Vykonavatel poslední vůle.

I. Pojem.
Vykonavatel poslední vůle (testamentu) jest ona osoba, jíž svěřeno bylo uvésti poslední vůli ve skutek. Zůstavitel může i obyčejným příkazem (mandátem) nebo i neformálným posledním pořízením úkol tento odevzdati určitému důvěrníku (i ženě); rovněž mohou i dědicové smlouvou zříditi vykonavatele poslední vůle. Jmenoval-li zůstavitel vykonavatele své poslední vůle, záleží na vůli tohoto, zda věc tu přijímá na sebe čili nic. Uvázal-li se k tomu, musí buďto sám jakožto zmocněnec uvésti nařízení Vykonavatel poslední vůle.
zůstavitelova ve skutek nebo přiměti liknavého dědice ku výkonu jich (§ 816 o. o. z.). Zde pak vyskytuje se případ mandátu, jenž smrtí mandantovou nepomíjí (§ 1022 o. o. z.), nýbrž jeho smrtí teprve počíná. O právním postavení vykonavatele poslední vůle nesnášejí se však mínění. Vykonatel závěti má příkaz od zůstavitele, obstarává však přikázané jednání pro dědice a místo nich; on jedná z příkazu zůstavitelova, ale ve jménu dědiců, jimž jest práv z případného nezákonného počínání svého.
II. Meze oprávnění a povinností vykonavatele poslední vůle označeny jsou účelem jeho postavení, a obmezeny jsou proto jen na výkon poslední vůle. Vykonavateli závěti jmenovanému v testamentu (v kodicillu) vyhotoviti má soud projednávací zvláštní dekret (§ 80 říz. nesp.). Vykonavatel má společně s dědici podati výkaz o splnění poslední vůle, dále výkaz o zjištění substitucí legátů (odkazů) učiněných ve prospěch chudých, nadací, kostelů, škol, náboženských obcí, veřejných ústavů nebo ve prospěch zbožných nebo obecně užitečných účelů nebo ve prospěch opatrovanců, konečně předložiti výkaz o tom, že vyrozuměni byli i ostatní odkazovníci (§ 164 říz. nesp.). Vykonavatel poslední vůle nemusí právě spravovati též pozůstalost; tím, že jmenuje se vykonavatel vůle poslední, neodnímá se dědici právo ku vlastní správě pozůstalosti (rozh. nejv. soudu ze dne 30. prosince 1861 č. 8214, sb. »Gl. Ung.« č. 2076), vyjímaje ovšem ten případ, že by byl zřízen i za kurátora pozůstalosti nebo dědice (§ 80 říz. nesp.). Možno jest a připouští se, by táž osoba byla ustanovena za vykonavatele závěti a projednání pozůstalosti (rozh. ze dne 3. února 1875 č. 1073, sb. »Gl. Ung.« č. 5617 a rozh. ze dne 12. července 1876 č. 8158 sb. »Gl. Ung.« č. 6204). Ku vymáhání pozůstalostních pohledávek potřebí má vykonavatel poslední vůle zvláštního mandátu (rozh. ze dne 3. července 1860 č. 6476, sb. »Gl. Ung.« č. 1156); rovněž nemá práva odříci vlastnost testamentu poslední vůli, jejíž provedení mu svěřeno bylo, a zachovati právo dědické dědicům zákonným (rozh. ze dne 18. ledna 1881 č. 312, časopis »Not. Zeit« č. 15 z r. 1882); nároky vykonavatele poslední vůle na náhradu výloh mu vzešlých a na náhradu námahy jeho nejsou předmětem určení soudního cestou úřední se beroucího (rozhod. ze dne 17. dubna 1866 čís. 7334, časop. »Not. Zeit.« č. 20).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vykonavatel poslední vůle. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 555-556.