Rich. von Schubert-Soldern, Individuum und Gemeinschaft. (Zeitschr. für die ges. Staatswiss. 55. Jahrg. 1. Heft).
Na rozdíl od předchozích dvou rozprav klade tato důraz na úkol individua ve společnosti. — Pospolitost (Gemeinschaft) nevzniká z pouhého prostorového sousedství jedinců, nýbrž teprve když tito usuzujíce ze zevnějších známek vniterné své stavy, poznávají shodu svých citů a snah. I jme se pak druh druhu účinně pomáhati, aby pospolu domohli se toho, co je blaží, a odvrátili od sebe, co je jim strastno. Zprvu snad jen nahodile se přesvědčili, že součinností dosáhli snáze cíle, po kterém oba toužili; později dohodli se o tuto součinnost jakožto oběma prospěšnou úmyslně. — Takto tvořila se původně družstva mezi jedinci, zprva menší, pak větší; na př. dvou kmenů za společným výbojem neb odbojem. Někdy však mocný stát i přinutil slabší, aby pomáhal mu proti nepříteli, který pouze onomu mocnému byl nebezpečným. Širší družstva tedy pojímala do sebe užší buď tím, že ze společných cílů užšího (a, b, c) převzala některý (na př. a), anebo že tomuto vnutila svůj cíl. Jakmile však vyšší družstvo osvojilo si všecky cíle menšího anebo vůbec z moci své je zakázalo, užší zaniklo. Čím tedy žije pospolitosti? — Nemajíc kromě individuelních své vlastní duše ani svého těla, žije buď dobrovolnými, buď vynucenými cíli svých jedinců. Socialně-psychologicky mají všecky změny pospolitého života původ svůj v jedincích; mění-li se vniterně tito, mění se i pospolitost.
Individuální cíle stávají se však jen za jistých podmínek obecnými. Třeba jest, aby aspoň jedno individuum prohlásilo některý cíl za důležitý pro všecky ostatní jedince a naklonilo je k němu buď po dobrém, buď po zlém. Někdy zvláště nadaní duchové nejdříve poznají takové potřebné cíle celku, aneb i ukáží, že lze je provésti, ač dosud bylo to pokládáno za nemožné. Často pochopováni bývají tito mužové ne od vrstevníků, nýbrž až od pozdních potomků. Jindy snad některý mocný muž (vladař) vnutí ostatním své cíle, a tito později s nimi se spřátelí. Ještě jindy snad vladař neb jistá vládnoucí třída vnutkají ostatním cíl sobecký t. j. pouze původcům výhodný, z čeho pak dříve později v obci pocházejí roztržky a boje. Veliký význam individua v pospolitosti všude je patrný; v jeho duši líhnou se první návrhy k všem zákonům, první podněty k pokroku vědeckému, a jeho ústy poprvé proslovovány jsou myšlenky ve všech hlavách dřímající.
Pospolitost, jsouc sama bez duše a bez těla, koná jen dušemi a těly svých individuí veškery úkony. Nemůže tudíž prováděti žádného jednotlivého úkonu, nýbrž jen buď soustavu, buď summu úkonů. Soustavu koná, jsou-li úkony jedinců rozličné, ale k témuž cíli vedoucí (jako asi rozličné práce dělníků továrních, z nichž vychází týž výrobek). Summu provádí, jsou-li úkony jedinců stejnorodé a vedou k výsledku, který je jich součtem (jako na př. sbírají-li děti jahody do téhož koše). Ale dříve než prováděti lze soustavu úkonů, třeba vymysliti plán celku, vykázati práci a místo každému jedinci k uvarování sporů, vykonávati vrchní dozor a to co možná rychlý i správný, při čem nelze se obejiti bez individuí k tomu nejzpůsobilejších. Podobně třeba, aby úřady a zákony, často velmi rozčleněné, upravovaly výrobu statků, jejich rozdělení mezi jednotlivá družstva většího celku a jejich výměnu, zvláště za peníze. — Ačkoli pak tmelem pospolitosti jest jistá shoda mezi individuy, jejich city, zájmy a snahami, nesmí býti úplná, nýbrž třeba, aby zachovávali při vší společné, povšechné šabloně i své zvláštnosti, ač ne přílišně vynikající; sice jinak by pospolitost zakrněla, nejsouc schopna přizpůsobovati se novým okolnostem.
I blaho pospolitosti nemůže cítiti tato sama, nýbrž jen jedinci; ne Anglicko a Německo, nýbrž jen Angličané a Němci. Ačkoli pak všeobecné blaho nelze odděliti od blaha jedinců, přece není s tímto totožné. Předně již proto ne, že pospolitost nemůže dáti individuím blaho samo, nýbrž jen prostředky k němu; dále, že ani ty prostředky nelze rozdati mezi jedince stejnou měrou. Mají tito různé potřeby, a kdyby byli všichni stejně šťastni, nebyl by možný další vývoj celku. Přestati jest na tom, aby usnadnilo se toliko všem stejně dodělati se, toho blaha, po kterém každý z nich touží. Žádostivost hmotných statků arci bývá mocnější a vede spíše k sporům, než-li touha po statcích duchovních. Neboť spotřebou, ba již pouhým užíváním statku hmotného od jednoho člověka vyloučeni jsou z té výhody buď všichni ostatní neb aspoň většina ostatních. Naproti tomu požitky vědecké a umělecké, sloužíce millionům, přece se neztenčují; proto činí všechny i svornějšími a ušlechtilejšími.
V tom, jak se jedinec chová k lidské pospolitosti, projevuje se jeho mravnost. Ač popudy k této jsou v samém individuu, přece mravným stává se teprve v pospolitosti, která vytváří, co jest na něm opravdu lidského. Tam ustalují se zákony o tom, jak jedinci mají smýšleti a jednati, a nabývají rázu příkažného, když se jim jednotlivci hledí vymknouti. Neboť právě ta nemožnost, aby se individuum vymykalo pospolitosti a při tom zůstávalo člověkem, vyjadřuje se mravním výžadkem, že tak a nejinak vésti si má. Čím více tyto základní morální zákony obrážejí se v úkonech jedinců, tím více zušlechťuje se celek. Ale zase nesmí býti veškera společnost ve všem všudy dokonalá, aby neustrnula. Neboť pospolitost sama stává se vědoma své mravnosti jenom potud, pokud jest jí ještě bojovati proti nemravnosti. — Přes to není ani pospolitost se svými skutečně neb domněle povýšenými zákony svrchovaným cílem člověka. Je-li taková, že nepřináší jedinci pražádných výhod, žádného štěstí, nýbrž jen strasti: tento buď hlavně proti ní se bouří a vzpírá, anebo s tichou resignací v ní hyne. — Rozprava, jak z obsahu patrno, jasně poučuje o významu individua pro společnost, o vzniku a zanikání užších a širších družstev, zvláště pak o poměru všeobecného blaha a mravnosti ku štěstí a chování individuelnímu. Ot. Jsk.