Eduard Meyer (Die wirthschaftliche Entwickelung des Alterthums, Jena 1895, český překlad v Naší Době ročn. VII. 1899 — 1900) jal se dovozovati, že staří národové prošli stejně jako moderní hospodářským vývojem až k úplné zralosti, že u nich již záhy vystupují národohospodářské jevy, jako obchod tržební, užívání peněz, velkoprůmyslová výroba, vývoz a dovoz, továrníci a svobodní dělníci a pod., jež na vrcholu vývoje od moderního hospodářství národního v podstatě se neliší. Meyerovi vyvstal pomocník v Juliu Belochovi, který již ve svých »Griechische Geschichte« (I. díl 1893, II. 1897), zejm. však ve statích »Die Grossindustrie im Alterthum« (Zeitschrift für Socialwissenschaft 1899) a v Conrádových Jahrbücher für Nationalökonomie unci Statistik 1899 snažil se názory své o velkoleposti antického světového obchodu a průmyslu opříti o doklady číselné. Dle Belocha Řecko od peloponnéské války stávalo se vždy více zemí průmyslovou, drobné řemeslo ustupovalo rostoucí měrou velkovýrobě, na otročím hospodářství spočívající, athénské továrny zaměstnávaly až na 120 dělníků, již otec Kleonův měl továrnu na kůže a obuv, Beloch mluví o velkozávodech koželužských, o továrně na lampy, loutny a pod. A kdo staré Athéňany vyzdobuje velikými továrnami, musí zajisté pečovati pro ně též o zahraniční odbyt pro tuto hromadnou výrobu průmyslovou. Tak již Meyer usuzoval a Beloch podal dokonce v Conradovi statistiku zahraniční tržby přístavu v athenskérn Peiraieu v roce 400 před Kr., vypočítav jeho tržební obrat na 2000 atických talentů (à 26 kg stříbra) čili dle perské relace mezi stříbrem a zlatem 13 1/2 : 1 asi 11 milionů, a dle dnešní hodnoty peněz asi 33 (pravděpodobně pak přes 40) milionů marek. Počítá-li se tehdejší obyvatelstvo Attiky na 150000 duší, připadala na 1 obyvatele kvota 220—270 M (srv. moderní kvota zahraniční tržby na 1 obyvatele v Dánsku 280 M, v Německu 156 M). I co do stíženi tržby vnější platí analogie s poměry průmyslových zemí moderních; předmětem přívozu jsou potraviny a suroviny pro průmysl, předmětem vývozu kromě oleje (jediného to produktu hospodářského ve vývozu) vesměs tovary průmyslové a sice, vzhledem k velikosti vývozu, zboží hromadné spotřeby. Zde pak opět Meyer doplňuje Belocha, vypočítávaje zevrubněji domnělé hellénské obvody průmyslové a jednotlivé druhy zboží v nich vyráběné. Mileťané prý fabrikují lněné látky, purpurová roucha, koberce, jež vyvážejí přes Sybaris do Italie, zejm. k Etruskům; Korint, Chalkis, Argos slynou pracemi kovovými, zbraněmi, nádobím a okrasami; z Kyrény, Théb, Sicilie odebíraly se nejlepší vozy; Aigina fabrikovala zejm. zboží drobné a galanterní atd. — a Meyer představuje si tuto výrobu jako továrnickou, a jakožto její pravidelné odbytiště nejen celý svět řecký, nýbrž všechny země kol moře středozemního.
Proti smělým těmto kombinacím obrací se Bücher stručně již v dodatku 3. vydání své knihy a ve stati o řeckých dějinách hospodářských, věnované Schäffleovi k jeho 70tým narozeninám, žíravou kritikou přímo je ničí. Jeho vzdělání historickofilologické — Bücher studoval původně historii a filologii a vyučoval po sedm let na školách středních — dovolovalo mu sáhnouti přímo k původním pramenům, k oněm místům řeckých spisovatelů, na nichž Meyer a Beloch svůj obraz národohospodářského rozmachu starořeckého konstruovali. B. odkazuje, že pro existenci velkozávodů s velkým počtem dělnictva není naprosto nepochybných pramenných dokladů, že oni domnělí továrníci koží, lamp atd. byli vesměs malovýrobci, že by »řemeslnická otázka« — zatlačování drobné výroby velkou — nebyla zůstala beze stopy ani v athénské ekklesii, většinou z malých řemeslníků a rolníků se skládavší, ani u řečníků a básníků, se zálibou předměty denního života spisovného se obírajících (Aristofanes!). Dokonce pak odsuzuje B. pokus vypočítávati na základě namáhavě rekonstruovaných textů o pachtovní sumě cla — neznámo, zda jen přístavního, či vůbec hraničního — hodnotu vnějšího obchodu attického. Beloch pojímaje zboží starověké ve smyslu moderním zapomněl, že nejdůležitějším tržebním zbožím starověku byl člověk (otrok), a Bücher dovozuje, že i ostatními předměty dovozu byly nikoliv průmyslové suroviny, nýbrž obilí, jemnější potřeby životní a materialie ke stavbě lodí, a o průmyslu na vývoz pracujícím že vůbec nemůže býti v té době (r. 500—300 př. Kr.) ani řeči, vývozním zbožím jest hlavně olej a víno. Jak pořídku bylo tehdy dob klidných neválečných, v poradách lidu a v řečech doby Démosthenské nelze spatřiti ani jediné narážky na vývozní zájmy athénského velkoprůmyslu, v podmínkách míru po válkách není ani jediné, která by se týkala budoucího zabezpečení cizích odbytišť pro průmysl, kdežto útrapy válečné pro rolnictvo nijak se nezamlčují. Konečně jest neporozuměním pramenů a poměrů mluviti o průmyslových střediskách starořeckých; na př. milétské předení a tkaní vlny v koberce a roucha bylo domácím zaměstnáním ženským, jehož přebytky — jako vůbec v domácnostní výrobě — dle všeho na trh přicházely a které umělostí svou došlo proslulosti tak, že i jiného původu výrobky, byly-li dokonalé jakosti, milétskými byly nazývány a pod.
Tolik co do hospodářského nazírání na poměry klasického starověku. Stručněji polemisuje zatím B. s ostatními dvěma opponenty svých theorií historickovývojových; s Belowem o tom, zdali a do kdy převládalo řemeslo námezdné nad obchodnickým, a s W. Sombartem, který zásadně potírá celé Bücherovo rozdělení stupňů hospodářského vývoje, a jehož názory (v Archiv für soc. Gesetzg. u. Stat. 1899 str. 1—52 a 310—405) vyložíme při jiné příležitosti. Na konec nelze pominouti mlčením podrážděný ton polemických částí B. pojednání, silně kontrastující s jinakým jemným a svěžím jeho výkladem.
J. Gruber.