Na plat professora ústavu, jenž požívá podpory státu, nelze vésti exekuci ve smyslu zákona ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., protože není osobou, postavenou ve veřejné službě. — Služné za hodiny přespočetné nemá povahy stálých platů dle § 299-1. ex. ř.

Soud rekursní proti náhledu exekučního soudu 1. instance prohlásil platy profesora Obchodní Akademie za podrobené exekuci jako osoby, postavené ve službách veřejných dle zákona ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., protože Obchodní Akademie přes to, že jest zřízena soukromým spolkem, požívá subvence státní, zemské i obecní a definitivní ustanovení jmenovaných profesorů nabývá platnosti schválením ministerstva vyučování, a stát ve správě ústavu jest zastoupen. Nespadá tedy služné profesora tohoto ústavu pod zákon ze dne 26. května 1888 č. 75. ř. z., který upravuje exekuci na příjmy osob ustanovených v soukromé službě.
Nejvyšší soud nepřiklonil se k tomuto názoru. Pro řešení této sporné otázky jsou předem směrodatná ustanovení zmíněného zákona.
Dle znění § 1. tohoto zákona byl by náhled soudu rekursního jen tehdy správným, kdyby bylo lze na Obchodní Akademii pohlížeti jako na učiliště státní, zemské, obecní neb jako na konfesionelní školu ve smyslu zákona. To však nebylo ani tvrzeno a nedá se odvoditi ani ze správy ředitelství ústavu, protože základ k vydržování Akademie vyžadovaný, jakož i Akademie sama jsou ve správě soukromé a nikoliv veřejné; tomu nevadí okolnost, že ústav má též podporu státní a že si stát vyhradil jistý vliv na jmenování profesorů, protože na př. také u bank a soukromých drah zakročují zaměpanští komisaři, aniž následkem toho 403
vykonávání státního práva dohlédacího banky neb soukromé dráhy přestávají býti podniky soukromými a zřízence jejich pokládati by bylo za osoby postavené ve službách veřejných. Poněvadž nad to zákony speciální nesmí býti vykládány extensivně, dlužno přisvědčiti náhledu soudce prvého, že Obchodní Akademie nenáleží k ústavům uvedeným v § 1. zmíněného zákona a že tedy dlužník nemůže býti pokládán za osobu působící ve službách veřejných. Neplatí tedy v tomto případě ustanovení zákona tohoto, nýbrž zákonné předpisy o exekuci na příjmy osob trvale ustanovených ve službě soukromé, dle nichž je přípustná exekuce na dvě třetiny služného a jinakých příjmů dlužníkových
Právem však zamítnut byl návrh vymáhajícího věřitele na povolení exekuce na služné dlužníkovo za hodiny přespočetné, neboť jde tu o příjmy, jež závisly jsou na tom, zda a v jakém počtu dlužník bude vyučovati v hodinách přespočetných, takže není předem jisto, zda a v jaké výši dlužník jich nabude. Vzhledem k této nejistotě postrádají příjmy tyto povahy služného, resp. příjmů stálých ve smyslu § 299. odst. 1 ex. ř., i může proto na příjmy takového druhu, zvláště když § 294. ex. ř. předpokládá existenci pohledávky, zásadně jen tehdy býti vedena exekuce, vznikl-li již vyučováním v hodinách přespočetných takový nárok, byť i ještě nedospělý.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 5. března 1918 č. R-II. 65—66/18.
Veith.

Citace:

Na plat professora ústavu, jenž požívá podpory státu, nelze vésti exekuci ve smyslu zákona ze dne 21. dubna 1882 č. 123 ř. z., protože není osobou, postavenou ve veřejné službě. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 418-419.