Der Gerichtssaal, časopis pro trestní právo v nejširším smyslu slova (vycházející ve Stuttgartě, vydavatel Dr. M. Stenglein), přináší v seš. 1., 2. a 3. svazku 58. obsáhlé pojednání Dra. A. Webra: Darstellung der Defraude nach Reichsrecht, insbesondere in ihrem Verhältnisse zum Betruge. Defraudou rozumí spisovatel takové protizákonné a trestem stíhané činění neb opominutí, kteréž směřuje ku zkrácení dávek veřejných a tím ku poškození zákonného příjmu státní pokladny. Vypočítav jednotlivé druhy defraudy v něm. říšském zákonodárství se vyskytující, rozebírá autor objektivní i subjektivní skutkovou povahu její, při čemž dospívá k výsledku, že defrauda předpokládá pojmově vinu pachatelovu, a zavrhuje tudíž opáčný názor oněch, kteříž vidí v defraudě jen delikt formálný. — V dalším obsahu svého pojednání zabývá se spisovatel jednotlivými tresty na defraudu položenými (zvl. konfiskací a peněžitou pokutou), pak otázkou zpětilství a promlčení, načež přechází ku theoreticky i prakticky, a to jak de lege lata tak i de lege ferenda (také pro právo rakouské) důležité stránce, totiž ku poměru defraudy a podvodu. Předmět útoku je dle výkladů spisovatelových v obou případech cizí majetek, avšak pokud jde o defraudu, vždy jen majetek státní, a to pouze takový, jehož stát nabyl na základě svých práv vysostních, z titulu práva veřejného, nikoli jako subjekt soukromoprávní. Defrauda směřuje po stránce objektivné vždy ku zkrácení eráru a nelze tudíž spatřovati v ní pouhé přestoupení zákazu, tudíž tak zv. bezpráví policejní. Ovšem bývá majetkové poškození státu defraudou často povahy pouze negativné: nenastane totiž zvýšení majetku státního, kteréž by dle zákonného běhu věci nastati mělo. — Podvod předpokládá lstivé činění, jehož defrauda nutně nevyžaduje. Po stránce subjektivné pak vyhledává podvod úmyslu zištného, kdežto defrauda i z jiného motivu spáchána býti může, na př. neohlásí-li cestující věc clu podléhající z pouhého pohodlí. Z toho je patrno, že defrauda je v jistém směru širší, v jiné příčině však užší pojem než podvod a že některé, nikoli ale všecky případy defraudy lze pojmově subsumovati pod ustanovení trestního zákona o podvodu. — De lege ferenda dal by se poměr obou trojím způsobem upraviti, totiž tak, že podvodnou defraudu by slušelo stíhati buď — a) pouze jako podvod, — b) pouze jako defraudu, — c) jako obojí dle zásad o ideální konkurenci. Alternativa ad c) platí, jak známo, v právu rakouském; alternativu ad b) uznává spisovatel v souhlasu s panujícím míněním za platnou pro říšské právo německé, dovolávaje se ustanovení § 2. odst. 2. úvodního zák. k něm. tr. zák., z něhož dovozuje, že norem trestního zákona o podvodu sluší jako práva subsidiárního jen na taková zkrácení veřejných dávek užiti, kteréž jako defraudy trestati se nedají. Autor ukazuje na shodu tohoto zákonného stanoviska s názorem lidovým, kterýž defraudu od podvodu vždy přesně rozeznává.
Ve článku »Sonn- u. Festtagsruhe« podává Rotering historické vylíčení významu dne nedělního a svátečního pro život právní. — Dr. Stenglein připojuje pod nadpisem »Der Begriff des groben Unfugs« některé poznámky ku pojednání soudce Zimmerle obsaženému v 6. seš. svazku 57. téhož časopisu, v němž probírá se pojem hrubé neplechy § 360. čís. 11. něm. tr. z. vzhledem k jeho historickému vývoji. — Dr. Ludvík Gruber uveřejňuje svůj posudek určený pro mezinárodní sjezd »du patronage de libérés« v Paříži o otázce, sluší-li podmíněného odsouzení užiti také, pokud jde o disciplinární trestání mladistvých provinilců v polepšovnách, ku kteréž otázce Gruber přisvědčuje. — Sešit 3. přináší dále ještě článek Dra. Arnolda Horna »Zurechnungsfähigkeit und bürgerliche Freiheit«.
M.