Prodej dědictví.

I. Pojem.
Zákon dovoluje prodati dědictví, prodateli napadlé neb jím nastoupené; neplatna byla by však smlouva, kterou kdo prodává za živa zůstavitele pozůstalost, na kterou má teprve naději (§§ 1278, 889 o. o. z.). Koupě pozůstalosti lze dle předpisů zákona jako trh posuzovati, jen když smlouva ta uzavřena na základě inventáře. V tomto případě práv jest prodávající vedle inventáře a musí dáti náhradu, jestliže někdo třetí činí nárok na věc pozůstalostní v inventář pojatou. Nebyla-li smlouva uzavřena na základě inventáře, prohlašuje zákon takovou koupi pozůstalosti za »jednání odvážné« t. j. za »smlouvu odvážnou«; prodávající jest tu práv jen z pravosti svého práva dědického a ze škody, kterou kupujícímu svou vinou způsobil, nikoliv však z toho, když věci pozůstalostní ceny pozbyly, aniž ze zkrácení přes polovici ceny (§§ 1278, 1283, 1268 cit. z.). Jako odvážnou koupi posuzovati jest i koupi pozůstalosti od prodatele, jehož dědické právo jest pochybné (nál. nejv. s. ze dne 28. února 1872 č. 786, »Gl. U.« č. 4494).
II. Právní postavení kupce pozůstalosti jest dle ustanovení o. o. z (§§ 1278—1282) podstatně toto: Kupující vstupuje v práva a závazky prodávajícího dědice, pokud tyto nejsou ryze osobní povahy. Má tudíž nárok na všechno, со k pozůstalosti přibude, a tedy též na podíl dědický, odpadnutím spoludědice přirůstající (totéž platí při koupi podílu dědického); k jeho prospěchu zůstane v pozůstalosti odkaz, odpadnutím odkazovníka uprázdněný; také plody dědicem vytěžené a pohledávky pozůstalostní jím vybrané musejí býti kupujícímu vydány neb súčtovány, jakož i to, co snad dědic sám pozůstalosti jest dlužen. Kupující nemá však nároku na věci, jež prodateli nikoliv jako dědici, nýbrž z jiného důvodu náležejí a jež by mu tudíž náležely, i kdyby nebyl dědicem, jako: odkaz předem učiněný, pohledávky, substituce neb fideikomis. Náklady, jež dědic na pozůstalost samu vynaložil neb za příčinou nastoupení učinil (poplatky z převodu majetku, fondové poplatky a pod.), pak náklady spojené se zaplacením dluhu pozůstalostních a plněním odkazů, jakož i útraty pohřební, jež zákon prohlašuje za břemeno na pozůstalosti váznoucí, musí kupující dědici nahraditi neb sraziti si dáti (§ 549 o. o. z.). Spravoval-li prodatel pozůstalost dříve, než ji kupujícímu odevzdal, jest mu práv ze správy té jako jednatel. Prodatel jest povinen předsevzíti všechna právní jednání, jichž jest třeba, aby převedena byla na kupitele dědictví všechna práva, jemu kupní smlouvou přislíbená; musí tedy zejména věci pozůstalostní odevzdati, tabulární listiny o nemovitostech a hypothekárních pohledávkách v pozůstalosti se nacházejících vyhotoviti, všechny pohledávky pozůstalostní postoupiti a o postupu tom dlužníky pozůstalostní vyrozuměti.
III. Právní postavení pozůstalostních věřitelův a dlužníkův nemá scizením pozůstalosti doznati žádné změny: Věřitelé mohou se dle své vůle obrátiti buď na dědice, buď na kupce pozůstalosti; pouze na tohoto musejí se však obrátiti, přijali-li jej za výhradného plátce (§§ 1282, 1406—7 o. o. z.). Dlužníci pozůstalostní jsou povinni, jakmile zvěděli o scizení pozůstalosti, platiti kupci dědictví týmže způsobem a s těmitéž modalitami, jak i dědici byli zavázáni.
Prodáno-li dědictví teprve napadlé, nikoliv však nastoupené, stačí jediná přihláška, podaná prodatelem neb kupcem jej zastupujícím.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Prodej dědictví. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 752-753.