Dr. Alois Zucker, Über Schuld und Strafe der jugendlichen Verbrecher. Stuttgart 1899.
Je starou pravdou, že člověk v životě svém stále se mění, že odvážlivost mládí zvolna ustupuje rozvaze věku dospělého, že mladí reformátoři stávají se klidnými konservativci a nalézají konečně leccos dobrého i v tom, proti čemu dříve rozhodně bojovali. Tuto změnu názorů nalezneme však nejen v běhu všedního života, ale v životě vědeckém, a nelze upříti, že často mnoho dobrého i sebou přináší; hledá se pak dorozumění mezi staršími a mladšími, a najde se často »zlatá« ona střední cesta. Obě strany upouštějí od krajních svých požadavků, a ve vývoji vědeckém udržuje se žádaná kontinuita vývojová. — Domnívám se, že asi mnohému, kdo obeznámen je se spisy prof. Dr. Zuckera, hlavně těmi, jež otázce osob mladistvých jsou věnovány, podobná myšlénka připadla. Dřívější reformátor stává se obhájcem platného práva, upouští od reforem, jež dříve za nutné pokládal. Vědecká poctivost převyšuje snahu po důslednosti. Spisovatel, jenž ještě v roce 1894 prohlašoval jako hlavní podmínku nutné reformy předpisů našeho zákona trestního o osobách mladistvých, aby příčetnost osob těchto teprvé dokonaným patnáctým rokem se předpokládala, souhlasí dnes úplně s ustanovením práva platného, jež předpoklad ten již s dosažením dokon. desátého roku spojuje, a označuje přímo jako nebezpečné, aby uvedená mez výše byla pošinuta. A tento konservativní ráz je patrný z celé pečlivé práce. Ač s některými názory prof. Dr. Zuckera se nesrovnávám a zejména, pokud základních myšlének se týče, značně se rozcházíme, jedno nelze spisovateli upříti, vynikající to smysl praktický, jenž ve všech jeho pracích, jakož i v přednáškách universitních je patrný. Nedotýkaje se jednotlivostí ve spise svědomitě probraných, zejména pojednání o příčetnosti, pokud kritikou různých učení se zabývá, chci toliko ku základnímu nazírání spisovatelovu poukázati, odchylné mínění svoje projeviti, domnívaje se, že mi od milého mého učitele ve zlé vykládáno nebude.
Tak již v samém základě práva trestního nelze asi souhlasiti s názorem, že právo trestati jenom způsobem historickým lze odůvodniti, že činem trestným v jakýsi pathologický stav uvedená společnost reaguje proti němu, původně bezmeznou mstou (msta krevní), jež čím dále tím více se omezuje, až konečně ve státě dochází k stanovení norem trestních, určité jednání přímo zakazujících a pachatele trestem ohrožujících, že však ani v těchto dobách, tedy trest dnešní není prost základní své povahy, že totiž je projevem pudu po pomstě znepokojené společnosti. — Mluvíme-li o právu trestati, tu nepřísluší nám dle mého názoru dokazovati, že právo to vůbec státu náleží, nýbrž hledáme důvod, proč stát určitý čin jako trestný prohlašuje a trestem stíhá, resp. učení o základě práva trestního musí vystačiti nejen na vysvětlení práva trestati vůbec, nýbrž i na vysvětlení každé právem v zákon trestní pojaté normy. A tu se domnívám, že prof. Dr. Zuckerem uvedená reakce společnosti, ten stav nelibosti, je sice důležitým faktorem v politice trestní, ale základem práva trestního, vysvětlením jednotlivých norem že býti nemůže, poněvadž — celá řada činů trestných zůstala by nevysvětlenou, a to činů takových, o nichž nikdo nemůže pochybovati, že důvodně trestem státním se stíhají a v zákoně trestním umístěny jsou. Tak na příklad naprosto nelze se domnívati, že urážka člena domu císařského trestná jako zločin dle § 64 tr. z. (stačí urážka slovní) by byla vyvolala onu bolestnou reakci celé společnosti, jež zákonodárce nutila vynésti normu v cit. paragrafu obsaženou, ale pravdou je, že ve státě monarchistickém je nezbytno, aby majestát panovníkův bezvýjimečně chráněn byl, a těsný svazek osoby panovníkovy s rodinou jeho toho vyžaduje, aby podobná ochrana jako jemu se poskytuje i členům rodiny byla poskytnuta. Ovšem, mohl by se tento příklad zdáti výjimečným, ale tomu tak není; kde setkáváme se na př. s onou reakcí při zločinu dle § 129 cit. z.? Myslím, že společnost velmi málo o to se stará, jakým způsobem kdo pohlavní svůj pud ukojiti se snaží, a že nesetkáváme se zde s nijakou bolestnou reakcí její; ale jisto je, že opatrný zákonodárce je si toho vědom, jaké následky má mravní poklesnutí celku pro život státní, a že z příčiny té již z opatrnosti příslušnou normu vydává. Je nepopíratelno, že reakce společenská může vésti k vydání normy trestní, ale to pouze tehdy, když čin, proti němuž se reaguje, je státu nebezpečným, když ohrožuje existenci a zájmy státní. A v tomto momentu lze jediné spatřovati důvod, základ trestu státního, v nutnosti zachování existence státu a v ochraně podmínek klidného jeho vývoje. Stát, jenž se domnívá, že určitými činy v existenci a vývoji svém mohl by býti (neb jest) ohrožen, zakazuje je určitou normou trestní bez ohledu na reakci společenskou, často dříve než reakce proti nim možnou byla, doprovázeje na př. zákony odpovídající změněné formě vládní ihned vyhrůžkou určitého trestu.
Prof. Dr. Zucker již v úvodě spisu svého správně poukazuje k těsné souvislosti mezi pojmem příčetnosti a základem práva trestního po stránce subjektivní, a je přirozeno, že při různém našem nazírání základním ani v otázce příčetnosti nemůžeme se setkati, že pojem příčetnosti tak, jak spisovatelem je vymezen, nepokládám za správný.
Prof. Dr. Zucker praví: »Způsobilost jednati zahrnuje v sobě také způsobilost skutků zločinných se dopustiti. Zločin je pro nás tolik jako každý jiný čin a nemůže býti rozdílu mezi příčetností ve smyslu práva trestního a příčetností ve smyslu obyčejném. Kdo v obyčejném smysle (im gewöhnlichen Sinne) je příčetný, je příčetný i kriminalisticky. Je-li rušivý čin zločincův důvodem státního práva trestního, tu musí způsobilost čin spáchati k pojmu příčetnosti dostačiti«. V tomto spočívá názor spisovatelův na příčetnost. Domnívám se však, že takto získaný pojem příčetnosti — příčetnost rovná se způsobilosti jednati — naprosto nelze vědecky udržeti. Co jest způsobilost jednati? Nic jiného, než vědomě v řady příčinné zasahovati, vědomě příčiny klásti, vědomě ve světě zevnějším vůli svoji uplatňovati. A tuto způsobilost má každý, kdo vůli svoji může projeviti, tedy i většina osob naprosto duševně chorých neb nevyvinutých. Nutno jenom ukázati k manii, paranoi, progressivní paralyse, aby bylo patrno jak vynikající způsobilost jednati u osob duševně chorých nalézáme, ano nelze upříti, že chorobou duševní často způsobilost ta jistě je zvýšena. Vždyť právě ta okolnost, že s osobami těmito často na lavicích obžalovaných se setkáváme, že diagnosa lékařská v počátku choroby velice bývá obtížná, nutí nás uznati, že způsobilost jednati nemůže býti kriteriem ani choroby duševní ani příčetnosti. Avšak i další vývody prof. Dr. Zuckera ukazují k tomu, že na vnitřní život člověka přece jen trochu povrchně pohlíží, a že vymezení jeho naprosto určitosti postrádá. Je věru těžko si představiti, co chce říci slovy »příčetnost ve smyslu obyčejném«, neb »zjistí-li se, že zločinec v době spáchání činu svého byl při smyslech (seiner Sinne mächtig war), tu nemůžeme ve sporu o příčetnosti jeho pochybovati«. Není přece pochybnosti o tom, že smysly vládne i dítě v útlém věku, že smysly svými vládnou i osoby duševně choré, a že zejména chorobná představa není ještě důvodem, proč člověk smysly svými vládnouti by nemohl. Ostatně je uvedené rčení tak nejasné a neurčité, že věru nelze přesně říci, jak dle názoru spisovatelova posuzovati máme na př. příčetnost hluchoněmých, neb vůbec osob, jež částečně smysly svými nevládnou, ale přece jen způsobilé jsou jednati. Domnívám se, že asi spisovateli tanula na mysli Lisztova »normale Bestimmbarkeit durch Motive«, že uvedenými slovy nic jiného nechtěl říci, než že příčetným je člověk normální »der welcher seiner Sinne mächtig ist«, a že myšlénce této jen nesprávného se dostalo výrazu. V tomto případě dalo by se opět uvésti proti vymezení prof. Dr. Zuckera vše, co z různých stran Lisztovi bylo vytknuto.
Tolik však jest jisto, že toto celkové nazírání na příčetnost vrhá svoje stíny i v pojednání o příčetnosti osob mladistvých. Není-li příčetnost ničím více, než způsobilostí jednati, pak jest ovšem přirozeno, že dle názoru spisovatelova již osoby v nejútlejším věku příčetny jsou, že u dětí desetiletých příčetnost pravidlem se předpokládá. Ale přece i se stanoviska takového pokládám za velice kruté, když se praví: »nikoli snad nedostávající se způsobilost rozpoznávací, nikoli snad nedostatek poznání trestnosti činu, neb nedostatek duševní a mravní dospělosti vylučují příčetnost osoby mladistvé, nýbrž toliko porucha duševní, bezvědomí neb blbost.« Jest-li že spisovatel skutečně toto stanovisko zastávati chce, pak se věru divím, že se nepřidržel systému anglického, že se nezasazuje o to, aby příčetnost nejdéle již dokonaným sedmým rokem se předpokládala, neboť je patrno, že dle svrchu uvedeného i pětileté děti jsou příčetnými, a že zejména v sedmém roce nemáme již žádné příčiny o příčetnosti jejich pochybovati. Poznání trestnosti činu není třeba, vyspělosti povahy po stránce intellektuální a mravní také ne, poruch duševních u těchto maličkých pravidlem nebývá, smysly svými vládnou, proč tedy nemají býti příčetnými, proč upírá se jim způsobilost státi se zločinci? Na tuto otázku nezbytně musí prof. Dr. Zucker míti odpověď, jež přece věku mladistvému jistou privilej přirozeně poskytuje, jež přece jen musí připustiti, že příčetnost není jen nepřítomnost poruch duševních, bezvědomí a blbosti, že příčetným není přece jen každý, kdo může jednati, kdo je při smyslech, nýbrž, že k příčetnosti nezbytně se vyžaduje též určitá dospělost intellektuální a mravní. Odpověď, jež jasně dokazuje, že v nás je něco, co se vzpírá proti tomu mluviti o zločincích dětech desetiletých, zaváděti řízení trestní s dětmi, jež nevědí co je svět, co je život, jež jsou obětí nezdravých poměrů společenských, již chceme napraviti, ale ne trestati.
Kdyby prof. Dr. Zucker jinak vykládal základ práva trestního — právo trestati — pak byl by asi ztěžka dospěl ku přísné svojí definici příčetnosti, ale nemohl by za žádných okolností vyvoditi z ní podobné důsledky pro osoby mladistvé. Trest je nutné zlo, zejména pro člověka dobrého (a i ten často stává se zločincem), zlo často tak veliké, že ti, kteří ho ukládají, nemohou v mnohých případech o velikosti jeho představy si učiniti (proto mnohdy tresty drakonické při nepatrných poruchách právních), a proto i stát má právo užívati jeho toliko v případech naprosté nutnosti, kde něčeho jiného nelze již činiti. Trest je obranou státu proti lidem mu nebezpečným, existenci a klidný vývoj jeho ohrožujícím, jež již jiným způsobem nelze na uzdě držeti, avšak proti dětem desetiletým je nespravedlivým a zbytečným. Nespravedlivým, poněvadž děti ty nemohou existenci a klidný vývoj státu ohroziti, zbytečným, poněvadž jiným způsobem snadno lze je neškodnými učiniti. Pro zpustlé děti třeba jest ústavů polepšovacích a ne věznic, jež osobu mladistvou nikdy nemohou na pravou cestu uvésti, naopak, jak spisovatel sám na mnohých místech dokazoval, jen neblaze na mladou duši působí a veliké nákaze ji vystavují. Aby však mladistvý do polepšovny mohl býti odevzdán, k tomu je úplně zbytečno zkoušeti jeho příčetnost, zaváděti s ním řízení trestní, k tomu stačí výrok úřadu vrchnoporučenského, doplněný po případě výrokem zvláštní rady obecní.
Pk.