Volnosť stěhování.

Mezi politickými snahami po svobodě národů civilisovaných vynikal zvláště požadavek, aby zákon zaručil jistá práva svobody jednotlivci, jako Volnost’ stěhování.
státnímu podanému naproti vladařské moci státu. Již ve středověku bylo toužebným cílem dosažení a potvrzení práva volného usazování se a volného stěhování uvnitř území státního. Dosažení tohoto cíle bylo uznáno a uvítáno jako velevýznamný pokrok na dráze svobodného rozvoje veškerého života státního. Doba absolutismu porozuměla dotyčným snahám náležitě hlavně při výkonu správy. Doba konstituční pokládala za nutné, by byla zaručena v rámcích ústavního zákonodárství volnosť jednotlivcova možností volného stěhování jakožto základním právem státoobčanským a by toto právo bylo ústavou chráněno. Ve stejnou dobu a stejně účinně bylo se domáháno práva volného stěhování potud, pokud směřovalo k dovolenému a dobrovolnému opuštění státního území v úmyslu usaditi se trvale v cizině. Vzhledem k tomu, že styky obchodní, zkvétající objevením Ameriky a východoindické cesty námořské a tím vznikající kolonisace připouštěly jen nepatrné obmezení volnosti stěhovací a též vzrůstající obchod mezinárodní požadoval svobodu usazení co nejméně obmezenou, musily správy a zákonodárství jednotlivých států obmeziti zákaz vystěhování na míru nejnutnější, na případy, kde to bylo v zájmu státním. Též v tomto směru uznala konečně doba konstituční zákonodárstvím ústavním volnosť jednotlivce jako státoobčanské právo základní. S druhé strany též styky mezinárodní nutně vyžadovaly, by i právem mezinárodním stejnoměrně byly upraveny otázky rozmanitých právních stavů a poměrů, otázky, jež plynuly z uznání zásady volného stěhování.
Též platné rak. právo ústavní přijalo, změnivši dřívější stav právní, zejména ustanovení vystěh. patentu ze dne 24. března 1832 č. 2557 sb. z. s. obmezující volnosť vystěhování, zásadu volného stěhování v obojím právě vylíčeném směru.
Základní zákon ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. o obecných právech státních občanů stanoví ve čl. 4: »Volnosť stěhování osoby a majetku uvnitř státního obvodu není obmezena . . . svobodu vystěhování obmezuje stát jen povinností brannou. Odchodné lze vybírati jen ve případě reciprocity.« Tyto zásady neobsahují prostě prohlášení theoretického principu právního, který by potřeboval prováděcích zákonů, měl-li by nabýti praktického významu. Stanoví spíše nový řád právní, který se stává pro státní občany zdrojem určitých subjektivních práv veřejných, jež chrání soud říšský.
Tím však není řečeno, že naprosto byly zrušeny dřívější předpisy zákonné a zejména vystěhovací patent; tyto platí potud, pokud souhlasí s cit. čl. 4 zákl. z. st. a pokud nebyly vydány určité, přislíbené zákony prováděcí (rozh. ze dne 4. června 1875 časop. »Zeitschr. für Verw.« r. 1877 a ze dne 16. května 1876 č. 6141).
Co se týče práva svobody vystěhovací a zákonného obmezení její povinností brannou, poukázati sluší na čl. Odchodné a Vystěhování.
Ohledně práva volnosti stěhovací uvnitř území státního, dlužno vytknouti: Cit. ustanovení čl. 4 je blíže vyměřeno druhým odstavcem téhož čl. a 1. odstavcem 6. čl. téhož z. Tyto předpisy zákonné zní: »Všichni občané státní, kteří v obci bydlí a tam platí daň výdělkovou a příjmovou ze svého nemovitého majetku, jsou oprávněni voliti a volenu býti do obecního zastupitelstva za týchž podmínek jako příslušníci obecní« a »každý občan státní může na každém místě státního území Volnosť stěhování.
se zdržovati a bydleti, nemovitosti kteréhokoli druhu nabývati a jimi volně nakládati a za podmínek zákonných jakoukoli živnosť provozovati. Prve uvedená zásada, která odpovídá základním rysům ústavy obecní a domovské vytčeným v zákonech ze dne 5. března 1862 a ze dne 3. prosince 1863, zabezpečuje úplnou volnosť stěhování proti partikulárním neb místním zájmům a proti přehmatům samosprávy zemské a obecní a sice zabezpečuje ji se všemi důsledky jeho právní doplněk snahy po postupující pohyblivosti obyvatelstva, kteroužto snahu sebou nese sociální rozvoj moderního státu. Tímto ustanovením zákona říšského zrušena byla všechna sobě odporující ustanovení řádů obecních, princip právní takto vyslovený nepotřebuje ku své platnosti a působnosti uznání zákonodárství zemského (zák. ze dne 24. dubna 1873 č. 42 ř. z. a ze dne 26. dubna 1876 č. 106). Druhá zásada doplnila právo volného pobytu, stanovené zák. ze dne 27. října 1862 č. 87 ř. z. o ochraně svobody osobní a zrušila všechna ustanovení, jež činila závislým změnu bydliště neb usazení se na určitém místě na vrchnostenském povolení a odstranila možnosť, by obmezen neb zakázán byl příliv cizinců libovolnými opatřeními obecními. Rovněž zrušena všechna zákonná obmezení, dle nichž nabývání jmění nemovitého určitého druhu, na př. městských nebo venkovských pozemků nebo provozování jistých živností bylo závislým na obecní příslušnosti.
Právo volnosti stěhovací a sice zvláště právo volného usazování se, při němž společenství, do něhož vstupuje nový usedlík stejně je účastno jako tento, obmezeno je přirozeně jednak ohledy policie mravnostní, jednak ohledy veřejného řádu nebo bezpečnosti. Důvody policie chudinské činí ovšem vzhledem k tomu, že je obec domovská povinna o chudé pečovati, volnosť stěhování státním základním zákonem zaručenou ilusorní potud, že nucena jest osoba podpory potřebující, chce-li, by se jí podpory dostalo, přeložiti bydliště své do obce domovské. Co se pak týče zmíněných ohledů policie mravnostní a ohledů veřejného řádu nebo bezpečnosti, stanovily četné zákony, kdy ohledy tyto vylučují zásadu volnosti stěhovací.
Nehledě ku příslušným předpisům tr. z., dlužno zejména k těmto zákonným předpisům blíže přihlédnouti: Říšský zákon obecní ze dne 5. března 1862 č. 18. ř. z. propůjčuje v 2. odst. III. čl. obci právo, odepříti cizím pobyt v obecním území, když tito se svými příslušníky nevedou život bezúhonný a za obtíž připadají veřejné dobročinnosti. Postrk a policejní vypovězení dlužno vykonati jen dle zák. z 27. července 1871 č. 88 ř. z. Případy, kde lze uznati na vyhoštění ze země nebo vypovězení, ať co trest hlavní neb co zostření trestu, upraveny jsou zákony trestními (§§ 1 a 2 cit.). (Viz čl. Odstrčení, Vyhostění a Vypovězení). Dále dopouští zák. ze dne 10. května 1873 č. 108 ř. z., by jisté osoby dány byly pod policejní dohled. Konečně stanoví zákon ze dne 24. května 1885 č. 89 ř. z., že soudy mohou vysloviti proti osobám, jež byly odsouzeny pro přestupky naznačené v §§ 1—6 tohoto z. neb v § 3 zák. ze dne 10. května 1873 č. 108 ř. z., že mohou býti dány do donucovací pracovny. (Viz čl. Káznice). Z toho tedy plyne, že právo volného se usazování státním základním zákonem zaručené přísluší jen těm osobám, které se neprohřešily proti zákonům trestním, které vedou se svými příslušníky život bezúhonný a nepřipadají za obtíž veřejné dobročinnosti. Pro užití a interpretaci vylíčených právě zákonných zásad jsou zejména důležitá tato hlediska podávající se z příslušných výnosů ministerských a rozhodnutí soudu říšského. Volnosť stěhování.
1. Okolnosť, že muž vydržuje si svobodnou ženštinu, není ještě o sobě důvodem vyhoštění (rozh. min. vn. ze dne 20. dubna 1868 č. 4786).
2. Obec je oprávněna cizince z území obecního vyhostiti jen tehdá, když okolnosti odůvodňující vyhoštění nastanou během pobytu dotyčné osoby v obci (rozh. min. vn. ze dne 23. února 1879 č. 15243).
3. Osoba, jež má svou obec domovskou v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených nesmí býti policejně vypovězena ze žádného místa neb okresu tuzemského pouze z ohledů veřejného řádu nebo bezpečnosti, nejsou-li tu též ostatní podmínky žádané § 1 zák. ze dne 27. července 1871 nál. říšs. s. ze dne 22. října 1879 č. 192).
4. Osoba, jež nemůže ihned prokázati listinami svoji příslušnost neb udati ihned svoji obec domovskou, jejíž zjištění často obtížným bývá i osobám práva znalým, nesmí býti ihned hnána postrkem s místa pobytu, nýbrž postačí, když osoba taková může se o sobě tak vykázati, že bude asi možno dle toho její příslušnost’ v pádu potřeby bez závady zjistiti (nál. říš. s. ze dne 17. července 1879 č. 187).
5. Osoba, která dotěrným způsobem domáhá se jen soukromé dobročinnosti osob vysoce postavených, nemůže již proto býti stihána dle § 1 a zák. ze dne 27. července 1871; rovněž ne dle § 1 b, může-li se něčím vykázati (nál. říš. s. ze dne 20. ledna 1880 č. 207).
6. Dle § 1 b a 2 zák. ze dne 27. července 1871 lze policejně odstraniti určitého místa neb území individua bez výkazu a určení, tedy jak osoby bez výkazu tak osoby bez určení, jež nemohou prokázati žádný příjem a žádný dovolený výdělek (nál. říš. s. ze dne 16. října 1882 č. 264).
Jen obec smí vyhostiti osobu z území obecního, nikoliv nadřízený úřad politický (roz. min. vn. ze dne 24. října 1869 č. 15554). Nalezl-li obecní představený na vyhoštění, lze se odvolati předkem k obecnímu výboru a teprve proti výroku tohoto lze podati stížnost’ k politickému úřadu okresnímu (roz. min. vn. ze dne 18. října 1870 č. 12954).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Volnosť stěhování. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 499-502.