Sedláček, Jaromír: Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, 294 s. (Sbírka spisů právnických a národohospodářských, sv. 12).
Authors: Sedláček, Jaromír

Zaměstnanci na zabraném majetku.


I. Stanoveni problému.


§ 1. Pojem zaměstnance.
I. Pozemková reforma dotýká se velmi citelně sociální vrstvy ne právě nepočetné — zaměstnanců na zabraných velkostatcích. Zájmy jich nejsou souběžný, aniž jich sociální postavení je stejné, na jedné straně ředitel s velikými příjmy a-mnohými výhodami svého celkem neodvislého postavení, na druhé straně dělnictvo, které patří svým cítěním i svými příjmy do zcela jiné vrstvy. Toto očekává, že pozemkovou reformou stane se pánem na půdě velkostatkářské, onen s pocity méně nadšenými pohlíží na pozemkovou reformu, která učiní jej snad zbytečným, a vidí, že v jeho práci a snažení budoucí pánové půdy sotva budou pokračovati. Ale od ředitele velkostatku až k posledním vojákům a honákům je celá řada stupnic a každý stupeň má své osobité zájmy, od jiných odlišné. Je proto přirozeno, že pozemková reforma zvíří otázky sociální i tam, kde asi autoři těchto otázek nejméně čekali komplikací. Ale z tohoto můžeme si vžiti poučení, jak opatrní musíme býti k heslu zaměstnanci proti zaměstnavatelům a jak kriticky musíme jíti až na sám kloub věci.
Toto je asi ono sociální prostředí, z něhož vyrůstá problém, co se má státi se zaměstnanci zabraného velikého majetku pozemkového. Sociální pracovník bude řešiti problém dle svých postulátů, agrární politik dle postulátů hospodářských, my je však do pole těchto postulátů nemůžeme sledovati, třebas cesta byla sebe lákavější, a musíme omeziti svoji odpověď na to, abychom stanovili, jaké povinnosti určuje náš právní řád, aby zabezpečil postavení zaměstnanců na zabraných nemovitostech.
II. Na velkostatcích, jak jsme právě podotkli, setkáváme se s celou řadou Udí, kteří jsou tam zaměstnáni. Zaměstnáním rozuměti jest výdělečnou činnost jakoukoliv, která má poskytnouti prostředky ku živobytí.1)Spadá pod tento široký pojem jak práce člověka, jenž sám zpracovává půdu, aby se mohl obživiti, tak i práce podnikatele, jenž pomocí cizích sil získává nové statky, tak i práce osoby v cizích službách. Tato práce v cizích službách upravena je -ii nás nejvšeobecněji občanským zákoníkem, smlouvou pracovní (§§ 1153—1164 obč. zák.), a řadou zákonů speciálních. V poměru pracující osoby k té, jíž práci poskytuje, nazývá se prvá osoba zaměstnancem a druhá zaměstnavatelem. Ale i v tomto pojmu skrývá se ještě něco, co s normální nomenklaturou se nesrovnává a budeme musiti tudíž pojem tento ještě súžiti. V našem pojmu zaměstnance je totiž zahrnuta oba, která jen příležitostně pracuje v tomto směru, zde nemluvíme v obyčejné mluvě o zaměstnanci a proto bude vhodno i tyto případy z našeho pojmu vyloučiti. V obecné mluvě totiž považuje se za zaměstnance jen ona osoba, která z oné činnosti má míti víceméně trvalý a stejnoměrný pramen své výživy. Tedy moment trvalosti a stejnoměrnosti je vsunouti do pojmu zaměstnance. Není zaměstnancem ten, kdo jen ihimořádně k omezeným úkolům je v cizích službách zaměstnán.2)
Zaměstnanec uzavírá se svým zaměstnavatelem smlouvu služební (Dienstvertrag) (§ 1151 obč. z.) a hlavním znakem této smlouvy jest povinnost zaměstnancova v určité prostoře časové, třeba sebe kratší, určitým způsobem se chovati, čímž vylučuje v příslušných mezích jakékoliv jiné počínání, pokud jemu ve slíbeném konání práce by překáželo, zkrátka v oné určité prostoře přestává býti svým pánem, musí v prostoře té síly své slíbeným způsobem vynakládati.3) Není dobře v charakteristice této smlouvy příliš zdůrazňovati odvislost zaměstnancovu, poněvadž u vedoucích zaměstnanců je tato odvislost minimální, ba mnohdy i zaměstnavatel více závisí na svém zaměstnanci, vědoucím závod, než zaměstnanec na zaměstnavateli.
Zaměstnavatel je tedy službodárcem a zaměstnanec je ten, kdo službu přijímá. Tím získali jsme pro své další výklady základnu i východisko.
\
§ 2. Zákonné předpisy hledící k zaměstnancům na zabraném majetku.
I. V paragrafu prvém jsme pravili, že základem jsou ustanovení o smlouvě námezdní. Ustanovení tato jsou obsažena v § 150, třetí dílčí novely k občanskému zák. (cis. nař. z 19. března 1916, č. 69 ř. z., k tornu zákon ze dne 21. prosince 1921, č. 497 sb. z. a n.), dále v zákonu o služební smlouvě osob ustanovených v zemědělských a lesních závodech ke službám (vyššího rázu ze dne 13. ledna 1914, č. 9 ř. z. Tím však není počet zákonných předpisů vyčerpán, neboť nesmíme zapomínali, že do souboru zabraných nemovitostí náležejí i průmyslové podniky, které se. zemědělským závodem nemají zhola nic společného. Podniky tyto spadají pod ustanovení obchodního zákona a řádu živnostenského, platí tudíž o zaměstnancích těch příslušná ustanovení živnostenského řádu (§§ 72—105), dále zákon ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o obchodních pomocnících.
II. K těmto víceméně všeobecným ustanovením zákonným dluží se speciální předpisy pozemkové reformy: 1.Již v záborovérn zákonu bylo vzpomenuto zaměstnanců na zabraném majetku; v paragrafu šestém bylo řečeno: »... o povinnostech a ochraně osob na zabraném majetku zaměstnaných budou dána zvláštní ustanovení.« 4) Toto ustanovení nemá normativně žádné přímé ceny, poněvadž neustanovuje žádných povinností, ale stanoví program, jak se má další legislativní práce díti. Je proto ustanovení toto pouhou resolucí, a není žádným rámcovým ustanovením, z něhož by další ustanovení odvozovala svoji právní relevanci.
2, Speciálními předpisy o zaměstnancích na zabraném majetku jsou §§ 3, 7, 14, 16, 17, 21, 22, 23 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém (h. z.).
3. Ožehavou otázku, jak zabezpečiti sociální postavení zaměstnanců na velkostatcích zrušených, upravují zmíněný již § 3 h. z. a §§ 47, 49, 50, 59, 60, 72—75 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (n. z.), k tomu pak druží se vládní nařízení ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb., jímž se upravuje příspěvek uložený vlastníkům zabraného majetku pozemkového podle § 73 posl. odst. zákona náhradového, dále nařízení vlády ze dne 12. října 1920 č. 575 sb. o provedení soupisu zaměstnanců na zabraném pozemkovém majetku a osob požívajících z důvodů služební činnosti na velkém majetku pensí neb darů z milosti; pak spadá sem zákon ze dne 18. března 1921 č. 130 sb. z. a n.
III. Naším úkolem je tyto nové předpisy uvésti ve spojitost s dřívějšími předpisy o smlouvě služební. Již výše jsme podotkli, že v kategorii zaměstnanců nemáme co činiti s homogenním celkem, ale se sociálními rozdíly velmi značnými. Tyto sociální rozdíly došly výrazu i v zákonodárství, které rozeznává vyšší a nižší druh služeb, při čemž vyšší druh služeb je upraven zvláštními zákony. Tento rozdíl podržely i zákony o pozemkové reformě a proto musíme ho i my respektovati. Dále musíme rozeznávati dle faktických poměrů trvalé a přechodné (sezónní) zaměstnance; i tento rozdíl činí zákony naše.
Z předcházejícího víme, že musíme rozeznávati zábor a převzetí souboru zabraných nemovitostí státem, což tvoří zakončení záborového právního poměru, proto budeme i v těchto výkladech rozeznávati právní postavení zřízenců na souboru zabraném a právní postavení jich na souboru převzatém. Úkol náš není lehký, ač roztřídění generální se nám podařilo stanoviti, neboť velmi je stižen nejasným pojmem souboru zabraných nemovitostí. Do souboru náleží, jak výše jsme již stanovili, jeden nebo více závodu zemědělských neb lesních a jich pertinence, tedy i t. zv. hospodářský a lesní průmysl. Dále však tam náleží vše, co s těmito návody je pouze t. zv. právní jednotou spojeno, t. j. pozemky, které neslouží ani podniku zemědělskému ani lesnímu, jako tovární objekty, obytné domy atp. Tím počet zúčastněných zaměstnanců vzrůstá do povážlivé šíře a mimo to zahrnuje v sobě třídy zaměstnanecké, které s pozemkovou reformou nejsou v nijaké spojitosti. To jsou stinné důsledky toho, že záborovému zákonu se nepodařilo stanoviti způsobem přesným pojem souboru zabraných nemovitostí, který by byl konformní postulátům legislativním, ovládajícím myšlenku pozemkové reformy. Naše výklady operující s hotovými předpisy zákonnými, mohou tuto diskrepanci pouze konstatovati, ale nemohou se říditi těmito postuláty. Proto shledáme se v dalších výkladech i s kategoriemi zaměstnanců, které s pozemkovou reformou nemají žádné spojitosti. V této okolnosti spočívá zmíněná již obtíž našich výkladů.
V dalším učiníme dva rozdíly hlavní a to:
1. Služební smlouva a zábor,
2. služební smlouva a převzetí zabraného souboru.

II. Služební smlouva a zábor.


5 3. Právní poměr zaměstnavatele a zaměstnance.
I. Ve studii druhé seznali jsme, že právní postavení vlastníka po př. osoby hospodařící nedoznává valných změn a že právní posice těchto osob je v poměru k druhým osobám — vyjma zabírající stát — v zásadě nezměněná: Vlastník zůstává vlastníkem, pachtýř pachtýřem. V zásadě i zaměstnavatel, jenž hospodaří na zabraných nemovitostech, zůstává ve stejném právním poměru ku svému zaměstnanci.
II. Nyní je však na nás stanoviti okruh zaměstnanců, kterých se zákon týká. Z předcházejícího je již do jisté míry patrno, že do kategorie zaměstnanců na zabraném majetku náleží jak zaměstnanci vyššího, tak i nižšího druhu, zaměstnanci stále nebo přechodně ustanovení. Plyne to z ustanovení § 21 h. z.5) kde v prvé řadě ku dělnictvu se přihlíží, a na druhé straně z § 23 h. z., kde mluví se o zaměstnanci, odpovědném za řádné hospodaření, a z § 72 n. z., který míří též na zaměstnance, konající služby vyššího rázu. Nějakou sociální vrstvu neznamená tedy pojem zaměstnance na zabraném majetku. Budeme musiti hledati omezení v jiném dělítku.
Nejprve obrací se naše pozornost na osobu zaměstnavatelovu. Zdá se, že tato cesta není špatná a že povede k cíli. Tak jako soubor zabraných nemovitostí určen je momentem osobním, tak i vymezení zaměstnanců dáno bude osobou zaměstnavatelovou. Zdálo by se, že prostě můžeme převésti jednotící moment souboru na náš případ a říci, že zaměstnanci na zabraném majetku jsou ony osoby, které jsou ve službách vlastníka zabraných nemovitostí. Takto formulované dělítko svádělo by nás na nepravou cestu, jak z příkladu nejlépe je patrno: A vlastní 600 ha půdy, je tedy vlastníkem souboru zabraných nemovitostí, na tomto souboru nehospodaří sám, nýbrž jeho pachtýř B. A má vedle pozemků i dílnu, ve které zaměstnává 50 dělníků a několik úředníků, dílna je umístěna v najatém domě. Tu vidíme, že zaměstnanci A-ho jsou zaměstnáni v dílně a že nejsou v žádném vztahu k souboru zabraných nemovitostí. Dle výše formulovaného dělítka patřili by však v okruh námi hledaných zaměstnanců, naproti tomu zaměstnanci pachtýře B by do této kategorie nepatřili. Ale z § 21 h. z. je patrno, že v prvé řadě přihlíží se k zemědělským a lesním zaměstnancům, dále § 23 h. z. mluví o zaměstnancích, kteří jsou odpovědni za řádné hospodaření, § 22 h. z. omezuje právo výpovědi zaměstnavatelovy, plní-li zaměstnanec ustanovení zákona o hospodaření na zabraném majetku, z § 75 č. 2—4 n. z. jde najevo, že zaměstnanci na zabraných nemovitostech míní se zaměstnanci zemědělští a lesní, podobně z § 50 n. z. nutno usuzovati, že zaměstnanci musí býti v nějakém hospodářském vztahu k zabraným nemovitostem.
Z toho se nám podává závěr, že nemůže býti zaměstnavatelem vlastník, ale osoba hospodařící na zabraných nemovitostech, čímž může býti vlastník, ale i osoba od něho rozdílná. Při tom musíme si připravovati pojem hospodařící osoby, který jsme rozvinuli výše ve studii druhé (str. 85), a musíme býti si toho vědomi, že hospodařící osobou je ona osoba, která má povinnost hospodařiti řádně; osoby, které sice ve skutečnosti hospodaří, ale které k tomu nejsou povinny, zůstávají mimo úvahu.
Tedy zaměstnavatelem je osoba, která má povinnost hospodařiti řádně na zabraném majetku a zaměstnanci na zabraném majetku jsou ty osoby, které s onou osobou uzavřely smlouvu služební. Tuto větu nutno však omeziti. Ne každý zaměstnanec osoby hospodařící spadá již v tento okruh, ale jen ten zaměstnanec, který je z a městnán na zabraném majetku, t. j. jehož úkolem je pomáhati řádnému hospodaření osoby, která má povinnost řádně hospodařiti. Tímto hospodářským vztahem zaměstnance a zabrané nemovitosti máme určen okruh zaměstnanců na zabraném majetku. Tím však nemáme problém vyřešen. Soubor zabraných nemovitostí je sice v jádře svém zemědělský nebo lesní podnik, ale mimo to může obsahovali i podniky průmyslové, které buď slouží hospodaření na zabraném podniku, anebo jsou s tímto podnikem spojeny právní jednotou, t, j. jsou částí dotčeného knihovního tělesa. V obou případech zaměstnanci v těchto průmyslových objektech nejsou zúčastněni ani zemědělského ani lesního hospodaření a proto z citovaných ustanovení mohli bychom souditi, že tito zaměstnanci do hledaného kruhu zaměstnanců nenáleží. Ale proti tomu máme velmi působivý důkaz, že totiž jak zákon o hospodaření, tak zákon náhradový nepřihlíží k tomu, že do souboru zabraných nemovitostí mohou náležeti též průmyslové závody. Jde tu o nejasnost, která nebyla redaktory odstraněna a tato nejasnost je pramenem dalších a dalších zmatků. Nemůžeme tedy pojem zaměstnanců omezovali na zaměstnance, kteří se věnují polnímu nebo lesnímu hospodaření, ale jakémukoliv hospodaření na zabraných nemovitostech.
Rozhodným je znak, aby hospodaření se dálo na zabrané nemovitosti, t. j. nemovitost zabraná musí býti kapitálemi nebo částí kapitálu, z něhož zaměstnanec získává ať přímo, ať nepřímo nové statky, dále je nutno, aby práce děla se na zabraném pozemku (tak při průmyslových podnicích), anebo aby byla aspoň možná jen, je-li dán zabraný pozemek (řiditelé velkostatků, třebas jich úřadovny jsou v najatých místnostech). Z toho je patrno, že hranice dají se stanovití jen přibližně, což ovšem pro praxi bude míti mnohé neblahé následky.
Takto vedeným dělítkem zahrnuty budou do zaměstnanců na zabraných nemovitostech i osoby, které s pozemkovou reformou nijak hospodářsky nesouvisí, na př. zřízenci a úředníci cukrovaru, nebo domovník v obytném domě, ba dokonce sem patří i kostelník ustanovený v kapli, která tvoří součást zabraného souboru Tyto důsledky nejsou pro pozemkovou reformu žádoucí, ba nejsou se stanoviska sociálního vhodný. Nad to vnáší se do provozu zabraného průmyslového závodu prvek, který se s průmyslovým podnikáním nesnáší, a tak pozemkové reformě se neprospívá, ale hospodaření průmyslovému kladou se zbytečné překážky.
III. Smluvní volnost osoby hospodařící na zabraných nemovitostech není záborem zásadně dotčena, jen, pokud by služební poměr se nesnášel se záborovými povinnostmi, je smluvní volnost omezena. Jinak může hospodařící osoba přijímati a propouštěti své zaměstnance v rámci všeobecných ustanovení právních. Omezení smluvní volnosti, které jsou osobě hospodařící uloženy těmito zákony, týkají se:
a) zabezpečení sociálního postavení zaměstnanců;
b) ochrany zaměstnanců, octnou-li se v konfliktu s nařízeními svého službodárce nebo jeho zmocněnce a s předpisy o pozemkové reformě, Ada. Všeobecné ustanovení obsahuje § 21 h. z.: »Pozemkový úřad dohlíží, by řádně upraveny byly mzdové a pracovní poměry zemědělských a lesních zaměstnanců zabraného majetku a zajištěny jejich požitky při nemoci, invaliditě a stáří jak podle zvláštních zákonů k tomu vydaných, tak i podle zvláštních úmluv mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Tímto dohledem není dotčena příslušnost jiných úřadů k urovnání mzdových a pracovních sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Stejně Pozemkový úřad dohlíží, aby provedeno bylo zlepšení požitků pensistů zabraného majetku úměrné jeho výnosnosti. Jeli zabraný majetek v úřední správě, platí o úpravě poměrů zaměstnancův a požitků pensistův § 17, odst. 2.«
Toto ustanovení je základním ustanovením v tomto směru a proto jsme si dovolili uvésti jej v plném znění. Provedeme-li rozbor tohoto ustanovení, shledáme, že obsahuje dvoje ustanovení:
1. hledící k obsahu služební Smlouvy;
2. hledící k sociálnímu pojištění, resp. náhradnému plnění. Zde promluvíme jen o obsahu služební smlouvy, o sociálních opatřeních pensijních pojednáme níže.
K obsahu služební smlouvy hledí oprávnění* Pozemkového úřadu dohlíželi na řádný obsah smluv "co do mzdových a pracovních poměrů. Tomu rozuměti jest tak, že Pozemkový úřad neurčuje autoritativně a přímo správním aktem právní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž jen nepřímo, neboť oni dva sami uzavírají smlouvu služební (bud jednotlivě nebo kollektivně), a Pozemkový úřad může jen nepřímo působiti na její obsah, maje ovšem po ruce nejmocnější sankci svého přání — úřední správu, o níž později, Porušení ustanovení § 21 je výslovně uvedeno jako důvod úřední správy. Tím ovšem je Pozemkovému úřadu dána možnost, aby jednostranně zaměstnavateli určoval obsah smlouvy služební, zaměstnancům smluvní svoboda však vzata není.
Ustanovení to vztahuje se jen na »zemědělské a lesní« zaměstnance, t. j. na osoby, které jsou zaměstnány v zemědělském nebo lesním podniku v pravém slova smyslu, nepatří tudíž sem osoby, které jsou zaměstnány v podnicích, které tvoří nemovitostní pertinence toho kterého souboru, anebo podniků, které jen knihovní jednotou jsou spojeny se souborem. Nevztahuje se tedy na zaměstnance v hospodářském lihovaru, nebo lesní pile. Bude v tomto směru vždy rozhodný moment, zda dotčený podnik průmyslový možno považovati za samostatný podnik, anebo jen za součást zemědělského nebo lesního podniku, při tom dobrým vodítkem bude, vyjdeme-li od pojmu závodu, neboť samostatný závod průmyslový nebude zpravidla součástkou zemědělského podniku. Celkem možno analogicky postupovati dle čl. V. lit. a uv. patentu k živnostenskému řádu
z 20. prosince 1859 č. 227 ř. z. Problém tento je v extensivním hospodaření dosti jednoduchý, stává se však složitý v intensivním hospodaření průmyslových závodů hospodářského průmyslu, kde celé hospodářství i s cukrovarem na př. je v jedno spojeno, kde v zemědělství užívá se valnou částí mechanické energie (elektřiny), které společně se užívá též v průmyslovém závodu. Ustanovení toto není tedy tak úplně jasné, jak by se na prvý pohled zdálo.
Kompetence úřadů, které mají o služební smlouvě rozhodovati, (zpravidla je to dle našich předpisů právních soud) se těmito předpisy nemění. Pokud jiné správní úřady intervenují, by předešlo se stávkám nebo výlukám, přesahuje otázka tato naši úlohu. Také smlouva o rozhodčího (§ 577 c. ř. s.) tímto není dotčena, sem spadají hlavně t. zv. paritní komise, kterým dle kolektivních smluv přísluší rozhodovati o sporech těchto smluv se týkajících. Soud není ovšem nijak vázán nařízením Pozemkového úřadu, daným zaměstnavateli, pro soud rozhoduje jedině smlouva služební. Pozemkový úřad je persona extranea, na smlouvě nezúčastněná, a její projevy, pokud se nestaly lex contractus jsou pro soud zcela nezávazný.
Ad b. Zaměstnanci na zabraném majetku mohou se dostati do konfliktu s nařízeními svého zaměstnavatele a ustanoveními zákonů o pozemkové reformě najmě v konkrétním případu s opatřeními Pozemkového úřadu. Při smluvní svobodě zaměstnavatelově mohl by tento postupovali dle služební smlouvy a žádati, aby zaměstnanec plnil jeho příkazy. Bylo by pak velmi sporno, zda dáti přednost nařízením zaměstnavatele či opatřením Pozemkového úřadu. Avšak řádné hospodaření právě na velkostatcích spočívá v rukou zaměstnanců najmě t. zv. úřednictva, t. j. osob konajících služby vyššího rázu (duševní a ne pouze mechanické) a proto, má-li Pozemkovému úřadu nesporně zabezpečeno býti provádění jeho opatření, je nutno tuto spornou otázku na jisto postavili a ji určitě vyřešili, í z důvodů sociální spravedlnosti bylo nutno nároky zaměstnancovy zabezpečili.
K tomu směřuje ustanovení § 22 h. z. Ustanovení toto má svého předchůdce v § 9. zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. a má tento smysl: řídil-li se zaměstnanec ustanoveními zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb., třebas jednal proti služební smlouvě, nesmí býti přeložen 6) anebo propuštěn, ani ze zajištěného postupu nebo zvýšení svých požitků vyloučen. Místo to zasluhuje poněkud vysvětlení. Zaměstnavateli není vzata možnost zaměstnance přeložiti nebo propustili dle ustanovení smlouvy služební, nemůže ovšem odůvodňovati tato opatření tou okolností, že zaměstnanec řídí se předpisy zákona o hospodaření na zabraných nemovitostech a nikoliv předpisy smlouvy služební a opatřeními zaměstnavatelovými. Stalo-li se to ze šikany (§ 1295 obč. z.), třebas v rámci smluvních Studie čtvrtá § 4.
ustanovení, nepozůstávají tyto projevy vůle zaměstnavatelovy po právu, t. j. nemají právně-normové relevance, tím rozšiřuje ustanovení § 22 h. z. ustanovení § 1295 odst. II. obč. z. p neplatnost tohoto t. zv. výkonu práva. Pokud se týká vyloučení zaměstnance ze zajištěného postupu a ze zvýšení (sc. zajištěného) požitků, jest tím rozuměti patrně trestní sankce služební smlouvy pro ten případ, že zaměstnanec neplní povinnosti smlouvou služební převzaté. Těchto trestních sankcí nesmí zaměstnavatel použiti, jednal-li zaměstnanec dle zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. proti ustanovení služební smlouvy. Jinak smluvní volnost není dotčena.
Užije-li zaměstnavatel nicméně výhod, které mu skýtá služební smlouva proti jeho zaměstnanci, ač dle tohoto ustanovení není k tomu oprávněn, může si zaměstnanec stěžovati k politickému úřadu I. inst. s odkladným účinkem a pak mohou se obě strany odvolati k politickému úřadu II. instance, jenž rozhoduje konečně. Rozhodování toto týká se smluvních povinností ze smlouvy služební, o nichž se zpravidla rozhoduje pořadem práva, jde tedy o rozhodování v t. zv. soukromoprávním poměru (§ 105 úst. listiny). Rozhodování správního úřadu je omezeno na výše jmenované případy. V praxi bude najmě výpověď dle smlouvy daná, pak transferování v rámci služebních ustanovení činiti dosti značné obtíže. Všeobecně možno říci tolik: příslušnost správního úřadu je dána tehdy, jestliže projev vůle zaměstnavatelovy je smlouvou služební sice odůvodněn, ale stal-li se ze zřejmého a hlavního popudu, že zaměstnanec zachovával předpisy o hospodaření na zabraném majetku, ač tím porušoval smluvní povinnosti. Je-li jen o to spor, pak rozhodují správní úřady, je-li však spor o to, zda dle služební smlouvy je zaměstnavatel k takovému opatření oprávněn, pak rozhodují soudy pořadem práva. (Bližší viz níže v § 4 ad III.)
Ve druhém odstavci § 22 je řečeno: »Stejná ochrana přísluší těm zaměstnancům, kteří jednali v duchu tohoto zákona, dříve než počal působiti.« Jednání v duchu zákona je sice dobře míněná, ale zcela bezvýznamná fráze a proto toto přechodné ustanovení není použivatelné. Ostatně pro nynější dobu není více aktuální.
§ 4. Zaměstnanci na zabraném majetku a povinnost řádně hospodařit.
I. Zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém jsou pro řádné hospodaření nezbytným orgánem a proto není divu, že zákony pozemkové reformy ukládají v tomto směru zaměstnancům též povinnosti.
U Zaměstnanci jsou povinni služební výkony dozorčího orgánu. Pozemkovým úřadem ustanoveného, umožniti a účinně podporovati (§ 7 h. z.). V jakém směru se má tato podpora dííi, je stanoveno v § 6 h. z., dále je tato povinnost určena v § 7 h. z.: Zaměstnanci mají na všechny dotazy úřední osoby přesně, úplně a podle nejlepšího vědomí odpověděli a na její vybídnutí hlásiti závady, jež mohou (patrně dle subjektivního mínění tázaného) hodnotu majetku zabraného podstatně zmenšiti nebo ohrozili dosažení průměrné sklizně, povahou pozemků odůvodněné.
2. Sankce na porušení této povinnosti stanovena je v § 25 h. z., sankce tato kvalifikuje přestoupení zmíněných povinností na policejní přestupek, jehož potrestání přísluší pol. úřadu I. instance. Ustanovení toto souvisí s úřední kvalifikací dozorčí osoby.
3. Povinnosti tyto uloženy jsou všem zaměstnancům ať zastávají nižší či vyšší služby.
II. Zaměstnanci, kteří jsou odpovědni za řádné hospodaření, mají dle § 23 h. z. větší povinnosti. Těmito zaměstnanci jest rozumět ony osoby, které konají služby vyššího rázu a mezi nimi v prvé řadě ty, kdož stojí v čele jednotlivých podniků, z nichž se soubor zabraných nemovitostí skládá, ale v praxi bude nutno vésti hranici poněkud šíře a pojmouti v kruh osob povinných i ty zaměstnance, kteří nejsou sice správci, řediteli jednotlivých dvorů či panství, ale kterým v závodu svěřena je určitá činnost resp. organisace výroby, z níž jsou samostatně odpovědni na př. sýrařství atd.
Osoby tyto nemají »hrubě zanedbali povinnosti řádného hospodaření nebo přestoupiti ustanovení tohoto zákona« (§ 23 h. z.). Přestoupením povinností tohoto zákona (sc. o hospodaření na zabraných nemovitostech) rozuměti jest porušení povinností uložených zaměstnancům v §§ 6, 7 a — pokud jde i o zástupce hospod, osoby — v §§ 8, 10 h. z. K porušení těchto povinností dostačí jakékoliv zavinění, naproti tomu je třeba hrubého zavinění, aby porušena byla povinnost řádného hospodaření, za něž je zaměstnanec odpověden. Rádné hospodaření je vykládati po rozumu § 1 a 2 h. z. V tom je ovšem rozpor podobný jako v § 11 h. z., o němž jsme pojednali ve studii druhé (str. 95).
Sankce stanovena je takto: Pozemkový úřad uloží hospodařící osobě, aby propustila dotčeného zaměstnance, neumí-li tak, zavede Pozemkový úřad úřední správu a je pak legitimován dáti sám výpověď. Dále praví zákon v § 23, že »tento příkaz Pozemkového úřadu platí jako zákonný důvod, aby služební poměr mohl předčasně býti rozvázán.* Tím soudu vzata je možnost zkoumati, zda předpoklady další byly dány a jeho rozhodování bude se opírati jen o tu skutečnost, zda příkaz Pozemkovým úřadem byl dán a zda v souvislosti s ním výpověď byla dána, právě tuto souvislost bude nutno vždy zkoumati. Souvislost je porušena, odvolá-li Pozemkový úřad příkaz dříve, než výpověď byla dána, anebo uplyne-li od daného příkazu tak veliký časový interval, že nutno z okolnosti té usuzovati, že Pozemkový úřad na svém příkazu více netrvá. III. Výklady tohoto paragrafu jsou uvésti v soulad s ustanovením § 22, jehož výklad jsme podali v předcházejícím paragrafu v oddílu III. řečený § 22. začíná slovy: Protože plnil povinnosti, jež ukládá tento zákon, nesmí býti zaměstnanec...« V předcházejících výkladech ponechali jsme čtenáře poněkud na holičkách ve směru, které jsou to tyto povinnosti. Nyní po tom, co řečeno bylo v oddílu 1. a II. tohoto paragrafu, je ovšem odpověď dána sama sebou: Jsou to ony povinnosti, jež jsou uloženy všemi zaměstnancům vůbec — ty uvedeny jsou v oddílu I. —, dále povinnosti vedoucích zaměstnanců, uvedené v oddílu II.; ale povinnost řádného hospodaření je uložena vedoucím zaměstnancům vůbec a proto nevztahuje se omezení zaměstnavatelovo jen na ten případ, že by zaměstnanec konfliktem mezi smlouvou služební a řádným hospodařením hrubě porušil zásady řádného hospodaření, nýbrž zaměstnanec je oprávněn i tehdy jednati proti služební smlouvě, když by jednáním podle smlouvy jen lehce porušil zásadu řádného hospodaření. Ustanovením § 22 nemá býti však podřízeným zaměstnancům dána možnost, aby mísili se do vedení hospodářské správy, jíž nerozumějí.
§ 5. Zaměstnanci a úřední správa.
Uvalením úřední správy vstupuje úřední správce na místo zaměstnavatelovo (§ 14 h. z.) a z výtěžku úřední správy platí zaměstnancům služné a jiné služební požitky (§ 16 h. z.). Úřední správce může ve smyslu služební smlouvy dáti zaměstnanci výpověď, ale může i novou služební smlouvu uzavříti (§ 17 odst. 2 h. z.). Zákon zvláště zdůrazňuje smlouvy kolektivní a služební smlouvy trvalého rázu. Smlouvy kolektivní dle dnešního stavu jsou jednak smlouvy rádcové, v jichž ustanoveních pohybují se jednotlivé individuální smlouvy služební, anebo jsou to smlouvy, jež zmocněnci zaměstnavatelů a zaměstnanců najednou uzavírají. Smlouvy tyto, ač zákonitě nejsou dosud upraveny, mají za nynějších sociálních poměrů veliký význam, třebas vázanost zaměstnavatelova je dána více mocenskými poměry faktickými než právním řádem. Proto také je třeba, aby úřední správce si vyžádal vyjádření hospodařící osoby (zákon vyjadřuje se neúplně mluvě o vlastníku, uživateli, pachtýři).
Služebními smlouvami trvalého rázu rozuměti jest ony, kterých zaměstnavatel neuzavírá jen, aby uhradil přechodnou potřebu, nýbrž aby určité pracovní místo bylo vyplněno, a zaměstnanec ne z důvodu přechodné tísně, ale aby získal trvalý pramen příjmů.7) Smlouva ta může býti uzavřena na určitý čas nebo na neurčito, ale vždy tak, že nejde s hlediska dotčeného závodu o přechodné ustanovení. Potřebuje-li hospodářský závod (na př. dvůr), aby v něm trvale byl zaměstnán jeden správce a uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem služební smlouvu, jíž se obsazuje toto místo správce, je to služební smlouva trvalého rázu, třebas o době trvánúnení nic řečeno a třebas obě strany měly možnost dáti kdykoliv výpověď ve lhůtách zákonem předepsaných (§ 19 odst. II. zák. z 13. ledna 1914 č. 9 ř. z.). Takové smlouvy může úřední správce uzavírali jen po vyslechnutí hospodařící osoby.
Úřední správce je jen nepřímým zástupcem hospodařící osoby (viz studii II. § 12 I.), uzavírá tedy smlouvu služební vlastním jménem, je proto zaměstnavatelem stát, jehož orgánem je úřední správce. Stát má možnost domáhali se převzetí těchto smluvních závazků osobou hospodařící jen v rámci ustanovení §§ 1036 a 1037 obč. z. (viz studie 11. § 14 IV.). Nelze-li se domoci tohoto převzetí, není hospodařící osoba povinna po skončení úřední správy vstoupiti do smlouvy a nastává situace § 24 zák. z 13. ledna 1914 č. 9 ř. z.: Hospodařící osoba může dáti výpověď a zaměstnanec může další nároky uplatniti proti státu, byla-li služební smlouva hospodařící osobou předčasně zrušena. Dala-li však hospodařící osoba souhlas k uzavření smlouvy, pak ji ovšem právo výpovědi nepřísluší, stejně tomu, byla-li hospodařící osoba vyslechnuta.
Smlouvy služební jen přechodného rázu pomíjí, jakmile úřední správa byla skončena, ať už potřeba pominula či nic, jsou právě uzavřeny jen pro potřebu úřední správy.
§ 6. Pensijní nároky zaměstnanců.
Pensijní nároky zaměstnanců jsou jednak před skutečným převzetím, jednak při skutečném převzetí. Podávajíce přehled těchto nároků a jich zabezpečení, promluvíme zde hlavně o pensijních nárocích před skutečným převzetím.
I.A) Pensijní nároky zaměstnanců mohou se opírati:
1. o služební smlouvu;
2. o zákon ze dne 18. března 1921 č. 130 sb. z. a n.;
3. o zákon ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n.
B) K zabezpečení těchto nároků slouží:
1. všeobecný fond pro zaopatření zaměstnanců na velkostatcích u Všeobecného pensijního ústavu v Praze zřízený dle § 73 n. z. a nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. z. a n. a ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb. z. a n.;
2. speciální fond zřízený dle § 3 h. z.;
3. náhradní nároky podle § 50 n. z.,,
II. Co do jednotlivostí je uvésti toto:
1. Pro nároky pensijní je v prvé řadě rozhodná smlouva služební; byl-li v této služební smlouvě stanoven závazek zaměstnavatelův platiti odpočivnou nebo invalidní rentu, pak rozhoduje znění smlouvy. Pozemkový úřad může po rozumu § 21 h. z. naléhati, aby smlouvy služební byly v tom směru řádně upraveny a v § 3 h. z. bylo to uloženo zaměstnavatelům jako povinnost. Co do otázky však, kdo má tento závazek exekvovati, jsme poněkud na rozpacích, domníváme se, že Pozemkový úřad vzhledem na znění § 21 věty prvé nemá přímé možnosti doháněti zaměstnavatele k uzavření takové smlouvy, a zůstává pořádková pokuta po rozumu § 25 h. z. jediným prostředkem, nehledíme-li k možnosti úřední správy, kde úřední správce v rámci § 17 h. z. ovšem podobná opatření by mohl provésti.
2. Nároky pensijní po rozumu zákona ze dne 18. března 1921 č. 130 sb. z. a n. předpokládají buď:
a) že zde byla smluvní povinnost platiti pensi a že výminka, která tuto smluvní povinnost podmiňovala, nastala dříve, než tento zákon počal působiti (5. května 1921), ať zaměstnanec do výslužby již vstoupil či nic, anebo
b) že pense se fakticky již platila v té době ať povinně či dobrovolně ve formě pensí, provisí nebo darů z milosti, pravidelně poskytovaných (§ 1).
Změny oproti smluvním povinnostem ad 1. uvedeným obsahuje zákon tyto:
a) že stanoví minimální výměru zaopatřovacích požitků (§ 3, § 8) při maximální hranici příjmové (§ 9), že pense počíná po 40., resp. 35. roce služebním (§ 3), nastal-li případ pensionování za kratší služební dobu, snižuje se pense až na 40% minimální pense (§ 4);
b) že přiznává zaopatřovací nároky též vdově a sirotkům po zaměstnanci majícímu nárok na pensi (§ 6, § 7).
Od těchto obnosů odčítají se důchody, kterých požívá zaměstnanec nebo jeho vdova po př. sirotci, z důvodu pensijního pojištění pro př. smluv náhradních (§ 13). O výši pense dle tohoto zákona rozhoduje poslední skutečně konaná služba (§ 10).
Požitky plniti má zaměstnavatel, »u něhož počala nebo počíti má výplata zaopatřovacích požitků« (§ 11). Tomu je rozuměti tak a) že zaměstnavatel dne 5. května 1921 poskytoval určité osobě, která byla u něho zaměstnána v hospodaření na zabraných nemovitostech buď pensi, k níž byl dle smlouvy povinen, anebo dobrovolně pravidelné dary remuneratorní, b) že zaměstnanec dne 5. května 1921 měl již nárok na placení pense, ale dosud tohoto nároku neuplatnil a vykonává službu dle služební smlouvy. Takový zaměstnanec nabyl nároku na placení pense dle tohoto zákona a to ode dne 1. ledna 1920, jsou-li dány podmínky § 3. Poskytuje-li více dřívějších zaměstnavatelů bývalému zaměstnanci nebo jeho pozůstalými (vdově, sirotkům) příspěvky zaopatřovací, rozdělí se povinnost ku placení zvýšené pense mezi ně dle poměru dosud vyplácených příspěvků zaopatřovacích, neručí tudíž solidárně za placení pense (§ 11 odst. 2.).
Spolu s těmito osobami, ku placení povinnými, jsou zavázány solidárně (nerozdílně § 891 obč. zák.) též »právní nástupci osob k výplatě povinných« (§ 12). Právní nástupce jest dle běžného názoru osoba, která odvozuje od jiné osoby své »subjektivní právo,« dle tohoto názoru — který v této práci nezastáváme — je právním nástupcem vlastník, který nabyl vlastnictví způsobem v § 424 obč. zák. a násl. označeným, ale není právním nástupcem nájemcovým vlastník, který přejímá hospodaření na pozemcích, dříve propachtovaných do své režie po skončeném pachtu. Podobně není právním nástupcem stát a nabyvatel dle § 28 n. z., což jsme ve druhé studii prokázali (viz str. 146). Omezuje se tudíž ustanovení § 12 jen na deritivní nabývací způsoby vlastnictví anebo jiných »práv«. Odst. 2. § 12 rozumí se sám sebou, ale vztahuje se též na nabyvatele dle § 28 n. z. Převedeno na naší základní konstrukci řekneme: »právní nástupce« je osoba, jíž určitá právní ochrana byla poskytnuta a do jejíž skutkové podstaty náleží též ta okolnost, že stejná právní ochrana příslušela dříve jiné osobě. Je tedy rozsah § 12 dosti omezen.
Nároky na pensi jsou vyňaty z exekuce (§ 14), spory rozhodují se u soudu sborového prvé instance, v jehož obvodu bydlí žalovaný, anebo leží pozemkový majetek, na kterém zaměstnanec naposledy konal službu (§ 15).
3. Nároky na pensi při převzetí upraveny jsou v náhradovém zák. a promluvíme o nich níže v § 9 této studie. Předpokladem je, že dle smlouvy nastal případ pensionování, anebo že má býti zabezpečena hodnota budoucně placené pense. To je nárok proti náhradovému obnosu za převzatý majetek (§ 59 n. z.). Vedle toho mají zaměstnanci nárok na pensi po rozumu § 73 n. z. Proti tomuto fondu možno uplatňovati též nároky proti náhradovému penízi příslušející, nebyly-li z tohoto peníze uhrazeny (§ 73 n. z.).
Fond zřízený po rozumu § 73 n. z. a nařízení ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb. z. a n. jest samostatnou právnickou osobou, naproti tomu případně zřízený fond podle § 3 h. z. tvoří součást jmění zaměstnavatelova, které má jen zvláštní účel.
4. Pokud zaměstnanci podléhají pensijnímu pojištění sociálnímu jsou upraveny jich pensijní nároky zákonem z 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n. a nenastává záborem žádná změna, aniž skutečné převzetí přivodí nějakou změnu. Nároky uvedené výše pod 1—3, dále v § 8 a 9 této studie jsou dány vedle těchto nároků ze sociálního pojištění.

III. Služební smlouva a převzetí zabraného souboru

.
§ 7. Právní postavení zaměstnanců při skutečném převzetí.
I. Jest ku podivu, že při zjevné snaze zabezpečiti pokud možno příjmy zaměstnanců a umožniti další jich živobytí redaktoři zákonů pozemkové reformy ani si neuvědomili, ba ani se nedotkli problému, co se má státi se služebními smlouvami, když stát převezme zabraný velkostatek, ani zákon ze dne 18. března 1921 č. 130 sb. z. a n. tuto otázku neřeší. Nezbývá tedy než dle všeobecných ustanovení právních konstruovati právní poměr, neboť musíme právní povinnosti na tento případ ať positivně, ať negativně určití.
Zaměstnavatelem není vlastník zabraného souboru jako takový, ale hospodařící osoba, t. j. osoba, která je dle § 6 z. z. povinna řádně hospodařiti. Osoba tato ustupuje státu po dané výpovědi (§ 12 n. z.). Lhůta zpravidla je nejméně šestiměsíční, nebyla-li zkrácena pro špatné hospodaření dle § 13 n. z. Z toho lze usuzovati, že hospodařící osobě je dána možnost dáti svým zaměstnancům výpověď, byl-li služební poměr uzavřen na dobu neurčitou. Zákonné výpovědní lhůty činí šest neděl (§ 20 z. o obchodních pomocnících), po př. nejvíce šest měsíců (§ 19 zák. o statkových úřednících), nehledě k mnohem kratším výpovědním lhůtám dle zák. občanského (§§ 11591159 c). Není-li tedy nic o trvání služební smlouvy a o výpovědích stanoveno, jest zaměstnavateli možno dáti výpověď zcela legálním a pravidelným způsobem. Touto výpovědí končí služební smlouva a zaniká právní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Sociálně-politická úvaha, zda je pro náš společenský organismus žádoucno, aby takové hromadné výpovědi se dávaly, je pro naše právnické úvahy nerozhodná. Nedá-li však zaměstnavatel zavčas výpověď, je služební smlouvou vázán a musí ji dodrželi. Přirozeně, že výpověď může dáti i zaměstnanec.
Otázka nabývá ihned jiného zbarvení, byla-li služební smlouva uzavřena na určitou dobu, anebo výpověď smluvena na delší lhůtu, než je výpovědní lhůta dle §§ 12 a 13 n. z. V tomto případě nelze použiti citovaných ustanovení a proto musíme postupovali jinak. Jak v občanském zák., tak zák. o obchodních pomocnících a úřednících statkových máme ustanovení, že smlouva služební může se zrušiti i před časem z vážného důvodu (§ 1162 obč. zák., § 25 zák. o obchod. pomocnících, § 28 zák. o úřednících statkových). Je samozřejmo, že při exemplikaci vážných důvodů (§§ 26, 27 zák. o obchodních pomocnících, §§ 29, 31 zák. o sňatkových úřednících) na převzetí statku státem nebylo pamatováno, ale na druhé straně nesmíme zapomínati, že §§ 26, 27 zák. o obchodních pomocnících a §§ 29, 31 zák. o sňatkových úřednících neobsahují taxativního výpočtu závažných důvodů, nýbrž pouze typické příklady, které se zpravidla v době redakce těchto zákonů vyskytovaly, nebo dle tehdejších poměrů se mohly pravděpodobně vyskytnouti. Ale zrušení hospodaření na zabraném velkostatku skutečným převzetím se strany státu, po případě rozrušení celé hospodářské nynější struktury je do té míry závažný důvod, aby smlouva mohla býti zrušena, že nelze nahlíželi, proč by smlouva měla trvati déle než její hospodářský podklad. Toto není snad jen v zájmu zaměstnavatelově, ale i v zájmu zaměstnancově. Neboť zaměstnavatel může býti ochoten služební smlouvu dodržeti, ale zaměstnanci nebude lhostejno zůstali ve službě za poměrů velmi změněných a shoršených. Proto je v zájmu sociální spravedlnosti, aby při skutečném převzetí mohla se smlouva služební předčasně bez výpovědi zrušiti.8) Nepopírám však, že je to prostředek dosti primitivní a že bylo v zájmu věci. právní postavení zaměstnanců upraviti poněkud přesněji způsobeni více poměrům vyhovujícím.
Byla-li však výpovědní lhůta hospodařící osobě dle § 13 n. z. zkrácena a byl-li důvod zkrácení — špatné hospodaření — zaviněn hospodařící osobou, pak má zaměstnanec proti svému zaměstnavateli nárok na náhradu škody (§ 1155 obč. z.), neboť zaměstnanec byl ochoten konati služby, ale zaměstnavatel zavinil, že službu konati nemůže. Ovšem, zavinění musí spočívati v osobě zaměstnavatelově, spočívá-li v osobě jeho zástupce, užiti jest ustanovení § 1315 obč. z. Zavinil-li však špatné hospodaření zaměstnanec, nemůže se domáhati žádné náhrady škody, neboť právě jeho jednání bylo příčinou, že smlouva se předčasně ruší.
II. Zvláštní ustanovení platí, požívá-li zaměstnanec naturálního bytu. Ustanovení ta jsou obsažena v §§ 21, 22 a 30 zák. z 13. ledna 1914 č. 9 (o statkových úřednících). Služebním bytem jest rozuměti byt, kterého zaměstnanec užívá in partemi salarii, nárok na tento služební byt pomíjí s nárokem na placení služného, proto budeme se i v těchto případech říditi dle všeobecných ustanovení o placení služného. Ale k placení služného může dojiti zcela přesně pro rata temporis, kdežto k užívání bytu nelze zcela užiti obdobných ustanovení. Proto bylo také o těch případech, kde služební byty se zpravidla vyskytují, zvláště stanoveno. Ustanovení těch je použiti i na náš případ, neboť výpovědí, po př. předčasným zrušením končí se nárok na užívání bytu.
Zaměstnanec je povinen v přiměřené době před koncem výpovědní lhůty vykliditi přiměřenou část bytu, aby v ní mohl býti ubytován jeho nástupce (§ 21 z. o stát. úř.). V našem případu zpravidla nejde o žádného nástupce zaměstnancova a zaměstnavateli není hospodářsky možno další zřízence ustanovovati, proto nebude moci zaměstnavatel žádali, aby vyklizen byl byt pro osobu, jíž se má dostat onen dvorec přídělem. .le otázka, zda tak žádati může stát? Podobně je tomu, byla-li smlouva z důvodu § 28 předčasně zrušena, pak má zaměstnanec bez vlastní domácnosti ihned byt vykliditi, zaměstnanec, mající vlastní domácnost, má byt vykliditi do 14 dnů. Lhůta je dostatečně krátká, aby mohl přejímající stát sečkati s nastěhováním osoby, která má na převzatém statku hospodařili.
Byly-li zaměstnanci přikázány deputátní pozemky, náleží mu náhrada za setbu, práci a případné útraty pojišťovací, byla-li smlouva zrušena před sklizní (§ 21 odst. 2). Ustanovení toto má veliký význam i pro náš případ. Zaměstnanec je v tomto případě hospodařící osobou a proto má také se mu dostati výpovědi od Pozemkového úřadu dle § 12, resp. 13 náhr. z. Již ve studii druhé jsme zjistili (str. 181), že hospodařící osoba žádných nároků proti státu nemá a že její odškodnění závisí na ustanovení § 43 n. z., proto ani zaměstnanec, který je hospodařící osobou po rozumu § 6 z. z., nemá žádných nároků proti státu.
Pokud jde o stanovení tohoto nároku proti zaměstnanci, je nutno rozeznávati dva případy; buď dal zaměstnavatel výpověď, resp. zrušil smlouvu před časem, anebo výpověď nedal. Ve druhém případě je jasno, že zaměstnavateli stalo se plnění nemožným, není mu dle právního řádu možno plniti, t. j. trpěti, aby zaměstnanec na řečených pozemcích sklidil úrodu. Tato okolnost je rozhodná pro posouzení tohoto případu a jest rozhodovati dle § 1447 obč. z., při čemž si musíme uvědomiti, že důkaz je klásti na slovo »Erfüllen« a že občanský zákon užívá slovo »Sache« jako předmět práva, dle pojmů panující doktríny, která je orientována výlučně teleologicky, dále že náhodu musíme pojímati v relaci k ustanovením §§ 1311 a 1297 obč. z. Zaměstnavatel není tedy povinen dáti náhradu za to, že zaměstnanec nemohl skončiti sklizeň. Zaměstnanec je v tomto případě v nepříjemné situaci, neboť ani od svého zaměstnavatele ani od státu 9) nemůže se domoci náhrady, situace tato bude tím horší. Čím větší kvótu celkového služného činí výnos deputátních polností. Zde viděti velmi jasně, jak málo je dbáno zájmů zaměstnanců.
Dal-li zaměstnavatel výpověď, nebo zrušil-li před časem smlouvu, pak nastupuje ustanovení § 21 a zaměstnavatel je povinen dáti zmíněnou náhradu, ale sám od státu nemůže se domáhati žádné refundace této náhrady, jen v rámci dosti problematického ustanovení § 43 n. z. Že tyto labilní právní poměry neprospívají našemu hospodářskému životu je zcela přirozeno a právě zaměstnanci deputátníci budou to, kteří tím trpěti budou, neboť zaměstnavatel nemoha očekávali, že mu bude nahraženo vše, co musí vydati, předávaje hospodaření státu, bude nutně vyhledávati ten způsob, který mu způsobí méně vydání. Bude-li tedy náhrada značně přesahovati služné, nedá výpověď a bude po jistý čas platiti raději služné, které bez toho dle § 1155 obč. zák. se snižuje a zaměstnanec vyjde s náklady hospodaření na deputátním pozemku na prázdno. Je-li náhrada malá, dá výpověď a zaplatí náhradu.
Není sice otázka deputátních polí otázkou stěžejní, ale může v mnohých případech vzbuditi trpkost a zášť pro nespravedlnost. Kdyby zákony pozemkové reformy byly stylisovány a myšleny jako přechodná ustanovení, pak takové pominutí dalo by se omluviti, ale zákony tyto mají v budoucnu tvořili základní ustanovení našeho agrárního zřízení a proto možno žádati, aby spravedlivě a přesně stanovily vzájemné povinnosti osob zúčastněných.
III. Poměr zaměstnance k přejí majícímu státu může býti velmi rozdílný. O poměru zaměstnance, hospodařícího na svém deputátním pozemku, jsme se již zmínili, zbývá nám problém řádně a zúplna rozvinouti. Předem jest míti na paměti, že zaměstnanec na převzatém pozemku není v žádném smluvním poměru se státem, proto můžeme posuzovati smlouvu jen v poměru k zaměstnavateli. Naskýtá se nám však otázka, zda na náš poměr nemá se užiti § 24 (zák. z 13. ledna 1914 č. 9 ř. z.). Ale otázku tuto je nutno zodpověděti záporně, neboť zaměstnavatel nezcizuje statek, aniž ho propachtuje, a proto nelze za to míti, že zaměstnanec má nároky tam stanovené proti zcizujícímu (resp. propachtujícímu) zaměstnavatelovi. Naproti tomu v poměru proti státu je situace poněkud jiná. Stát přebírá zabrané pozemky a chce je po př. sám obhospodařovati, jemu na tom bude ev. záležeti, aby dosavadní úředníci zůstali na svých místech a proto smluví s dosavadní hospodařící osobou, aby výpověď nedávala a ponechala zřízence na jejich místech, sám pak ponechá ony osoby na jejich místech. V tomto případě dlužno za to míti, že stát vstoupil do služební smlouvy na místo dosavadního zaměstnavatele a proto přísluší zaměstnanci co do zrušení smlouvy stejná práva jako proti dřívějšímu zaměstnavateli. Naproti tomu nelze přiznati státu právo na výpovědní lhůtu dvouměsíční ev. kratší dle § 24 cit. zák. a tím také odpadá nárok proti dřívějšímu zaměstnavateli dle § 24 druhý odst., resp. § 32 cit. zák. Ovšem musíme ještě toto přesně dle předpisů právních vysvětliti a odůvodniti. Pouhou úmluvou mezi hospodařící osobou a státem o převodu smlouvy nastává cesse, kterou se postupují ovšem pouze nároky zaměstnavatelovy na plnění zaměstnancových povinností (§ 1392 obč. z.), naproti tomu závazků zaměstnavatelových nelze sledovati a proto musíme obrátiti se k jinému právnímu předpisu. Stát zavazuje se hospodařící osobě, že její povinnosti vůči zaměstnanci splní (§ 1404 obč. z.), po případě může zde býti převzetí dluhu (§ 1405 obč. z.), které je však v pochybnosti komulativní (§ 1406 obč. z.). Tyto úvahy jsou významny zvláště v tom případě, jestliže přejímatel není stát, ale osoba dle § 28 n. z., zde komulativní převzetí dluhů může býti pro zaměstnance velmi cenné.
Jakým způsobem může se stát domáhat i, aby zaměstnanec opustil služební byt? Zde nemáme žádných speciálních předpisů. I budeme musiti je odvoditi z předpisů všeobecných. Dejme tomu, že dřívější vlastník A převzatého dvorce X, zaměstnával správce B, který obýval úřední byt ve dvorci, nyní má tento dvorec převzíti dle přídělu osoba C, která se domáhá, aby B byt vyklidil. B odvolává se na to, že smlouva služební s ním zrušena nebyla. C může se domáhati jako vlastník dvorce X, aby B byt vyklidil, poněvadž z práva vlastnického neplyne povinnost strpěti, aby B obýval dvorec X a C nijak se nezavázal jiným způsobem k této povinnosti. O tom, je-li B mala či bona fide, rozhodují předpisy všeobecné (§ 329 a násl. obč. z.). Ale je jen uvážiti, zda-li tato všeobecná ustanovení na tento zcela zvláštní případ se hodí, zda nemělo býti předepsáno zvláštní řízení a přesné lhůty. Pro úplnost jest připomenouti, že speciální ustanovení § 21 n. z. na tento případ použiti nelze. IV. Takto jsme stanovili, jakým způsobem utvářejí se právní povinnosti a poměry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pak mezi tímto a státem a konečně mezi státem a dřívějším zaměstnavatelem. Ustanovení tato — to nutno opětně zdůrazniti — nejsou sociálně spravedlivá ani formálně právnicky bezvadná, neboť ponechávají mnoho mezer, které nutno interpretací doplniti. To jsou důsledky, že redaktoři tohoto zákona si ani neuvědomili problém, co se má státi se služebními smlouvami, převezme-li stát soubor zabraných nemovitostí.
§ 8. Sociální zabezpečení zaměstnanců.
I. Ustanovení § 72 n. z. a nařízení o soupisu zaměstnanců ze dne 12. října 1920 č. 575 sb. je rázu úplně správního a nemá pro civilní právo žádného významu. Účelem tohoto soupisu je mimo jiné též, aby získán byl podklad pro fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatku 10) u Všeobecného pensijního ústavu v Praze (§ 73 n. z, a nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb. a ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb. z, a n.). Fond tento lišiti jest od fondu zřízeného dle § 3 h. z. — jak bylo již zmíněno — a má doplniti pensijní pojištění, které se rozšiřuje nejen na trvalé zaměstnance, podléhající pensijnímu pojištění, ale i na ostatní zaměstnance, kteří mají dle služebních smluv nárok na zaopatřovací požitky, anebo jich z milosti dostávají (§ 73 odst. I. a § 72 n. z.). Tento fond jest jediný a příspěvky jsou stanoveny dosti primitivním způsobem, a jsou obligatorní, kdežto fond dle § 3 může dle volného uvážení Pozemkového úřadu zřízen býti ještě vedle toho. Není sporu, že oba fondy si konkurují.
II. Další sociální zabezpečení zaměstnanců je obsaženo v § 74 odst. třetím, o němž byla již častěji řeč. Pozemkový úřad může totiž uhraditi nároky ze smluv služebních neb zaopatřovacích, počítajíc k tomu pravidelně poskytované pense a dary z milosti, z ceny placené za živý a mrtvý fundus instructus, jestliže majitel jeho převzal nebo plnil tyto závazky. Předem je zdůrazniti, že zaměstnanec nemá žádného nároku, aby mu Pozemkový úřad tuto náhradu poskytl, záleží jen na dobré vůli Pozemkového úřadu. Po té jest zjistiti rozsah tohoto ustanovení a tu rozhodnuto bude, jaké stanovisko zaujmeme ke slovu »nárok« v citovaném ustanovení. Jest pro právníka nesporno, že »nárokem« rozuměti jest možnost uplatňovali nesplnění povinnosti osoby povinné a domáhati se rozhodnutí a vynucení splnění pomocí státních orgánů, k tomu povolaných. Nemá-li zaměstnanec proti svému zaměstnavateli v době skutečného převzetí žádných nároků takových, najmě proto, že smlouva byla předčasně z důležité příčiny (převzetí státem) zrušena, nemůže býti takto placeno. Může se tak státi tedy jen pro nesplnění závazků již splatných, anebo v budoucnosti splatných (zaopatřovací nároky). Ustanovení § 74, odst. IIÍ. je důležité najmě v tom případu, kdy náhradový obnos nedostačuje, aby mohli býti ukojeni zaměstnanci se svými nároky, ale nemůže sloužili k úhradě ztrát, které zaměstnanci vzniknou pro předčasné zrušení služebního poměru.
Z toho, co řečeno bylo ve studii druhé § 39 IV. plyne, že jde v tomto příp. o zvláštní způsob placení trhové ceny, proto o rozsahu tohoto oprávnění rozhodují soudové pořadem práva a soud musí řešiti prejudiciální otázku, zda má zaměstnanec nějaký nárok ze smlouvy služební nebo nárok tomuto rovnocenný proti svému zaměstnavateli, ale zjistiv tento nárok, nemůže již uvažovati o tom, zda je vhodno, aby Pozemkový úřad rozhodl se pro tento způsob placení. Zkrátka, ustanovení toto pohybuje se v rámci § 1401 obč. z., až na to, že příkaz poukazujícího (zaměstnavatelův) nahrazuje volné uvážení Pozemkového úřadu. Proto také zaplacením závazku zaměstnavatelova, přestává nárok zaměstnavatelův na placení příslušné částky trhové.
III. Všechna tato sociální opatření rázu jen podpůrného a nezabezpečují zaměstnance způsobem dostatečným a proto bylo nutno, aby zaměstnanci byli zaopatřeni ještě jiným způsobenu Jde předem o trvalé zaměstnance, jimž práce na zabraném velkostatku byla životním povoláních a kteří tam ztrávili valnou část svého života, tyto osoby octly by se převzetím v situaci málo záviděníhodné, neboť pro ně najiti nové příhodné místo je velmi těžko a osoby ty vydány byly hospodářské zkáze. A proto dostává se trvalým zaměstnancům slibu § 75. n. z., že
1. bude na ně v prvé řadě brán zřetel při obsazování míst na státním pozemkovém majetku;
2. mohou býti zaopatřeni přídělem půdy a zejména zbytkových statků;
3. Pozemkový úřad může uložiti přejímatelům hospodářských celků, aby dle své potřeby je zaměstnávali a do služeb přijímali;
4, Pozemkový úřad může odložiti osobám hospodařícím na nepřevzatých zabraných nemovitostech, aby v prvé řadě přijímaly do svých služeb zaměstnance jim; Pozemkovým úřadem jmenované a z těchto sobě volili;
5. Pozemkový úřad sprostředkuje umísťování takových zaměstnanců;
6. dle finančního stavu fondu (§ 73) a se souhlasem ministerstva sociální péče mohou býti poskytovány podpory v nezaměstnanosti z tohoto fondu, pokud účel fondu nebude tím dotčen.11)
Nároku na splnění těchto slibů zaměstnanci nemají a není proto také nic bližšího podotknouti. Jediné k čís. 4, je , učiniti připomínku v tom směru, že zaměstnavatel může býti donucen uzavříti tuto služební smlouvu jen nepřímo, t. j. pod sankcí úřední správy. Smlouva může býti uzavřena úředním správcem, ale vstoupiti do smlouvy může býti zaměstnavatel donucován jen nepřímo — že úřední správa se nezruší potud, pokud smlouva nebude převzata.
Nepřísluší nám zde uvažovati o tom, zda opatření tato jsou účelná, ale jest zdůrazniti tu okolnost, že sociální opatření tato jsou dána mimo úkojově nároky z náhradového obnosu a proto jsme sem nezařadili fond zřízený dle § 3 n. z., ačkoliv má stejný účel, ale my právě nesledujerde účel ustanovení právních, ale přihlížíme jen k obsahu ustanovení a to nám umožňuje stanovití rozdíly povinností i tam, kde t. zv. účel normy nás nechává na holičkách.
Celkem, možno říci, že V. část náhradového zákona obsahuje v podstatě své plán, jakým způsobem bý měl býti mimo rámec nynějších právních ustanovení zabezpečen sociální osud zantěstnanců, a že bude nutno v mnohém směru ustanovení ta doplniti a pak teprve bude možno posouditi, do jaké míry jsou zaměstnanci zabezpečeni a tato sociální otázka rozřešena.
§ 9. Úkojové nároky zaměstnanců na náhradový obnos.
1. Nejprve jde o zjištění těchto nároků a proto je předepsáno jakési informativní řízení. Pozemkový úřad — jak známo — má sepsány osoby, které jsou zaměstnány na ,zabraných nemovitostech 12) a proto může do jisté míry označiti osoby, které mohou míti. nároky ze služebních smluv. Z toho vychází ustanovení § 10 n. z., že k návrhu Pozemkového úřadu vyslechne soud, u něhož bylo podáno oznámení dle § 2 n. z., osoby jemu označené o jejich nárocích vůči vlastníku nemovitostí přejímaných z poměru služebního neb zaopatřovacího a vlastníka nemovitostí a sdělí výsledek Pozemkovému úřadu. Toto ustanovení má jednu zásadní vadu, že předpokládá, zaměstnavatelem je vlastník, ačkoliv jím je hospodařící osoba. Ale to je vada všech těchto ustanovení. Soud při výslechu pouze zjistí žádané skutečnosti výslechem a protokolárně, jeho úloha je úplně pasivní, je to druh soudní pomoci správnímu úřadu.
Ale tento způsob informace není dostatečný, neboť iniciativa je ponechána Pozemkovému úřadu a tento opírá se o soupis, který ukazuje stav, jaký byl 4. března. 1920 a nezjevuje změn, po tomto dni nastavších. Proto doplněn byl tento způsob informace vyzývacím řízením. Usnesení o nařízeném roku k rozvrhu náhradového obnosu vyhlásí soud na soudní desce s vyzváním, aby ohlásily své nároky na jistině a příslušenství také osoby, které je činí ze smluv služebních a zaopatřovacích. (§ 47 n. z.) II. Nároky ze smluv služebních rozuměti jest nároky, které přísluší zaměstnanci, ačkoliv smlouva byla zrušena, anebo proto, že smlouva nebyla zrušena, poněvadž ve smlouvě chce zaměstnavatel pokračovati anebo snad výpověď dáti dle smluvního ujednání. V prvém případě budou to nároky na odstupné, případně smluvené, nebo na nedoplatky ze služebního poměru ev. nároky na náhradu škody, pro předčasně zrušený služební poměr (viz výše str. 229).
Bude-li zaměstnavatel ve smlouvě pokračovali a umístí-li zaměstnance na jiných pozemcích, dosud nepřebíraných, přestává býti tento zaměstnanec zaměstnancem na pozemcích převzatých ai ruší se tím onen hospodářský vztah zaměstnance a převzatého pozemku, kterýžto hospodářský vztah je právě předpokladem mnoho právního nároku zaměstnance. Proto nebude moci tento zaměstnanec uplatňovati žádných úkojových nároků. Ve třetím případě zaměstnavatel použije svého smluvního práva výpovědi, ale skutečné převzetí nastane dříve, než končí výpovědní lhůta, v tomto případě má zaměstnanec nárok na další služné až do konce výpovědní lhůty, má tedy nárok ze služební smlouvy.
Toto budou nároky celkem: menší hospodářské důležitosti a významu, mnohem závažnější budou nároky ze smluv zaopatřovacích; sem hlavně bude spadati náhradné pensijní pojištění nebo doplněk k pensijnímu pojištění, který je smluvně zaručen. K tomu účelu bud jsou zřízeny zvláštní fondy (tyto fondy má na mysli § 3 n. z.), anebo nejsou zřízeny žádné fondy a platy poskytují se bez zásad pojišťovacích z běžného příjmu. Fondy tyto musí býti ročně dotovány, mají-li býti schopny dostáti úkolům na ně kladeným; tato dotace nyní odpadá a proto je nutno nějakým způsobem tento úbytek nahradili. Toto jsou tedy nároky ze smluv zaopatřovacích, které se netýkají jen zaopatření pensistů nebo invalidů, ale i zajištění budoucích nároků zaopatřovacích osob dosud činně sloužících. Ovšem nároky ty mohou býti velmi značného rozsahu a mohou — jsouce kapitalisovány — zatížili nesmírně náhradový obnos. Bližší nemůžeme zde určiti, neboť záleží na organisaci těchto fondů.
III. Takto jsme stanovili nároky, které může zaměstnanec činiti na náhradový obnos. Zákon při tom předpokládá jen hospodářský vztah zaměstnance k zabrané půdě, ale nečiní rozdílu mezi osobou zaměstnavatelovou, ať je to vlastník, či osoba hospodařící z jiného právního důvodu. Toto povede.k nesrovnalostem.
Předně má zaměstnanec přednostní nárok úkojový pro zadržené služební platy a mzdy za posledního půl roku ode dne převzetí (patrně skutečného). Pořadí je stejné jako u § 216 č. 3 ex. ř. Předpokladem je, aby osoba tato byla výhradně neb převážně zaměstnána na převzatých nemovitostech (§ 49 n. z.). Musí zde býti dán zmíněný hospodářský vztah mezi činností zaměstnancovou a převzatým pozemkem. Byl-li zaměstnanec více zaměstnáván na nepřevzatých nemovitostech, nemá tohoto nároku. Není zde rozdílu v osobě zaměstnavatelově. Neplatí-li pachtýř za posledního půl roku služné, může zaměstnanec uplatniti své nároky proti státu v rozvrhovém řízení. Tím může vlastník býti značně zkrácen, poněvadž má proti pachtýři jen regresní nárok dle § 1042 obč. z. A tak právě v dnešní době je pachtýřům umožněna spekulace na útraty vlastníkovy. Tím snad mají býti odškodněni za to, oč jsou pozemkovou reformou zkráceni, ale to předpokládá velmi nízkou morálku u pachtýřů. Náhradový zákon napodobuje zde ustanovení § 216 č. 3 ex. ř., ale toto ustanovení má chrániti mzdy osob nejníže postavených a nemá proto pro rozvrh nejvyššího podání tak dalece významu, zde však jde o ustanovení mnohem dalekosáhlejší, a proto je otázkou, zda je toto přesunutí nároků na náhradový obnos vhodné.
IV. Těžiště předpisů těchto spočívá v § 50, jehož znění pro jeho důležitost budiž zde uvedeno; »Nároky ze smluv služebních a zaopatřovacích, počítajíc k tomu pravidelně poskytované pense a dary z milosti, buďtež při stech ze sta kapitalisovány a úroky z uhražovacího kapitálu přikázány v pořadí knihovního zápisu, aneb nejsou-li knihovně zajištěny v pořadí, které jim příslušelo podle data smlouva nebo písemného sdělení o poskytnutém prvním platu, neb, není-li listiny, podle dne prvního platu, vždy však za věřiteli jmenovanými v § 70.«
1. Ustanovení toto má na mysli ten případ, že zaměstnavatelem je vlastník a proto se nejdříve zmíníme o tom, jako případu normálním. Nároky rozuměti jest nároky na pravidelně opětující se požitky. Tedy na rentové pohledávky. Tím ovšem, nároky ze smluv služebních jsou více méně vyloučeny, poněvadž nárok na služné odpadá koncem konané služby; i v tom případě, když by někdo nechtěl přijmout naše mínění, že smlouvu služební možno při skutečném převzetí před časem zrušiti, nemohl by přiřknou ti plný nárok na další služné, ale nanejvýše nároky dle § 1155 obč. z., a to není nárok na trvalé placení služného v plné výši po řadu snad let. Dle správného však mínění může zaměstnavatel dnem skutečného převzetí smlouvu služební zrušiti a tím přestávají další nárok na placení služného. Ze smlouvy služební mohl by povstati jen tehdy nárok, kdyby zaměstnanec měl smluveno, že při zrušení smlouvy mu přísluší renta jako obnos odškodný.
Nároky ze smluv zaopatřovacích míní se nároky zaručené smluvně kromě sociálního pojištění anebo smluv náhradných, těmto smlouvám na roveň postaveny jsou dary a pense pravidelné, avšak dobrovolně poskytované. Je-li zde však zřízen zvláštní fond, jaký má na mysli § 3 h. z., ať již tento fond byl zřízen dobrovolně či z nátlaku Pozemkového úřadu, tu patrně mají se nároky ty upokojiti předně z tohoto fondu a teprve, když by fond nedostačoval mají se ukojiti z náhradového obnosu. Tyto obnosy mohou býti dosti značné a mají pro mnohého zaměstnance neb jeho příslušníky životní význam.
Renty ty mají se kapitalisovati při 3 ze sta. Toto ustanovení je velmi kuse, neboť nám nepodává ničeho o způsobu, jak se má renta stanoviti; může býti renta splatná teprve za 10 let u osoby v50-leté, anebo renta u dítěte 5letého s trváním maximálně 15letým, kapitalisace obou není stejná. Máme možnost doplniti toto ustanovení exekučním řádem o stanovení náhradného obnosu za reálná břemena (výměnek), ale ustanovení exekučního řádu skýtají nám málo analogie, proto spíše sáhneme k ustanovením § 68 h. z.,, že při výplatě mají se jistiny stanoviti dle zásad pojistné matematiky a myslíme, že tento způsob je použiti i na náš případ.
Normálně nemají se tyto kapitály vypláceti, ale stát stává se dlužníkem a má platiti příslušnou rentu, výplata může se stati jen dle § 68 n. z., že se kapitály převedou na nějakou pojišťovnu. Ale jinak zapíše se tento dluh rentový do náhradové knihy a náhradová banka má úroky vypláceti. § 59 má také na mysli pouze toto placení renty, ale z ustanovení § 59 je patrno, že vlastník je velmi na tom interesován, aby jistina byla přesně určena. Konečně musíme při rozvrhu věděti, kolik komu se má z náhradového obnosu dostali a v jakém pořadí. Nedostačí tedy říci, že úroky se přikazují v určitém pořadí, při rozvrltovém roku rozvrhuje se kapitál náhradový, jen s tím máme co*činiti. Pořadí, které určuje § 50 pro úroky platí i pro jistiny a zavádí se tím generální hypotéka pro tyto renty a sice v pořadí až za privilegovanými hypotékami dle § 70 n. z., buď dle data smlouvy, anebo dle dne písemného sdělení o prvním platu anebo prvním platem, není-li hypotéka speciální zřízena. Může tedy býti na tom po př. ten zaměstnanec hůře, jemuž se hypotéka zřídila, než ten, kdo žádného hypotekárního zajištění neměl.
2. Je-li zaměstnavatel osoba od vlastníka rozdílná, platí ustanovení stejná, a máme zde ten divný zjev, že zaměstnavatel nemá žádného úkojového nároku na náhradový obnos, ale zaměstnanec jeho má býti ukojen z náhradového obnosu, ač zde zúčastněnými osobami jsou vlastník a knihovní oprávněnci. Zde právě při kapitalisaci rent bude hráti velikou úlohu otázka, kdo je má zaplatili. Jest nesporno, že stát stává se dlužníkem a platí renty na. útraty vlastníka po př. knihovních věřitelů. Zde zvláště ona generální hypotéka bude zasahovati rušivě do celého našeho nemovitostního obchodu, je to také něco zcela nového: závazek osoby, která není v knihách nijak zapsána, tvoří generální hypotéku a vytlačuje cv. hypotéky speciální a nároky osob v knihách zapsaných. Že tímto se situace u nás nevyjasňuje, je jisto, a že se tím budí zmatek, aniž se řeší sociální otázka velkostatkářských zaměstnanců, je neméně jasno.
O způsobu placení náhradovou bankou — jak se má pravidelně díti, nenastane-li výplata dle § 68 h. z. — viz ve studii druhé str. 183 3. Nemohou-li býti pensijní nároky ukojeny z náhradového obnosu, mají býti poskytnuty z fondu zřízeného podle § 73 n. z., z něhož se mají také poskytovati požitky, pokud nemají býti uhrazeny z náhradového obnosu, proto jsme zařadili požitky z fondu tohoto mezi sociální opatření zaměstnanců, které je mimo nároky na náhradový obnos.
  1. Srov. Steinbach, Erwerb und Beruf (1896) str. 13 a násl.
  2. Srov. Lenhoff, Das Recht des dauernd Angestellten str. 6. Krčmář, O smlouvě námezdní str. 85 a násl.
  3. Krčmář, O smlouvě námezdní str. 94.
  4. Mimochodem připomínáme, že zde redaktoři naznačili právní poměr, aniž vycházeli z tradičního, pojmu subjektivního práva, důkaz toho, že tento pojem ba i název je pro legislativu zcela zbytečný.
  5. Srov. důvodovou zprávu (tisk č. 2814: »Netřeba přlpomínati, že zaměstnanci sluší rozuměti všude jak úředníky, tak i dělníky.« Viz Krejčí, komentář str. 81.
  6. Přeložením rozuměti jest jakékoliv přikázání jiné služební povinnosti, jiného oboru služby než dosud zastával, není nutno tím rozuměti .vždy přeložení na jiné geografické místo.
  7. Srov. Lehnhoff, Das Recht des dauenid Angestellten str. 24.
  8. Zrušení smlouvy má se státi ke dni skutečného převzetí. Ustanoveni § 75 č. 4 n. z. nemá přímého významu a nemůže býti na závadlu naší konstrukce.
  9. Ustanovení § 43 n. z. je v tomto případě dosti nepraktické, tak jako je nedostatečné pro nároky hospodařící osoby vůbec.
  10. Správně má zníti asi »velkostatků«, ale i tento název nevystihuje účel fondu, který má zabezpečiti zaměstnance na zabraném majetku.
  11. Dle osnovy novely k náhr. zák. má býti nad to zřízen u Pozemkového úřadu zvláštní fond na podporu bývalých zaměstnanců. Fond tento se má zříditi z přeplatků za přidělenou půdu.
  12. Ovšem tento soupis, provedený ke dni 4. března 1920, stává se stále více a více méně spolehlivým, význam by měl tento soupis, kdyby pozemková reforma mohla se brzo provésti, též datum 1. srpna 1914, jako známka trvalého poměru služebního bude brzo nespravedlivá.
Citace:
SEDLÁČEK, Jaromír. Studie čtvrtá, Záměstnanci na zabraném majetku. Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, s. 218-242.