, i když toto právo nebo právní poměr jsou mezi účastníky sporny, ale jen s účinky pro toto řízení. Dále pak stanoví: Závisí-li rozhodnutí o předurčují otázce podle předch. ust. na zjištění sporné sktuečnosti, může soud — na návrh nebo z moci úřední — odkázati účastníky na sporné řízení nebo podle povahy věci na správní řízení. Až do vyřízení této věci může učiniti opatření, kterých je třeba na ochranu veřejných zájmů nebo k zajištění účastníků nebo účelu řízení5 (srov. k tomu zevrubný výklad v cit. Horově spise, str. 87 a násl.).
V ustanoveních patentu z r. 1854 je jen poskrovnu předpisů o vedení důkazů. Generální úpravu vedení důkazů patent neobsahuje, ponechávaje v této věci možnost v konkrétních případech přihlížeti k specielním předpisům. V případech pochybných má arci býti přiměřeně použito předpisů civil, řádu soudního o vedení důkazů; to platí nikoli bez dalšího, nýbrž s modifikacemi, vyplývajícími ze zvláštní povahy i účelu nespor. řízení. Jmenovitě má tu, jak řečeno, doznání jiný význam než v procesu.
Nesporný zákon odkazuje v § 34 na obdobné předpisy o důkazech řízení sporného. Kromě toho má však i zvlášť předpisy o výslechu svědků a zejména tak zv. osob přezvědných (§ 28, odst. 1.—3.), o pravosti listin (§ 28, odst. 4.) a o důkazu výslechem účastníků (odst. 5. cit. §).
Důvodem, proč není v předpisech o nesporném řízení geúerelní úpravy vedení důkazů je — mimo jiné — zejména to, že rozmanitost poměrů, projednávaných v nesporném řízení, nese s sebou, aby bylo použito těch důkazných prostředků, jakých je podle konkrétních okolností toho kterého případu ve smyslu specielních norem zapotřebí (omezení podle zláštních předpisů jen na určité průvodní prostředky je dáno ku př. ve věcech knihovních, rejstříkových а p.). I když se ve vedení důkazů poukazuje na obdobné předpisy civilního řádu soudního, neplatí to, jak řečeno, bez dalšího, nýbrž se zřením ke zvláštnostem i účelu nesporného řízení. Zejména zásada vyhledávací, ovládající řízení nesporné, jeví tu důležitý reflex. Mimo jiné jeví se tu — vůči řízení spornému — odchylka, nehledíc k řečenému již významu doznám účastníka, v otázce důkazného břemene, námitek a pod.
O osobách přezvědných má nyní nesporný zákon zvláštní předpis v § 28: jsou to osoby slyšené, aby svojí výpovědí přispěly k posouzení nutnosti nebo vhodnosti navrhovaného nebo zamýšleného opatření (k cíli získání informace o takových okolnostech, jež usnadňují soudci úsudek, je-li v konkrétním případě příslušné opatření nutné nebo vhodné: bližší v cit. Horově spisu, str. 93). Důkaz výslechem účastníků jest rozlišovati od výslechu účastníků dle § 23 nesporného zákona; poslez uvedený výslech neslouží k důkazu, nýbrž jen k sebrání skutkového materiálu.
E) Rozhodnutí soudu v nesporném řízení.
Rozhodnutí v nesporném řízení jsou jednak ta, která se týkají jen samého postupu řízení a jež připravují konečné rozhodnutí; jednak ta, jež se týkají vlastního merita předmětu řízení nesporného. Na prvá rozhodnutí soudce nesporný vázán není — což odpovídá všeobecně usnesením soudu sporného, sloužícím k vedení procesu, neboť i soudce ve věcech sporných není podle našeho civil, řádu soudního vázán na usnesení, vztahující se jen na úpravu řízení. O závaznosti rozhodnutí v nesporném řízení stanoví § 32 nespor. zákona. Týž § v odst. 2. stanoví určitou výjimku ze závaznosti rozhodnutí, a to pokud běží o usnesení, které soud učinil při péči o osoby, jsoucí pod zvláštní ochranou zákonnou, jestliže se dodatečně objevilo, že rozhodnutí bylo nesprávné nebo nevhodné. ale jen pokud z něho nenabyly práv osoby třetí.
Dřívější patent mluvil o »rozhodnutích a opatřeních«. V doktríně hledělo se nauti rozlišovací kriterion mezi »rozhodnutím« a »opatřením« (sr. Ott. v cit. spise str. 229) V podstatě však šlo o stejnou věc.
Nesporný zákon zná jen rozhodnutí i nerozlišuje, jako dřívější patent, mezi rozhodnutími a opatřeními (rozhodnutími rozumí nesporný zákon i opatření); s tím sluší jen souhlasiti. Arci mezi rozhodnutími v řízení nesporném je celá stupnice, podle povahy a účelu předmětu nesporného řízení. Rozhodnutím je i pouhé ověření podpisu, a rozhodnutím je na druhé straně i výrok o rozluce manželství nebo o zbavení svéprávnosti. Podle § 31 nespor. patentu má soud při svém rozhodnutí v nesporném řízení dbáti toho, aby rozhodnutí hovělo v mezích zákona i oprávněným zájmům účastníků. Forma rozhodnutí v nesporném řízení je vždy usnesení. O těchto usneseních jest — obdobně — užiti předpisů civilního řádu soudního, pokud není v nesporném zákoně zvláštních ustanovení. Takovými jsou ustanovení cit. § 31, odst. 3., 4. a 6. Podle nich platí především, že usnesení má býti účastníkům, pokud možno, ústně oznámeno a kromě toho i písemně doručeno, žádají-li o to, nebo přísluší-li jim proti usnesení rekurs nebo právo vésti podle něho exekuci. Účastníkům, kteří nejsou při prohlášení usnesení přítomni, je i mimo uvedené případy vždy, kdy toho vyžaduje řízení jednání, nutno rozhodnutí učiniti písemně. To pak vůbec platí, kde není lze rozhodnutí ústně oznámiti.
Posléze stanoví 6. odst. § 31, že v případech, kdy účastníci nejsou zastoupeni právním zástupcem, musí býti vždy poučeni o tom, zda lze podati opravné prostředky, do které lhůty a u kterého soudu (do vydání nespor. zákona nebylo v předpisech nesporného patentu zvláštního předpisu, kterým by byla stanovena všeobecná povinnost, poučiti účastníky o opravných prostředcích).6 Příslušné poučení musí býti pojato do vyhotovení rozhodnutí. Nebylo-li dáno, anebo v případě, že poučení nebylo správným, může usnesení nabýti proti účastníku, který nebyl v daném opravném prostředku poučen, účinnosti teprve po devadesáti dnech od dne, kdy bylo usnesení doručeno.
Také rozhodnutí v nesporném řízení jsou účastna právní moci, a to formální i materielní. Podle § 33, odst. 11. má rozhodnutí, kterému nelze odporovati opravným prostředkem, proti účastníkům účinek právní moci (nikoli tedy proti těm osobám, které se nezúčastnily řízení).
Formální právní moci, jež nastává, nelze-li již proti rozhodnutí odporovati, nemohou dosáhnouti rozhodnutí proti těm účastníkům, kterým nebyla doručena nebo prohlášena. V důsledku materiální právní moci nemohou se soudy věcí znovu zabývati; účastníci se nemohou, a to ani pořadem práva, domáhati změny rozhodnutí. Výjimka z uvedeného platí pouze v tom případě, kde by zvláštní zákon dovolovať nastoupení pořadu práva; § 33, odst. 2. (ku př. podle §§ 216 a 219 nesporného patentu mohou po skončení poručenství, resp. opatrovnictví a vyřízení konečného účtu spory o poručenské resp. opatrovnické věci býti rozhodovány pořadem práva.
F) Opravné prostředky proti rozhodnutí v nesporném řízení.
Jako řádné opravné prostředky v nesporném řízení byly nesporným patentem stanoveny i rozklad (Vorstellung) a rekurs. Rozklad se obracel na soudce, proti jehož rozhodnutí se brojilo i byl též tímto soudcem vyřízen. Bylo též přípustno spojití s rozkladem rekurs. Také však bylo za určitých okolností (§ 9, odst. 2. nesporného patentu) umožněno, aby i ohledně rekursu soudce první instance sám vyhověl (srov. nyní § 39, odst. 2. nesp. zák.). To právě bylo zejména důvodem proto, aby v novém zákoně o nesporném řízení byl rozklad, byť i jen fakultativně, jako zvláštní opravný prostředek zachován. V důsledku § 54 nespor. zákona je nyní v oboru nesporného řízení rozklad vůbec vyloučen i neplatí ustanovení specielních zákonů, v nichž je ještě rozklad připuštěn.
Podle nesporného zákona je opravným prostředkem proti usnesení nespor. soudu rekurs. Rekursní lhůta je patnáctidenní, neprodlužitelná; v důsledku cit. § 54, odst. 2. platí nyní řečená lhůta s všeobecnou platností, neboť nastupuje na místo 14denní lhůty, stanovené v zákonech zvláštních (to je v zájmu vyvarování se případ. omylů účastníků).
Zvláštním opravným prostředkem, přípustným vedle rekursu, a to pouze v řízení o zbavení svéprávnosti, je tak zvaný odpor. I tu lze ho použiti pouze proti rozhodnutí 1. okres, soudu, kterým vysloveno zbavení svéprávnosti, 2. krajského soudu jako rekursního, kterým bylo rekursu proti usnesení okres, soudu, odpírajícímu zbavení svéprávnosti, vyhověno a zbaveni svéprávnosti vysloveno, 3. okres, soudu, kterým bylo odepřeno zrušiti zbavení svéprávnosti nebo přeměniti úplné v částečné, 4. kraj. soudu jako rekurního, kterým bylo příznivé rozhodnutí o zrušení nebo přeměně zbavení svéprávnosti změněno, a zrušení neb přeměna odepřeny.
Podle nesporného zákona je v zásadě vyloučeno, rekurovati i po uplynutí rekursní lhůty; výjimky stanoví § 36 a to 1. trpí-li rozhodnutí zmatečností z důvodu, že a) se rozhodnutí účastnil soudce vyloučený nebo b) účastník nebyl v řízení vůbec zastoupen nebo potřebuje-li zákonného zástupce, nebyl zastoupen takovým zástupcem (ačli nebylo jednání dodatečně schváleno); předpokladem je, aby třetí osoby nenabyly práv z dotyčného rozhodnutí. V případě však, že byl některý z uvedených důvodů v řízení již bez úspěchu uplatněn, je rekurs vyloučen7; 2. dále lze podati rekurs i po uplynutí předepsané lhůty v řízení, kterým se vykonává péče o osoby, jež jsou pod zvláštní zákonnou ochranou, arci též, nenabyly-li třetí osoby z rozhodnutí práv; 3. posléze platí řečená výjimka, ustanovují-li to zvláštní zákony.
Forma rekursu je buď písemná nebo ústní do protokolu. O legitimaci k rekursu je ustanovení v § 37 nesp. zák. O obsahu rekursu stanoví § 40, že mohou v něm býti uváděny nové skutečnosti a průvody; rekurs může býti podán pro zmatečnost nebo z jiných důvodů. Důvody zmatečností vypočítává nyní nesp. zákon v § 41 (taxativně) a rozeznává 1. důvody všeobecné (odst. 2., písm. a—h), 2. důvody zvláštní (jež pocházejí z porušení oněch ustanovení zvláštních, jež musí pod zmatečností býti zachovány). K důvodům zmatečností jest přihlížeti z moci úřední. Naproti tomu jiné rekursní důvody, jež jsou uvedeny v § 42 demonstrativně, musí býti v rekursu uplatněny. Rekurs se podává u soudu I. stolice. Účinky rekursu jsou zásadně odkládací a devolutivní (výjimky z uvedených zásad stanoví jednak § 50, odst. 2. a 5., jednak § 39, odst. 2. nesp. zákona). Dovolací rekurs připouští se k nejvyššímu soudu proti rozhodnutí rekurs. soudu, kterým bylo změněno nebo zrušeno usnesení I. instance, výjimečně i proti rozhodnutí, kterým usnesení potvrzeno. O tom, jakož i o vyloučení dovolacího rekursu stanoví § 46 nesp. zák. O obnově řízení stanoví § 49 nesporného zákona, že řízení lze obnoviti obdobně z důvodů a za podmínek, za kterých bylo by lze se domáhati obnovy podle ustanovení zákona o řízení sporném, pokud osoby třetí nenabyly již práva.
Z povahy věci není arci obnova v řízení nesporném zjevem častým (některá rozhodnutí v nespor. řízení nelze obnovou odstraniti).
G) Výkon usnesení nesporných soudů.
I při podání rekursu může soud za podmínek odst. 2., § 50 naříditi okamžitý výkon nebo potřebné zajišť. opatření. Vůbec je odkladný účinek rekursu vyloučen v případě odst. 5 cit. §.
Podle § 12 nesporného patentu mohou býti usnesení v nesporných věcech, nehledíc k jistým výjimkám, ihned vykonána, pokud soudce ze zvláštních důvodů neuzná za nutné, aby se vyčkalo rekursní lhůty; soudce je též povinen, když byl podán rekurs, učiniti v případě hrozícího nebezpečí potřebná opatření k zajištění účastníků. Nesporný zákon přidržuje se zásady, nevázati vykonatelnost na pravoplatnost; stanoví v § 50, že usnesení, vydané v řízení nesporném, mohou býti vykonána i dříve, než nabyla právní moci, leč by to bylo zvláštními zákony vyloučeno nebo by soud pokládal za vhodné vyčkati pravoplatnosti (usnesení o náhradě nákladů mohou býti však vykonána teprve po pravoplatnosti).
Hledíc k účelu nesporného řízení, aby soud mohl chrániti právní zájmy, jmenovitě osob, svěřených jeho zvláštní ochraně, je v příslušných zákonných normách, upravujících nesporné řízení, pamatováno na to, aby soudce v případě, že nebylo uposlechnuto jeho nařízení, mohl i z moci úřední naříditi exekuci resp. zříditi opatrovníka k provedení exekuce, a dále i poručníky a opatrovníky, kteří neuposlechnou soudních nařízení, ač k tomu byli zvlášť vybídnuti, zbaviti jejich úřadu a uložiti náhradu škody. O tom měl ustanovení patent v § 19. Nesporný zákon stanoví v odst. 6. § 50, že proti účastníkům, kteří se nepodrobí rozhodnutím soudu, jest užiti na návrh, a koná-li se řízení z moci úřední, i bez návrhu donucovacích opatření podle exekuč. řádu nebo jiných vhodných prostředků. Při tom je zvoliti prostředky, které jsou podle povahy věci nejzpůsobilejší. Podle okolností může soud naříditi exekuci z úřední moci nebo ustanoviti opatrovníka, aby učinil potřebné návrhy nebo vykonal potřebné úkony. Zde se tedy jedná v podstatě o exekuci, ale exekuci, kterou vykonává nesporný soud, a sice v nesporném řízení. Jinak výkon usnesení cestou exekuce soudní není častý. Za exekuční tituly ve smyslu exekuč. řádu platí usnesení nesporného soudu, mohou-li podle předpisů, pro ně platných, býti vykonána i vyhovují svým obsahem tomu, co exekuční řád pro exekuční tituly všeobecně předepisuje; zejména musí usnesení taková vyslovovati povinnost k určitému plnění nebo opomenutí. Není-li tomu tak, mohou taková usnesení býti vykonána toliko v nesporném řízení. Soudní exekuce nebude moci býti zahájena — a to i tam, kde se nesporné řízení konalo z moci úřední — jinak než k návrhu, vyhovujícímu předpisům exekučního řádu. i Musí tedy v tomto případě nesp. soud vždy ustanoviti opatrovníka, aby učinil návrh na povolení této exekuce. Povoliti soudní exekuci může buď nespor. soud, u něhož byla věc v I. instanci, nebo přímo exekuční soud. Vykonati ji může vždy jen exekuční soud.

Z domácí literatury bylo použito hlavně Horova »Soudního řízení nesporného«. Přihlédnuto bylo dále k českým komentářům k zákonu č. 100/1931 Sb. z. a n., a to Hartmannovu a Mrštinovu. Ze starší literatury bylo přihlíženo k těmto spisům, resp. komentářům: Ott, 1. »Geschichte und Grundlehren des österr. Reclitsfürsorgeverfalirens« ; 2. »O vývoji a předmětu řízení nesporného«. Rintelen, »Grundriss des Verfahrens ausser Streitsachen«. Schuster v. Bonnot, »Komentár z. Patent 1854«. Sander, »Das zivilger. Verfahren ausser Streitsachen«.
»Jurisdictio voluntaria« římského práva přicházela v úvahu spec. ve formě »legisactiones«, které sloužily k tomu, aby se právním jednáním, u nichž se předpokládala souhlasná vůle stran, dostalo napodobením sporu slavnostní formy. Při dotyčných právních jednáních (manumissio per viudictam, in iure cessio) nešlo o proces, nýbrž o uzavření právního jednání ve formě procesní. Jurisdictio voluntaria přicházela též v úvahu ve formě spolupůsobení úřed. orgánů (na základě zvláštního zmocnění) při určitých právních úkonech.
To je arci možné i v řízení nesporném.
Podle § 9, odst. 3 nesporného zákona v případě, že zmocněnec není schopen srozumitelně se vyjádřiti nebo jednati, má býti účastníkovi uloženo, aby jednal sám nebo si ustanovil zmocněnce jiného, podle okolností právního zástupce (advokáta, notáře).
Není tu výslovně řešena otázka vázanosti soudce nesporného pravoplatným rozhodnutím soudu nebo úřadu správního. Věc je zodpověděti kladně, pokud běží o rozhodnutí jiného soudu nebo správního úřadu o předurčující otázce, které je již v příslušné době, kdy se nesporný soud otázkou zabývá v právní, moci.
Ježto v řízení správním byla předepsána povinnost, poučiti o prostředcích opravných, bylo tím více pociťováno, že v dosavadním patentu o nesporném řízení podobné normy nebylo.
Řečené ustanovení poskytuje pro obor řízení nesporného náhradu za žalobu pro zmatečnost jež jinak v řízení nesporném nepřichází. Arci tu běží o rekurs, i rozhoduje vždy soud rekursní; podání tohoto rekursu není nijak časově obmezeno.

Citace:

VÁŽNÝ, František. Stručný nástin všeobecných zásad nesporného řízení. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1934, svazek/ročník 16, číslo/sešit 8, s. 61-65, 69-72.