Opravné prostředky proti rozhodnutím a opatřením Národní banky československé.

K poznámce (Právní prakse, str. 221, roč. 2.) o instančním postupu a kontrole rozhodnutí Národní banky československé ve věcech devisových dlužno upozorniti na pojednání doc. JUDr. Ant. Basche »Zákon o ochraně čsl. měny«, uveřejněné v »Právu československém« (roč. 1., 1934, sv. 1., část normativní, str. 583 až 591). V článku tom rozebírá autor zevrubně vývoj československého devisového práva, tak, jak se rozvíjel stále širšími a širšími úkoly, jež zde byly postupem doby Národní bance československé ukládány. Autor také konstatuje, že vládní nařízení z 29. února 1924, č. 46 Sb. z. a n., vydané ku provedení § 2 zákona na ochranu měny, »dalo Bankovnímu úřadu ministerstva financí a později Národní bance čsl. dalekosáhlou moc, která přesahuje normální moc administrativy. Tato moc je tím větší, že Národní banka zpravidla rozhoduje podle volného uvážení v první a konečné instanci a že proti jejímu rozhodnutí není opravného prostředku, nehledíc ke stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, která však vzhledem k naléhavosti projednávaných věcí je prakticky dosti problematická«.
V další části svého článku pojednává pak autor o změnách, provedených tehdy vydaným zákonem z 19. června 1934, č. 113 Sb. z. a n., kde autor znovu upozorňuje právě na § 2 cit. zák., který byl proti původnímu zákonu nejvíce změněn a dává podle autora »základ pro dalekosáhlá zmocnění (l. c. str. 589).
Je ovšem pochopitelné, že zmíněný problém je skutečně prakticky těžce řešitelný. Tím však není řečeno, že by se vůbec neměly učiniti pokusy o řešení. Při tom ovšem musilo by se postupovati s velikým ohledem na úkoly Národní banky československé, poněvadž svými rozhodnutími ve věcech jednotlivých stran uplatňuje vlastně prakticky svoji devisovou politiku v širším slova smyslu, jejíž úspěch by ovšem zrušováním nebo měněním napadených opatření mohl býti ohrožován. Před poslední novelisací zákona na ochranu měny, jež je obsažena v zákoně z 27. června 1936, č. 183 Sb. z. a n., bylo uvažováno ostatně v některých obchodnických organisacích o tom, aby u příležitosti tehdejší novelisace bylo zakročeno o doplnění cit. zákona předpisy o opravných prostředcích. Návrhy, jak patrno z novely č. 183/1936 Sb. z. a n., neměly ovšem tehdy úspěchu.
K závěru nelze odepříti si poznámku, že ostatně i v jiných odvětvích našeho hospodářského života je také jednotlivec v podstatě bez možnosti právní ochrany proti zásahům, jimž je vydán se strany různých veřejnoprávních orgánů, jež dřívějšímu právnímu řádu známy nebyly. Jsou to různé hospodářské organisace syndikátů, monopolů a pod., které při výkonu své hospodářské funkce vykonávají vlastně také nikoliv bezvýznamnou část veřejné správy, aniž by při tom byla možná instanční kontrola na ochranu zájmů jednotlivců. Nemůžeme mluviti totiž o subjektivních právech jejich, neboť ve všech těchto případech jde zpravidla o opatření, opřená o volné uvážení rozhodujících orgánů; právě tento systém je však velmi povážlivý, neboť může snadno vésti k bezpráví. Bylo by proto skutečně s hlediska právní teorie i prakse záslužné, kdyby tomuto problému byla věnována aspoň soustavná pozornost a problém instančního postupu a kontroly rozhodnutí těchto orgánů byl odborně a soustavně literárně zhodnocen.
Jiří Hora.

Citace:

Čís. 3442.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 220-223.