Věci movité a nemovité.

I. Rozeznávání věcí dle jich přirozené vlastnosti — přenosnosti nebo nepřenosnosti — mělo ode dávna v právu předůležitý význam. Byloť v římském právu rozhodujícím a v německém právu nabylo zvláštního významu tím, že vytklo takřka základní směr tomuto právu. V moderním právu podrželo toto rozlišování svou důležitost neztenčenu. Má netoliko v soukromém právu velkou úlohu, kde co do nabývání práv jest rozhodná protiva mezi movitými a nemovitými věcmi, která se obzvláště zvýšila ústavem veřejných knih, a kde také četné zásady právní nejrozmanitějšího Věci movité a nemovité.
druhu ukazují k tomuto rozdílu (§§ 367, 300, 934, 1466 a násl. 230 atd. o. o. z.), nýbrž jest hospodářský moment tohoto rozeznávání činitelem, který i ve veřejném životě významu došel. Životní i politické postavení předpokládá často držení té nebo oné kategorie věcí.
II. Movité věci (mobilie) jsou věci, které se bez porušení podstaty své s místa na místo přenášeti mohou (§ 293 o. o. z.), nemovité věci (immobilie) pak jsou věci, které buďto vůbec neb ne bez porušení své podstaty nejsou způsobily, by měnily své místo v prostoru. Movité věci, které vlastní silou mohou své místo měniti (zvířata), slovou movencie. Z německého práva pochází pojem věcí právně (civiliter), nikoli však přirozené (naturaliter) nemovitých, t. j. takových věcí, které jsou fakticky movitými, avšak po právu nakládá se jimi v některých právních poměrech tak, jakoby náležely do kategorie věcí nemovitých. Toto rozeznávání německého práva, spočívající na fikci, věcí přirozeně nemovitých a věcí jen po právu nemovitých, přijal též o. o. z., neprovedl však toto rozlišování jasně, jak by si bylo přáti. Mísí totiž fakticky (přirozeně) nemovité části nemovitých věcí (které před svým spojením s těmito nebo po svém odloučení od těchto jsou movitými) s fakticky movitými věcmi, které jediné svým vztahem k nemovitostem za nemovité se pokládají podléhajíce v jistých právních poměrech právním pravidlům o nemovitých věcech.
III. Přirozeně nemovitými věcmi jsou : Pozemek a půda a vše, co s tím souvisí, pokud toto spojení trvá, ať jest organickým neb mechanickým; tedy: »tráva, stromy, plodiny a všeliké věci užitečné, které země na povrchu svém plodí, dotud, pokud ode dna a půdy odděleny nejsou« (§ 295 o. o. z.), věci, »kteréž se na dně a půdě v tom úmyslu zřídí, aby povždy na ní zůstaly, totiž: domy a jiná stavení« (§ 297 o. o. z. — v římském právu bylo kriteriem nemovitosti pro takové věci, že jich základ leží v pozemku a půdě —), dále »vše, co v zemi neb ve zdi upevněno, přinýtováno a hřebem přibito jest, jako: pánve na vaření piva a na pálení kořalky a skříně do zdi zadělané« (§ 297 o. o. z.); konečně — vedle již jmenovaného — příbytek všelikého druhu (naplavená země atd.) (§ 293 o. o. z.).
Zákon výslovně prohlásil za movité věci: lodní mlýny (dv. d. ze dne 29. května 1864 č. 2011 sb. z. s.), sadové boudy (nař. min. sprav. ze dne 7. ledna 1854 č. 10 ř. z.) a tržní boudy (nař. min. vnitra ze dne 3. listopadu 1885 č. 190 ř. z.).
IV. Jsou věci, které jsou přirozeně movitými a zůstávají jimi, avšak »pokládají se za nemovité« zákonem v některých právních vztazích, t. j. sdílejí právní osud nemovitých věci; jsouť to věci, jež »dle zákona nebo dle určení vlastníkova jsou příslušenstvím (v užším smyslu, které vylučuje příbytek) věci nemovité«. (§ 293 — 297 o. o. z. viz čl. Příslušenství). Při tom jest na očích míti, že takovými věcmi nakládá se právě jen tehdy jako nemovitými, postihne-li je spolu s hlavní věcí jisté opatření, vstupujíce v týž právní poměr a jsouce předmětem téhož právního vztahu. De lege ferenda se odporučuje, abychom se vzdali této právní fikce a tam, kde toho potřeba, stanovili, že určité movité věci jsou podrobeny jistým právním zásadám o nemovitých věcech. Tak vystříháme se použití absurdních ustanovení zákona, jež pokládá »ryby v rybníce a zvěř v lese jen tehdy za movitý statek, když rybník je vyloven a zvěř polapena neb zastřelena« (§ 295 o. o. z.). Věk.
423
V. Ježto německé právo uspořádalo právní poměry hledíc k vlastnosti věcí jakožto movitých nebo nemovitých, rozšířilo toto rozčlenění na majetek vůbec, užívajíc ho následkem toho i při právech, ačkoliv na ně, jako na věci abstraktní, se nehodí. § 298 o. o. z. zní: »Práva pokládají se za věci movité, není-li s nimi věc nemovitá spojena nebo nejsou-li zřízením zemským za věc nemovitou prohlášena.« Nemovitými věcmi jsou tudíž: vlastnické právo k nemovitostem, jelikož právo a předmět se zde stotožňují, pozemkové služebnosti a jiná práva reální, jako: reální patronát, radikované živnosti (dv. d. ze dne 20. února 1795 č. 219 sb. z. s.); honební právo na vlastním pozemku a půdě (§ 1 zák. hon.); propůjčené míry důlní, přebytky, díla pomocná a revírní štoly (§ 109 hor. z.); posléze dominikální práva. Výslovně počítá zákon k movitým věcem živnosti pouze prodejné (dekr. dv. kanc. ze dne 6. července 1843 č. 720 sb. z. s.) a rovněž »pojistí-li se dluh nějaký na statku nemovitém, nestane se tím věcí nemovitou« (§ 299 o. o. z.). Arciť převod hypothekárních pohledávek děje se zápisem do veřejné knihy.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Věci movité a nemovité. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 443-445.